Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Eva Vaňousová (* 1926)

• narozena 8. října 1926 v Praze

• 1943-44: internována v ghettu Terezín

• 1944-45: vězněna v táboře Osvětim-Birkenau a pracovním táboře Merzdorf v Horním Slezsku

• holocaust přežil i její otec

• po válce dokončila gymnázium a vystudovala medicínu

Eva Vaňousová, rozená Neumannová, se narodila 8. října 1926 v Praze v židovské rodině. Těsně před válkou ji spolu se sestrou Jiřinou rodiče nechali pokřtít, protože se domnívali, že tak své dcery ochrání před perzekucí. V jednu chvíli Neumannovi uvažovali i tom, že své dcery odešlou do Anglie (pravděpodobně se dověděli o organizaci výjezdů v režii Nicholase Wintona), k tomu však nakonec nedošlo.

Židi za všechno můžou, tvrdila spolužačka, bonbony si nevzala

Eva Vaňousová navštěvovala v Praze gymnázium v ulici Krásnohorské, kde dochodila pouze tercii. Antisemitismus v praxi zažila před deportací do Terezína pouze jednou, právě v tercii, kdy 15. března 1939 vtrhli do zbytku Československa Němci:  „Přiběhla do školy jedna spolužačka a povídá: ,My jsme museli našeho tatínka držet, aby nešel namlátit tomu Židovi, co prodává v trafice. Židi za všechno můžou… ‘ Já jsem nevěděla, co mám dělat, tak jsem koupila pytlík bonbonů a řekla jsem si, že všem nabídnu, jen jí ne, a to proto a proto. Jenže mi to nevyšlo, protože jsem jí nabídla, a ona řekla, že ne, že tohle nežere.  A byl konec.“

Ponurý a omezený protektorátní život, který potom následoval, ukončila až tzv. roznáška transportu, což bylo povolání na jistý den i jistou hodinu pro každou židovskou rodinu určenou k deportaci. V březnu 1943 přišlo toto povolání i k Neumannům. Po krátké zastávce ve sběrném táboře v Holešovicích (stával v místech dnešního Parkhotelu) odjížděli počátkem března do terezínského ghetta. Eva Vaňousová na rozdíl od jiných pamětníků k příjezdu do ghetta dodává, že nová situace pro ni rozhodně nebyla žádným velkým šokem: „Já jsem věděla, o co jde, nějaké zprávy rodiče měli. Měli i zprávy o tom, co se předtím dělo v Německu. Takže nevím, proč nás neposlali pryč a proč měli čekat, co se asi pravděpodobně stane. Nebylo to žádné velké překvapení.“

Ve vlaku byly nápisy Osvětim a za tím vykřičník

Toho času již přeplněné terezínské ghetto mělo svůj vlastní kulturní život, svou samosprávu a jeho organizace byla klíčová pro přežití. Starší děti byly přidělovány na práci, pro dospělé a zdravé jedince byla práce samozřejmostí. Jen díky obětavému nasazení všeho druhu bylo možno alespoň části obyvatel ghetta vytvořit prostředí, ve kterém se dalo duševně i fyzicky přežít: „Já jsem dělala pomocnici otci v ordinaci a potom jsem dělala sestru v židovské nemocnici na Starém Městě. U staré školy se to jmenovalo. Když jsem potom přijela do Terezína, tak jsme nejdříve dělali nějaký takový stěhování a zařizování – mansardy nahoře, aby se tam dalo bydlet. Pak jsem dělala sestru na dětské marodce. Až do odjezdu.“

Povědomí o táborech na východě a poměrech, které tam vládnou, bylo nejisté. Eva Vaňousová potvrzuje, že postupem času byly představy o tom, co Židy čeká na Východě, již poměrně jasné: „Rodiče ty zprávy měli, jak jsem se pak dověděla od otce. Ale my jsme to nevěděli, až teprve, když jsme potom nastoupili do vlaku směr východ, tak tam byly nápisy: ,Osvětim‘ a za tím vykřičník. To jsme věděli, co je Osvětim, ale nevěděli jsme o tom vyhlazování, o těch plynových komorách. Jestli to věděli rodiče, to nevím. Nikdy jsem se pak na to otce neptala a s matkou už jsem neměla možnost mluvit.“ 

Neumannovi odjížděli jedním z posledních transportů, který Terezín opouštěl směrem na Osvětim. Matka s dvěma dcerami tam následovali otce, který odjel zhruba tři týdny před nimi. Do Birkenau dorazil transport 8. října 1944, přesně v den Eviných 18. narozenin: „Přijeli jsme tam tehdy asi po třídenní, velice nepříjemné cestě. Byli jsme tam nacpaní, nebylo si kam sednout. Přijeli jsme na tu rampu, tam jsem vystoupili. A teď na nás řvali, že všechno musíme nechat ve vlaku. To já jsem neučinila a vzala jsem si s sebou tašku. Ale když tam tak řvali, šla jsem ji hodit zpátky – to jsem dobře udělala, protože jsem v tý tašce měla učebnici ruštiny… Protože my jsme po Mnichovu Západu moc nevěřili, takže jsme se upnuli na ten Východ.“ 

Co se s nimi stálo? Vylítly komínem!

Eva Vaňousová popisuje přesně tu epizodu, která potkala statisíce dalších Židů, kteří mezi lety 1942 a 1944 přijížděli na vlakovou rampu do II. osvětimského tábora v Birkenau. Na nástupišti stál klidný, dobře vypadající muž v civilu, který prováděl tzv. selekci příchozích a byl v tu chvíli jediným pánem nad životy vězňů, kteří již beztak byli mnohdy na smrt vyčerpaní několikadenním transportem. Pozdější zjištění ukázala, že tento člověk byl ve většině případů sám dr. Mengele (i když je možné, že to v mnoha případech mohl být jiný táborový „doktor“).

Když Eva vrátila zmíněnou knihu, zařadila se do fronty také: „Mezitím sestra s matkou, které se vedly – sestře bylo patnáct, matka byla utahaná, černě oblečená – došly přede mnou k tomu (pravděpodobně to byl Mengele). A on je poslal na tu špatnou, mě na tu dobrou stranu. Tím to zhaslo a už jsem je neviděla. Až potom jsem se dověděla – to jsme se ptaly těch, co tam byly nějakou dobu, měla jsem tam nějaké známé z Terezína, děvčata, které tam dělaly takové poslice, vyřizovaly různé vzkazy a tak dále – tak jich jsem se ptala, co se jako stalo, a ony říkaly: ,Co by?! Vylítly komínem.‘ Myslely tím komíny krematoria.“

V podmínkách Birkenau strávila Eva naštěstí jen několik týdnů – delší doba byla pro přežití každým dnem kritická. „V tom baráku byly šestilůžkové kavalce. Chyba ale byla, že na tom šestilůžkovém kavalci nás místo šesti spalo třicet. Takže když jsme se chtěly otočit, musely jsme všechny najednou. Ihned za tím barákem byl drátěný plot a ten byl nabitý elektřinou. Byla tam mezi námi jedna mladá Polka – nepatřila k nám – která krátce předtím porodila dítě. A tomu miminu před jejíma očima promáčkli hlavičku. Ona z toho byla zoufalá a skočila na dráty, to znamenalo okamžitou smrt, protože ten elektrický proud byl silný.“

Protože měla stále dobrou fyzickou kondici, dostala se Eva po několika týdnech do pracovního tábora v Merzdorfu. „Bylo pár dní, kdy jsem byla pesimistická, protože jsem si říkala, že stačí onemocnět nebo delší dobu jíst to jejich jídlo, což bylo velice mizerné (vlastně jen řídká polévka a malý kousek chleba k tomu, to se přečkat nedá). Ale nebyla jsem tam tak dlouho. Jak to přečkávali ti, co tam byli delší dobu, to už bylo horší.“ 

Vinní a nevinní do stejného košíku

Poté, co se dověděla o osudu matky a sestry, již nepočítala ani s tím, že by osvětimský život mohl přežít otec, který byl v táboře déle a trpěl navíc od mládí těžkou srdeční vadou. Nakonec se oba setkali v Praze v červnu 1945. Otec nejenže přežil jeden z pověstných pochodů smrti, ale dokázal se dokonce dostat i zpět do Československa. Po válce získal pro sebe a dceru menší byt a znovu si otevřel dermatologickou praxi. 

V osvobozeném Československu byla Eva svědkem zúčtování s Němci, které postihlo ve formě divokých odsunů i běžné německé obyvatelstvo. Zdálo se mi vhodné položit na toto téma otázku člověku, který měl všechny důvody chovat vůči Němcům nenávist: „Moc se mi to nelíbilo. To, že tady vinní a nevinné byli dáni do jednoho košíku. Nelíbilo se mi, že to s nimi bylo tak jako s námi: jseš Němec, jseš špatnej!“ Jinak se dívá Eva Vaňousová na dilema, kterým se zabývají veškeré práce o dějinách moderního Německa: „Kladu si spíš otázky: Jak to, že takový kulturní národ jako Němci mohl něco takového páchat? Nevím dodnes, kolik Němců o tomto všem vědělo. Nejsem si jistá, protože potom, jak jsme byli v tom Horním Slezsku, jsme tam mluvili s takovým starým mistrem. Mladí tam nebyli, ti byli na vojně. A když jsme mu to vykládali, tak on asi půl hodiny chodil sem a tam a říkal: ,To snad není možný, tomu nemůžu uvěřit.‘ Čili nemám představu, kolik Němců o tomhle vědělo, ale myslím si, že ti obyčejní o tom nevěděli.“