Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

kapitán v. v. Vladimír Vaňous (* 1927)

• narozen 10. září 1927 v obci Pavlovac v tehdejší Jugoslávii

• studoval střední průmyslovou školu v Záhřebu

• v roce 1944 vstoupil do 1. československé brigády Jana Žižky z Trocnova

• sloužil jako pomocník kulometu a poté jako písař u štábu 2. praporu

• reemigroval do Československa

• studoval Strojní průmyslovou školu v Praze

• člen Československé strany sociálně-demokratické

• pracoval v továrně Gall ve Mšeně u Jablonce, v Elektro-Praga a poté v Liazu

• v době natáčení (2021) žil v Liberci

V necelých sedmnácti letech vstoupil Vladimír Vaňous do partyzánských oddílů 1. československé brigády Jana Žižky z Trocnova, která bojovala v druhé světové válce na území tehdejší Jugoslávie. V roce 1944 dostal pušku, pár nábojů a krátkou instruktáž, jak se míří, nabíjí a střílí. Poslední rada byla, aby se nenechal zabít.

Nejdříve sloužil jako pomocník u kulometu, potom jej odveleli jako písaře do štábu druhého praporu. Když se ale šlo do akce, bojoval jako všichni ostatní. Přepadali vlaky, kolony aut i malá městečka, vyhazovali železniční tratě. Prakticky denně se pamětník ocital v nebezpečí života. Válčil proti Němcům i ustašovcům a jednou jich po útoku zbylo z celé roty pouze pět.

V únoru 1945 se musel Vladimír Vaňous se svojí jednotkou ukrýt do hor, kde bojovali nejen s Němci, ale i se strašnou zimou. „Udělali jsme si oheň, a když jsme slezli dolů, tak jsme měli všichni propálené kabáty. Zepředu jsme totiž hořeli a zezadu nám byla zima. Pak si někdo mohl vzít celtu, lehnout si na ni a propadnout se s ní hluboko do sněhu.“

Po ukončení bojů druhé světové války odjel pamětník z rodného Chorvatska do Prahy, aby pokračoval ve studiích na průmyslové škole. V Československu již zůstal, oženil se zde a žil pokud možno poklidným životem.

 

Národnosti spolu žily poklidně

Vladimír Vaňous se narodil 10. září 1927 v obci Pavlovac v okrese Daruvar v dnešním Chorvatsku. Otec Josef i matka Marie byli potomci českých emigrantů, kteří sem odcházeli za výhodnými životními podmínkami již od konce 18. století, kdy zde začala vznikat početná česká menšina. Rodiče se věnovali zemědělství, ale půda zde nebyla moc dobrá, a tak byl otec rád, že mohl splatit dluhy sourozencům a udržet Vladimíra i jeho mladšího bratra na škole. Tu pamětník absolvoval nejprve v rodné obci a po jejím ukončení nastoupil na střední průmyslovou školu do Záhřebu, který byl vzdálený asi 120 kilometrů. Vyučujícím jazykem byla v obou případech srbochorvatština. 

Ani přes značnou vzdálenost od Československa neztráceli Vaňousovi kontakt se svojí českou vlastí. Pravidelně odebírali noviny České slovo, informace si vyměňovali i se sousedkou, která měla provdanou dceru v Říčanech u Prahy.

V obci žilo přibližně 1700 obyvatel různých národností, které vedle sebe poklidně hospodařily až do začátku druhé světové války. Kromě Čechů zde byli Chorvati, Srbové i Slovinci, Židé i Maďaři. Jejich vztahy se vyhrotily s blížící se válkou. Jak Vladimír Vaňous vzpomíná, v roce 1938 přijeli němečtí inženýři a geodeti, ale učitel v měšťanské škole je tehdy varoval, že se jedná o špiony, kteří si zaměřují zdejší prostor.

 

Válka skončila a začalo peklo

Válečné události začaly v Jugoslávii později než ve střední Evropě. Německá a italská vojska vpadla do Jugoslávie v dubnu 1941, ale ještě během tohoto měsíce dobyla celou Jugoslávii. Chorvatsko se poté přidalo na stranu nacistického Německa a byl vyhlášen Nezávislý stát Chorvatsko v čele s Ante Paveličem. 

„Válka tam začala přesně na Velikonoční pondělí, byli jsme zrovna doma u oběda. Bylo slyšet, jak bombardovali Bělehrad, hlavní město Jugoslávie. Asi za osmnáct dní válka skončila a začalo peklo,“ vypráví pamětník.

Italům a Němcům se postavili místní partyzáni pod vedením Josipa Broze Tita a v Jugoslávii začalo růst hnutí odporu. Zároveň zde bojovaly jednotky fašistického hnutí ustašovců, které likvidovaly místní odbojové síly. Jugoslávští partyzáni proto bojovali nejen proti Němcům a Italům, ale také proti ustašovcům.

Navíc tehdy Chorvati z obce Pavlovac odsunuli Srby a začala růst etnická nesnášenlivost i mezi samotnými obyvateli. Také to přispělo k organizaci českých partyzánů v regionu a v roce 1943 vznikla 1. československá brigáda Jana Žižky z Trocnova.

 

U brigády dostal pět nábojů

Partyzáni začali do obce přicházet pro potraviny a materiál již od roku 1942, a tak se o nich Vladimír Vaňous dozvěděl. „Rodiče se nás snažili chránit, abychom o tom jako děti nic nevěděli. Kolikrát jsem ale slyšel, že přišli, zaťukali na okno a rodiče jim dávali jídlo nebo něco jiného. I když jsem žil v Záhřebu, tak jsem pořád věděl, že partyzáni vyhazovali tratě a podobně,“ vzpomíná pamětník.

V roce 1944 se začalo proslýchat, že Němci budou mobilizovat do wehrmachtu mladé muže od šestnácti let, a tak Vladimír Vaňous přistoupil na myšlenku vstupu do partyzánských jednotek. „Tehdy mi už bylo skoro sedmnáct, tak co mi zbývalo. Kamarád od nás z vesnice byl velitelem ochranky partyzánské nemocnice. Poslal mi dopis, kde se sejdeme a že nastoupím k němu. Táta mě tam dovezl. Rozloučil jsem se s ním asi tak, jako když jdu někam na flám. Pak přišel vojenský doktor, prohlédl mě a řekl, že jsem způsobilý, a jestli bych nechtěl jít do brigády. Řekl jsem, že když, tak jedině do české.“

Potom přišel partyzán, který Vladimíra Vaňouse odvedl k jeho brigádě, jež se nacházela nedaleko. Ta se zrovna zotavovala po těžkém boji. „Přišel nějaký kurýr a ten mě odvedl do vedlejší vesnice, kde náhodou byla česká brigáda a tam mě předal veliteli roty, který byl tak starý jako já. Přivítal mě tam, dal mi pušku, pět nábojů, dvě sumky s náboji a celý můj výcvik byl ten, že mi říkal: ‚Takhle se s tím míří, takhle se nabíjí, takhle se střílí. Nikde nevystrkuj zbytečně hlavu, taky se neschovávej. Já tě potřebuji živého, a ne mrtvého.‘ A to byl celý můj výcvik.“

Vladimír Vaňous sloužil nejprve jako pomocník u kulometu, poté byl odvelen do štábu druhého praporu, kde dělal písaře. Tam psali praporní noviny, vyřizovali agendu či hlášení. Když se šlo do boje, byli přiděleni k nějaké rotě a bojovali jako všichni ostatní. 

 

Dnes a denně se něco přepadalo

Zbraně a munici získávali partyzáni nejvíce z přepadů menších uskupení, přepadali vlaky, kolony aut i malá městečka, vyhazovali tratě. Potraviny měli nejčastěji od místních obyvatel. „Operovali jsme v krajině, kde bylo hodně Čechů, ti svoji brigádu hodně podporovali,“ vypráví pamětník. Někdy ale bylo prý potřeba udělat určité rekvizice. Například se zabavovaly krávy, protože hovězí maso a fazole bylo to nejhodnotnější partyzánské jídlo. U místních obyvatel přespávali odbojáři ve stodolách nebo v chlévě, spíše výjimečně na zemi ve světnici.

Brigádou Jana Žižky z Trocnova prošlo více než 3 000 bojovníků, z toho přibližně 300 z nich padlo za vlast, kterou nikdy nepoznali a kterou si přáli poznat. Do partyzánské jednotky však vstupovali kromě Čechů a Slováků i muži jiných národností, byli zde Maďaři, Srbové, Chorvati a dokonce i Němci. 

Dvakrát měl Vladimír Vaňous během své partyzánské anabáze veliké štěstí. „Někdy v únoru na nás Němci udělali ofenzívu. Přepadli nás a my jsme zrovna zmobilizovali nějaké lidi. Zaujali jsme obranu a zakopali jsme se. Já už jsem byl ve štábu praporu. Působili jsme tam dva jako písaři a dělali jsme pro partyzány úředničinu a propagandu. V naší rotě bylo čtyřicet pět bojovníků, a jak vtrhli Němci, tak nás zůstalo pět. Všichni ostatní byli zajatí a my, co jsme byli u lesa, jsme také do lesa utekli.“  

Podruhé měl veliké štěstí, když se v jeho okolí nalézali Němci a pamětník skočil do vody, aby se zachránil. Celý zmrzlý pak odešel do blízkého domu, kde naštěstí potkal partyzány z jiné brigády. Byl už prý na tom tak špatně, že mu bylo jedno, zda ho Němci chytnou a zabijí.

 

Pořád jsme byli na pochodu

Další nepříjemnou událostí byl padesátikilometrový pochod bez bot po cestě plné suti. „Dostal jsem nové anglické boty, které mi však byly malé. A my jsme byli na pochodu. Nevěděl jsem, kde zůstali ševci a skladníci, tak jsem si dal boty na rameno a šel jsem bos. Cesta byla plná takové hrubé drtě, a když jsme přišli na místo, tak jsem hned šel do nemocnice. Já jsem měl obě nohy úplně podlité,“ dodává pamětník.

Do partyzánské nemocnice se Vladimír Vaňous dostal na voze, který táhli dva voli. „Nemocnice byla velký dřevěný barák s jedním pokojem, v tom pokoji asi dvacet lidí, uprostřed byla velká kamna, protože se topilo dřevem. Léky byly víceméně domácí.“ V nemocnici musel zůstat tři týdny, než mu narostla nová kůže na nohou.

O činnosti Vladimíra Vaňouse se v jeho rodné obci obecně moc nevědělo, protože oficiálně navštěvoval školu v Záhřebu, anebo byl alespoň za studenta považován. Z vesnice Pavlovac však nebyl u partyzánů jediný, pamětník vzpomíná na další dva chlapce z této obce. Nešťastným řízením osudu však jeden spolužák padl.

Vladimír Vaňous také vzpomíná na seznámení s Josefem Vojáčkem Tarasem, který byl velitelem celé brigády. „To byli chlapi žijící kolem Daruvaru. My jsme jim říkali, že jsou takoví raubíři. Oni byli dobří, ale byli pruďasové. Ti se na partyzány hodili. Já jsem takový nebyl.“

 

Němci nedali chvíli pokoj

V únoru 1945 vyhnali Němci partyzány do hor a Vladimír Vaňous zde vzpomíná na strašnou zimu. „Udělali jsme si oheň, a když jsme slezli dolů, tak jsme měli všichni propálené kabáty. Zepředu jste totiž hořeli a zezadu vám byla zima. Pak si někdo mohl vzít celtu, lehnout si na ni a propadnout se s ní hluboko do sněhu. Ale Němci nám nedali pokoj ani tam.“ V horách však měli partyzáni díky místnímu mlýnu množství mouky a z toho žili.

V roce 1945 také zapálili Němci otci v Pavlovaci stodolu a rodičům tak shořely stroje a hospodářství. Kostra budovy nicméně zůstala celá. Rodičům a ani bratrovi se nic nestalo.

Po ukončení bojů druhé světové války dostali partyzáni uniformy jugoslávské milice, obdrželi pistole a zamířili do Prahy na slavnostní defilé. Vladimír Vaňous poté odjel zpět na Daruvarsko, přestože někteří z jeho spolubojovníků již v Praze zůstali.

 

Otec hodil pistoli do studny

Po návratu do Pavlovace se opět sešel s rodinou, která však nechtěla o jeho životě s partyzány nic slyšet. Otec pak vzal Vladimírovi pistoli a hodil ji do studny. „Já jsem přišel z vojny, jako kdybych přišel z pole. Úplně jednoduše. Pak jsem udělal druhý ročník průmyslové školy a sešel jsem se s kamarádem, který říkal, že pojedeme do Prahy a budeme ve škole pokračovat. Tak jsme jeli do Prahy. Máma mě vybavila, dala mi půl kila mouky a hrnec sádla. To se mi potom roztopilo a pomastilo mi nějaké knihy.“

Pamětník byl ubytovaný v Hloubětíně v dřevěném domku a pracoval v továrně ČKD. Po prázdninách nastoupil studium průmyslové školy, ale již první den jako ročník 1927 odjel na tříměsíční zemědělskou brigádu do Měcholup u Žatce. Zde se seznámil se svou budoucí manželkou a po návratu do Prahy již nedostudoval.

Mezitím se matka jeho snoubenky odstěhovala do Chotěvic u Trutnova a Vladimír Vaňous se spolu se svojí nastávající chystal, že ji navštíví. Spletli si ale vlak a místo do Trutnova dojeli do Liberce. „Zde byli na pracovním úřadě lanaři a říkali mi, že můžu pracovat jako technický úředník a že manželka bude lisovat. Tak jsme se dostali do Mšena u Jablonce nad Nisou,“ vzpomíná.

 

Dal komunistům rádio a šel pryč

Ve Mšeně byla v národní správě firmy Gall továrna na hliníkové příbory. Když zde v únoru 1948 proběhla generální stávka, pracoval Vladimír Vaňous jako pokladník závodní rady ROH. Komunisté po něm tehdy chtěli, aby měl nějaký projev, ale protože byl politickým přesvědčením sociální demokrat, dal jim rádio a šel pryč. 

Po únoru 1948 přešel na státní statek do Liberce a následně do sesterské fabriky firmy Gall, kde se pro změnu vyráběly hliníkové hrnce. Od roku 1949 byl třiačtyřicet let zaměstnán ve firmě Elektro-Praga, která se následně transformovala ve firmu Liaz.

 

Rodina nás musela zvát na návštěvu

Rodiče i bratr zůstali v Chorvatsku. Otec jako kulak skončil ve vězení. Spolužák Vladimíra Vaňouse se stal místním vedoucím komunistické strany a nechal ho na tři měsíce zavřít. „My jsme tam od roku 1953 jezdili každý rok na dovolenou. Na vesnici jsem byl zvyklý, tak jsem rodičům pomáhal. Každý rok jsme museli žádat o výjezdní povolení. Bylo to trapné, protože jsem musel každý rok požádat bratra, aby mi poslal pozvání, a pak tady byla taková žena, od které jsem si vždycky musel vyslechnout všelijaké poznámky. V Jugoslávii měli větší svobodu, mohli vycestovat nebo si leccos koupit. Když rodina přijela do Československa, bratr říkal, že by tu nikdy nechtěl žít. Byli zvyklí na větší volnost než my. Pak otec dům v Pavlovaci prodal a přestěhoval se do města, kde žil brácha,“ dodává pamětník.

V době natáčení (2021) žil jeden z posledních bojovníků 1. partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova v Liberci.