Božena Valterová

„Říkali jsme, když nám udělali prohlídku, když přijeli autem a všechno rozházeli, i skříně, a všechno, říkali jsme, že to bylo, jako kdyby člověk nebyl člověk. To byla katastrofa. Já jsem říkala: ‚Mami, napiš to všechno za okno, ať si to lidé přečtou, jací jsme.‘ Ale oni to věděli. Vždyť moje maminka pekla cukroví na každou svatbu, hody. To byla taková cukrářka! Měla hospodyňskou školu v Rožnově. Když se dělaly plesy, tak se peklo u nás, protože jsme měli velkou kuchyň i chodbu, měla to i kam dávat. Měla lísky nadělané, všechno, co mohla lidem poskytnout. Říkala: ‚Co jsem lidem udělala, že tak musím trpět?‘ Však to taky odnesla, v třiapadesáti letech zemřela.“

„Hrála jsem divadlo ‚Muziky, muziky‘ a to byla taková veselá operetka. Hrála jsem tam Teklu a měla takovou pěveckou árii: ‚Křivda byla spáchána na mém ubohém otci.‘ Doslova tak. To bylo ale v tom scénáři, ne že by to někdo napsal. A já to nemohla zazpívat, protože jsem se vždycky předtím rozbrečela. Tenkrát tam byl na škole řídící učitel Šafránek, co to organizoval, a ten mi říkal: ‚Boži, nemysli na to. Zavři oči a zpívej!‘ Tak potom jsem se to naučila a zpívala jsem to. Potom když jsme to hráli ve Slovaně, tak maminka říkala: ‚Já to ani nechci slyšet, já nepůjdu.‘ A já říkala: ‚Mami, pojď.‘ A šla jsem za jejími sestrami, ať jdou s ní, aspoň jedna. A ona říkala: ‚Nikdo tam nepůjde. Taťky máme zavřený. Budeme tam jak vdovy!‘ Já jsem to pak odzpívala – a takový potlesk! A Šafránek říkal: ‚Boži, tu pasáž musíš zazpívat ještě jednou.‘ A já povídám: ‚Já už to nezazpívám...‘ A taky jsem to nezazpívala.“