Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Vladimír Valta (* 1932  †︎ 2020)

• narozen 5. ledna 1932 v Praze

• dědeček akademický malíř

• otec Václav Valta bojoval na ruské a italské frontě 1. světové války, italský legionář, 1918–1920

• zaměstnán na ministerstvu národní obrany, 1939 nevstoupil do vládního vojska

• strýc Karel Diesl, majitel pekárny v Písku, perzekvovaný za nacismu i komunismu

• rodina se hlásila k evangelické víře - Jednota českobratrská

• vzpomínky na první a druhou republiku

• pohřeb T. G. Masaryka

• záchrana cenností z ministerstva národní obrany, zásobování, nálety, skauting za protektorátu

• konec války – podpis dohody mezi zástupci vládního vojska a wehrmachtu

• odchod Němců a vlasovců z Prahy, příjezd Rusů

• 1950 maturoval na Benešově reálném gymnáziu Velvarská 33

• spolužáci Pavel Kopta, Radim Malát, Olina Fikotová

• roku 1956 se oženil s Hermínou Eslerovou

• 1953–1957 studium stomatologie na Lékařské fakultě Karlovy Univerzity

• žákem zakladatele dětské stomatologie Jaroslava Komínka

• umístěnka do Litoměřic

• od roku 1983 vedoucím odboru sociálního zabezpečení v Litoměřicích

Šťastné dětství v legionářsko-uměleckém prostředí

Celý život provází Vladimíra Valtu křesťanská víra a společenství Církve bratrské, dříve pojmenované Jednota českobratrská, do které vstoupil jeho otec Václav Valta po návratu z první světové války. Bojoval na ruské a italské frontě. Dezertoval a vstoupil do československých legií. Z bojů o Slovensko se vrátil v roce 1920 a zůstal v armádě. Vášnivě maloval a měl mnoho přátel mezi legionáři a malíři. Svoji budoucí manželku Vlastu Srbovou poznal v Galerii Souček, kde pracovala jako pokladní. 5. ledna 1932 se jim narodil syn Vladimír. Rodina bydlela na Přemyslově náměstí.¹ Jeho malý svět tvořil park s knihovnou, hotel Union s parkujícími vozy, výlety na Vyšehrad a výstavy, na které Vladimíra Valtu odmala brával otec, a samozřejmě nezapomenutelné pohádkové vánoční trhy na Karlově náměstí. Do první třídy nastoupil do obecné školy na Dürichově náměstí² v Praze-Bubenči, kam se Valtovi přestěhovali do Kazaňské ulice³ v blízkosti otcova úřadu na ministerstvu národní obrany.

Za tónů Jima Clarka a jeho koncertu pro trubku a varhany z dalekého Londýna

Při mobilizaci v roce 1938 byl otec ve vrchním vojenském štábu na Vysočině, kde se předpokládal finální odpor proti německým invazním vojskům. Maminka a malý Vladimír naložili menší vojenský náklaďák a odjeli ke strýcovi do hájovny v oboře dobříšského zámku. Podzimní lesy a vysoká chodící po dvoře hájovny udělaly na Vladimíra Valtu velký dojem a kontrastovaly s návratem do Prahy po podpisu mnichovské dohody. Do školy nastoupily děti z rodin uprchlých ze ztracených území, žáci seděli v lavicích po třech. Před Vánocemi měli za úkol přijít do školy s drobnými od rodičů. Kupovali si za ně ozdoby na stromeček vyrobené českými skláři, kteří přišli o své zaměstnání. 15. března 1939 většina vyučování odpadla. Školní den končil setkáním v tělocvičně, kde Vladimír Valta zarecitoval básničku „Kdyby na ty naše Čechy přišel nepřítel“ a třídní učitelky vyprovodily děti před školu, kde na většinu čekali rodiče. Maminka vedla pamětníka podél řad zaparkovaných vojenských motorek a chumlů německých vojáků. Otci, který v té době zastával místo vrchního ekonoma Vojensko-technologického leteckého ústavu, se podařilo zachránit několik kilogramů platiny, kterou ukryl u kamaráda v kabinetu Vysoké školy chemické, a rozebraný poslední model samopalu vzor 38. Odmítl vstoupit do vládního vojska, a aby měl nějaké zaměstnání, nastoupil jako žák na Ukrajinské akademii výtvarných umění v Praze a přivydělával si malováním obrazů. Později pracoval ve správě budov pojišťovny Generali. Školu na Dürichově náměstí zabralo SS. Vladimír Valta se s třídou přestěhoval nejprve do dřevěných baráků na Lotyšském náměstí a do čtvrté třídy chodil na 4. základní školu na Hanspaulce. Aby rodiče předešli výzvě k nástupu syna do Hitlerjugend, zapsali ho do organizace Klub českých turistů. Pod touto hlavičkou fungoval skautský oddíl. Vladimír Valta chodil na schůzky do bytu sochaře Makovského v Uralské ulici a později do kluboven na Libeňském ostrově. Místo stejnokrojů nosili chlapci hrdě za každého počasí kostkované košile. Oddíl byl brzy zrušen a domů přišel dopis se jmenováním syna rojným v dělnické mládeži. Lékařská zpráva ho však od této povinnosti osvobodila. Dvakrát do roka museli žáci vyrazit ve dvojicích do města a přinést železo, kůže, kosti, papír a hadry do sběru. Vladimír Valta vzpomíná: „Všude, kde jsme zazvonili, otevřeli se žlutou hvězdou na hrudi. Většinou nás slušně vypoklonkovali, že nic nemají. Pak jsme konečně dostali nějakou plechovku nebo něco. A přečkali jsme to do času návratu do školy někde v teple u sklepa. Za rok nám na těch samých místech otevíraly Němky… nebo nějakej přiožralej esesák v kšandách a ti nás vždycky sprostě vyhnali.“

Dle soudruhů „buržoazně selektivní“ gymnázium, které nás ale naučilo myslet

V roce 1942 Vladimíra Valtu přijali na gymnázium ve Velvarské ulici, po válce přejmenované na Benešovo reálné gymnázium. Pamětník měl skvělé profesory i spolužáky a kamarády: Pavla Koptu, Jaroslava Ježka, Jana Trojana, Jiřího Stránského, Ondřeje Sekoru mladšího a další. Hned v primě však těžce onemocněl revmatickou horečkou, která přešla v závažný zánět nitroblány srdeční. Diletantská lékařská péče ho málem zabila. Situaci zachránil profesor Otto Vychytil a klenotník s kontakty ve Švýcarsku, odkud rodině přivážel v protektorátu nedostupný cibasol. Vladimír Valta měl obtíže pouze s němčinou a s profesorem Adolfem Luhmerem, který ji učil. V třídnici se objevovaly zápisy: Zívá při zpěvu říšské hymny nebo Nepozdravil dosti okázale árijským pozdravem. „Každá hodina začínala, učitel přišel a my museli pozdravit a také při setkání na chodbě a přitom já zdravil jako Hitler a ti ostatní…“ Hlášení náletu znamenalo pro děti konec vyučování nebo dlouhou chvíli v školních sklepeních. Všichni museli mít potvrzení z nějakého krytu na půli cesty domů, že v případě nebezpečí při náletu tam budou přijati. Koncem války přibývalo konfliktů s německými dětmi, především s takzvanými národními hosty – s dětmi rodin uprchlých před frontou z Pruska. Většina parků připomínala zelinářskou zahradu. Vrcholem odbojářské činnosti Vladimíra Valty a jeho kamarádů se stalo roztlučení speciálních zatemnělých lamp nočního osvětlení pro muniční vozy k protiletadlové obraně na Letné. Valtovým čas od času přišla poštou bednička s moukou a vajíčky. Balili je různými papíry u strýčka Karla Diesla v Písku. Ten vedl velkou pekárnu a rodinu podporoval. S časovým odstupem nosil na poštu balíčky nadepsané různými rukopisy s vymyšlenými adresami odesílatele.

Výchova válkou

Zatímco jinde Pražské povstání probíhalo dramaticky, v Bubenči byl relativní klid. V domech se střídal německý byt s českým. Okna zatemněná, některá provrtaná pro odstřelovače. Vladimír Valta vzpomíná: „U nás v centru Bubenče u ministerstva obrany se nedalo dělat nic. Museli jsme být na matracích, všecko potmě, nerozsvítit, projít z předsíně do pokoje, aby světýlko neproniklo, k oknu leda v noci za tmy… Sousedovi zastřelili ženu provrtanou dírou v okně, vytahovala roletu a někdo ji z protějšího domu zastřelil… Pak tam zřejmě potichu prošli vlasovci. Najednou se tam objevili němečtí vojáci, stoupli si ve dvojicích do vchodů a stáli tam dvacet čtyři hodin. Nezazvonili, nezaklepali, stáli tam a pak zase zmizeli jako jarní sníh… Hlásili to rozhlasem, mají německé uniformy a na ramenou našité označení P.O.A., no jo, ale vylez z baráku a koukej se, co mají našitého na rameni… Vedle za rohem byla policejní stanice a tam byl snos mrtvých a raněných. To jsem se začal stydět jako kluk, táhlo mi na čtrnáct let. Ležel tam Němec a umíral prostřílený v tratolišti, neošetřený a chtěl vodu a ti naši gardisti nad ním: ‚Chlastal bys, viď? Nedáme ti.‘“ Těsně po podepsání mírové dohody mezi zástupci povstání a wehrmachtu přeběhl Vladimír Valta s otcem do budovy ministerstva národní obrany. Nádvoří bylo předělené drátěným plotem na severní část wehrmachtu a jižní „vladařskou“. Němečtí vojáci skládali zbraně a někteří opětovali palbu příslušníkům SS, kteří byli v budově a příměří odmítli.

Život v období totality 

Rudou armádu všichni nadšeně vítali a Vladimír Valta nosil unaveným vojákům vodu v bandasce. Většina německých rodin ze sousedství zmizela a byty byly rychle obsazovány. Na ulicích se válely hromady knih. Václav Valta pomáhal generálovi Karlu Kutlvašrovi znovu uvádět v chod ministerstvo obrany. Vrátil se do armády. Hned po únorovém komunistickém převratu mu přišel dopis od generála Červinky, byl označen za nespolehlivého a že „by měl zpytovat svědomí“. Čekalo ho časté přeřazování k různým vojenským útvarům po republice. Po silném infarktu dosloužil jako profesor na Vysoké vojenské škole a zaměstnanec Vojenského historického ústavu. Maturitou v roce 1950 se pro Vladimíra Valtu otevřela cesta ke studiu vysněného lesního inženýrství. Při ústním pohovoru však dostal těžkou otázku: „Jak byste postupoval při zakládání JZD?“ Komise nejevila známky nadšení nad postupem vysvětlovat sedlákům užitečnost spolupráce při zemědělských pracích a pohoršlivě reagovala na životní zkušenost s několika jihočeskými sedláky, kteří se již za první republiky složili na mlátičku a pak se o ni při pracích dělili. Nakonec nebyl přijat pro vysoký počet uchazečů. Našel si proto obratem neplacené místo v archeologickém oddělení Muzea hlavního města Prahy, kde pod vedením Bohuslava Novotného zpracovával nálezy. Po několika měsících přestoupil do Střešovické biochemické laboratoře, kde pracoval jako hospitant, a nakonec nastoupil jako konstruktér mechanických součástí elektronických přístrojů v závodě Tesla na Karlově náměstí, kde působil v anténovém oddělení. Na radu kamaráda Jiřího Valtra si podal přihlášku na Lékařskou fakultu Karlovy Univerzity a začal studovat stomatologii. Velký pamětníkův vzor, pozdější profesor Jaroslav Komínek, zakladatel české dětské stomatologie, ho nasměroval k tomuto oboru. V posledním ročníku studia, v prosinci 1956, se Vladimír Valta oženil s Hermínou Eslerovou, kterou poznal na táborech pořádaných Církví bratrskou. V roce 1957 dostal umístěnku do Litoměřic a rok poté nastoupil šestiměsíční vojenskou službu. Spolu se svou paní vychovali dceru a věnovali se praxi v dětské stomatologii. Jejich práce a výsledky byly vysoce oceňované. Oční onemocnění však donutilo pamětníka opustit milovaný obor a od roku 1983 vedl okresní správu sociálního zabezpečení. Odchod do důchodu nabídl Vladimíru Valtovi volný čas pro své oblíbené místo – zámek Ploskovice, kde následujících šestnáct let prováděl.

1) Přemyslovo, dnes Ostrčilovo náměstí

2) Dürichovo náměstí, dnes náměstí Svobody

3) Kazaňská ulice, dnes ulice Jilemnického