Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Existenčně likvidovat schopné lidi byl český zvyk
narodila se 13. listopadu 1927 v Praze
za války byla totálně nasazená jako průvodčí tramvaje
její bratr Josef Vaníček zahynul 5. května 1945 v odbojové akci
v letech 1948–1953 vystudovala UMPRUM, obor oděvnictví
od roku 1955 až do důchodu působila jako kostýmní výtvarnice v bratislavské Nové scéně
byla kolegyní a přítelkyní režisérky Magdy Husákové, manželky Gustáva Husáka
s Gustávem Husákem se soukromě setkala po jeho propuštění z vězení v roce 1960
politicky se neangažovala, měla protikomunistické názory
žila s grafikem Čestmírem Pechrem, s nímž se natrvalo přestěhovala zpět do Prahy v devadesátých letech
Stanislava Vaníčková se narodila 13. listopadu 1927 v Praze do rodiny strojvůdce Josefa Vaníčka a jeho ženy Marie. Měla o čtyři roky staršího bratra Josefa. Oba rodiče poznamenala první světová válka, Marie v ní přišla o snoubence, za Josefa se vdávala, když byli oba ve vyšším věku, než bylo tehdy zvykem.
Rodiče neměli pro levičáky pochopení
Pamětnice prožila dětství v Praze na Pražačce, a jak říká, byla dítě starších, a proto trochu staromódních rodičů. Ač byli rodiče vlastenci, nedovolili jí například chodit do Skauta.
„Otec byl velmi úzce sžitý s předválečnou monarchií a vyznával staré hodnoty. Za první republiky mu vadil pokles morálky, neúcta lidí a různé moresy, na novém uspořádání viděl nedostatky. Měl rád pořádek a řád, děti musely na slovo poslouchat,“ vypráví pamětnice.
Její rodiče tedy nebyli ani příznivci tehdejšího rozmáhajícího se levicového smýšlení a zastávali názor, že levicová chudina z kolonií prostě jen nechce pracovat a raději žije ze sociální podpory.
„Rodiče neměli chudinu v lásce a například nouzové čtvrti Krejcárek, kde žili nezaměstnaní v chatrčích, té se vyhýbali. Otec si myslel, že kdo chce pracovat, ten práci najde.“
Totálně nasazená
Když v březnu 1939 obsadili nacisté Československo, Stanislava Vaníčková vzpomíná, že šla s otcem kupovat plynové masky. Chodila do školy na Pražačku, za války pak do gymnázia ve Vodičkově ulici.
V roce 1944 jí bylo sedmnáct let, měla před maturitou, když Němci školu zavřeli a celý její ročník musel do práce, do totálního nasazení, pracovat pro Němce. Po vyškolení se tak stala průvodčí v pražských tramvajích. „Bylo to nepříjemné a taky nebezpečné, hlavně ranní cesty do práce a noční cesty z práce. Musela jsem vstávat na pátou hodinu a rodiče o mě měli strach. Maminka mě za tmy do práce doprovázela,“ vzpomíná Stanislava Vaníčková. Její bratr byl také totálně nasazený a pracoval v továrně na letecké součástky. Možná právě tam pracoval potají pro odbojovou organizaci, což se mu nakonec stalo osudným...
Bratr padl při Pražském povstání v roce 1945
Josefu Vaníčkovi bylo dvaadvacet let. Byl to pěkný, chytrý a sportovně založený kluk, absolvent reálného gymnázia a člen sdružení YMCA (Křesťanského sdružení mladých mužů). Jeho sestra Stanislava si den, kdy ho viděla naposledy, pamatuje tak živě, jako by to bylo včera. Bylo 5. května 1945 a vypuklo Pražské povstání. „Doma ho tenkrát nikdo neudržel. Vzal si šátek a nepromokavý kabát, protože pršelo. Otec ho nechtěl pustit. Ale on opakoval: ‚Já musím jít, já musím jít.‘ Otec ho držel a ještě mu dal facku, což ho pak hrozně dlouho mrzelo,“ vypráví pamětnice.
Josef se nevracel, a tak ho zoufalý otec hledal po kostelech mezi mrtvými. Našel ho v kostele u Sv. Anny poblíž Prokopova náměstí. Rodina se dozvěděla pouze to, že padl v Jeseniově ulici na rohu ulice Na Vápence, kde má dnes pamětní desku.
„Všichni jsme to nesli špatně, ale nejhůř maminka, která se v něm viděla. Měla asi dispozice k depresi, která se u ní rozvinula, pak těžce onemocněla, byla v nemocnici a zemřela rok po mém bratrovi, v roce 1946,“ říká pamětnice, která zůstala s otcem sama.
Výtvarná škola po válce a únor 1948
Z Dopravního podniku ji propustili v červnu 1945 a Stanislava Vaníčková, kterou odmala bavilo kreslit, se začala poohlížet po svém budoucím uplatnění. Začala navštěvovat výtvarnou školu v Podskalské ulici, kde se připravovali studenti na UPMPRUM. „Jako dítě jsem chtěla být vždycky maminkou. Tou jsem se ale nikdy nestala,“ podotýká pamětnice, která nakonec zasvětila svůj život umění.
Na UMPRUM se dostala v roce 1948, právě v roce, kdy se komunisté dostali k moci.
„Byla to hrůza. S komunismem se vyvalily vlny zdola. Otec komunisty z hloubi duše pohrdal. Poslouchali jsme doma rádio a otec říkal: ‚Zápotocký... Zápotocký, toho bych měl znát... To byl žižkovskej rohák, kterej stál na rohu a čekal, až mu někdo zaplatí pivo...!‘ Tak takovou jsem měla doma výchovu. U nás neměl komunismus žádnou šanci,“ říká pamětnice. Po únorovém puči ještě nikdo nevěděl, jak komunismus promění společenské poměry. Změny přicházely postupně a každá další zpráva byla horší než ta předchozí.
Levicově orientovaná UMPRUM
„Poměry se samozřejmě změnily i na UMPRUM. Vládla tam silně levičácká atmosféra, živená komunistickým nadšením mnoha studentů. Všichni se báli, i pedagogové, protože někteří ti kluci u partaje z řad studentů dělali velká svinstva. Po válce tam studovali i starší lidé, protože za války studovat nemohli. Byli tam studenti osmnáctiletí i pětadvacetiletí. Ti partajníci vymýšleli brigády a měli takové ty soudružské kydy. Když vidím ty dnešní komunisty, mají stejné kydy. Je mi z nich nanic, je to pořád stejné.“
Stanislava Vaníčková školou prošla díky tomu, že se politicky nijak neprojevovala. „Mlčela jsem. Když byl někdo nadšený, tak já jsem mlčela a myslela si svoje. Ale po čase to trochu změklo. Každý profesor si dával pozor, s kým mluví. A Když byl s někým sám, bylo to taky jiné. Nebo to uměli dobře zformulovat. Třeba Bauch nebo Fišárek, ti to uměli, někoho zpražit. Byli to vzdělanci.“
Obor oděvnictví
Pamětnice si vybrala obor oděvnictví. Po válce bylo potřeba zušlechtit odívání a tehdy devatenáctileté Stanislavě Vaníčkové byla móda blízká. Chodila do ateliéru Hedy Vlkové. „Byla z generace, která se vlastní pílí vypracovala. Šla do Francie, kde se nechala zaměstnat ve velkých salonech jako námezdní síla, jako švadlena, aby viděla, jak se to vlastně dělá. Tam je tradice úplně jiná. Byl tam základ ovládat řemeslo. To bylo ale ještě za první republiky,“ říká pamětnice.
Škola Hedy Vlkové ji naučila přemýšlet o tom, co s „hadrem“ na člověku udělat, aby to bylo důstojné, nositelné, aby to vyhovovalo hygieně, a další věci.
Absolvovala v roce 1953, ale solidní uplatnění v oděvnictví nacházela těžko. Nechala se zaměstnat v textilním podniku v Brně, přišlo však velké rozčarování.
Navrhovat pro fabriky nešlo
„Průmysl byl jako železná kráva, se kterou nepohnete. V podnicích vládly komise, kde seděli nevzdělaní lidé. Měli třeba nějakou dvouletku, která neměla žádný smysl, a oděvní fabrika měla různé direktivy z ministerstva, požadavky na materiál, počet kusů, termíny. Nebylo možné pro fabriky navrhovat slušné věci. Pro výrobu nakonec navrhovali jen ti, kteří se přizpůsobili jejich metodám a naprosto neodborným postupům. Uplatnění našli návrháři jen v ÚBOKU.“ (Pozn.: Ústav bytové a oděvní kultury vznikl v roce 1959.)
1955 – kostýmní návrhářkou v divadle Nová scéna v Bratislavě
Ještě zkusila štěstí v opavském divadle, ale i tam se cítila nevyužitá. Až jí kamarádka doporučila práci v bratislavském divadle Nová scéna, které se pro ni stalo osudovým. Nastoupila tam v roce 1955 a zůstala až do důchodu, po celou svou kariéru kostýmní návrhářky.
„Slovenské národní divadlo vznikalo z vlasteneckých pohnutek v Martině, kde si Slováci udržovali jazyk navzdory Maďarům. Většina herců v Národním divadle byla také původem z Martina. První režiséři byli z Čech, ale to byla generace, kterou jsem já už nezažila. Pak vznikla také Nová scéna, kam jsem přišla já. Divadelní život v Bratislavě byl docela rozvinutý,“ vypráví pamětnice.
Do Bratislavy se v polovině padesátých let přestěhovala ještě s dalšími českými divadelními kolegy a mezi nimi našla i svého celoživotního druha, grafika Čestmíra Pechra. Vzpomíná, že v Bratislavě se žilo jinak než v Praze. Byla národnostně smíšená. Žili tam Rakušané, Maďaři, Češi a Slováci. Ti si prý vážili lidí, kteří něco uměli, více než Češi.
Magda Lokvencová-Husáková
V bratislavském divadle začala Stanislava Vaníčková často a úzce spolupracovat s režisérkou Magdou Husákovou, rozenou Lokvencovou, tehdy ještě manželkou komunistického funkcionáře Gustáva Husáka, který byl komunisty v roce 1950 obviněn z tzv. buržoazního nacionalismu a v roce 1954 odsouzen za údajnou velezradu k doživotnímu trestu odnětí svobody.
„Magda byla kvůli svému politicky odsouzenému muži společensky vyřazená, diskriminovaná, odstavili ji do Košic. Odtud jí asi někdo pomohl do Bratislavy. Slováci přece jen nebyli takoví dogmatici. Neměli dost kvalitních lidí, a tak si ty kvalitní rádi vytahovali. Kdežto tady je naopak zadupávali. To je český zvyk – likvidovat lidi,“ vysvětluje pamětnice.
Magda a Gustáv Husákovi
Stanislava Vaníčková se s Magdou Lokvencovou-Husákovou sblížila nejen profesně, ale také osobně a lidsky. A tak, když Gustáva Husáka v roce 1960 po rozsáhlé amnestii prezidenta Antonína Novotného propustili z vězení, se svým mužem ji seznámila.
„Bylo hezky, byl květen, jeli jsme s Husákovými a ještě spolu s mým mužem na Malacké louky, na pomezí mezi Moravou a Slovenskem. Gustáv byl krátce po propuštění a úplně zlomený. Když takového člověka vidíte, nevíte, co říct. Já jsem se na nic nezmohla. Ani Čestmír s ním souvisle nedebatoval, byly to jen útržky. Byl to noblesní člověk, ale zhroucený. Fyzicky zhroucený. Když se někdo vrátí po deseti letech z vězení, je to děsně komplikované. Jeho život se diametrálně rozdělil. Já si to ani neumím představit,“ vzpomíná Stanislava Vaníčková. Vybavuje si také, že se jí přes Magdu dostal do ruky na stroji psaný spis, který Gustáv Husák sepsal po svém propuštění. Tam se dočetla, čím vším v době svého věznění a nelidského mučení procházel.
„Četla jsem to a nemohla jsem to ani dočíst, jak to bylo strašné. Středověk byl proti tomu hadr, co s nimi byli schopní dělat. Třeba aby je donutili k přiznání toho, co chtěli slyšet, tak je namočili na dvanáct hodin, na dvacet čtyři hodin do studené vody nebo do vany plné výkalů...“ vypráví pamětnice.
V roce 1966 Magda Husáková nečekaně zemřela, Stanislava Vaníčková přišla o přítelkyni a nejbližší spolupracovnici.
1968 – Pražské jaro v Bratislavě
„V Bratislavě se Pražské jaro odráželo postupně, ale my jsme tam poslouchali spíše Vídeň, rozhlas i televizi. Vídeň byla otevřenější a neměla žádné zábrany. Český rozhlas a česká televize byly přece jen omezované. Spousta lidí odešla do Vídně, kde to bylo, co by kamenem dohodil. Nikdo ale nevěděl, jak to všechno dopadne,“ vzpomíná Stanislava Vaníčková. Politicky se neangažovala. Neměla ráda velká gesta a slova, žila pro práci. V době, kdy do země v srpnu 1968 vtrhla vojska Varšavské smlouvy, byla na cestách v zahraničí. Se svým mužem stačila projet Holandsko, Paříž, Rakousko. O emigraci se svým partnerem neuvažovali. „Nebyli jsme už nejmladší a také jsem na to neměla mentalitu. Vyrůstala jsem jako vlastenka,“ říká.
Normalizace nebyla na Slovensku tak surová
S příchodem sovětských vojsk do země v roce 1968, uzavřením hranic v roce 1969, s odvoláním Alexandra Dubčeka z funkce předsedy parlamentu a jeho vyloučením z předsednictva ÚV KSČ, s následným nástupem Gustáva Husáka k moci začal režim utahovat šrouby a nastalo tzv. normalizační období, které trvalo až do revoluce v roce 1989.
„Normalizace nebyla na Slovensku tak politicky surová, byla humánnější. Tady šlo lidem o existenci. Na Slovensku se ale lidé existenčně nelikvidovali, nevyhazovalo se z divadla. My jsme si s ředitelem promluvili mezi čtyřma očima a bylo nám to jasný. Jemu a mně taky. Šéfové drželi dekorum vůči těm, kteří byli externí, mimo divadlo, z ministerstva nebo z partaje. Jen partajníci trochu vyskakovali, ale taky to nebylo nijak fatální. Bylo potřeba být v souzvuku s ředitelem, který byl i vrchní dramaturg, a s dalšími dramaturgy. To byli všechno inteligentní lidi. S nimi se nemusela hrát nějaká komedie,“ vzpomíná Stanislava Vaníčková.
Život pro divadlo
Pamětnice se svým partnerem žila divadlem a prací. Oba tvrdě pracovali, a aby se uživili a mohli si dovolit například byt, brali zakázky i mimo Novou scénu. Stanislava Vaníčková spolupracovala i s jinými divadly, dělala grafické návrhy na hudebniny nebo připravovala výstavní objekty a instalace.
„Divadlo vás pohltí. Energií a vším. Sloužíte a sloužíte až do úpadu, až do té premiéry. Ať je to cokoli. Když už si vás jednou režisér na ten kostým vybere, musíte všemu vyhovět. Aby to bylo v souladu s celou koncepcí, aby z toho něco bylo. To je dost fyzicky náročné. Každý ten hadr, který má herečka na sobě, má výpovědní hodnotu. Nejde o to, aby byla krásná. To musí mít hodnotu k té postavě, kterou hraje, k té souvislosti.“
Do Prahy se Stanislava Vaníčková se svým druhem natrvalo přestěhovala v devadesátých letech.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Petra Verzichová)