Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Doc. ak. malíř Rostislav Vaněk (* 1945)

• narozen 31. října roku 1945 v Praze

• strýc a kmotr Mojmír Vaněk působil po válce jako bývalý osobní tajemník Edvarda Beneše

• strýc Mojmír Vaněk odsouzen na 18 let za velezradu

• matka Marie Vaňková nastoupila jako dělnice do družstva Drutex

• v roce 1960 nastoupil pamětník na Střední průmyslovou školu grafickou v Praze

• roku 1964 byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do Ateliéru grafiky a ilustrace

• v roce 1974 stál u zrodu skupiny Typo etc.

• v letech 1976–1985 pracoval jako vedoucí výtvarné redakce nakladatelství Československý spisovatel

• od roku 1985 se věnoval svobodnému povolání

• vytvořil orientační systémy Nové scény Národního divadla a pražského metra

• v roce 1995 spoluzaložil TypoDesignClub

• v letech 2001–2014 vedl Ateliér grafického designu a vizuální komunikace na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze

• v roce 2022 vedl ateliér na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara

Rostislav Vaněk se na střední škole zamiloval na celý život a láskou se mu stal grafický design a typografie. S poctivostí a až obsesí se zakousl do fenoménu v pravý čas. Volnější kulturní prostředí 60. let dalo příležitost vyrůst na zajímavých projektech, ale nemuselo tomu tak být. Jeho kádrový posudek totiž zcela zásadně ovlivnil strýc Mojmír Vaněk, bývalý osobní tajemník prezidenta Edvarda Beneše, jenž strávil dlouhých 11 let ve vězení. 

V hradní kanceláři

Rostislav Vaněk se narodil 31. října roku 1945 v Praze. Jméno získal po otci, vystudovaném právníkovi původem z Moravského Přerova, který byl jedním ze tří dětí váženého ředitele zdejšího gymnázia. Dědeček Ferdinand Vaněk ovšem zemřel již ve svých 35 letech. „V Přerově má chráněný hrob, kde je z té doby napsáno: ‚Přerovsko svému učiteli‘,” popisuje hrdě Rostislav Vaněk. Právě absence otce v rodině uvrhla jeho babičku Věru Vaňkovou do složité situace, kterou pomáhal řešit státem přidělený poručník. 

Nepříznivá okolnost nabídla paradoxně zajímavou příležitost, protože československý stát vypisoval pravidelná stipendia k zahraničnímu studiu pro talentované děti z chudých rodin. „Strýček Mojmír Vaněk tak studoval lyceum v Dijonu, kde získal znalost francouzštiny, což bylo následně štěstí v neštěstí. Zároveň ho znalost jazyka zavedla na místa, kam by se jinak nedostal.” 

V roce 1937 se stal tajemníkem České akademie věd a umění a po skončení války nastoupil na místo kulturního referenta kanceláře prezidenta republiky. „Strýc a Edvard Beneš chodili na stejnou školu v Dijonu, ale nesetkali se tam. Spojovaly je sympatie k Francii,” vysvětluje Rostislav Vaněk. Tehdy se Mojmír Vaněk stal i kmotrem svého synovce. „V rodném listě je napsáno ‚kmotr Mojmír Vaněk – osobní tajemník Edvarda Beneše‘.” 

Z kanceláře Hradu si na necelé dva roky odskočil na pozici přednosty Sekce pro mezinárodní uměleckou spolupráci v UNESCO, kde se setkal s Adolfem Hoffmeisterem, ale v roce 1947 se vrátil k prezidentu Benešovi, kde působil jako referent právního a politického odboru. Po únorových událostech přišel zásadní obrat, který vyvrcholil zatčením ve stejný den, jako byla zatčena Milada Horáková, tedy 27. září 1949. V procesu Čupera a spol. dostal trest za velezradu vyčíslený na 18 let, z nichž 11 let si odseděl.

Vysoký trest byl podle Rostislava Vaňka zapříčiněn také dopisem, který silně věřící Mojmír Vaněk poslal do Vatikánu, kde vylíčil, jak bylo po únoru 1948 zacházeno s církevními představiteli. „V rodině se přísně tajilo, co je se strýcem. Rodiče se báli, že bych to mohl někde vyprávět klukům.” Rodiče Vaňkovi se tak museli smířit, že i na ně dopadne stín domnělé velezrady strýce Mojmíra. 

Máma jako dělnice vydělávala víc než otec

Otec Rostislav Vaněk vystudoval práva, ale praxi se přestal věnovat během velké hospodářské krize a už za války dělal obchodního zástupce holandské firmy SANA, která v Československu vyráběla margarín. Po znárodnění klesal hierarchií firmy na nižší pozice, ale zaměstnanci ho přesto respektovali a on zůstal ve stejném podniku ještě několik let. „Otec dokonce připravoval první licenční smlouvu s firmou NIVEA, ale kvůli nekvalitním zdrojům ingrediencí se zde nic nevyrábělo, ale pouze balilo. Vápník prostě nebyl vápník a podobně.” 

Rodiče Rostislava Vaňka zároveň stáli před rozhodnutím, jak pomoci zlepšit kádrový profil rodiny, aby nabídli svým dětem lepší perspektivu do budoucnosti. „Maminka se rozhodla, že se stane dělnicí. Nastoupila do družstva Drutex, což byl okruh domácích švadlen, a vzhledem k tomu, že její maminka byla krejčová, začalo ji to bavit a postupně dokonce vydělávala více peněz než otec.” 

Plán vyšel jen částečně. Pamětníkova starší sestra Hana se jako premiantka s ambicí studovat medicínu nikdy na vysokou školu nedostala a její život bohužel skončil předčasně v roce 1968, kdy se svým novomanželem měla nehodu na motorce, jejímž následkům podlehla. 

Od vysekávání plechů zpět k umění

Strýc Mojmír Vaněk se vrátil z vězení v roce 1961, ale rodině sdělil, že o svých zkušenostech nebude nikdy mluvit. Nejdříve nastoupil jako vysekávač plechu ve firmě DEZA, ale od roku 1966 se v uvolněnějších poměrech dostal k práci, která byla bližší jeho kulturním zájmům. Adolf Hoffmeister ho přijal jako tlumočníka a asistenta pro přípravu prestižního kongresu Mezinárodní asociace výtvarných kritiků (AICA), kde znovu uplatnil své jazykové schopnosti francouzštiny, ale také hluboký vztah k umění a vážné hudbě. 

„Tehdy provázel mnoho zahraničních delegátů a kritiků po ateliérech československých umělců v době velkého rozmachu zdejšího umění.” Kontakty a nové zkušenosti zapříčinily, že si jej k sobě vzal tehdejší ředitel Národní galerie v Praze Jiří Kotalík, kde vedl sekretariát s tím, že by mohl pracovat jako spojka v zahraničí. 

„Státní bezpečnost tento plán prokoukla. Sebrali mu pas, on ve Švýcarsku požádal o emigraci a v roce 1969 utekl z Československa a díky zahraničním kontaktům získal místo na univerzitě v Ženevě, kde vyučoval dějiny umění.” Během svého pobytu v zahraničí se setkal s mnoha významnými kulturními osobnostmi, jako byl Pablo Picasso, francouzský ministr kultury Jack Lang, ale také Rafael Kubelík. „Už během války pomáhal organizovat na půdě Akademie věd Pražské jaro, takže měl hodně blízko k vážné hudbě,” popisuje pamětník význam a rozpětí zájmů svého strýce.

Byť by se na první pohled mohlo zdát, že právě osoba Mojmíra Vaňka mohla hrát ve směřování a zájmech synovce významnou roli, opak je pravdou. „Strýc byl celou dobu zavřený a nemohli jsme o něm vůbec mluvit. Když ho pustili, já už byl na střední škole,” uzavírá pamětník s tím, že po všech peripetiích jeho strýc zemřel v roce 1992 po nepovedené kosmetické operaci víček v Ženevě. 

Grafická škola nejsou grafy

Rostislav Vaněk již od dětství často kreslil a vztah k umění a dobrému vkusu mu pomáhal tříbit jeho otec jednak bohatou knihovnou, ale také pravidelnými nedělními procházkami po pražských galeriích. „Vždy jsme šli takové kolečko. Navštívili jsme v tehdejší proluce dřevěný pavilon umělecké skupiny Myslbek, pak Novou síň Jednoty umělců výtvarných a hlavně Krásnou jizbu, která patřila pod Ústředí lidové a umělecké výroby (ÚLUV), kde se snažili o propagaci řemeslné produkce. Prodávali se zde Sutnarovy hračky, keramika, textil, šily se zde kabáty. Bylo toho malé množství, ale velmi kvalitní,” vypráví s upřímným zanícením. 

Krásná jizba se za socialismu stala ostrůvkem kvalitního designu své doby a i ve výstavní části tohoto velmi přísně se profilujícího obchodu s dobrým vkusem a kvalitní nabídkou se prezentovalo užité umění i ze Západu. „Viděl jsem tu třeba krásnou výstavu o americké grafice.” Jednalo se o obchod pro znalé lidi se smyslem pro krásu a dobrý vkus, kteří zde nakupovali a znali se. „Člověk nemusel být bohatý, aby si tady koupil alespoň kus látky na polštář.” ÚLUV také pravidelně vydával ideologicky nezatížený časopis Umění a řemesla, pro který později dělal Rostislav Vaněk úpravu několika obálek. 

Návštěvní kolečko pražské kultury pokračovalo přes galerii Československého spisovatele, která sídlila v domě U Topičů, a poslední zastávkou byla Galerie Hollar na Smetanově nábřeží. Pěstování dobrého vkusu tak hrálo zcela zásadní iniciační roli a i v dobách vládnoucí doktríny socialistického realismu se našlo několik míst, která pomohla vychovat i nastupující generaci výtvarníků, architektů, umělců a grafických designerů, ke kterým se později připojil i Rostislav Vaněk. 

„Rodiče k mému studiu přistupovali pragmaticky. Věděli, že jako umělec nebude lehké se uživit, a když zjistili, že existuje grafická škola, přišlo jim, že zde můžu najít po studiích i pracovní uplatnění.” S humorem dodává, že informací o tom, co vlastně grafická škola v Hellichově ulici vyučuje, byla mlhavá. „Otec si myslel, že tam budeme kreslit nějaké grafy.” 

Na půdě střední školy položené pod Petřínem se do užitého řemesla grafické práce zamiloval. „Byl jsem šprt, protože mě škola bavila,” směje se Rostislav Vaněk. Zásadní osobností, která rozšířila několika agilním studentům obzory, byl grafik Bohuslav Blažej. Seznámil je s tvorbou typografa a grafika Oldřicha Hlavsy, Jiřího Rathouského a Zdeňka Seydla, a protože jeho žena pracovala v nakladatelství Odeon, nosil jim ukazovat nově vydané knihy, které kriticky a obdivně komentovali a posuzovali jejich technické řešení. „Většina studentů chodila na pivo a my jsme chodili za Blažejem do sazárny.” 

Blažej se skupinou zanícených studentů vymyslel školní časopis Mladý polygraf a pořádali mezi sebou také první soutěže na plesový plakát a pozvánky, které se ve škole veřejně vystavovaly. Na začátku 60. let se vytvořilo pevné jádro typografů a grafických designérů, jakými byla Clara Istlerová, Pavel Hrach a Václav Kučera, kteří v roce 1974 ještě s dalšími kolegy založili úspěšnou skupinu Typo etc. 

Vstoupit do strany jsem odmítal a bez toho nebylo možné nadále učit

Během studií na Střední průmyslové škole grafické v Hellichově ulici se také blíže seznámili s tvorbou užitého umění ze Západu. Největším zdrojem informací byl časopis Grafis, který si půjčovali v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea. „Chodil vždy nepravidelně, protože nikdo netušil, jak dlouho zůstane na tiskovém odboru kvůli cenzuře. Ve Švýcarsku to ale vycházelo pravidelně. Vždy jsme se pak sešli u stolu a šoupali si to mezi sebou,” vzpomíná Rostislav Vaněk na období, které jejich kolektivu přineslo zdravou soutěživost a přátelství. 

Později se podobným způsobem mezi přáteli a kolegy půjčovaly katalogy z výstav ze zahraničí a v řemeslných časopisech bylo občas možné vidět plakát na výstavu významných umělců za železnou oponou. Dobu 60. let Rostislav Vaněk popisuje jako éru rozmachu lidstva po celém světě. Po maturitě se jako jeden z mála dostal na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do Ateliéru užité grafiky a ilustrace profesora Karla Svolinského. 

Během studia se i osobně seznámil s ikonou grafického designu a typografie. „Byl jsem obdivovatelem práce Oldřicha Hlavsy a na klauzurách nás seznámil Jiří Šetlík. Hlavsovi se moje práce líbila a postupně vzniklo i přátelství.” 

Jednu z prvních cest na Západ absolvoval Rostislav Vaněk v roce 1968, kdy se dostal na stáž na univerzitu v Benátkách, kde studoval v rámci letního programu. Zde ho také zastihla zpráva, že je rodná Praha okupována vojsky Varšavské smlouvy. „Byli jsme zrovna v hostelu a zpráva byla ve všech novinách. Za benátský Rotary klub nás následně pozvali na vzpomínkovou večeři za Československo. Mnoho Italů vzpomínalo na československé vojáky z první světové války. Tehdy jsem byl opravdu hrdý, že jsem Čech.” O emigraci Rostislav Vaněk neuvažoval, protože rodina zažívala těžké chvilky po náhlé smrti sestry Hany. Vrátil se tak na vysokou školu, kterou absolvoval v roce 1970. 

Vzhledem k tomu, že se profiloval jako velmi talentovaný a pracovitý student, nastoupil jako odborný asistent do Ateliéru užité grafiky a plakátu k doc. Eugenu Weidlichovi. Zde strávil dlouhých pět let a vše směřovalo k tomu, že svého staršího kolegu v jeho roli nahradí. 

„Měli jsme dobrý vztah a chodil za mnou s tím, že mi ateliér přenechá. On byl v KSČ (Komunistická strana Československa), ale nikdy jsem mu to nevyčítal. Přežil koncentrační tábor v Buchenwaldu a nikdo si neumí představit, co ti lidé museli prožít.” Po roce 1968 bylo mnoho významných osobností z Vysoké školy uměleckoprůmyslové vyhozeno a tlak na loajalitu vůči normalizačnímu režimu pocítil i pamětník. 

„Pravidelně jsem musel chodit na pohovory s kvestorem, který byl typický dělnický komunista. Říkal, že si mě pan Weidlich chválí, ale že je to málo. Ptal se mě na věci, jako jak seznamuji studenty se sjezdem komunistické strany. Do strany jsem odmítal vstoupit a bez toho nebylo možné nadále učit, a tak jsem odešel pryč.”

O nás bez nás

Paralelně při svém působení na vysoké škole spoluzaložil Rostislav Vaněk v roce 1974 se svými generačními kolegy skupinu Typo etc. Jejich práce našly uplatnění na řadě výstav po celém světě. Zakládajícími členy tohoto uskupení byli Bohuslav Blažej, Miloslav Fulín, Václav Kučera, Oldřich Pošmurný, Luděk Rohlík, Jan Solpera, Rostislav Vaněk a Miroslav Žáček. V 80. letech se složení obměnilo a členy se stali další důležití grafici a typografové jako Clara Istlerová, Milan Jaroš, Jan Jiskra, Pavel Hrach a také o generaci starší Jiří Rathouský a Zdeněk Ziegler. 

Jádro pocházelo ze studií na Střední průmyslové škole grafické, ale důležitým členem se stal typograf Jan Solpera z UMPRUM, jehož žena pracovala pro podnik zahraničního obchodu pro dovoz a vývoz kulturních statků Artia. „Angličtinu tehdy skoro nikdo neuměl, ale Solperova žena ano. Měla tak na starosti komunikaci se zahraničím, kam psala dopisy. Poslali jim i náš katalog z výstav a pozvali nás do Lubalin centra ITC.” Díla českých grafiků a typografů se tak dostala do New Yorku, Colorada, Edmontonu, Athén, Berlína, ale také do měst východního bloku jako Moskvy, Sofie, Tallinu, Leningradu, Bukurešti a dalších. 

„Jan Solpera byl členem KSČ, a tak měl oproti nám delší prsty. Prohlásil, že Lubalin a jiní Američané se politicky angažovali plakáty proti válce ve Vietnamu, což komunisté rádi slyšeli. Stal se tak naším ambasadorem se zahraničím. Na Západ však nikoho z nás nepustili.” Díla zmíněných autorů tak cestovala bez jejich účasti s tím, že země východního bloku mohli v rámci výstavy někteří členové navštívit. Stejně tak se odehrálo několik výstav i v Československu, což Rostislav Vaněk přičítá i tomu, že během normalizace nemohlo mnoho kvalitních autorů vystavovat a v galeriích byl hlad po kvalitní práci. „Byli jsme progresivní oproti tomu, co bylo běžně na trhu. Co bylo dobré v užité grafice, bylo od nás. Byli jsme pracovití a dostávali jsme tak zakázky. Byl to dobře roztočený stroj, který fungoval až do revoluce,” konstatuje Rostislav Vaněk. 

Aby mohl po odmítnutí vstupu do KSČ pokračovat v pedagogické činnosti, přijal práci vedoucího výtvarné redakce nakladatelství Československý spisovatel, kde setrval až do roku 1985. Místo převzal po významném českém grafickém designerovi, malíři a scénografovi Zdeňku Seydlovi. 

„Bylo zde hodně členů KSČ, ale politické třenice se nás netýkaly. Výtvarné oddělení sídlilo v jiném domě než vedení.” Během této doby vznikaly rozsáhlé ediční řady jako Klub přátel poezie, Bohemia, Knihovna české prózy, Slunovrat a mnoho dalších. Ze své pozice zadával práci svým kolegům a sám graficky realizoval mnoho publikací, za které nakladatelství získávalo ceny v soutěži Nejkrásnější československé knihy. 

„V rámci normalizace vycházely i hrozné knihy a občas jsem věděl, že když zajdu za kolegou, tak mě odmítne. Musel jsem ji následně udělat já.” Byť v tomto období vycházelo mnoho ideologicky poplatných titulů, role lidí kolem Rostislava Vaňka alespoň kultivovala estetické prostředí skrze kvalitní design a typografii, na což navázalo i mnoho současných následovníků. 

Rostislav Vaněk zároveň musel v určitém období odmítat tlak Státní bezpečnosti (StB), která ho sváděla ke spolupráci. „Jednou jsem dostal předvolání do Dejvic a myslel jsem si, že je to kvůli pokutě. Nakonec to byla StB, která mě přesvědčovala, že bych jim mohl občas vyprávět, co si výtvarníci a spisovatelé mezi sebou říkají. Já se vymlouval s tím, že bych jim stejně neměl co říct, že se tam nikdo nevykecává.” Tlak trval ještě několik měsíců, ale pamětník se vymlouval tak dlouho, že ho bez jakýchkoli výhrůžek nechali být. „Když jsem po revoluci nahlédl do seznamů spolupracovníků, byl jsem rád, že nikdo z Typo etc. s StB nespolupracoval. Naopak lidi, kteří na nás koukali skrze prsty a mluvili o nás, že jsme režimní proteženci, se tam objevili pod svými krycími jmény.”

Doba nebyla dobrá

Po odchodu ze Svazu československých spisovatelů pracoval Rostislav Vaněk na volné noze. Získal důležitou zakázku od Karla Pragera, pro kterého vytvořil orientační systém Nové scény Národního divadla. Po úspěšné vzájemné spolupráci, jejíž výsledek funguje dodnes, ho Prager doporučil architektce Aleně Šrámkové, pro kterou vytvářel grafické prvky na stropě v ceněné budově ČKD na Václavském náměstí. 

Nejvýznamnější realizací Rostislava Vaňka se stal orientační systém pražského metra, ale po různých peripetiích mu nebylo umožněno vše dokončit komplexně. I tak se s jeho prací – v mnoha případech i v poničené formě – setkáváme dodnes. Z obecného hlediska popisuje atmosféru 80. let následovně: „Doba nebyla dobrá. V nakladatelství přestaly vycházet dobré knihy. Ruský tlak se znovu objevil, a proto jsem také odešel. Mně osobně se však nic nedělo. Soustředil jsem se na velké projekty a na zprávy jsem se nikdy nedíval. Televizi jsem pravidelně vypínal před sedmou hodinou.” 

Karel Prager po něm nechtěl dělnické písmo a Alena Šrámková po něm nechtěla komunistický návrh, a tak se primárně soustředil na práci, což je jedna z charakterových vlastností Rostislava Vaňka. „Prošel jsem tím v pohodě, ale štvalo mě to stejně jako 15 milionů lidí tady.” 

Nejlepší je práce

Když přišla sametová revoluce, podílel se na tvorbě několika ikonických plakátů tehdejší doby. Vytvořil plakát s V, kde propojil motiv Victory a jméno Václava Havla. „Nechal jsem tisknout plakáty na Žižkově v tiskárně Panton. Z vlastní kapsy jsem zaplatil místním chlapům, a kdyby revoluce nedopadla dobře, mohli mě klidně zavřít za rozkrádání socialistického majetku. To nebyla sranda.” 

Následně s Pavlem Hrachem pro Josku Skalníka slepili písmo na plakát Havel na Hrad, a později ho John Bok vyzval, aby udělal nálepku pro Václava Havla na jeho nové auto Renault, které dostal od portugalského prezidenta. O čtyři roky později graficky zpracoval knihu jeho textů. 

Profesně se Rostislav Vaněk bez problémů adaptoval na nový tržní systém práce a realizoval několik velkých projektů mezinárodního významu, jako byl redesign firemní identity letecké společnosti ČSA nebo Československé obchodní banky. Zároveň inicioval založení TypoDesignClubu, který navázal na skupinu Typo etc., kam ovšem zahrnul i progresivní designéry nové generace jako Aleše Najbrta, Petra Babáka, Zuzanu Lednickou a další. V novém svobodném režimu se změnily i poměry na výtvarných vysokých školách, kde se na pedagogických pozicích objevily osobnosti, kterým by nebylo umožněno vyučovat před rokem 1989. 

V roce 2001 si ho starší kolega Zdeněk Ziegler vybral jako nástupce na pozici vedoucího Ateliéru grafického designu a vizuální komunikace na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde setrval dalších 13 let. Během nich vychoval několik významných osobností současného grafického designu. Vymyslel také princip zakázek, které jeho ateliér vytvářel pro státní instituce, jako byla loga Ministerstva kultury či Ministerstva dopravy. „Ve škole nás nenáviděli. My jsme za jednu značku škole vydělali půl milionu a my za ty peníze cestovali po celém světě. Jezdili jsme na výstavy a na univerzity do New Yorku, Tokia. Každý se chtěl hlásit k nám do ateliéru.” 

Úspěch a příležitosti vedly k tomu, že se do ateliéru Rostislava Vaňka hlásilo mnohem víc uchazečů než do ostatních ateliérů. V současnosti (2022) stále vede – společně s kolegyní Kristýnou Fišerovou – obdobný ateliér grafického designu a vizuální komunikace na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni. Na konec našeho povídání nenabízí lapidární větu, kterou by tesal do kamene, ale přece jenom sděluje myšlenku, jež je pro Rostislava Vaňka typická: „Nejlepší je práce. Je to úžasný kamarád, který vám vezme půlku života, ale projdete si nespočtem objevování. Vzala mi dvě manželky, ale nikdy ve zlém. Věděly, že prostě musím pracovat.” Profesor, akademický malíř a docent Rostislav Vaněk zároveň vlastní obrovskou a bohatou sbírku umění, kterou rozšiřuje z upřímné lásky k dobrému vkusu.