Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Nina Vallion (* 1931)

• narodila se jako Anna Jeremenková 1. dubna 1931 v Bratislavě

• otec Grigorij Jeremenko bojoval jako kubáňský kozák během občanské války v Bílé armádě generála Wrangela

• rané dětství prožila v Bratislavě a Trnavě, roku 1944 se s matkou přesunuli do Břeclavi

• otec před osvobozující sovětskou armádou uprchl do Německa, roku 1948 emigroval do USA

• v březnu roku 1949 ho rodina následovala do Spojených států

• pamětnice v USA vystřídala řadu zaměstnání a uchytila se jako technická kreslička v projekční kanceláři

• s druhým manželem a dětmi strávili roky 1968–1971 v Mnichově

• po opětovném návratu do USA zakotvila natrvalo v Portlandu

• pracovala jako podniková právnička a podnikala v gastronomii

• v roce 2024 žila stále v Portlandu

Podivuhodně pestrý a na zvraty bohatý život nachystal osud jak otci Niny Vallion, tak i jí samotné. Narodila se jako dcera kubáňského kozáka, který poté, co bojoval v Bílé armádě generála Pjotra Nikolajeviče Wrangela, uprchl nejprve do Československa, pak před osvobozujícími Sověty do Německa a nakonec emigroval do Spojených států. Život „nomáda“, který si nese svůj domov především ve svém srdci, nakonec prožila do určité míry i pamětnice. Na jaře roku 1949 spolu s matkou a bratrem následovali otce do USA, kde pamětnice vystřídala jak řadu profesí, tak i míst k životu.

Narodila se jako dcera kapitána Bílé armády

Nina Vallion přišla na svět 1. dubna 1931 v Bratislavě jako Anna Jeremenková. Rodiče Marie, rozená Zajíčková, a Grigorij Leonťjevič Jeremenko se seznámili v době, kdy otec pracoval pro Západoslovenské elektrárny a žil v Bratislavě. Této v pravdě nejstabilnější etapě jeho života, která trvala pouhou dekádu, předcházel život v oblasti zvané Kubáň na území mezi Černým a Azovským mořem.

Otec se narodil 1. ledna 1897 v Jekatěrinodaru (dnes ruský Krasnodar) v rodině zámožných velkostatkářů Leona Alexejeviče Jeremenka a Bohdany Chmelnikovny. Pravděpodobně absolvoval vojenskou akademii a v hodnosti kapitána vstoupil do řad Bílé armády. V době občanské války bojoval po boku generála Wrangela přezdívaného Černý baron. Dle rodinných vzpomínek padl do zajetí, ale podařilo se mu uniknout. Ze zprávy Policejního ředitelství v Praze z roku 1930 (Národní archiv, fond 225_B) lze vyčíst, že se poté 14 dní zdržoval v Turecku a od 25. prosince 1920 v Athénách, kde se živil jako elektromontér. V říjnu 1921 přicestoval z Řecka do Československa a se statusem uprchlíka zde požádal o azyl.

O jeho dobrodružné povaze se vyjadřuje jak zpráva policejního ředitelství, když hodnotí jeho několikaměsíční zkušenost s československou zpravodajskou službou (Národní archiv, fond 225_B), tak i zpráva ministerstva zahraničních věcí adresovaná prezídiu ministerstva vnitra (Národní archiv, fond 207), kde stojí: „V roce 1922 Jeremenko udržoval styky se sovětskou misí v Praze, v jejíchž službách byl jako zpravodaj.“ Z dostupných dochovaných archivních materiálů se zdá, že „kličkoval“ ve zpravodajských vodách, jak se dalo. Roku 1925 se mimo jiné i kvůli svým kontaktům stal podezřelou osobou. Jak hon československých zemských politických expozitur na Grigorije Jeremenka skončil, se ale z dostupných materiálů nelze dozvědět. Částečně o jeho průběhu informuje obsah fondu 207 Národního archivu.

Červená barva byla doma tabu

Rodiče Niny Vallion se seznámili v Bratislavě prostřednictvím vzdálených příbuzných, za kterými matka Marie přijela na návštěvu a u kterých otec Grigorij bydlel v podnájmu. Otec pracoval jako elektrárenský technik a stýkal se s krajany, kteří se organizovali v exilových spolcích. „Tatínek byl kozák a činný proti komunistům. Nemohla jsem mít ani červené šaty, když jsem vyrůstala,“ dodává pro ilustraci.

Otec doma vládl pevnou rukou, svou prvorozenou dceru vychovával „po kozácku“ a nedá se říct, že by manželství plulo na klidných vlnách. Přesto spolu rodiče přestáli řadu těžkých chvil, zkoušek i odloučení.

Na dětství v době první republiky, Slovenského státu a Protektorátu Čechy a Morava vzpomíná Nina Vallion ve svých memoárech „Mushrooms & Bombs“ s podtitulem „A Wartime Childhood in Czechoslovakia“ („Houby a bomby. Válečné dětství v Československu“), které vyšly v elektronické podobě pro Kindle i jako paperback roku 2015. Kromě bohatých vzpomínek na břeclavské prarodiče Marii a Františka Zajíčkovy, u kterých s matkou a malým bratrem Petrem strávili i konec války a bombardování Břeclavi, vykresluje na bezmála 60 stranách také obraz života v Bratislavě a Trnavě za druhé světové války.

Německy se učila počítat židovské hvězdy

Už jako malá vnímala měnící se přístup společnosti vůči slovenským Židům. Z vyprávění matky ví, že ji rodil židovský lékař a také její pediatr byl Žid. Často se stěhovali. Nějaký čas žili i v podnájmu u ženy, která aby si zachránila život, konvertovala z židovského vyznání na katolické. „Židovské děti jsem neznala, ale pamatuju si na naši domácí, která měla z nacistů takový strach, že se převrátila na katolíka. Před kostelem jsme se měli přežehnat, ale ona si ještě navíc klekla. Bylo mi jí líto,“ vypráví. „V té době jsem si uvědomovala, jak se začali rozdělovat lidé. To bylo hrozné. A tehdy jsem se také naučila lhát. Muselo se lhát, aby se člověk dožil. Nesmělo se nikomu věřit, ani za nic.“

Od páté třídy základní školy se ve výuce zavedla němčina. Nina Vallion si vzpomíná, že rodiče najali paní, která jí dávala odpoledne kondice. „‚Pojď, půjdeme na hlavní ulici a já tě naučím počítat,‘ říkala. ‚Půjdeme a budeme počítat Židy.‘ Všichni museli mít žlutou hvězdu a byla jsem překvapená, do kolika jsem napočítala. Potom příští rok už tam nikdo nebyl… Nechápala jsem proč,“ vzpomíná.

Zmiňuje ale také radostné chvíle, když vzpomíná například na svou celoživotní přítelkyni Alenu Šrámkovou, se kterou prožila v Bratislavě několik let, když bydlely ve stejném domě, a nakonec zůstaly v důvěrném spojení po celý život.

Otec si zachránil život útěkem

„Když už potom Němci ustupovali a Rusové se blížili, tak koncem čtyřiačtyřicátého roku nás otec přestěhoval z Trnavy do Břeclavi k babičce. Dokonce zařídil jeden vagón, kam jsme si mohli dát nábytek,“ vypráví. Pamětnice se uchýlila k rodině svého strýce, zatímco maminka s malým, asi dvouletým bratrem žila u prarodičů. Poslední dny války strávili společně v domácím krytu, který na zahradě zbudoval strýc. Pod kurníkem vykopal jámu, kterou vyztužil výdřevou, a spalo se tam na dřevěných pryčnách. „Do sklepa se scházelo z kurníku a zakrylo se to tak, že nikdo nevěděl, kde jsme. Strávili jsme tam 16 dní, když se nad naší hlavou bojovalo,“ vzpomíná. „Když jsme pak vyšli ven, už tam byli Rusi. Nějací sešli i za námi do sklepa a strýc je celý šťastný vítal jako vysvoboditele. A Rus viděl jeho kapesní hodinky v kapsičce u vesty se zlatým řetězem a hned povídá: ‚Davaj časy!‘ A byl osvobozený…“

Otec správně tušil, že kdyby padl do rukou osvobozující Rudé armády, skončil by coby bělogvardějec a kubáňský kozák pravděpodobně na Sibiři, pokud by si s ním Sověti nevyřídili účty hned při prvním legitimování. Proto se rozhodl pro útěk do zahraničí. Jak lze vyčíst z data protektorátní policejní přihlášky, pobýval oficiálně v Praze – Vršovicích od 27. října 1944 v podnájmu u Ing. Daniela Jeremenka. Podle slov pamětnice se neznámo kdy přesunul do Německa, kde se nedaleko bavorského Řezna vydal Američanům.

Pár let po válce se balili znovu

Kdy přesně přišla první zpráva od otce od doby, kdy se rozloučili, si pamětnice nevzpomíná. Vybavuje si ale, že několik měsíců po válce se matka vypravila na hranice s Bavorskem a přes prostředníka došlo k předání většího obnosu peněz od otce, ze kterých pak delší dobu žili. Po únorovém komunistickém převratu roku 1948 se situace rodiny změnila. Otci se podařilo vycestovat do Spojených států amerických a po nepříjemné zkušenosti se Státní bezpečností, která se podle pamětnice pokusila zinscenovat falešný pokus o převedení rodiny přes hranici, se matka s téměř dospělou dcerou a předškolním synem rozhodli jej následovat. Díky pozvání Rudolfa Rapanta, strýce z matčiny strany, který žil v San Franciscu již od doby první republiky, se jim podařilo legálně vycestovat na poslední chvíli, než se podmínky pro emigranty na Západ zpřísnily a hranice se svobodným světem se stala nepropustnou.

Cestovali vlakem do Paříže a pak na pobřeží, kde nastoupili na palubu zaoceánského parníku. Podle slov pamětnice poprvé spatřili New York 7. března 1949. „Když jsem vyrůstala, tak jsem ráda četla mapy: ‚Co děláš, Nino?‘ – ‚Cestuju, prstem po mapě.‘ Znala jsem zpaměti Paříž i New York,“ říká. Nový svět se jí otevřel krátce před jejími osmnáctými narozeninami.

Život v Americe byl v určitém smyslu svázanější než ten v Československu

V přístavu už na ně čekal otec, se kterým se shledali po víc jak čtyřech letech odloučení. A na uvítanou své dceři sdělil, že by měla co nejdříve nastoupit do práce. „Myslela jsem, že dostuduju,“ přiznává, protože z republiky odešla před maturitou. „Ale tatínek mi řekl, že musím pomáhat rodině a najít si práci. O tři dny později jsem ji měla. Znala jsem New York, a tak jsem šla na 5. Avenue.“ A rovnou do luxusního obchodu Bonwit Teller, kde získala místo asistentky prodeje, ačkoliv s angličtinou měla jen krátkou zkušenost ještě ze školy.

Když vypráví o svých pracovních zkušenostech, upozorňuje především na tehdy ještě běžnou diskriminaci žen v rámci výběru studia a následně i povolání. Ve srovnání s Československem, kde se v důsledku poválečného hospodářství programově integrovaly ženy napříč všemi profesemi, například i do těžkého průmyslu, ve svobodné Americe přetrvávalo dělení pracovních míst na tradičně ženské a mužské. Jelikož pamětnice neuměla psát na stroji ani těsnopis, což byl předpoklad pro řadu ženských povolání, hledala mezi inzeráty pro muže. „Měla jsem talent na technické kreslení a inženýrskou práci, to jsem se naučila. Často mi říkali: ‚My ženským místo nedáváme.‘ Nikdy jsem takovou diskriminaci v Československu necítila, až v Americe,“ říká.

Nakonec se Nina Vallion uplatnila v široké škále profesí a vydobyla si renomé i jako podniková právnička. V různých etapách svého bohatého života žila například v Oklahomě, kde ve vlastním salónu navrhovala módu. Na podzim po sovětské okupaci Československa roku 1968 se s druhým manželem přestěhovali do Mnichova, kde se naučila profesionálně fotografovat. Coby americká občanka využila příležitosti a během tří let několikrát navštívila své příbuzné v Československu.

Rodiče to měli ve Spojených státech mnohem těžší. Matka si našla místo pomocnice ošetřovatelek v nemocnici a otec pracoval v továrně na sirky. Ačkoliv se stýkal se svými krajany i v Americe, nikdy se mu nepovedlo do společnosti integrovat tak jako jeho dcera a syn. Grigorij Jeremenko zemřel roku 1977.

S přibývajícími lety začala mít Nina Vallion potíže s viděním. Přesto se posledních několik let, už jen se zbytky zraku, věnuje malbě a na svých webových stránkách k tomu v roce 2023 píše: „V této etapě svého života si nepřeji vyjadřovat bolest, hněv nebo svár – chci malovat jen to, co je krásné.“