Robert Vano

„… protože jsem se necejtil jako nějaký Rambo. Já jsem viděl ty válečný filmy… to bych nezvládnul (nástup na vojnu, pozn. ed.). My jsme ještě bydleli na chalupě, kde jsme měli suchý záchod. Já se bál jít i na záchod. Tak jsem furt táhnul tu mojí desetiletou sestru, která mě strážila. Tak jsem si nedovedl představit, že budu někde dva roky se psem v poli na hranici. Dva roky je pro osmnáctiletého kluka jako čtvrtka života, to znělo tak navěky. Ještě jsem měl kamaráda, kterého taky nevzali (na vysokou školu, pozn. ed.), tak jsme se spolu domluvili, že utečem na západ. Tenkrát nebyla ani taková informace jako dneska internet. Říkali, že je tam železná opona, ale já v Národním divadle viděl jen jen tu železnou oponu, jak se chodily klanět herečky před ty dveře. Tak jsme si mysleli, že někde na hranicích tam někdo večer stahuje rolety nebo já nevím…“

„V tý Americe jsem dostal občanství po pěti letech, a pak jsem mohl cestovat. Jenomže, a to je taky zajímavý, že my jsme mohli z tý Ameriky, jako teď můžete cestovat, kamkoliv. Možná jenom ne na Kubu, že tam musíte přes kubánskou ambasádu, nebo kdybyste chtěl do Severní Korey. A to člověka, když je mladý, nenapadne. A když jste chtěli jet do Československa, tak jste mohli jet jen s jednou cestovní kanceláří, jmenovalo se to Tatra Travel. Já jsem nevěděl, že to byli nasazení lidi od nás. Já myslel, že v Americe každý utek jak já. Chodil jsem za paní Martou, která byla starší paní, jako moje maminka. Nikdy bych nemyslel, že je to špionka. Já jsem myslel, že špionky musí vypadat jako holky z Jamese Bonda, že by tam měla sedět v bikinách, a rozcuchané vlasy jako Bardotka. Přitom to byla normální paní, padesátnice, paní Marta se jmenovala. Když jste chtěl sem, tak jste potřeboval vízum. Tak já šel za paní Martou. Ona říkala: ‚jo, dáte sto dolarů, tři fotky a pas, my to pošleme na československou ambasádu do Washingtonu a oni vám udělí vízum‘. Za měsíc jsem dostal zpátky aj pas, aj to, kromě těch sto dolarů, to si nechali, s vyrozuměním, že československá ambasáda se rozhodla vám neudělit vízum. Tentokrát, zkuste příště. To příště, to je jako to české ‚lehce po páté‘, já nikdy nevím, kdy to je – šest, sedm, za rok nebo kdy. A tak ‚příště‘ mohlo být druhý den. A paní Marta říkala: ‚nenene, za měsíc zkuste…‘. Měli ve spise i adresy, kde jsem bydlel. A občas paní Marta zavolala a říkala: ‚jó, teď přišel Chruščov,‘ nebo přišel někdo, ‚už budou lepší vztahy, teď to zkusíme, zkuste přinést těch sto dolarů… teď přišel generál…‘. A takhle to bylo dvacet let.“

„Na hranici byla železná opona. To znamenalo, že tam byl vysekaný les široký asi jako Václavák. Po celé hranici to bylo zadrátované. Dráty byly horizontálně a dole asi třicet centimetrů nad zemí. Pod to jsme se museli vejít. Jarda řekl, že se musíme vysvléct. Podlezli jsme to a na druhé straně už byli italští pohraničáři, ale my nevěděli, že jsou tam od toho, aby nám pomáhali, tak jsme před nimi utíkali. A oni za námi na motorkách. Měli jsme strach, že nás vrátěj. Neuměli jsme jejich jazyk. Určitě jsem byl nervózní, ale to až pak, v utečeneckém lágru, kde byli Češi, Albánci, Maďaři, Rumuni, Rusové, a až tam se člověk dověděl, ty různé story. Jak někdo přešel na půl. Někoho zastřelili, někdo šel na člunu a v zátoce se všichni utopili. Možná jako teď utíkají – někomu se to podaří a někomu ne.“

Tazatel: „Měli jste svobodu pohybu, měli jste kapesné?“ – „Pokud vás neprověřili, tak jste nemohli ven. Bylo to těžký, protože lidi tenkrát neměli pas. Pas měli jenom bolševici. A jestli druzí měli občanku, to nevím. My jsme ale všechny papíry, které jsme měli, zahodili ještě před hranicemi. Jarda řekl, že bude lepší, když je nebudeme mít, aby nevěděli, odkud jsme.“ – Tazatel: „Proč?“ – „Aby nevěděli, odkud jsme, nevím, ale možná to bylo stupidní, protože nás mohli posadit na elektrické křeslo, a řeknete všechno, co ani není pravda. Ale když utíkáte v tom shonu…“ – Tazatel: „Stejně jste ale řekl, že jste z Československa…“ – „To jo, ale my jsme nechtěli, aby nás chytli na hranicích a vrátili nás. Na Západě jsme řekli všechno.“ – Tazatel: „Takže to byla ochrana proti našim...?“ – „Oni určitě měli triky, jak se dovědět, co potřebují. Ale když vám je osmnáct, tak na to nemyslíte. Nebo Jarda řekl stupidní věc – že musíme utíkat – a já jsem měl strach, protože ve filmu se střílí zezadu – a Jarda řekl, že směrem na západ se nesmí střílet, že to je proti zákonům, ale to není pravda. My jsme utíkali na jih. Na západ byl jiný směr. Ale to je takový to, co si asi děcka vymyslí. A tím jak jsme neměli ty papíry a Jarda řekl, že je lepší, když je mít nebudeme, protože pak nebudou vědět, odkud jsme… Ale Jugoš by určitě věděl, kdo je Maďar a kdo je Slovák, protože ta slovenština je podobná jugoslávštině. Nevím, takhle jsme to udělali, proč – nevím.“

„Na jaře byly odvody. Kluci, kteří se nedostali na vysokou, museli narukovat. Měl jsem z toho strach, nechtěl jsem. Když vám je osmnáct, jsou dva roky na vojně značná část vašeho života. Neuměl jsem si představit, že budu dva roky někde stát sám v poli se psem. Měl jsem strach jít i na suchý záchod u babičky – vždycky musela jít ségra se mnou. Měl jsem kamaráda, kterýho taky nevzali do školy, a měli jsme společně narukovat sedmého. A tak jsme se rozhodli, že utečeme. Utekli jsme na Mikuláše. Pátého dvanáctý, dva dny před tím, než jsme měli narukovat.“