Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. RNDr. Jiří Vaníček , CSc. (* 1944)

• narodil se 26. února 1944 v Počátkách v učitelské rodině

• v roce 1955 otce odsoudili ve vykonstruovaném procesu na 10 let odnětí svobody za velezradu

• ve 13 letech kvůli onemocnění matky odešel z domova do Nelahozevsi ke své tetě

• jako synovi politického vězně mu komunisté zakázali studium na střední jedenáctileté škole

• vyučil se na podnikovém učilišti Silon v Plané nad Lužnicí chemikem

• pro nedostatek technické inteligence mu bylo navzdory špatnému kádrovému profilu umožněno studovat na Přírodovědecké fakultě v Brně

• v roce 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov

• v roce 1976 odmítl prestižní zahraniční práci podmíněnou spoluprací s rozvědkou

• stal se světově uznávaným vědcem

• od roku 1990 do roku 1998 byl starostou města Tábor

• v roce 2022 žil v Táboře

Jiří Vaníček své dětství prožil na Jindřichohradecku v rodině Josefa Vaníčka. Ten v poválečném období v pohraničních obcích zastával funkci řídícího učitele a byl velmi aktivní ve veřejném životě. V roce 1955 ho však obvinili z trestného činu velezrady a ve vykonstruovaném soudním procesu odsoudili na dlouhých deset let odnětí svobody. Kladli mu za vinu to, že přislíbil účast v ilegální organizaci. Díky tomu mu v roce 1957, jako synovi politického vězně, znemožnili studovat střední školu. „Nabídli mi, že se můžu vyučit horníkem, hutníkem nebo v chemickém průmyslu. Nemohl jsem jít ani na zámečníka, jen do těžkého průmyslu,“ vypráví. Díky postupnému uvolňování poměrů v šedesátých letech a pro nedostatek technické inteligence v zemi nakonec mohl vystudovat i vysokou školu. A přestože mu režim zpočátku nechtěl umožnit vzdělání, stal se z něj úspěšný a uznávaný vědec a akademik.  

Když tatínka zatýkali, říkal, že se do týdne vrátí

Jiří Vaníček se narodil 26. února 1944 v Počátkách v kantorské rodině. Jeho otec byl jako řídící učitel v Peči a později i ve Studené, kam ho přeložili, velmi důležitou a váženou osobou. Krom jeho pedagogické role zastával funkci velitele místních hasičů, obecního hospodáře Místního národního výboru (MNV) nebo knihovníka veřejné knihovny, kterou v obci vybudoval. Během násilné kolektivizace zemědělství se snažil sousedům pomoci tím, že si nastudoval stanovy zakládaných jednotných zemědělských družstev (JZD) a pak jim je vysvětloval, aby vše správně pochopili. V družstvu zpracovával účetnictví i pomáhal na poli při žních. Ale také prosadil, aby se předsedou JZD stal největší sedlák ve vsi, protože byl přesvědčený o tom, že jedině on umí hospodařit ve velkém. I to mu později připsali na vrub jako bránění tvorbě JZD.

Přes činorodost a aktivitu tatínka ho v roce 1955 zatkli a obvinili z toho, že na setkání abiturientů učitelského ústavu přislíbil spolupráci v ilegální organizaci Křesťanské demokratické strany (KDS). Na zatčení tatínka si Jiří, tehdy jedenáctiletý chlapec, dodnes živě vzpomíná. Přišel domů ze školy a viděl dům plný příslušníků StB, všechny věci byly od půdy až po sklep zpřeházené. Tatínkovi vzali dlouhé zbraně, které jako nimrod legálně vlastnil. Pro malého chlapce se zatčení otce stalo velmi traumatickým zážitkem. „Když tatínka odváželi, tak říkal: ‚Děti, já Vám přísahám, že jsem nikdy nic neudělal a že to bude omyl. Do týdne budu zpátky.´ Táta se nevrátil, jak sliboval do týdne, ale až za dlouhých sedm let.“

Následně proběhl vykonstruovaný soudní proces, ve kterém Josefa Vaníčka odsoudili k trestu odnětí svobody na deset let a k trestům ztráty čestných občanských práv na pět roků a propadnutí celého jmění. „Táta říkal, že je v noci opakovaně budili, dávali jim text a oni se museli doslova naučit, co budou u soudu říkat, bylo to hrozné.“ 

Odsoudili ho na základě jednoho křivého svědectví

Ukázalo se, že za činnost v ilegální skupině KDS nemají na Josefa Vaníčka žádný důkaz. Při jednom z výslechů ho konfrontovali s jeho spolužákem z učitelského ústavu, Václavem Čermákem, který už tou dobou byl také v kriminále uvězněn. Ten měl uvést, že mu Vaníček na setkání bývalých maturantů přislíbil účast na protistátní činnosti. „Tatínek mi později vyprávěl, jak probíhalo setkání ve vězení. Říkal, že vyskočil ze židle a začal na Čermáka křičet: ‚Jak to můžeš říct? Vždyť to vůbec není pravda!´“

Na tomto křivém svědectví postavili celou obžalobu. „Toho Čermáka pustili v roce 1960 na amnestii na svobodu a on hned šel zaprotokolovat na prokuraturu, že to o tatínkovi řekl pod nátlakem a že k žádnému příslibu nedošlo. Ale na zkrácení trestu to stejně nemělo žádný vliv.“ Nepomohla ani různá prohlášení od předsedy JZD a MNV v Peči, ani prohlášení zaměstnanců školství o bezúhonnosti pana řídícího ani žádosti maminky Marie Vaníčkové i samotných dětí o milost. Svůj trest si Josef Vaníček odpykal ve věznici ve Valdicích. Jiřímu bylo 11 let, když o otce přišel, a než se mu do života vrátil, dosáhl plnoletosti.     

Učitelka na základní škole zfalšovala přihlášku na střední školu

Psal se rok 1957, tatínek seděl v kriminále a maminka byla vážně nemocná, měla chronický zánět ledvin. V době, kdy Josefa Vaníčka uvěznili, už sestra Marie studovala na hotelové škole v Brně. Díky jejímu učiteli Zapletalovi, který těsně před maturitou zatajil, že je její otec politickým vězněm, dokázala složit zkoušku dospělosti. Bratr Josef už na střední školu nemohl, proto začal chodit na podnikové učiliště Silon v Plané nad Lužnicí.

V té době už maminku stále častěji hospitalizovali v nemocnici a po odchodu bratra do učení nemohl třináctiletý Jiří zůstat doma sám. Proto se nastěhoval k matčině sestře do Nelahozevsi, odkud jezdil do školy do Veltrus. Tady si všimla jeho výjimečného studijního nadání jeho třídní učitelka Doležalová. Jeho rodinnou a politickou situaci znala, proto zfalšovala přihlášku na jedenáctiletou školu v Kralupech a do kolonky, kde měli být uvedeni rodiče, napsala jména tety a strýce z Nelahozevsi, u kterých Jiří bydlel. „Teta se strýcem měli v té době ještě dobrý kádrový profil. On jako průvodčí na dráze a ona dělnice ve vodní elektrárně, kde čistila česla.“

Na střední školu skutečně Jiřího pro jeho výborný prospěch přijali. Po skončení školního roku odjel na prázdniny domů do Studené a tam se o jeho přijetí na střední školu dozvěděl místní předseda Komunistické strany Československa (KSČ), původem tesař a po ročním kurzu učitel dějepisu na základní škole, Jan Bučina. Tento zapálený komunista napsal velmi rozhořčený dopis na školu do Kralup, jak můžou přijmout na střední školu takového nepřítele státu, jako je Vaníček. A tak 21. srpna 1958 přišlo vyrozumění o tom, že je vyloučen ze studia. „Byla to rarita. Ještě jsem do školy nenastoupil a už mě vyloučili. Řekli mi, že se můžu vyučit buď hutníkem, horníkem nebo v chemickém průmyslu, a tak jsem šel za bráchou na učiliště do Silonu.“ Paní učitelku Doležalovou, která mu chtěla pomoci, následně potrestali. Ze školství ji nevyhodili, ale z velké školy ve Veltrusech přeložili na vesnickou školu, kam musela dojíždět.

Chybí technická inteligence, povolení studovat uděleno i těm se špatným kádrovým profilem

Jiří dokončil učiliště a chtěl se přihlásit na večerní studium průmyslové školy, ale tehdejší ředitel Šedivý mu jeho žádost zamítl. Maminka za ředitelem i se synem šla a prosila ho o to, aby ho pustil na dálkové studium, ale on ji jenom odbyl s tím, že dokud tam bude ředitelem on, její syn nikdy maturitu neudělá. „Maminka mu na to řekla: ‚Neměli byste to lepší, kdybyste to udělali jako nacisté, že byste nás postavili ke zdi a postříleli?‘ Práskla dveřmi a odešla.“ Na večerní školu ho přijali až za rok, dokončil ji s výbornými výsledky, ale i přes jeho skvělé studijní úspěchy na vysokou školu už doporučení, vzhledem k jeho kádrovému profilu, nedostal.

Tehdy pomohl rodinný známý, který přednášel marxismus-leninismus na univerzitě v Brně. Poslal dopis řediteli Šedivému, ve kterém mu psal o tom, že nečte a řádně se neseznamuje s usneseními ÚV KSČ (Ústřední výbor Komunistické strany Československa), ze kterých vyplývá, že i lidé s horším kádrovým profilem by měli mít možnost studovat v oblasti technických věd, matematiky a fyziky, protože je zde nedostatek studentů. „Už jim nevadilo, že jsem synem politického vězně. Situace se už přece jenom začala trochu uvolňovat, byla šedesátá léta, a opravdu existovalo takové komunistické usnesení. Uvědomovali si, že jim bude technická inteligence chybět.“ Podal si přihlášku na Přírodovědeckou fakultu v Brně a tu i vystudoval.

Při prezidentské amnestii v roce 1960 tatínka z kriminálu nepustili

Když se v roce 1957 stal prezidentem Antonín Novotný, Vaníčkovi s napětím očekávali, jestli bude vyhlášena amnestie. Prezident ji sice s nástupem do nové funkce vyhlásil, ale šlo jen o zmírnění některých trestů a politických vězňů se týkala spíše výjimečně. Další nadějí byla amnestie vyhlášená Novotným 9. května 1960 po vzoru Sovětského svazu jako vstřícné gesto odpůrcům režimu. Měla se dotknout i Josefa Vaníčka, toho však nepropustili. Marii Vaníčkové jen v červnu toho roku přišlo pouhé písemné vyrozumění od Krajského soudu v Českých Budějovicích, ve kterém stálo, že její manžel byl vyloučen z prezidentské amnestie. V odůvodnění bylo uvedeno, že odsouzený ve výkonu trestu soustavně narušuje úsilí směřující ke splnění účelu potrestání. Další naděje na propuštění tatínka z kriminálu tedy opět pohasla. 

Další prezidentské odpuštění trestu přišlo za dva roky, v roce 1962 byla vyhlášena amnestie a propustili více než dva tisíce politických vězňů. Tentokrát šel na svobodu i Josef Vaníček. Synovi po svém návratu vysvětlil, proč nemohl domů přijít už před dvěma lety. Vyprávěl mu, že za ním do vězení přišel jeho spolužák se základní školy Jan Dušek, který ale už v té době pracoval jako příslušník StB, a snažil se ho přesvědčit ke spolupráci se státní bezpečností. „Ten spolužák tátovi říkal: ‚Máš ženu v nemocnici a doma tři děti. Když mi to podepíšeš, můžeš jít domů´. Táta mu na to ale řekl: ‚Honzo, ty jsi byl grázl už na té základní škole a grázl jsi pořád. Nepodepíšu ti to´. Dušek mu řekl, že si to holt odsedí celé.“  

Nakonec se tatínek vrátil, ale přišlo další neštěstí

Otce Jiřího Vaníčka pustili na svobodu v květnu 1962. „Dodneška si pamatuju, že když ho  maminka doma přivítala, tak řekla: ‚Tak už máte tatínka doma a teď už můžu umřít.´“. Marie Vaníčková trpěla chronickým zánětem ledvin. A dialýza byla pouze v Praze a pro vybrané lidi. Po návratu manžela se její zdravotní stav zhoršil a necelý rok poté, v březnu 1963, zemřela. Jiří vzpomíná, že pohřeb se konal ve Studené na malém hřbitově, kam přišlo asi pět stovek lidí. „Maminčina kamarádka, učitelka Hanušová, tehdy vystoupila a řekla: ‚Vy komunisti, můžete za to, že tato statečná žena zemřela!´. To byl teprve rok 1963. Považoval jsem to za velice statečné gesto, vykřičet tam tu pravdu.“ Tatínek už nikdy nemohl učit. Po návratu z vězení nastoupil do Kovosvitu v Sezimově Ústí, kde manuálně pracoval jako dělník a později se vypracoval na tzv. šrotového referenta.

Příjezd okupačních vojsk ho zdrtil, chtěl i emigrovat

Období Pražského jara a obecného uvolňování poměrů v zemi prožil na studiích v Brně jako student. Účastnil se různých akcí, demonstrací, podepsal manifest Dva tisíce slov. Věřil, že rok 1968 bude rokem změn. „Věřil jsem, že je to začátek. Bylo přece jasné, že něco jako socialismus s lidskou tváří nemůže existovat.“ Když přijely v srpnu toho roku okupační tanky, naprosto ho to zdrtilo. Po příjezdu okupačních vojsk Varšavské smlouvy chtěl emigrovat do zahraničí. Ale protože jeho žena byla jediným dítětem svých rodičů a ti by odloučení těžce nesli, rozhodl se zůstat.

V lednu 1969 se účastnil pohřbu Jana Palacha. „Byl to mě pro mě úžasný okamžik, protože jsem si uvědomil, že je to protest proti tomu nesmyslnému režimu. Nikdy jsem nevěřil, že by mohlo existovat něco mezi demokracií a socializmem.“

Chtěli, aby v cizině spolupracoval s československou rozvědkou

Po ukončení studia na Přírodovědecké fakultě v Brně a splnění základní vojenské služby se vrátil v roce 1971 do podniku Silon v Plané nad Lužnicí, kde se díky svým předchozím výsledkům stal vedoucím výzkumné skupiny. Do KSČ Jiří Vaníček nikdy nevstoupil, ale aby se mohl začít připravovat na aspiranturu v Ústavu makromolekulární chemie v Praze, musel udělat režimu ústupek, vstoupit do Svazu československo-sovětského přátelství (SČSP). Jako jeho člen tlumočil při návštěvách sovětských delegací v podniku.

Po dokončení své aspirantury v roce 1976 za ním přišel člověk, u kterého se v minulosti učil němčinu, a začal ho zastrašovat. Věděl o něm všechno: kdy chodí spát, koho navštěvuje a kdo za ním chodí. Bylo jasné, že jde o agenta StB. „Chtěl mě vystrašit, abych se bál, a pak mi řekl: ‚Hele, Jirko, jsi dobrej, chceš studovat a dělat vědu, my tě pustíme. Vyber si, co chceš. Ameriku, Austrálii, co chceš. Ale máme jednu podmínku, budeš tam spolupracovat s naší rozvědkou´. Samozřejmě jsem to odmítl.“ Dle vyprávění za ním přišli ještě několikrát. Pamětník vzpomíná, že se opravdu bál, v noci nespal a přemýšlel o tom, co mu mohou udělat, když spolupráci nepřijme. „Nepodepsal jsem. Byl jsem si vědom toho, že můj táta za mnohem horších podmínek udělal to samé.“ Do zahraničí pracovně za vědou sice jezdil mohl, ale mnohem později se dozvěděl, že na něj byli nasazeni jeho kolegové, kteří o něm podávali, především z jeho zahraničních cest, státní bezpečnosti zprávy. „V archivu v Pardubicích mi [po revoluci] řekli, že protože se jedná o mou osobu, tak že mi ten spis dají a řeknou, kdo to byl. Zjistil jsem, že to byli moji 3 kolegové,“ říká. Dodejme, že v Archivu bezpečnostních složek nejsou k dnešním dnům (2023) uloženy žádné svazky, které by zachycovaly pamětníkovy zkušenosti s StB.

Na prázdniny k Černobylu dceru neposlal

Podnik Silon, ve kterém pracoval, měl družbu s jinou firmou v Gomelu ve Světlogorské oblasti a obě společnosti pořádali výměnné pionýrské tábory pro své děti. Sovětští pionýři jezdili na prázdniny do Kamenice nad Lipou a děti ze Silonu jezdily na tábor vzdálený asi 80 km od Černobylu. Když v dubnu 1986 došlo k výbuchu v jaderné elektrárně v Černobylu, byl Jiří Vaníček se svou rodinou u kamaráda na Jižní Moravě, procházeli se po Pálavě a užívali si krásného slunečného počasí a vůbec nevěděli, že nad nimi visí radioaktivní mrak. V tu chvíli se to ještě tajilo. Jenže jeho dcera spolu s ostatními spolužáky z 8. třídy měla ten rok jet na tábor.  

Ve chvíli, kdy vyšlo najevo, co se v atomové elektrárně stalo, šel pamětník za předsedou odborů, který pobyt organizoval, a účast své dcery stáhl. Vzápětí pobyt rušili i ostatní rodiče. Ti se odkazovali na to, že Vaníček má vystudovanou biofyziku a radiobiologii a že tedy ví, jak je to po všech stránkách pro jejich ratolesti nebezpečné. Když nepojede jeho dcera, jejich děti také ne. Odboráři i předseda KSČ ho přemlouvali, tlačili na něj i přes jeho manželku, ale neúspěšně. „Řekl jsem jim, že prostě nepojede, i kdyby to pro mě mělo mít jakékoliv důsledky.“ Nakonec se soudruzi rozhodli, že když nepojedou děti ze Silonu, pojede mládež z dětského domova. „Bylo to nehorázné, chtěli poslat děti, které se neměly jak bránit. Naštěstí asi deset dnů před odjezdem jim Sověti napsali, že potřebují prostor tábora jako ubytovací kapacitu pro evakuované lidi z Černobylu a že to tedy pro letošek padá.“

To, co v životě prožil, bylo důvodem, proč se angažoval v komunální politice

Revoluce v roce 1989 pro něj byla vítězstvím. Hned po pádu komunismu v Československu se začal angažovat v komunální politice a v prvních porevolučních volbách ho zvolili starostou města Tábora. Post zastával dvě volební období. „Věděl jsem, že dělat starostu pro mě není žádná perspektiva, dělal jsem vědu, ale říkal jsem si, že musím ten demokratizační proces nějak podpořit a něco pro to udělat.“

Jiří Vaníček, syn politického vězně vykonstruovaného procesu v 50. letech, kterému nechtěli dovolit vystudovat ani střední školu, se vlastní pílí a nadáním vypracoval až na nejvyšší posty na akademické i vědecké půdě. V oblasti vědy se stal autorem desítek patentů a na dalších se podílel. Během své profesní kariéry přednášel na mnoha českých, ale i zahraničních univerzitách. Založil a angažoval se v několika organizacích jako je Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska, působil v Radě Evropy. Ale podle jeho slov je pro něj nedůležitější svoboda a demokracie. „Demokracie není ideální systém, ale nikdo nic lepšího zatím nevymyslel,“ uzavírá své vyprávění Jiří Vaníček.

 

 

 

Použité zdroje:

Otto Wichterle – Wikipedie (wikipedia.org)

Amnestie 1960 (ustrcr.cz)

Amnestie z 9. května 1962 | www.trestni-rizeni.com | www.trestni-rizeni.com