Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Valová, roz. Štyndlová (* 1947)

• narozena 15. dubna 1947 v Dobříši

• otec pracoval jako zahradník na panství Schwarzenbergů v Čimelicích

• v letech 1962–1966 studovala na Střední ekonomické škole v Příbrami

• v období 1966–1967 pracovala v přádelně Jitexu v Písku

• roku 1967 nastoupila na Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích, provozně-ekonomický směr

• vzpomíná na Pražské jaro a srpen 1968

• po okupaci se zapojila do stávky a psala protikomunistické letáky

• sestra Ludmila Polesná byla úspěšnou kajakářkou

• dění sametové revoluce zažila v Praze na demonstracích

• v roce 1991 založila s manželem firmu SIKO

Jaroslava Valová, za svobodna Štyndlová, se narodila 15. dubna 1947 v Dobříši jako nejmladší ze tří dcer. Nejstarší sestře Janě už bylo čtrnáct let a mladší Ludmile necelých třináct, obě přišly na svět ještě před válkou do rodiny vrchního zahradníka u Schwarzenbergů v Čimelicích u Písku, Bedřicha Štyndla. Ten z Čimelic pocházel, stejně jako jeho žena, maminka Marie. Vdávala se mladá, protože Bedřich tehdy dostal u Schwarzenbergů nejen místo zahradníka, ale také služební byt. Jedinou podmínkou bylo, že musel být ženatý.

Historky od Schwarzenbergů

Jaroslava vyrostla v milující rodině, která držela pospolu. Děti jejích sester nebyly o moc mladší než ona, a měla k nim tedy blízko. Tatínek byl neskutečně pracovitý a činorodý člověk. Naučil se sám hrát na několik hudebních nástrojů, byl náčelníkem Sokola i režisérem místního ochotnického divadla. Naučil se německy, aby mohl s vrchností komunikovat v jejím jazyce. „U nás doma se neustále vyprávěly historky od Schwarzenbergů. Když jsem se narodila, tatínek už tam nepracoval. Odešel od nich po válce, protože mu bylo jasné, že je v Československu komunisté nenechají. Ale sestry si hrály s dnešním poslancem Karlem Schwarzenbergem, který byl tehdy malý kluk. Také nám povídal o první světové válce, jakou měli bídu a že dělal chlapcům ze statku úkoly do školy a dostával za to třeba krajíc chleba, který pak jedl po kouskách, aby si ho užil co nejdéle. Už jako děti jsme znaly hodnotu peněz a práce.“

Jaroslava absolvovala základní školu v Dobříši, ale ne celou. Její maminka byla často nemocná, a některé měsíce proto pamětnice trávila u prarodičů v Čimelicích, kde také navštěvovala školu. Zásadní okamžik, který ji jako dítě formoval, byl také nucený několikaměsíční pobyt v léčebně kvůli skolióze páteře. „Strašně se mi stýskalo, nechtěla jsem tam být. Důvodem bylo také to, že se tam léčily i děti po obrně. Když jsem viděla, co s tělem ta nemoc dokáže udělat, začala jsem tu svoji brát konečně vážně – cvičit, rehabilitovat, to se mi dříve nechtělo. Zvládla jsem to a nikdy už jsem se zády potíže neměla, jen jsem moc nevyrostla.“

Svoje dětství Jaroslava vnímá jako krásné, ale úplně jiné, než ho mají děti dnes. S kamarády trávili čas především venku, a to za každého počasí. Hráli nepřeberné množství her, bruslili a hodně četli. Vzpomíná, jak první televizi měli sousedé, a to až v jejích třinácti letech. Často se k nim pak scházeli lidé třeba na sportovní přenosy, ačkoliv na maličké černobílé obrazovce něco viděl jen ten, kdo seděl úplně vpředu.

Zklamání a deziluze

Po absolvování základní školy se Jaroslava, v té době vzdorovité dítě v pubertě, rozhodla, že pokud půjde na střední školu, tak jedině tak daleko, aby musela bydlet na internátu. V brožurce s nabídkou středních škol si tedy vybrala dvě nejzajímavější, a to krajkářskou školu v Kraslicích a školu při gumárenském podniku v tehdejším Gottwaldově. „Rodiče mi to rozmluvili, ale protože mě škola moc nebavila, chtěla jsem se jít vyučit. Maminka už se šla zeptat v rukavičkářském závodě v Dobříši, zda mě vezmou do učení, ale nakonec zasáhl tatínek, za což jsem mu nesmírně vděčná. Tenkrát mi řekl, že když člověku Pánbůh nadělí chytrou hlavu, měl by toho využít. Tak jsem se rozhodla jít na ekonomickou školu do Příbrami na dva roky, ale ten rok otevírali jen čtyřleté studium s maturitou. Tak jsem tam v roce 1966 úspěšně odmaturovala.“

Pamětnici to ale táhlo k manuální práci a po škole nastoupila do píseckého Jitexu ke strojům do přádelny. Neuvěřitelně ji to bavilo a práce ji naplňovala. Vedení podniku se na ni chodilo dívat, protože v krátkém čase zvládla místo tří strojů obsluhovat patnáct. Kdyby nebylo další náhody, nejspíš by tam zůstala. Problém nastal, když ji po roce práce přesunuli na místo sekretářky pana náměstka. Aby stihla dorazit do práce včas, musela jet vlakem už ve čtyři hodiny ráno. Doma byla sice brzy, ale tak unavená, že ze zbytku dne už nic neměla. Rozhodla se tedy pro studium na Vysoké škole zemědělské v Českých Budějovicích, obor provozní ekonomie. Tam se také seznámila se svým mužem, kterého si v roce 1968 vzala, a ještě na vysoké škole se jim narodil starší syn Vítězslav, později ještě Tomáš a nejmladší dcera Jana. Sestra pamětnice Ludmila Polesná, výborná vodní slalomářka a kajakářka, dosahovala v té době, tedy v šedesátých letech, největších úspěchů svojí kariéry, kdy brala hned čtyři zlaté medaile z mistrovství světa.

Od poloviny šedesátých let sledovala Jaroslava postupné uvolňování nálady ve společnosti, které vyvrcholilo v roce 1968 Pražským jarem. „Třeba ještě na střední škole nám najednou češtinářka začala vyprávět o knize Žert, která byla tehdy zakázaná a o pár let dříve by si to nikdo nedovolil. Odstřelili Stalinův pomník na Letné a všichni se radovali, že budeme mít konečně svobodu. Maminka to ale tehdy tak optimisticky neviděla. Říkala, že Rusové to tak nenechají, a měla pravdu. Dne 21. srpna 1968 mě ráno přišla vzbudit se slovy: ‚Tak už jsou tady.‘ Nemohla jsem tomu uvěřit, hrozně jsem brečela, z toho šoku a zklamání.“

Vysokoškolští studenti prožívali okupaci ještě silněji, těšili se na svobodu a na možnosti, které jim přinese. Okamžitě začali stávkovat a Jaroslava, protože měla zkoušku z psaní na stroji, chodila na stávkový výbor a psala protiruské letáky. Nakonec ale všechno vyšumělo a postupně přicházela různá nařízení a omezení. Mnoho kantorů, kteří se v éře Pražského jara vyslovovali pro svobodu, muselo ze školy odejít, stejně jako děkan, který jel téhož roku na jaře v průvodu majálesu. Mnoho alegorických vozů totiž neskrývalo protiruské nálady. „Bylo to hrozné vystřízlivění, přišla ta šílená událost s Janem Palachem a to už potom prostě bylo všechno ztracené a my jsme zažívali ohromnou deziluzi.“

Stavební izolace, koupelny, obklady

Jaroslava Valová vnesla do své vlastní rodiny to, v čem byla vychovaná a co znala odmala. Pracovitost, šetrnost a disciplínu. Děti si již od útlého věku vydělávaly a šetřily na vkladních knížkách, pomáhaly, kde se dalo. Tak třeba doma ve sklepě pěstovali Valovi narcisky, na světle a v teple je rychlili a každý rok v březnu na Mezinárodní den žen jezdili do Příbrami, kde je na trhu všechny prodali. Peníze opět uložili na vkladní knížku, aby si jednou mohli koupit třeba lepší auto. Za nejhezčí období v životě považuje pamětnice dobu, kdy měla děti. Vzpomíná, jak se sestrami a jejich dětmi jezdila na lyže nebo na vodu.

Revoluční listopadové události roku 1989 vnímala celá rodina s ohromným nadšením. Nemohli se dočkat, až komunismus skončí. Dne 17. listopadu jela Jaroslava s rodinou za tchyní na Moravu a už tušila, že se v Praze asi něco semele. Nemýlila se. S mužem pak jezdili cinkat klíči na Václavské náměstí a na Letnou, tři týdny po revoluci se celá rodina sbalila a jela do Vídně, jako u vytržení z nabyté svobody.

Člověk najednou mohl dělat, co umí a co ho baví, a ne to, co mu vybere komunistická strana. Valovi se rozhodli, že se pustí do podnikání, ale nemohli přijít na to, v jakém oboru. Pro inspiraci jezdili na veletrhy, ale pro nic se nenadchli. Pak jel jednou muž do Písku, kde měl v keramické dílně kamaráda. Shodou okolností tam ve stejné době přijel pán, který mu nabízel, zda nechce vyrábět a prodávat keramické obklady. „Vrátil se domů a bylo rozhodnuto. Muž to chtěl prodávat doma v garáži, ale já jsem řekla, že ne, že musíme k hlavní silnici, ať o nás lidé vědí. A udělali jsme dobře. Měli jsme ohromnou výhodu také v tom, že jsme byli pracovití a zároveň šetrní, někdy až moc. Šetřili jsme na lepší auto, ale nikdy jsme si ho nekoupili, pořád jsme měli trabanta. Takže jsme měli do začátku kapitál. Protože tenkrát, kdo neměl známosti ještě z totality, tomu se nezačínalo úplně jednoduše. Ono se řekne, že měli všichni stejnou startovací čáru, ale neměli. Výhodu měl ten, kdo měl ty známosti nebo byl tehdy ve straně, protože měl díky tomu blíž k získání úvěru. V době těsně po revoluci tam seděli pořád ti samí lidé, ti se hned neproměnili. No a my, kteří jsme se takhle zničehonic rozhodli, že budeme podnikat, tak nám by býval hned nedal někdo úvěr, když jsme neměli čím ručit.“

Valovi tedy vybrali z vkladních knížek téměř všechny úspory, včetně těch, které patřily dětem, pronajali si na hlavní silnici v Čimelicích dům, v březnu 1991 založili firmu SIKO a začali prodávat keramické obklady, základní sanitu a drobnosti do koupelen. Zboží měli vystavené na ulici před obchodem a každému zákazníkovi se snažili najít to, co si přál. Zpočátku vraceli všechno do podnikání a šetřili, kde se dalo. Dnes je z malé rodinné firmy jedna z největších firem v České republice, která má pobočku v každém větším městě. Jaroslava Valová zaměstnává ve svých SIKO koupelnách polovinu Čimelic a na chodu firmy se podílí celá rodina. Zůstává ale stejně pracovitá a skromná, jako byla vždy. Řídí se heslem: „Mysli na druhého v řadě“, a to je i ústřední motto její firmy.

Jaroslava Valová žije dodnes v Čimelicích a má již osm vnoučat.