Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Nadpraporčík v.v. Václav Valoušek (* 1924  †︎ 2020)

• narodil se 6. listopadu 1924 v obci Teremno na Volyni

• na Volyni prožil sovětskou (1939–1941) i nacistickou (1941–1944) okupaci

• v letech 1939–1941 pracoval jako pomocný zaměstnanec v kanceláři ve Statistickém úřadu v Lucku

• v období 1941–1944 pracoval na železnici

• 21. března 1944 vstoupil v Rivne do 1. československého armádního sboru

• byl zařazen jako obsluha lehkého kulometu do 3. pěšího praporu u 1. brigády

• první bojovou zkušenost získal při bojích v Torčíně

• účastnil se bojů v Machnówce a Karpatsko-dukelské operace

• u Nižného Komárniku byl raněn do ruky

• léčen v polní nemocnici v Posadě Jaśliska a poté ve Lvově

• konec války zažil ve Lvově

• v roce 1947 odjel vojenským transportem do Československa, poté reemigrovala i jeho rodina

• usadil se ve Stekníku u Žatce

• pracoval na Státním statku

• zemřel 17. října roku 2020

Václav Valoušek se narodil 6. listopadu 1924 v obci Teremno na Volyni v tehdejším meziválečném Polsku. Pokud bychom však měli být přesní, nenarodil se přímo v obci Teremno, ale v osadě Sapajovka, která byla k Teremnu přidružená. Václav Valoušek je takzvaný volyňský Čech a na Volyň, dnes součást západní Ukrajiny, se odstěhovali jeho předci ve druhé polovině 19. století, kdy v české části Rakouska-Uherska nebyl dostatek zemědělské půdy a mnozí zdejší obyvatelé odešli „za lepším“ do carského Ruska: „Otec byl odněkud z Moravy a matka také. Oba se přestěhovali koncem 19. století. Otec se narodil v roce 1893 a matka v roce 1887. Byli jsme nemajetní, protože otec nebyl vyučený řemeslu. Když vypukla první světová válka, tak u nás do toho byli namíchaní ještě Poláci a Rusové vzali otce do armády.[1] On byl v armádě, nechodil do školy a uměl se akorát podepsat. Matka už školy měla.“

Václav Valoušek přišel na svět v období největší prosperity české enklávy na Volyni. Vzpomíná, že rodiče měli dům a zahradu, celkově měli asi šedesát až sedmdesát arů a chovali dobytek, krávy a drůbež. Otec ale musel tvrdě pracovat a věnoval se kromě hospodářství i zedničině, práci se dřevem, výkopům studní nebo práci na železnici. Matka byla v domácnosti, jak bylo v té době zvykem. Václav Valoušek měl dvě sestry a dva bratry, ale v době natáčení rozhovoru v roce 2018 už žil pouze jeden bratr. Obec Teremno byla převážně česká, ačkoliv v ní žilo také několik polských a ukrajinských rodin. V meziválečném období nepanovala mezi místními obyvateli etnická nevraživost a většina obyvatel se věnovala zemědělství. Etnické problémy se začaly projevovat až před druhou světovou válkou a zejména pak ve válečném období.

„Já jsem u nás ve vsi absolvoval základní školu. Vyučoval nás jeden polský učitel. Byla to tříletá škola a na sedmiletou školu jsem už chodil v Lucku do České matice školské. Tam byly výborné podmínky a byli tam i čeští učitelé a učitelky, takže to mi sedlo. Když jsem skončil školu v Lucku, tak to už byl rok 1937 a zrovna nastala v Evropě válečná situace. Já jsem tak do žádné práce nastoupit nemohl, protože Němci přepadli Polsko.“

Rudá armáda a sovětský režim

Václav Valoušek sice hovoří o přepadení meziválečného Polska ze strany Němců, ovšem v rámci tzv. čtvrtého dělení Polska byla podepsána tajná dohoda mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem (Pakt Ribbentrop – Molotov), a z východní části meziválečného Polska tak začali dne 17. září 1939 přicházet vojáci Rudé armády. Právě ti se nakonec usídlili v obci Teremno a začala tak dvouletá sovětská okupace Volyně.

Václav Valoušek vzpomíná, že v Teremnu bylo v té době hodně emigrantů z Polska, kteří utíkali před nacistickým režimem. Emigranti směřovali vlaky primárně do Rumunska, ale Sověti uzavřeli hranici, a Poláci tak zůstali na Volyni. „Kdybyste viděl, jak lezli po zahradách a prosili o jídlo. Dokonce nám nabízeli zlato a šperky, ale my jsme o to nestáli, protože jsme sami měli strach o život. Navíc jsme sami neměli dost jídla, protože jsme byli veliká rodina. Kdepak bychom je mohli živit? Rusové je za několik dní začali nahánět zpět do vagonů, ty pozavírali, na sovětských hranicích je přemístili na sovětské vlaky a pak je všechny poslali na Sibiř. Když to pochopili, tak bylo hodně sebevražd. Celá polovina jich ještě zahynula ve vlaku, než dojeli na Sibiř. Neměli ani jídlo, protože je Sověti krmili jenom s pomocí slanečků a brambor. Tak si to představte,“ vypráví pamětník. V ohrožení však byli i místní obyvatelé, protože docházelo k zatýkání místních podezřelých a bohatých a k jejich odvážení na Sibiř.

V období sovětské okupace si Václav Valoušek našel zaměstnání ve Statistickém úřadu v Lucku, kde pracoval jako pomocný zaměstnanec u sekretáře. Roznášel poštu a vykonával další práce v administrativě. 

Židy vyložili z aut a postříleli

Dne 22. června 1941 napadlo nacistické Německo Sovětský svaz v rámci operace Barbarossa. To znamenalo útěk před frontou a před německými vojáky. „U nás byla železnice, byl tam kanál, nad ním byl násyp a kanálem protékala po zimě voda. Anebo v létě, když pršelo. My jsme přemýšleli, kde se máme ukrýt. Tak jsme do kanálu nanosili slámu a deky a čekali jsme na příchod Němců. Potom od západu začal přicházet velký hluk a slunce se úplně zatáhlo mlhou a to byla německá mechanizovaná armáda. Zaslechli jsme dělostřeleckou palbu a ruční zbraně, tak jsme běželi do kanálu. Bylo nás tam asi patnáct osob,“ vzpomíná Václav Valoušek a vzápětí pokračuje ve vyprávění: „Sotva jsme se ukryli, tak Němci začali dělostřeleckou palbu na sovětskou rotu, která se tam zastavila. Teď to začali ostřelovat a všechna zem se třásla. V tom nejhorším rachotu se prkno odvalilo a slyšíme německé nadávky. Začali nadávat, potřebovali se dostat přes násyp a měli strach. Němci začali křičet: ‚Alles raus!‘ Už tam byla hlaveň kulometu a jenom nás postřílet, ale otec se s nimi domluvil německy. Tak nás vyhnali pryč a palba a granáty kolem nás jenom létaly.“

Po návratu domů rodina Valouškových zjistila, že vikýřem jejich domu prolétl dělostřelecký granát, ale naštěstí poničil jen několik slaměných došků a dopadl dál na pole. Daleko hůř se však Němci chovali k válečným zajatcům. Horší než Němci však byli tzv. schutzmanni neboli ukrajinská policie, která dohlížela například na židovské ghetto v Lucku a následně se účastnila vraždění židovského obyvatelstva. Nicméně je nutné uvést, že Němci řadu svých nařízení delegovali právě na schutzmanny, aby si umyli ruce. Této skutečnosti byl Václav Valoušek svědkem. V té době pracoval na železnici: „Přijelo německé auto, zastavilo u jam a my jsme zdaleka koukali, co Němci nad těmi jámami hledají. Pak odjeli a asi za dva dny přijela dvě nákladní auta plná židovských obyvatel. Začali je s pomocí pendreků vyhánět z aut dolů a my jsme to zdálky pozorovali. Pak je z aut vyložili a postříleli. Všichni napadali dolů do jam, pak přijeli ukrajinští policisté s vězni a zaházeli postřílené. Za pár dnů začaly mrtvoly kysat a byl tam smrad, že to nebylo možné vydržet.“

V období nacistické okupace také eskalovaly konflikty mezi Poláky a Ukrajinci, respektive mezi Zemskou armádou (Armia Krajowa) a Ukrajinskou povstaleckou armádou. Přestože se v Teremnu nacházeli zejména Češi, také sem se dostali ukrajinští povstalci, kteří vyhledávali zdejší Poláky. Jednou se ukrajinští povstalci ptali i pamětníkova otce, ale ten jim zalhal, že ve vesnici jsou pouze české rodiny. Tím zachránil Poláky, kteří se v obci nacházeli.

To byl elán, to byla nálada!

Na počátku roku 1944 – když se podařilo z oblasti vytlačit nacistická vojska – přišla na území Volyně opět Rudá armáda a s ní také 1. československá brigáda Ludvíka Svobody. Volyňští Češi začali s nadšením vstupovat do československé armády a Václav Valoušek nastoupil dne 23. března 1944: „Šli jsme asi osmdesát kilometrů z Teremna do Rovna a to byl elán! To byla nálada! V Rovně byla odvodní komise a já jsem byl zařazen do třetího pěšího praporu jako obsluha lehkého kulometu a nabíječ disku.“

Václav Valoušek byl zařazen do 1. brigády tvořícího se 1. československého armádního sboru a mimo první brigádu, která jediná byla motorizovaná, se vytvářela také 2. paradesantní a 3. brigáda. Již na Slovensku se poté utvořila 4. brigáda.

Ještě u Lucku přišly první bojové zkušenosti, když vojáci z první brigády byli nasazeni na kopání zákopů při obraně Torčína. Ve druhé linii měli navíc zajišťovat frontu, kdyby se fronta protrhla, ale vojáci byli ještě bez výcviku. Až poté byli odvezeni do Kiverců a následně na území Besarábie, kde prodělali tříměsíční výcvik ve zbrani: „Byla tam čtyřicetistupňová vedra a nás v těch lesích jenom honili. Byly tam vypálené kopce od slunce a všechna tráva byla vypásaná od zvířat. Navečer se muselo zpívat, a když se zpívalo špatně, tak čelem vzad a znovu začít s výcvikem. Všechno jsme vydrželi. Člověk vydrží moc. Po tříměsíčním výcviku jsme se přesunuli do Karpat a tam to všechno začalo.“

Obklíčení v Machnówce

Původně měla Karpatsko-dukelská operace v září roku 1944 přinést spojení dvou povstaleckých východoslovenských divizí s Rudou armádou, ale úmysly slovenské armády byly prozrazeny, a tak 1. československý armádní sbor čekaly na hranicích těžké boje.

Českoslovenští vojáci nejprve prošli přes čerstvě osvobozené Krosno a po příjezdu Ludvíka Svobody a po jeho proslovu postupovali vpřed. Celou noc hustě pršelo a nad ránem se přišlo do vesnice Machnówka, kde se začala zvedat mlha: „Začalo se šeřit, my jsme si ještě šli pro snídani a měli jsme černé fazole s masem. Po snídani jsme šli zpět do chalup a hledali jsme kryt, abychom se skryli před deštěm. Začalo se rozednívat, mlha začala padat dolů a na východě vysvitlo sluníčko. Bylo ticho, a když mlha slezla a přestalo pršet – to bylo kolem deváté nebo desáté hodiny – tak na jednom mírném svahu jsme viděli bílé obláčky, které se k nám začaly přibližovat. Byly slyšet minometné granáty. Ale žádný rozkaz jsme neměli. Najednou začala dopadat dělostřelecká palba i minometné granáty.“

Velitelé začali nervózně běhat, vojáci zaujali obranné pozice a začali se zakopávat. Po další minometné palbě začala přicházet německá rojnice, na kterou však vojáci 1. československého armádního sboru již byli připraveni a společně s vojáky Rudé armády německý útok odrazili. Poté Václav Valoušek přešel s dalšími vojáky k obci Bóbrka, kde po vojácích začaly pálit minomety. Pamětník na vlastní oči viděl, jak minomet roztrhal jeho spolubojovníka Václava Skřipského, který ležel nedaleko něho.

Němci nás měli jako na dlani

Následoval útok na Duklu, který nebyl o nic lepší: „Byla tam silnice vedoucí z Krosna na Duklu, bylo to takové údolí, a my jsme byli na dlouhém, roztáhlém a holém vrchu bez lesů. Na druhé straně byly zarostlé vrchy a tam měli Němci svoji obranu. Oni měli zakopané kanony, děla, těžké kulomety, bunkry a všechno a nás měli jako na dlani, protože u nás to nebylo zalesněné. Když jsme začali útočit na Duklu, tak do nás začali prát a nešlo postupovat dopředu. Museli jsme couvnout. To trvalo několik dní.“

Václav Valoušek vzpomíná, že jak Němci začali střílet z minometů a těžkých kulometů, tak českoslovenští vojáci prostě „padali“: „Měl jsem kamarády a jednoho vidíte tamhle roztrhaného, druhého tamhle roztrhaného. Teď byl všude nářek. To se nedá vyprávět. Takhle to začalo a velení to chtělo prorazit za každou cenu. Trvalo to asi šest dnů, než jsme se dostali ke slovenským hranicím.“

Václav Valoušek také vzpomíná na strategii německých vojsk – Sověti i Čechoslováci sice vykonávali dělostřeleckou a minometnou palbu na německé pozice, ale Němci se mezitím stáhli, a jakmile dělostřelecká příprava skončila, tak se na své pozice vrátili a namísto útočení československých pěších jednotek na oslabené německé pozice se jednalo o útok na plné síly nepřítele.

Také zásobování bylo špatné a vojáci nejedli třeba tři dny – buď se k vojákům polní kuchyně nemohla dostat, nebo je polní kuchyně nenašla. Žízeň také byla obrovská, a zatímco po proudu řek ležely mrtvoly, vojáci se kvůli žízni přesto napili vody.

I po překonání Dukelského průsmyku naráželi na dobře připravené německé vojáky, protože všechno bylo zaminované nášlapnými protipěchotními minami – studny, dveře i pece. Vojáci také byli zavšivení a mokří, a jakmile si lehli do zákopů, tak jednoduše usnuli, protože se pořádně nevyspali. Zároveň se musely čistit lesy od německých vojáků.

Prozradil je ohýnek

Václav Valoušek se dostal až do Nižného Komárniku, kde hledal německé vojáky po tamních lesích. Zde byl v listopadu 1944 raněn: „Bylo to nad ránem. Rozednilo se a my jsme si chtěli udělat ohýnek. I když pršelo, tak se nám ho podařilo zapálit. Potřebovali jsme se jen usušit a ohřát. Velitel nám to nechtěl povolit, protože uděláte v lese oheň, kouř jde nahoru, Němci to hned zjistí a bude palba. Nakonec však změnil názor a oheň nám povolil. Jakmile se nám ale podařilo oheň udělat, tak kouř šel nahoru, bylo bezvětří a už na nás mířil minometný přepad. Někdo utíkal za pořezané dříví, někdo ke stromu a já jsem také utíkal k jednomu stromu. Najednou to za mnou šlehlo a bylo to těsně za zadkem. Bylo tam bláto a to byla klika, protože pokud by to bylo do suchého, tak by bylo po mně. Pláclo to do bláta, já jsem sebou také plácl do bláta a ztratil jsem vědomí. Probudil jsem se, bylo ticho a najednou cítím, jak mi teče něco teplého rukávem na prsa. Tak jsem odhalil plášť a stříkala ze mě krev. Střepina mi šla z horní části ruky přes dlaň. Tu jsem měl rozseknutou a jeden prst mám doteď chromý. Kdyby to bylo o dva centimetry dál, tak by mi to rozseklo ruku.“

Saniťák Josef Pecháček zavázal Václavu Valouškovi ruku a pamětník se musel sám odebrat na velitelství praporu. Zde mu byla znovu převázána ruka a poté byl koňským povozem odtažen na brigádní ošetřovnu a následně do polní nemocnice v Posadě Jaśliske. S raněnými vojáky se pak přesouval do dalších nemocnic, protože polní nemocnice musely být prázdné pro raněné z první linie.

„Když jsem viděl ty nemocné, kteří byli většinou popálení – třeba ruští tankisté byli oškvaření jako škvarky a měli jenom dírku do pusy a zdravotníci je krmili – tak to působilo hrozně na nervy. My jsme mohli chodit a někdo každou chvíli potřeboval bažanta nebo něco, tak zdravotníci byli vděční za každou maličkost.“

Doma si mysleli, že syn padl v boji

Václav Valoušek se dostal do Lvova, kde se dočkal konce války. Hned druhý den byl odvezen na nádraží a odjel tak do svého rodiště na dvouměsíční dovolenou. Rodiče však shodou okolností nevěděli, že jejich syn stále žije. Pamětník totiž napsal rodičům z frontových bojů celkem dva dopisy, ovšem někdo ze sousední vesnice rodičům řekl, že jejich syn padl v bojích. Rodiče tak nečekali, že se Václav vrátí, a jeho návrat byl tím pravým překvapením: „Rodiče se už s tím smířili, ale když jsem přijel do Lvova, tak jsem jim napsal dopis. Po týdnu za mnou přijel otec a říkal, že nevěděli, jestli je to pravda.“

Do tří dnů po příjezdu do Teremna se musel hlásit na vojenskou komisi v Rivne. Zde mu však nabídli pozici velitele tzv. stripek – jednalo se o útvar složený ze sovětských vojáků, kteří na Volyni bojovali proti Ukrajinské povstalecké armádě. Sovětům dokonce ani nevadilo, že Václav Valoušek nemůže hýbat s celou rukou. Měl se poradit s rodiči a poté se rozhodnout, ale pamětníkovi bylo jasné, že o jeho osudu je již rozhodnuto. Shodou okolností však potkal souseda a ten mu poradil, aby odjel transportem s rekonvalescenty z Rivne do Československa a tím se vyhnul nasazení do stripek. To Václav Valoušek také udělal a v roce 1947 odjel do Československa.

„V Rivne jsme čekali asi tři dny, než se sebrala větší skupina, a pak jsme jeli. Ve vagonu jsme si zpívali a byla tam legrace. Přijeli jsme do Bohumína, ale  žádné ovace se tam nekonaly. Akorát tam byl doktor a zdravotnice. Doktor nás prohlédl, jestli nejsme zavšivení, ale dlouho jsme se tam nezdrželi, nasedli jsme na vlak a jeli jsme do Prahy, do invalidovny do Malé Chuchle. Tam nás teprve pořádně prošetřili jako válečné poškozence.“

Připadal jsem si jako zloděj

Vojáci byli poté přesunuti do pražské Jenerálky a následně do Heřmanova Městce, do Chrudimi a nakonec do Bohosudova u Teplic. To již probíhala demobilizace a Václav Valoušek měl jako voják armádního sboru možnost si vybrat nemovitost podle zákona č. 255/1946, který určoval, že protinacističtí odbojáři mají přednostní právo na výběr domů po odsunutých Němcích.

Pamětník si s kamarádem Ladislavem Stuchlým hledal nový dům v součinnosti s osidlovací komisí v Žatci. Volné nemovitosti našli ve Stekníku, a tak šli za předsedou správní komise Hajšmanem: „Pak jsme se šli podívat sem na jedenadvacítku. Koukal jsem, že je to takové menší. Zašli jsme do dvora, tam nikdo nebyl, tak jsme zašli do baráku, zaklepali jsme, oni nás pozvali dál a takhle v tom rohu seděl Němec na židli a bába seděla tady na židli. Měli čtyři děti. Víte, jak mi bylo? Já jsem si připadal jako zloděj, když jsem viděl tu rodinu a viděl jsem, že žádné bohatství nemají.“

Němci již byli určení k odsunu a Václav Valoušek měl právo zabrat si jejich nemovitost pro sebe. Původní usedlíci pamětníkovi ještě pomáhali na poli, ale poté museli odejít: „Naházeli jim jejich věci na hromadu. To víte, jak ti Němci na to koukali. Já jsem utekl ven, nechtěl jsem u toho být. Moc luxus tady také neměli. Pak se jim to naházelo na vlek a já jsem je ještě musel odvézt do Žatce do internačního tábora. Oni sem za tři dny znovu přišli, takhle přišli asi třikrát nebo čtyřikrát a ještě si vzali to, co potřebovali. Pak je odvezli.“

S traktorem mě to bavilo

Rodiče i další příbuzní reemigrovali v roce 1947 v rámci organizovaného příjezdu volyňských Čechů. Jednalo se o dvě sestry, dva bratry, rodiče, babičku, dědečka i tetu, a když přišla Václava Valouška o příjezdu uvědomit jeho sestra, tak zůstal na zápraží svého nového domu jako „opařený“. Reemigrace příbuzných však měla i svou stinnou stránku – babička v reemigračním vlaku nastydla a do týdne zemřela.

Václav Valoušek se v roce 1947 oženil a hned následující rok měl dceru. Pracoval jako soukromý zemědělec, ale poté musel ustoupit kolektivizaci, respektive mu pracovníci místní traktorové stanice sebrali všechny stroje a pamětník nastoupil do Státního statku. Pracoval jako traktorista a manželka pracovala v živočišné výrobě a poté na poli: „Mě to ale s traktorem bavilo. Pro siláž jsme si jezdili až na Moravu a jezdili jsme po celé republice.“

Václav Valoušek odešel do důchodu v roce 1984. Na Teremno se již nikdy nejel podívat, akorát se byl podívat na Duklu a moc ho překvapilo, jak razantně zde od válečných časů ubylo lesů. V roce 2018, kdy pamětník vyprávěl své vzpomínky Paměti národa, žil již pouze jeden z jeho bratrů a na věčnost odešla i celá řada jeho spolubojovníků z armádního sboru. Jeden z posledních veteránů z východní fronty bydlel v roce 2018 ve Stekníku u Žatce a měl vojenskou hodnost nadpraporčíka.

 

 

[1] Pamětník má na mysli polsko-ruskou válku v letech 1919–1921.