Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Varaďa (* 1932)

• narodil se 22. září 1932 v Uherském Brodě

• za války zažil zatýkání odbojářů i deportace židovských obyvatel

• v letech 1947–1949 se vyučil mechanikem pletacích strojů ve Varnsdorfu

• v období 1949–1952 absolvoval Vyšší průmyslovou školu v Brně

• v roce 1953 vstoupil do komunistické strany

• v druhé polovině 50. let se účastnil přesvědčování zemědělců ke vstupu do JZD

• po roce 1968 z komunistické strany vystoupil

• je autorem knihy Jak jsem potkal v Brodě válku

František Varaďa se narodil 22. září 1932 v Uherském Brodě. Jeho otec Stanislav byl tesařem, maminka Anděla se starala o domácnost. František vyrůstal s dalšími čtyřmi sourozenci. Uživit tak početnou rodinu nebylo lehké. Tesařinu prý v Brodě dělal kdekdo, a tak musel Františkův otec za prací dojíždět. Těsně po jeho narození odjel stavět domy na Podkarpatskou Rus. Rodině poslal pohlednici, kde v jedné větě stálo: „V noci se tu ozývá vytí vlků.“

Německé tanky přijely před zbrojovku

Když začal František chodit do první třídy, psal se rok 1938. Hitlerovské Německo bylo na vzestupu, Československo mobilizovalo. „I když tatínek v rámci mobilizace narukovat nemusel, jako děti jsme cítili, že se něco děje. Maminka toho roku přišla domů a říkala, že sem přichází mnoho lidí ze Sudet prosit o práci, protože v pohraničí s těmi henleinovci to není k vydržení,“ vzpomíná František Varaďa. Události vyústily v mnichovský diktát a po půl roce v definitivní likvidaci předválečného Československa a vznik protektorátu Čechy a Morava.

František Varaďa si příjezd jednotek wehrmachtu do Uherského Brodu živě vybavuje. S kamarády se chodili dívat na tanky, které přijely před zbrojovku. Němečtí vojáci se s malými kluky snažili komunikovat a nabízet jim jídlo, ale nikdo pořádně nerozuměl. Povinná výuka německého jazyka měla teprve přijít. Ve školních třídách se objevily portréty Adolfa Hitlera. „V předmětech se zaškrtávaly v knihách všechny zmínky o naší republice. Jako děcka jsme neměli rádi paní učitelku, co nás učila německy. A v hodinách zpěvu jsme museli umět Horst lied a německou hymnu,“ vypráví pamětník.

Vojáci také zčásti obsadili školu, kam František docházel. „Zabrali celou pravou část a sebrali nám i tělocvičnu. Měli tam pak každé ráno nástupy a cvičení,“ říká pamětník. Němci prý také, nejspíš kvůli výhodnému kursu marky ke koruně, skupovali ve velkém trvanlivé potraviny a posílali je domů na přilepšenou svým rodinám. Později vyrostly za školou dřevěné baráky, ve kterých bydleli vojáci, s nimiž se počítalo, že půjdou bojovat na východní frontu. František Varaďa si vybavuje jejich pořadová cvičení, hlavně minometů a děl. Válka se v Brodě usadila natrvalo.

Do třídy se mnou chodila dcera popraveného odbojáře

Reakce některých občanů na nacistickou okupaci na sebe nedala dlouho čekat. V ulici, kde František vyrůstal, sídlila komunistická odbojová buňka, v jejímž čele stanul učitel Jan Rychtalík. Zaměřovali se především na tisk a šíření protinacistických letáků. Psalo se září roku 1941 a gestapo se přes agenta Ferdu Čiháka ze Střílek dostalo k informaci o jednom z členů uherskobrodské skupiny, Antonínu Vrbovi. Broďané tušili, že Ferda je nejspíš provokatér, ale i přes podrobné šetření zemského vedení odboje se nic takového nepotvrdilo. Ferda Čihák se v kraji pohyboval dalšího půl roku, a to mělo katastrofální následky. V lednu 1942 vpadlo gestapo do krejčovské dílny Antonína Vrby. Během hodiny byl zatčen i jeho osmnáctiletý syn Zdeněk a za další hodinu i odbojář Vojmír Kalvoda. Vrbova manželka se pokusila varovat učitele Rychtalíka, aby se ukryl a odešel do ilegality. Ten se však po týdnu skrývání vrátil do svého domu, kde již na něj čekalo gestapo. Během následujících čtyř měsíců došlo k likvidaci téměř celé organizace. Výsledkem zrady bylo přes 100 zatčených a 30 z nich zemřelo na popravištích či v koncentračních táborech. „Pamatuji si, jaký poprask to způsobilo u nás na měšťance, protože dcera toho Rychtalíka s námi chodila do třídy. Bylo to strašné,“ říká František Varaďa.

Už se nesetkáme

V Uherském Brodě žila až do druhé světové války velká židovská komunita, jejíž kořeny sahaly mnoho staletí nazpět. V červenci roku 1941 zde došlo k vypálení synagogy (nacházela se v místech mezi dnešními ulicemi Tkalcovská a Soukenická). Válku přežila jen hrstka židovských obyvatel. Většina zahynula v nacistických koncentračních táborech. František Varaďa si vzpomíná, že jeden židovský spolužák s ním chodil do třídy: „Seděl za mnou. Škola pomalu končila a už začínaly ty židovské pogromy. Svěřil se mi a loučil se se mnou. Podával mi vážně pravici, ale abych to nikomu neříkal, že už je konec roku, ale že už si pro vysvědčení nepřijde, že tento týden odchází pryč a že už se nesetkáme. Po čase jsem se dozvěděl, že několik dnů nato se celé jeho rodině podařilo utéct z protektorátu přes Slovensko. A opravdu už jsme se nesetkali, jeho rodině se podařilo dostat do Izraele,“ říká František Varaďa.

Sabotáže

Jak válka postupovala, ve zbrojovce v Uherském Brodě se začaly množit sabotáže a s tím došlo i k zpřísnění kontrol na vrátnici. Především se hlídalo, aby zaměstnanci nevynášeli ven zmetkové výrobky, které by se jinak musely vykazovat a pravděpodobně by na to bylo pohlíženo jako na úmyslné sabotování výroby. U vstupní brány byly čtyři průchody střežené podnikovou ostrahou, tzv. werkschutz, jejíž členové se zde rekrutovali především z Čechů. „Jako děti jsme tam vždycky vyhlíželi rodiče, když šli z práce. Když tam někoho sebrali, musel si svléknout kabát, jestli něco nepronáší ven. I mého tatínka takhle jednou před mýma očima kontrolovali,“ líčí pamětník.

Sestřelenému messerschmittu hořel ocas

Poté, co se v roce 1943 vylodila spojenecká vojska na Sicílii a během několika následujících měsíců dobyla i část Itálie, vznikly zde americké letecké základny, odkud vzlétaly bombardovací svazy určené k likvidaci strategických cílů na území protektorátu. „Při jedné letecké bitvě spadl nedaleko nás liberator (americký bombardér). Ten den si pamatuji, bylo překrásné počasí. Z letadla se kouřilo. Pak vyskočilo osm letců a různě padali, měli různobarevné padáky. Poté, co vyskočil i devátý, se letadlo zřítilo. My kluci jsme mysleli, že je to nedaleko v lese, ale než jsme tam doběhli, už tam byli němečtí vojáci. Vybuchovala munice, vrtule zarytá v zemi. Za týden došlo k další bitvě, kdy už nebylo tak hezky, ale pod mrakem. Nic jsme neviděli, ale nad Brodem bylo slyšet, že se nad mraky střílí, že se tam bojuje. Byl jsem nedaleko domu a viděl jsem padat hořící kousky letadel. Občas se z mraků vynořil německý focke-wulf nebo messerschmitt. Dodnes to vidím, jak vyletěl zpod mraků a utíkal. Hořel mu ocas a on utíkal na letiště do Kunovic. Viděli jsme pilota, strachy letěl jenom nad stromy, my jsme se krčili, on tím údolím klouzal. To bylo v létě roku 1944,“ vypráví František Varaďa. 

Na podzim roku 1944 se již válka chýlila ke konci. Spojenci bombardovali nedaleký Zlín a jižně od Uherského Brodu se ozývalo dunění, jak bomby vybuchovaly ve Vídni. Otřesy prý byly natolik silné, že se v Brodě chvěla zem. Městem ustupovali němečtí vojáci, často zmrzačení, a hnali s sebou na smrt vyhublý dobytek. František Varaďa si vzpomíná, jak za koňskými povozy běželi z kopce uvázaní sovětští zajatci. Transport nebrzdil.

Osvobození v úkrytu ve sklepě

Když se městem prohnala osvobozenecká fronta, nastěhovali se Varaďovi k sousedům do sklepa, kde se po tři dny ukrývali a poslouchali dunění střelby a výbuchy granátů. Když vše utichlo, odvážili se ven. Brzy nato vyhlásil městský bubeník z pověření velitele sovětských sil stanné právo, tedy zákaz vycházení. Stále ještě nebylo jisté, zda je ve městě bezpečno. Několik sovětských vojáků se ubytovalo v domě Františkovy babičky. O den později se již Broďané veselili, objímali a i přes jazykovou bariéru se konaly radostné oslavy. Válka pro ně skončila.

V pohraničí doufali, že tam zůstaneme a oženíme se

František v roce 1947 nastoupil jako učeň na obor mechanika pletacích strojů ve Varnsdorfu. Bydlel tam na internátě spolu s další třístovkou spolužáků. Výchova zde byla inspirována polovojenským drilem dle vzoru zlínské Baťovy školy práce. Vychovatelé učně zásadně oslovovali jako „mladé muže“, i uniformy prý měli podobné jako baťovci. Na tmavě modrých kabátech vyšité zlaté pruhy, jeden, druhý a třetí – podle toho, v jakém byl kdo ročníku.

Varnsdorf je město v nejsevernější části Česka, který během války spadal pod Říšskou župu Sudety. Po vysídlení německých obyvatel zde převládal zájem, aby zde žáci po vyučení zůstali, oženili se a založili rodiny. František však díky svým vynikajícím školním výsledkům dostal spolu s dalšími spolužáky nabídku odejít dále studovat Vyšší průmyslovou školu v Brně. Přestože z učiliště ve Varnsdorfu nedostal doporučení, na průmyslovku jej přijali. Nastoupil tam v sedmnácti letech. O dva ročníky výš studoval známý spisovatel a scenárista Jaroslav Dietl. Ten byl už počátkem padesátých let zapáleným komunistou a v rámci školy vedl svaz mládeže. František se stal také jeho členem a během letních prázdnin si přivydělával jako vedoucí na pionýrských táborech.  

Přesvědčovat ke vstupu do družstva mi bylo protivné

Během dvouleté základní vojenské služby (1952–1954), kterou si zčásti odbyl u hipomobilního pluku v Martině a zčásti u ženijního vojska v Rokycanech, podepsal František Varaďa přihlášku do Komunistické strany Československa. „Dali mi čtrnáct dní na rozmyšlenou a pak jsem to vzal. Dostal jsem kandidátskou lhůtu dva roky, a když jsem po vojně nastoupil do zbrojovky v Brodě, prodloužili mi to o rok. A pak mě začali stranicky školit. Už jsem nebyl dělník, ale technik. Ale měl jsem míň peněz jak dělník. Švagr jako nejlepší dělník bral deset tisíc a jeho nadřízený technik jenom pět. To byla velká nerovnost, kterou jsem viděl. My jako technici jsme byli považováni za nižší kastu a dělníci nám to dávali najevo,“ vzpomíná František Varaďa.

Platové poměry, které Františkovi přišly nefér, nebyly jediným důvodem, proč se dostal s komunisty do sporu. V polovině padesátých let už v zemi naplno probíhal proces kolektivizace. „V té době jsem už chodil s manželkou a dozvěděl jsem se, že jejímu otci vyhrožují, že když nevstoupí do JZD, bude propuštěný z práce. V předsednictví toho družstva měli nějakou politickou figuru, která se chvástala, že vyloupila Baťovu pokladnu. Ten člověk nevěděl nic o řízení JZD. Nebyl to zemědělec, ale byl to komunista,“ říká František Varaďa. Sám se tehdy jako novopečený člen strany musel účastnit podnikových výjezdů, při nichž zaměstnanci uherskobrodské zbrojovky přesvědčovali zemědělce, ať do družstva vstoupí. „Ten člověk si tu svou krávu těžce vydobyl, a teď ji má odevzdávat na cizí? Bylo mi to strašně protivné. Vidět ty lidi, s jakou nechutí se k tomu staví,“ vzpomíná dále. V práci oznámil vedení, že takovou činnost dál dělat nebude. Dali mu krátký čas na rozmyšlenou, ale František si stál za svým. Za trest jej v podniku převeleli z technického oddělení do slévárny. Psal se rok 1957.

Neprověřený a zase jenom dělník

Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 prožil František Varaďa rovněž v Uherském Brodě. Poměry ve zbrojovce se během šedesátých let narovnaly v jeho prospěch a on mohl znovu vykonávat práci na oddělení techniky. Zlom v jeho životě nastal, když při prověrkách rok poté demonstrativně vystoupil ze strany. „Byl jsem pevně rozhodnutý, že takhle už to dál nejde, a tak jsem to udělal. A tím jsem udělal velký škrt nad vzděláním své dcery Marcely, která chtěla jít na pedagogickou školu, ale ten její kantor mi řekl, že pro ni doporučení rozhodně nenapíše. Byl jsem neprověřený a byl jsem už zase jenom dělník,“ uzavírá pamětník.

Normalizaci prožil František Varaďa jako tisíce dalších Čechoslováků. Pracoval, živil rodinu a nejspíš by jej ani nenapadlo, že se jednou může něco změnit. A změnilo. Počínaje 17. listopadem 1989 propukla sametová revoluce. Země se po jednačtyřiceti letech znovu nadechla ve svobodě a naději.