Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Vaňoučková (* 1934)

• narozena 30. července 1934 v Poděbradech

• válku strávila v Poděbradech

• na konci války byla v Poděbradech svědkem msty na kolaborantech

• účastnila se XI. všesokolského sletu v Praze v roce 1948

• prožívala proces se skupinou bratrů Mašínů a popravu Zbyňka Janaty

• pociťovala útlak věřících komunistickým režimem

Vlasta Vaňoučková, rozená Zoubková, se narodila 30. července 1934 v Poděbradech. Ačkoliv většinu svého života prožila v totalitě, jak sama říká, vnitřně se vždy cítila svobodně. Členkou komunistické strany nikdy nebyla, tato ideologie se jí příčila. Historické události hodnotila kriticky, ale na žádné mantinely ve svém životě v dobách socialismu přesto nenarazila. Její život je zajímavým vhledem do takříkajíc „obyčejného“ života v dobách totality.

 

Byla jsem šťastné dítě i v téhle době

První vzpomínky Vlasty sahají do počátku druhé světové války a vzniku protektorátu. Tyto události ji však jako dítě nezasáhly tak jako její okolí. „Vnímala jsem to tak, že se ze dne na den řeklo: ˏDneska vás okupujemeˊ a tím to bylo hotové.“

I když to Vlasta nepociťovala, po vyhlášení protektorátu se i život v malém lázeňském městě výrazně změnil. Němci do Poděbrad začali posílat německou mládež na šestiměsíční pobyty. Školy a jiné veřejné budovy obsadili mladí Němci. Obyvatelé se museli s jejich přítomností smířit. Vlastin dětský pohled na nastalou situaci byl ale jiný: „Kolem našeho domu chodili kluci z Hitlerjugend na obědy do sokolovny a já jako dítě jsem už na ně čekávala. Byli to takoví světlovlasí chlapci v kožených uniformách a bílých podkolenkách. Měli bubínky a trubky, které udávaly tempo.“ Důstojník, který německou mládež vedl, se pokaždé u Vlasty zastavil a dal jí ovoce, prý v ní viděl svou vlastní dceru. Některé poděbradské děti se dostaly do konfliktu s Hitlerjugend, většina si od nich držela odstup. Ve Vlastě nevzbuzovali žádný strach a naopak ráda sledovala pochodující spořádané mládence. Zbytek války prožila Vlasta poklidně, i když rodinu mnohokrát trápil nedostatek potravin, ostatně jako většinu obyvatel.

 

Když Němci dostali na frak

V Poděbradech došlo už 2. května k povstání, občané se začali stavět na odpor Němcům. „Začalo to tím, že někdo rozhlásil, že jsme osvobozeni a Němci dostali na frak. Lidi se shromáždili v sokolovně, vlály tam prapory a zpívala se hymna. Jenže najednou od starého nádraží přijížděl německý tank. Když viděl to srocení těch lidí, tak zastavil a hlaveň obrátil do hřiště mezi lidi. Začal obrovský úprk.“ Němečtí vojáci sdělili organizátorovi shromáždění, že poklidně místo opustí, pokud poděbradští odstraní vyvěšenou sovětskou vlajku. Když tak učinili, vojáci skutečně odjeli a k žádnému střetu nedošlo.

I v Poděbradech si po válce Čechoslováci začali vyřizovat účty s Němci a jejich pomahači. „Všichni ti, co kolaborovali, byli zajatí a byli odvedeni na zámek, kde je zavřeli. Místní muži, kteří pracovali v odboji, je vedli přes náměstí. Lidi, co byli okolo, tak vždy ty kolaboranty něčím praštili.“ Povětšinou se jednalo o udavače z řad poděbradských občanů.

 

Sokol vychovával tělo a Skaut duši

Po konci války Vlasta ihned vstoupila do znovuobnoveného Sokola a Skautu. „V Poděbradech byla většina dětí v Sokole nebo aspoň ve Skautu, všichni to brali jako samozřejmost. Byla to pro nás zároveň velká čest.“ Tři roky se Vlasta aktivně účastnila všemožných akcí a pravidelně chodila cvičit s ostatními dětmi. S rokem 1948, kdy se moci chopili komunisté, se však začalo nad těmito vlasteneckými organizacemi smrákat. Ještě předtím, než byla sokolská organizace rozpuštěna, si Vlasta zacvičila na XI. všesokolském sletu, který měl být poslední na dlouhá desetiletí. „Bylo hrozné horko a ten ohromný stadion byl plný sokolů z celé republiky. Bylo to monumentální, byl to pro mě obrovský zážitek, který ve mně zanechal velký dojem,“ vzpomíná pamětnice.

Komunisté Sokol i Skaut rozpustili. Pro Vlastu, stejně jako pro ostatní, to byla rána. „Pro nás pro děti to bylo něco nepřijatelného. Sokol vychovával tělo a Skaut duši, a najednou jsme neměli ani jedno.“

 

V divadle jsem se cítila svobodná

„Komunisty jsem ráda neměla, ale mě osobně se to nijak nedotklo. Cítila jsem se pořád svobodně,“ vypráví Vlasta. Vnitřní svobodu nacházela v ochotnickém divadelním spolku, kam na počátku padesátých let vstoupila. „Každý herec se rád převtěluje do různých osob a v tom je pro mě ta svoboda. Můžete být kýmkoliv. Cítili jsme se tak, protože se můžeme projevit a můžeme použít slova, která říkal Jirásek, Shakespeare nebo Tyl. V divadle jsme zapomínali.“ Činnost ochotníků byla však kontrolována státními orgány a bylo jasně dáno, které hry se hrát smí a které ne. „Jednou jsme chtěli hrát hru Rozkošná romance, bylo to z aristokratických kruhů. Když jsme to měli nastudováno, tak jsme s tím museli jít na osvětu [Ministerstvo školství a osvěty], to byl úřad, který to povoloval. Tam nám to zakázali, že je to z aristokratické doby a dnešnímu člověku to nic neříká, tak to aspoň odůvodnili.“

 

Kluci Mašínovi najednou zmizeli

V padesátých letech Vlastu zasáhl osud jejích přátel z dětství. Její život se již dříve křížil s osudy poděbradských chlapců, kteří se dostali do křížku s komunistickým režimem. S jen o několik let staršími bratry Mašíny se potkávala v Sokole a Skautu a s jejich sestrou Zdeňkou chodila do třídy. S jedním ze členů odbojové skupiny Ctirada a Josefa Mašínových, Zbyňkem Janatou, navštěvovala taneční lekce. Když se v říjnu 1953 Mašínovi společně s Václavem Švédou a poděbradskými rodáky Milanem Paumerem a Zbyňkem Janatou vydali na strastiplnou cestu do západního Německa, v Poděbradech o jejich osudech nikdo nevěděl. „Netušili jsme, co se děje, jen jsme věděli, že kluci zmizeli a najednou tu nebyli.“ Mezitím vedli Mašínovi se svými třemi přáteli boj o přežití v tehdejším východním Německu. Po přestřelce v Ucru byl dopaden Janata. Později nalezla východoněmecká policie zraněného Švédu, kterého byli Mašínovi a Paumer nuceni opustit. Osudy členů odbojové skupiny Mašínů byly spojeny právě s Poděbrady, pronásledování se dotklo mnoha místních rodin, ať už šlo například o Janatovy, Hradcovy nebo dalšího poděbradského člena skupiny Egona Plecha. O zatýkání se brzy dozvěděli místní, kteří následný proces sledovali s lítostí. „Byli to všichni sokolové a vlastenci. Lidé, kteří se nikdy ničím neprovinili. Bylo to nešťastné.“

Život Zbyňka Janaty skončil tragicky v pouhých třiadvaceti letech 2. května 1955. Byl popraven společně s Václavem Švédou a strýcem bratří Mašínů Ctiborem Novákem. „Bylo nám to líto, ale Zbyňka jsme obdivovali, že do toho vůbec šel, i když věděl, že jde o život.“

 

Nám neměli co vzít

Vlasta právě v krutých padesátých letech dokončila střední odbornou školu maskérskou a začala pracovat jako prodavačka. Roku 1958 se provdala za Stanislava Vaňoučka. O rok později se jí narodil syn a později také dcera. Po narození dětí odešla z ochotnického divadelního spolku. Do jeho řad se vrátila až po roce 2000, kdy se stala jeho kronikářkou. Po mateřské dovolené pokračovala Vlasta v práci prodavačky, byla zaměstnaná v drogérii, jejíž vedoucí byl Vlastin manžel. Později se stala obchodní inspektorkou v Kolíně. 21. srpen 1968 prožila v Poděbradech. Okupace jí život nezměnila, i po nástupu normalizace pracovala jako inspektorka a následujících dvacet let prožila bez větších problémů. „Nás se ani ta normalizace nijak nedotkla, nám neměli co vzít.“

 

Švagrová se bála jít za kmotru

I přes to, že Vlasta prožívala svůj život poklidně, jakožto věřící pociťovala útlak církve komunistickým režimem. Brzy zjistila, že se lidé bojí vyjádřit svou náboženskou víru. „Jednou jsme požádali švagrovou, jestli by šla naší dceři za kmotru. Ona nám řekla, že si to netroufne, protože nechce, aby jí to ublížilo v práci. To mě namíchlo, tak jsem jí řekla: ˏKdyž se stydíš za to být kmotra v kostele, tak zůstaň doma.ˊ“ Na pravidelných mších si Vlasta začala všímat neznámých osob u vchodu do kostela a brzy si uvědomila, kdo jsou tito lidé. „Vchod do kostela kontrolovali tajní a zapisovali si, kdo tam jde. Já jsem pro ně naštěstí byla nezajímavý objekt, oni se spíš zajímali o lidi ve vedoucích funkcích.“

 

Havel byl můj miláček

17. listopadu 1989 odstartovalo násilné potlačení studentské demonstrace události, které vedly k pádu komunismu. Mezi občany panovala euforie. Radovala se i Vlasta, podpořit demonstrující do Prahy však přesto nejela. Události sledovala z domova. „Já jsem tam nejela, ale fandila jsem všem studentům a hercům, kteří vyburcovali celý národ.“ V prosinci 1989 se stal prvním polistopadovým prezidentem Václav Havel. „Poprvé jsem jméno Havel slyšela někdy v listopadu. A najednou tady byl někdo, kdo vystoupil, a v tu ránu jsem se do něj zamilovala. To byl můj miláček.“

V roce 1991 poslala Vlasta Václavu Havlovi děkovný dopis. Obratem jí přišla odpověď a pozvánka na vánoční koncert ve Vladislavském sále Pražského hradu. „Vítala nás tam tajemnice Věra Čáslavská, byla tam celá federální vláda, Chramostová tam měla recitace. Mohla jsem mluvit s Havlem a podat mu ruku. Bylo to nezapomenutelné.“