Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vítězslav Evermod Vaněk (* 1922)

• 16. 7. 1922 narozen v Roudnici nad Labem

• 1941–1943 - totálně nasazen v Říši (pro rafinérii Benzina)

• 1945 - účastní se pokojného odsunu sudetských Němců v Roudnici n. Labem

• 1945–1948 - předsedou mládežnické organizace Československé strany národně socialistické na Podřipsku, úspěšným závodníkem ve vytrvalostním běhu

• 1951 - nabídka spolupráce od StB, přijímá a vzápětí znovu odmítá, svůj závazek prozrazuje okolí

• 1951 - vyšetřován v Litoměřicích

• 1951 - odsouzen v Roudnici nad Labem za ohrožení státního tajemství k pětiletému žaláři

• 1951–1955 - odpykává si svůj trest v kamenouhelném dole v Mariánských Radčicích a v kamenolomu v Korozlukách

Vítězslav Evermod Vaněk se narodil 16. července 1922 v Roudnici nad Labem v rodině poštovního zřízence, bývalého italského legionáře a příslušníka pluku Foligno 35 Karla Vaňka. Jeho otec byl váženým roudnickým občanem a když zemřel, byl jeho pohřeb slavnou událostí. „Měl vojenský pohřeb se salvami. Pro ty, kdo znají Roudnici: to byl průvod z poštovního úřadu až k hotelu Pošta. To si neumíte představit. Tak byl oblíbený a známý. Mám fotky z 1. května, když se doručovaly telegramy... Jak tam stojí a zdraví. To byly okamžiky, na které se nedá zapomenout, to byly vzory...“

Vítězslavu Vaňkovi bylo osm let, když jeho otec zemřel, pravděpodobně na následky zranění, které utrpěl od koně v raném mládí. Pro Vaňka je otec celoživotním vzorem, jemu samotnému bylo později nabídnuto členství v legionářské obci. Karel Vaněk byl legionář, a proto i vášnivý republikán a masarykovec. Po roce 1918 vystoupil z církve a stal se se ženou i dětmi příslušníkem československého vyznání (Československá církev husitská, založená jako výraz odklonu a odporu k římské církvi, která byla některými nacionalisty vnímána jako spojenec habsburské monarchie). Vítězslav Vaněk vstoupil znovu do římské církve v roce 1947: „Já jsem k (československému) vyznání měl vždycky odpor a cítil jsem to jako křivdu. S proboštem Pikorou jsem byl potom na cele (ve vyšetřovací vazbě v Litoměřicích – pozn. autora). A to mě potom úplně utvrdilo. (...) Zapálil jsem se tak jako sv. Augustin, který taky nebyl předtím nevěřící (já taky ne). Z něho jsem si vzal vzor. Pak jsem vrátil i svoji maminku, která byla před smrtí v Milešově ještě v dobrém smyslovém stavu, do církve. Naši duchovní mi říkali: ,Vy máte jisté nebe, vykonal jste obrovské dílo. Nejen sebe, ale maminku jste vrátil do lůna církve.‘ A to si považuju jako jednoho z dalších statků, které jsem postupně, kamínek po kamínku, skládal jako mozaiku.“

Vítězslav Vaněk byl, stejně jako jeho otec, zapálený národní socialista a tato strana se mu poté stala i osudem. K jeho mládí patřila stejně neodmyslitelně jako Sokol a závodní běhání, kterým proslul a kde si navzdory nevalnému zdraví vysloužil několik mistrovských pohárů. Za SK Roudnici a později Poštovní úřad běhal na 25 km: „Absolvoval jsem to načerno a ty poháry jsem vozil k babičce do Doksan. Babička říkala: ,Mařka (maminka – pozn. autora) tě zabije.‘ A dlouho jsem to tam schovával. (...) Za svoji činnost jsem dokonce měl startovat se Zátopkem v Londýně. To jsem si vybojoval v Mostě, kde jsem porazil naše špičky, Polesnýho a Jardu Trupa...“ 

Totální nasazení a konec války v Roudnici

Vaněk chtěl v raném mládí studovat strojní průmyslovku, a protože předpokladem pro to bylo černé řemeslo, vyučil se mechanikem. V Roudnici nad Labem byla ovšem v době protektorátu průmyslovka zavřená a v roce 1941 se na jeho ročník vztahovala nucená pracovní povinnost pro Velkoněmeckou říši. Prvním nasazením byla práce na stavbě silnice z Roudnice do Hněvic, těžká stavební práce, a později v Eicherloch, na stavbě podzemní továrny a zásobárny leteckého kerosinu firmy Benzina: „Zavřeli nás tam na osm hodin mezi jedovaté barvy, abychom natírali roury. Ještě dneska mám něco v těle, na co nemůžou přijít, co to je. Jestli to jsou následky toho, nevím. (...) Nebo jsme chodili na noční na dvanáctky a dostali jsme k tomu hrneček mléka. A nosili jsme a vykládali pytle cementu. Přes den jsme dělali na barvě. Bydleli jsme v kobkách pod zemí, pro případ bombardování.“

Skryté fabriky pod zemí tehdy Němci budovali jako bunkry, pro případ spojeneckého bombardování, které začalo nad německým územím v roce 1941. „To byla zásobárna pro 2. světovou válku. Všechno bylo pod zemí. Ani jsme nebyli nikam vpuštěni. Ráno nás tam přivedli s doprovodem na práci a pak zase zpátky na ty kobky.“

Česká skupina, se kterou Vaněk pracoval, se potom rozdělila. V roce 1943 Vaňka jeho bulharští spolupracovníci zasvětili do plánů na útěk, který pak skutečně provedli. Vaněk s nimi. Podařilo se jim potom dostat na území protektorátu, kde se rozdělili, a Vaněk se potom skrýval u příbuzných na Kokoříně. „Jeli jsme na nákladních autech, to oni už měli známosti a vytvořili si nějaké buňky. Na tohle jsem ale naprosto neměl žádný vliv, jenom jsem se s nimi svez’. Byl jsem rád, že jsem se z toho dostal ven. Věděl jsem, že do Roudnice nemůžu jít. Určitě už tam byla hláška a byli určitě už u mámy, aniž by jistě řekli důvod. Takže jsem to stočil na Mělník, protože jsem tam jezdil a s těma klukama jsem se kamarádil.“ V Kokoříně u příbuzných pobýval Vaněk několik měsíců, než se přece jenom odvážil vrátit se do Roudnice. „Říkal jsem si, tohle není možný. A taky jsem byl bez peněz a nemohl někomu být takhle na obtíž, tak jsem se nakonec rozhod’, že se do Roudnice dostanu. Vrátil jsem se a šel jsem do Ringhofer-Tatra, do šedé slévárny na jeřáb.“ Jak nakonec proběhlo osvobození v Roudnici nad Labem, 8. května 1945: „V tom pětačtyřicátým, to jsem byl svobodnej, mi máma říká, to už bylo osmýho, že dávaj na náměstí dohromady nějaký lidi. Myslím, že už jsme tehdy nechodili do práce, spíše jsem čekal, co se bude dít. Šel jsem před radnici, kde se rekrutovalo, kde se dávaly dohromady skupiny, jako na odboj. Byl tam Franta Mücke a ten mi řek’, že jsem jako repatriant. A s Vaškem Prebslem a Janem Malým nás šlo 43 s bílou vlajkou vyjednávat. Tři a půl tisíce esesmanů i s civilistama bylo v Zálabí za mostem...“ Ovšem ve chvíli, kdy se procesí blížilo k cíli, začalo obrovské bombardování Roudnice nad Labem, provedené blížící se Rudou armádou. Po jeho skončení byli přítomní Němci (nejednalo se o 3500 esesmanů, jak Vaněk vypráví, spíše se jednalo o civilisty) odzbrojeni a byl dohodnut pokojný odsun zajatců směrem do Teplic, kterého se Vaněk, ozbrojený bubínkovým revolverem, jako jeden z dobrovolných gardistů účastnil. Jednalo se údajně o velkou skupinu civilistů, kteří přicházeli z Litoměřic (nutno ověřit!). „Po cestě jsme je nechali u studen napít a museli jsme dávat pozor, aby se nám nerozprchli, to nebyla žádná sranda to ohlídat. A teď jim tam začali házet chleba a tak, načež Pepík Ron tam na ně vystřelil výstražně nahoru do oken (ale tak, aby nikoho nezastřelil), byl voják, tak v tom měl praxi. (...) To byli zajatci. Vedli jsme je do jedné známé firmy (na fotoaparáty), tam jsme je předali a bylo tam pro nás na zpáteční cestu připravený nákladní auto. Dostali jsme dvě stě korun a balíček tabáku... Ten mi mimochodem můj bratr ukrad’, ten byl kuřák. A zapřel to!“ Násilí na Němcích-civilistech Vaněk svědkem nebyl. Krutému osudu ovšem neušli esesmani, pochytaní v okolních lesích: „Tihle esesmani, co byli chyceni v lesích jako utečenci, tak tam viseli bosí, někteří polonazí, jenom tak nalehko oblečení a oběšení na větvích. Veřejně. Němečtí vojáci, ale esesáci, ne ti řadoví. To bylo přístupný až do toho pohřbu (v Roudnici zahynulo při bombardování 41 lidí – pozn. autora) – to dávali do souvislosti s nimi. Za to násilí, co se přihodilo.“

Poválečná léta – angažmá v národně socialistické straně

„...příprava na únor 1948 začala už v roce 1945...“

Po válce založil Vítězslav Vaněk Spolek přátel USA a stal se předsedou mládežnické organizace Československé strany národně socialistické nad Podřipsku (se sídlem v Roudnici n. L.). Národně socialistická strana byla vůbec nejsilnější stranou v kraji. „Tohle byla nejlepší vrstva národa, členové Sokola a členové národně socialistické strany. Kdyby v osmačtyřicátým někdo řek’: ,Jdeme do toho‘, tak bychom do jednoho šli! I beze zbraně – my bychom si ty zbraně opatřili. (...) Když potom sprovodili ze světa národně socialistickou stranu, brečel jsem jako malý kluk.“ V roce 1946 kandidoval Vaněk za národní socialisty i do Národního shromáždění. Když se po roce 1948 nuceně přestal angažovat v národně socialistické straně, kterou převzali kolaboranti, věnoval se hodně sportu (v Sokole) a v témže roce se i oženil s mládežnicí národně socialistické strany Alenou Bursovou. Jak bylo zmíněno již v úvodu, krátce předtím, v roce 1947 se Vaněk vrátil zpět ke katolicismu a vzal tak zpět rozhodnutí svého otce. 

„Moje matka je z Doksan a babička taky. Tam byl Vladimír Evermod Balcárek a já jsem tam jezdil na ty pouti. A tam jsem k tomu přičuch’ a to se mi hrozně líbilo. Ty československý holý stěny tohle neznaj. Ta výzdoba na mě hluboce zapůsobila. Pak jsem mu (Balcárkovi) dělal políra, že jsem mu sháněl řemeslníky na opravu... Když jsem byl biřmován v roce 1967, byl tam Tomášek a Vladimír Evermod Balcárek. Byli s mojí rodinou na obědě v hotelu Koruna a Vladimír mi pak vysvětil byt.“ Po Balcárkovi potom Vaněk přijal jméno Evermod, které si připojil i ke svému občanskému jménu. 

V roce 1950 Vaněk si začal připravovat buňky lidí, se kterými by bylo možno počítat při případném převratu. Jednalo se o lidi, organizované v předtím v sokolských buňkách v celém roudnickém okrese, které Vaněk dobře znal. „Myslel jsem si, že kdyby bylo potřeba, aby byli připravení jako vojáci. Bylo to Mšeno, Horní Beřkovice, Hošťka, Štětín, Budyně nad Ohří, Terezín. Měl jsem asi devět obvodů...“ Ačkoli jsem se snažil položit několik otázek na přesný smysl oněch buněk i zprávy, které jim Vaněk údajně zprostředkovával, nedozvěděl jsem se bohužel už nic bližšího. Bylo to ale údajně jeho vlastní iniciativa. „Podvědomě jsem věděl, že nemůžu být jako to telátko v tom chlívku zavřený. A jenom čekat, až se napapá. (...) Já už jsem potom zůstal bez toho, strana byla rozprášená, tu rozmetali, protože se nás báli.“ V letech 1949–1950 se Vaněk s pomocí kamaráda Josefa Zícha dostal do sokolské župy a pracoval jako tajemník tělocvičné jednoty v Libušině ulici v Roudnici. Zde nastoupil do stálého zaměstnání. 

Nepředstavitelnou ranou pro oddané národní socialisty byla smrt dr. Milady Horákové v červnu 1950. Jako někdejší národní socialista vzpomíná Vaněk na její smrt poněkud silnými slovy: „Mám o tom celý agendy z tisku (tehdejšího), co se o tom psalo. Jak tehdy pracovnice ve fabrikách křičely: ,Oběsit! Popravit!‘ A tak dále. To mám všechno zdokumentovaný, to nemají ani muzea... (Vaněk má jeden celý pokoj svého bytu vyčleněn pro archivní dokumenty, které již tehdy shromažďoval. Nebylo možné při mé návštěvě projít všechno, ale bezesporu jde o unikátní osobní archiv.) ...Víte, to pro mě bylo něco víc. Když mně umřela maminka, tak to bylo proti tomu nic... Milada byla jako naše matka. (...) Ona byla právnička a měla přístup k lidem, ne aby byla odtažitá nebo se chovala povýšenecky. Měla tu strunu, na kterou uměla získat člověka...“ 

Dvacátého čtvrtého února 1951 byl Vítězslav Vaněk zatčen na svém pracovišti v sokolské župě. Z jakého důvodu? Týden předtím za ním byla StB poprvé, s lákavou nabídkou spolupráce, na kterou Vaněk zprvu z donucení přistoupil. Doma měl svůj osobní archiv, busty prezidentů Beneše a Masaryka a obával se výhružek, že za to půjde do jáchymovských dolů: „S nimi se nedalo kličkovat, hrát žádnou habaďuru. Ne, to je krátkozraký. Člověk musí přiznat barvu... Měl jsem přinýst na místo určení fotku, ale na tu schůzku už jsem nepřišel. (...) Mě by bejvali nikdy nedostali, to bych potom ani nevylez’ z baráku. (...) Měl jsem dostat úkol, příští týden jsme se měli sejít na zastávce, ale tam já už jsem nepřišel. Čili oni věděli – už uhýbá – tak si pro mě přišli. Taky mi řekli, že budu hlídanej. Taky jo. Franta Hrubeš mě hlídal ráno i odpoledne, jestli jdu domů. ,Nepokoušejte se o útěk do zahraničí, budete lapenej na místě.‘ My jsme byli ještě s manželkou ten den, když byli u mě, na sokolským plese ve Mšeně. Večír jsem viděl u měšťanky, jak jsou ty pilíře, jejich palice. Byli i tam, tam jsem je viděl.“ Jako někteří ostatní adepti spolupráce, domníval se Vaněk v první chvíli, že by mohl s StB uhrát svoji vlastní hru. Brzy mu však došlo, že to není možné. Svoji dohodu s estébáky prozradil údajně devíti osobám, včetně rodiny. (Zmíněný bachař František Hrubeš byl Vaňkovým spolužákem ze školy.) „Věděl jsem, co mě čeká, že je to na pět let. A řekli mi, že rodinu nebudou šetřit.“ V té době už Vaněk měl dvouletého syna. 

Dostal se do vyšetřovací vazby v Litoměřicích, kde byl brutálně vyšetřován: „Tam to začlo. Velitel tam seděl, v ruce flašku rumu, opřel si mě o dveře a začalo to. ,Tak co, komus to řek’?‘ – ,No, svým rodinným příslušníkům, když jsem se loučil, že se s nimi neuvidím...‘ Za každou druhou odpověď jsem dostával ránu!“ Výslechu byla přítomna jakási Mrňáková, jejíž otec, komunista, byl popraven nacisty za války. „Ta říkala, že si vezme ode mě kus provazu pro štěstí, až mě budou věšet. A přitom jí tátu popravili. Pak, když jsem se vrátil (z kriminálu) a potkal jsem ji, tak jsem si před ní vždycky odpliv’. (...) No ale, ten mě tedy zmlátil, pak na mě vždycky lili vodu, když jsem byl v bezvědomí. A nakonec jich tam bylo asi osm chlapů.“

O tom, že si stavěl v okolí Roudnice skupiny spolehlivých lidí, Vaněk podle svého vyprávění u výslechů mlčel. „To bych býval dostal provaz. Taky jsem na nikoho nic neřek’. To by bejval proces jako monstrproces.“ Skutečným důvodem, proč StB vlastně Vaňka žádala o spolupráci, byl fakt, že byl díky svým sportovním úspěchům i politickému angažmá na Roudnicku oblíbenou a populární osobností mezi mladými lidmi. 

Vaňkovo vyšetřování trvalo v Litoměřicích celkem osm měsíců, které kromě vyšetřovací místnosti proseděl na samotce. Přelíčení se pak konalo v rodném Vaňkově městě, v Roudnici nad Labem, za vyloučení veřejnosti (i rodiny). „Tam jsem prohlásil, že jsem to udělal proto, že věřím, že se vrací dr. Petr Zenkl, Vladimír Krajina a Ota Hora.“ Vítězslav Vaněk byl odsouzen na pět let odnětí svobody a pět let ztráty občanských práv za trestný čin ohrožení státního tajemství. 

Fáral v černouhelném dole v Mariánských Radčicích u Mostu (odkud musel být ze zdravotních důvodů odvelen) a lámal kámen v kamenolomu v Korozlukách. V kamenolomu, na pracovišti v Sedleci, utrpěl vážné a trvalé zranění nohy, když mu padající balvany rozdrtily kotník. V lágrech strávil celkem čtyři roky. 

Vítězslav Evermod Vaněk později vystřídal několik zaměstnání, od roku 1975 žije v Jablonci nad Nisou. Pro svůj případný odchod ze světa si zakoupil hrob a nechal vytisknout parte s prázdným místem pro datum svého úmrtí. Ve svém bytě v Jablonci nad Nisou uchovává unikátní osobní archiv dokumentů a písemností, které nasbíral o politickém i kulturním dění ve svém okolí a podle svého zájmu. 

Poselství na závěr: „V první řadě, ať si co nejvíce váží svobody. Ta se nedá koupit žádnými penězi, jedině krví. Aby nastala svornost v národě, ale skutečná, bez přetvářky, závisti a lži. Na takových principech se dá stavět dobrá nová republika.“