Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Vaš (* 1916  †︎ 2012)

• narozen 20. března 1916 v Užhorodě

• od r. 1933 člen KSČ a Svazu přátel Sovětského svazu a demokratického Španělska

• v květnu 1939 ilegální přechod ruských hranic, tři roky v gulagu na Vorkutě

• 1943 v čs. jednotkách v SSSR nejprve písařem na rotě, později přednostou vojenského soudu a pak prokurátor

• od 1. 1. 1945 zástupce náčelníka Vojenského obranného zpravodajství B. Reicina

• od počátku r. 1948 prokurátor u vyššího vojenského soudu

• od října 1948 vyšetřující soudce

• od ledna 1949 referent voj. odd. státní prokuratury

• květen až prosinec 1949 senátní předseda vyššího voj. soudu

• od podzimu 1950 náčelník soudního odd. Hlavní soudní správy ministerstva národní obrany

• 11. 8. 1951 zatčen a souzen pro vlastizradu a vraždu, odsouzen na doživotí, trest zmírněn na 26 let

• vězněn v Leopoldově

• v září 1956 zproštěn viny a rehabilitován

• úředník v Mototechně, novinář

• po roce 1990 žalován pro justiční vraždu Heliodora Píky

• 15. 1. 2002 trestní stíhání zastaveno z důvodu promlčení

• zemřel 8. prosince 2012

Kat zachráněný svou obětí

Příběh muže, který ctil Sovětský svaz i v gulagu a který poslal na šibenici divizního generála Heliodora Píku.

Vojenská kapela troubila famfáry a vůbec to byla velká událost. Před generálním štábem české armády v pražských Dejvicích se v červnu roku 2005 sešli nejvyšší důstojníci, ministr obrany, starosta Prahy 6, vojenští veteráni a někdejší političtí vězni, aby si připomněli památku divizního generála Heliodora Píky. Jeho osud je známý, vedle Milady Horákové je Píka nejčastěji zmiňovanou obětí tuzemského komunismu: v roce 1949 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu smrti za údajnou velezradu a popraven ve věznici Plzeň-Bory. Když při pietním aktu řečnili „pohlaváři“, ostatní se vesměs nudili. Až do chvíle, kdy se na scéně objevil Jan Šinágl, publicista, občanský aktivista a svérázný narušovatel demonstrací pořádaných Komunistickou stranou Čech a Moravy. Přes zjevný nesouhlas organizátorů se chopil mikrofonu a prohlásil, že se mu dělá zle – má si připomínat oběť komunismu, a přitom jeden z jejích vrahů žije a zůstává nepotrestán, neboť soud ho omilostnil s oblíbeným argumentem, že „zločin je promlčený“. Je to tak: Karel Vaš, bývalý prokurátor, který vedl Píkův proces, žije v Praze. V domově důchodců.

Jan Šinágl svou řeč nedokončil, protože muzikanti dostali pokyn, aby okamžitě (a hlavně hlasitě) spustili. Umlčený a rozezlený muž se sebral – a vyrazil rovnou ze shromáždění za Vašem. Co se pak odehrávalo ve starobinci, víme téměř přesně, neboť vše zaznamenal na diktafon. Karel Vaš otevřel dveře a Šinágl mu chvějícím se hlasem oznámil: „Jdu od generála Heliodora Píky!!“ Vaš, snad v domnění, že vidí ďábla, se ustrašeně zeptal: „Kdo jste?“ A pak už následuje jen dlouhý Šináglův monolog: chrlí na prokurátora cosi v tom smyslu, že je český vlastenec, a že kdyby měl na svědomí to, co on, byl by se na místě odprásknul. Vaš přerušuje proud řeči jen občas, stále stejnou větou: „Nechte mě bejt!“

Když jsem nahrávku poslouchal, říkal jsem si, že na pana prokurátora se bude muset jinak, opatrněji, pokud tedy člověk chce něco zjistit o jeho „životě a díle“, o tom, jaké bylo zákulisí politických procesů, jakou roli hrál u vojenské prokuratury důstojník NKVD, tehdejší sovětský chargé d´affaires v Praze Michail Chazanov, proč vojenská prokuratura a sovětská tajná služba mučily, vydíraly a chtěly zlomit Heliodora Píku. Vypravil jsem se za Vašem, ale byl jsem jen částečně úspěšný. Nevypátral jsem asi nic nového o činnosti represivního aparátu, zato jsem se hodně dozvěděl o Karlu Vašovi, jeho způsobu myšlení a jeho povaze.

Pravda je, že Vaš chce vyprávět, přeje si, aby někdo jeho příběh poslouchal, ale klade si poněkud absurdní požadavek: posluchač o něm dopředu nemá nic vědět. V tomto bodě jsem mu tedy lhal a do telefonu tvrdil, že mám jen skrovné informace o jeho působení v armádě za druhé světové války na východní frontě. A protože ve sdružení Post Bellum natáčíme vzpomínky všech dosud žijících veteránů, chtěli bychom znát i ty jeho. Souhlasil se schůzkou a strávili jsme spolu celý den, natáčeli jsme skoro pět hodin.

Ani jednou se nestalo, jak to obvykle bývá, že by mne požádal o vypnutí mikrofonu, aby mi něco svěřil  „off record“ – naopak, mnohokrát se ujišťoval, že „je to zapnuté“. Mluvil rozvláčně, s delšími pauzami na rozmyšlenou, několikrát zvýšil hlas a dvakrát chtěl rozhovor ukončit. Poprvé, když jsem se zeptal, proč už v sedmnácti letech vstoupil do KSČ. Zasípal, že jestli toto vím, tak jsem si o něm leccos našel a přečetl, tudíž jsem ho obelhal a on už nebude pokračovat.  Podruhé se zarazil, když jsem se zeptal, jestli spolupracoval s NKVD, jestli byl agent sovětské bezpečnostní služby. Zvýšil hlas: „Copak jsem vyšetřován, nebo co?!“ Nakonec ale interview neukončil, asi ty otázky až tak nečekané nebyly. Ani otázka, zda něčeho v životě nelituje, ho nijak nezaskočila: „Dělal jsem mnohé blbosti z nevědomosti. Úmyslně jsem nikomu neublížil. Ovšem lumpárny, ty jsem v okolí netrpěl.“ Mrazivé vyjádření muže, kterého političtí vězni nazývali „soudce kat“.

Vašovo vyprávění je srozumitelné a svým způsobem „neprůstřelné“. Svůj život už tolikrát vysvětloval, sepisoval a účelově zkresloval (mj. po roce 1990 na policii a pak u soudu), až si zvykl svůj příběh přehrávat pouze v pečlivě naučených frázích. Ačkoli mu už nic nehrozí, přestal se zatěžovat jakoukoli snahou o pátrání v paměti, koneckonců, mezi bývalými vysoce postavenými komunisty není v tomhle směru žádná výjimka. Jakékoliv vybočení ho znepokojuje, po třech hodinách mne výslovně požádal, abych přestal rušit a nechal si otázky na později, až bude s vyprávěním hotov. Jinak má někdejší prokurátor v devadesáti letech neobyčejnou výdrž a sebejistotu. Občas se sice odvolává na svůj věk a Parkinsonovu chorobu, ale to většinou jen v případě „nepříjemných otázek“. Vůbec nic si nepamatuje ve chvíli, kdy by musel přiznat vlastní chyby, o zločinech nemluvě. Svědomí má prý čisté, ničeho nelituje a za „omyly“ v jeho životě nese odpovědnost vždycky někdo jiný.

Pan prokurátor v důchodu má za sebou snad všechno, co minulé století lidem z východní Evropy nabídlo: Sověti ho věznili v gulagu, prošel frontou jako příslušník armády bojující s nacisty, dosáhl politického úspěchu v totalitním režimu, získal peníze a obrovskou moc, byl znovu uvržen do kriminálu, pak dosáhl rehabilitace a slušné penze. Teď, na konci života, je až podivuhodně osamělý. Asi by se těžko hledal někdo, kdo na Vaše vzpomíná v dobrém: zůstaly po něm jen zločiny, všemožné protokoly a archivní úřední spisy, ať už v nich figuruje jako nástroj perzekuce, nebo (mnohem řidčeji) jako souzená osoba. Rodina se k němu nehlásí, přátele nemá. Jediný, kdo si s ním povídá, je jeho spolubydlící z domova důchodců, myslím, že mi říkal, že je zahrádkář. Napadlo mne, jak asi jejich rozhovor vypadá: jeden vypráví o skalkách, o záhonech a tulipánech – a co ten druhý? Mluví o trestech smrti a doživotí, které navrhoval jako na běžícím páse? O „zpravodajských zásazích“, jak nazývá brutality na politických vězních ve vyšetřovnách? Nebo by k takovým věcem potřeboval odpovídajícího partnera, některého z estébáků z 50. let, kterých je už naživu tak málo?

Organizátor „odboje“ z rozhodnutí strany

Karel Vaš se narodil 20. března 1916 v Užhorodě, tedy na Podkarpatské Rusi, která v té době patřila Československu. Svého otce, právníka, zrovna nezbožňoval: „Pod dojmem skutečnosti, pod dojmem levicové literatury jsem se orientoval na humanismus, demokracii, levičáctví, socialismus. Otec byl měšťák, maloměšťák, těžko jsme si mohli rozumět. Já jsem četl velmi mnoho krásné literatury, románovou literaturu a pak jsem se dostal k politickým publikacím, politické literatuře. Orientoval jsem se levicově. Proč? Protože to bylo moje přesvědčení. Život jsem pozoroval velmi pečlivě, svědomitě. Mě jsem štěstí, že na gymnáziu profesor češtiny a dějepisu byl zároveň knihovníkem, a ten mě zásoboval pokrokovou literaturou.“

Pak studoval práva v Praze a žil – jak říká - studentským společenským životem. Na univerzitě už byl Vaš aktivním členem KSČ (vstoupil roku 1933) a ke stranickým povinnostem přibral brzy funkci jednatele Svazu přátel Sovětského svazu a demokratického Španělska. Rok 1939 pro něho znamenal tragédii: Němci vpochodovali do Československa, jeho otec a živitel zemřel a on byl vyslán stranickým vedením domů, do míst, která okupovali pro změnu Maďaři. Měl prý organizovat nábor nových členů strany a zahájit protinacistický odboj.

Takový úkol byl samozřejmě obtížný: neměl peníze, měl minimum kontaktů a velký strach. Vypráví (bez větších podrobností), že musel tehdy rozprodat rodinný majetek a pak „byl nucen“ krást. Vydával letáky a podnikal s místní skupinou drobné sabotážní akce (rozházel na silnici hřebíky, aby propíchaly gumy vojenským autům, a také zapálil sýpku). Ptám se historika Petra Koury, k jakému odboji mohl být v té době Karel Vaš veden: „Myslím, že se od něj dalo očekávat, že bude organizovat přechody lidí do exilu nebo že bude shromažďovat a předávat informace o maďarském okupačním režimu na území Podkarpatské Rusi. Ale nezdá se mi, že by mohl budovat nějakou ilegální skupinu, to měli většinou na starost starší a aparátem KSČ zocelení soudruzi. Vaš byl zapálený, ale nezkušený.“ Historik a ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček k tomu dodává: „Pod tu ilegální činnost spadala i ,pouhá‘ organizační  práce. Je třeba si připomenout, že vedení KSČ tehdy odešlo zejména do Sovětského svazu, část komunistů byla pochytána a internována. Proto se dostávaly nahoru mladší kádry, které měly navázat a pokračovat v práci. Veškerá činnost KSČ byla v té době plánována a organizována tak, že se počítalo s jakousi kádrovou rezervou. A můžeme se domnívat, že Karel Vaš byl, aniž si to třeba plně uvědomoval, jako taková záloha připravován.“ K tomu je třeba připojit ještě jednu věc: totiž opět zmínit pakt Ribbentrop-Molotov, z nějž mimo jiné vyplývalo, že se z Moskvy řízení komunisté do odboje proti Hitlerovi zrovna nehrnuli.

Na sklonku roku 1939 Karel Vaš zjistil, že je prozrazen, že o něm ví policie. Zjistil to ale včas, měl několik dní na to, aby se rozhodl, zda se vydá úřadům a nechá se zatknout, nebo se začne skrývat. Tušil, že válka bude přece jen delší, než se původně čekalo, a zvolil pro něj nejpřitažlivější variantu: uteče do náruče svých soudruhů, do Sovětského svazu, kde bude žít jako oddaný komunista.

„Ruki vjerch, špion!“

V Karpatech jsou velmi chladné noci i v srpnu, kdy si Vaš sbalil do ruksaku trochu jídla a vyrazil na cestu. Skrývat se nemusel, cestu znal a věděl, které horské průsmyky Madaři nehlídají. Všechno šlo hladce až do chvíle, kdy se před ním objevili sovětští pohraničníci, namířili na něj samopaly a odvedli ho na nejbližší úřadovnu bezpečnostní služby – NKVD. Vaš se snažil svou dobrou ruštinou vysvětlit, proč ilegálně přešel hranice, ujišťoval, že je přítel všech soudruhů, a bůh ví, jakými dalšími způsoby svou oddanost ještě zdůrazňoval. „Ti vojáci ale byli naprostí primitivové! Vůbec tomu nerozuměli a nevěřili mi! Říkali, ať se přiznám, že jsem špion,“ rozčiluje se ještě v roce 2007 pan prokurátor. „Dokonce mě mučili a zinscenovali popravu. Nakonec mě administrativně odsoudili na tři roky do gulagu, což bylo na druhou stranu vůbec nejméně, kolik jsem mohl dostat.“ Poznal tehdy na vlastní kůži rutinní praxi NKVD, organizace, která ho později ve svých metodách skutečně proškolila. „V tom gulagu byli různí lidé – Rusové, Ukrajinci, Uzbekové, Kazakové, Poláci... Oni rozdíly nedělali – ani rasového, národnostního důvodu, ani z rozdílu trestného činu, zda tam byli z důvodu kriminálních či politických činů, tam prostě nedělali rozdíly, všichni jsme byli vězni. Já jsem například ležel na palandě vedle plukovníka polské armády.“  

Odkazuji na kapitolu o gulagu. Karel Vaš prožil vše, o čem mluví přeživší oběti – o úmorné práci, umírání hladem, zoufalství, nelidském zacházení, vraždách...

Je obtížně pochopitelné, že ani po zkušenostech se sovětskou „pohostinností“ nezměnil Karel Vaš politické názory. Sovětský bolševismus prý nikdy nepřestal obdivovat a NKVD (stejně jako celý Stalinův aparát) dodnes ospravedlňuje. Pořád je mu vlastní psychopatický komunistický způsob uvažování – nezabývá se příliš tím, že s ním soudruzi a matka strana zacházeli nespravedlivě, nýbrž sděluje „argumenty“, které mají nespravedlivému a krutému jednání dát zdánlivou racionalitu: „Mezi těmi, kdo ve velkém počtu přecházeli sovětské hranice, byli mnozí protisovětského, protikomunistického, protisocialistického přesvědčení. Prostě to byli špioni z druhé strany. Sovětský svaz se musel nějakým způsobem bránit.“

Kdo Karla Vaše z gulagu dostal? Generál Heliodor Píka, jeho pozdější oběť. Jako vojenský diplomat totiž vyjednal společně s exilovou vládou vznik československé armády v SSSR. Stalin svolil, že dosavadní vězni mohou bojovat, a propustil je na frontu. Vaš nejdřív sloužil u československých jednotek, kde dělal pomocnou sílu ve štábní spisovně, ale záhy povýšil na přednostou vojenského soudu. Ambiciózní mladík, právník a komunista pak našel partnera se stejným politickým myšlením – krutého a vypočítavého velitele obranného zpravodajství (OBZ) a agenta NKVD Bedřicha Reicina. V lednu 1945 se stal jeho zástupcem a měl pak na starosti tzv. defenzivní zpravodajství, jehož úkolem bylo odhalování špionů mezi místním civilním obyvatelstvem, likvidování německých agentů a diverzantů a zakládání agenturní sítě mezi obyvatelstvem. Do Vašovy působnosti spadal i tzv. zvláštní oddíl. Jaké předpoklady měl pro takovou práci? Byl zkrátka pilný žák: „Byli jsme ve styku se sovětskými orgány a od nich jsem se učil, jak se to dělá,“ naráží Karel Vaš na spolupráci s důstojníky NKVD (například Kambulovem, Myšinem, Kuzněcovem). Později svou činnost rozvinul a pracoval pro skupinu kapitána NKVD Hrabina, operujícího v Praze, přes něhož předával NKVD zadržené „špiony“.

Generál Ludvík Svoboda, velitel  1. československého armádního sboru v SSSR, vydal 7. ledna 1945 rozkaz ke zřízení oddělení obranného zpravodajství (OBZ). Jednalo se o splnění „žádosti“ jednoho z členů vojenské rady 4. ukrajinského frontu generála Lva Mechlise, který měl na starost zpravodajskou činnost frontu. Velitelem OBZ se stal nadporučík Bedřich Reicin. Jeho zástupcem poručík Karel Vaš. OBZ zavedlo nejen zcela nové metody vojenského zpravodajství v československé armádě, ale změnilo strukturu dosavadní zpravodajské služby v armádě. Tajná služba spadala do kompetence výhradně 2. oddělení hlavního štábu v Londýně, kterému velel František Moravec. Služba působila i u Svobodova sboru. Nyní tak došlo k oddělení vojenského defenzivního a ofenzivního zpravodajství. Bedřich Reicin se ukázal jako „svědomitý“ a aktivní soudruh, ochotný ke spolupráci se Sověty.  K OBZ vybíral výhradně loajální kádry, většinou z řad komunistů; často z osvětové služby. OBZ mělo nejen zpravodajskou, ale i výkonnou funkci, což bylo v rozporu s tradicí vojenského zpravodajství z první republiky, avšak zcela v souladu se sovětskou praxí. OBZ tak provádělo například zatýkání, k čemuž mělo tzv. zvláštní oddíly, které tak v podstatě přebraly funkci polního četnictva.

Ptám se prokurátora Vaše přímo:

Spolupracoval jste s NKVD, byl jste agent sovětské bezpečnostní služby?

„Copak jsem vyšetřován, nebo co?“ – zněla už citovaná odpověď.

Ne, to nejste, ale vy jste se na NKVD sám odvolával, když vás později v 50. letech komunisté soudili. V odvolacích dokumentech, které jste napsal, tvrdíte, že jste jednal na příkaz sovětských bezpečnostních orgánů…

„Já jsem musel spolupracovat se Sověty – už na frontě, vždyť jsme byli pod Rudou armádou. Já jsem se setkal s lidmi ze sovětské zpravodajské služby. Byli mezi nimi i slušní lidé, ano, spolupracovali jsme. Učili mě… vždyť jsem velel defenzivnímu zpravodajství, byl jsem zástupce Bedřicha Reicina!“

A jak jste poznával špiony?

„Podívejte se, my jsme jako… hmm… tak já si nepamatuji, jak jsme poznávali ty lidi. Například když jsme byli na tom území Slovenska, německá armáda vysazovala do našeho týlu nebo do týlu sovětské armády diverzanty, skupiny a na ty skupiny jsme nasazovali oddíl – ZO (zvláštní oddíl – pozn. ed.) se jmenoval. Ten oddíl měl ještě jednu důležitou funkci. Poněvadž nastupovali mnozí Slováci, kteří byli politicky slabí, ani ryba ani rak, a někdy utíkali, tak my jsme museli tu naši první linii hlídat, aby nám neutekli. Podle sovětského vzoru jsme to dělali, to je jasné. Česky se to řekne zahradit, rusky ´zagrijad odrjad´, prostě, když byla nasazena první linie, zezadu jsme ji hlídali.“

Z Vašovy „maskovací řeči“, kterou používal vždy, když přišla řeč na NKVD a na jeho konkrétní práci, z jeho pečlivé snahy říct něco, co by pokud možno nic neříkalo, jsem byl poněkud umořený. Pustil jsem později nahrávku části rozhovoru vojenskému historikovi Eduardu Stehlíkovi.

Karel Vaš říká, že československé zpravodajské služby na východní frontě pracovaly podle sovětského vzoru. Jak tedy vypadal tento vzor?

 „Já se přiznám, že když jsem slyšel to povídání Karla Vaše, tak se mi udělalo úplně špatně. Mám z toho pána husí kůži. Sovětský vzor… zkusím vysvětlit na příkladu. U nás za první republiky existovaly zpravodajské vojenské složky, které pracovaly ofenzivně i defenzivně, ale v žádném případě neměly výkonné ,zvláštní‘ oddíly, nějaké součásti, které by prováděly zatýkání, vraždění a vůbec likvidaci nepohodlných osob. A to je jádro onoho ,sovětského vzoru‘. Důležité je, že takové složky byly zřízeny v československé armádě na začátku roku 1945 na přímou žádost NKVD. Bedřich Reicin a tehdejší nadporučík Karel Vaš prošli sovětskými zpravodajskými školeními, byli vyučeni v sovětských zpravodajských centrech, byli v úzkém styku se sovětskými orgány. Veškerou činnost konzultovali a prováděli tak, aby vyhovovala záměrům Sovětského svazu.“

A kdo byl v pojetí NKVD špion?

„Z pohledu NKVD v podstatě kdokoliv. Mohl to být člověk, který přišel do Sovětského svazu z Velké Británie, a stačilo, aby se vyjadřoval kriticky k poměrům, které kolem sebe viděl. Automaticky dostal nálepku antisocialistického živlu, byl sledován, bylo mu zaraženo povýšení, dostal se na černou listinu. Pokud z armády nezmizel bezprostředně po válce, pak se o něj postarali po roce 1948.“

A ví se, jak se choval Karel Vaš v roli zástupce Bedřicha Reicina?

„V době, kdy vykonával funkci zástupce velitele OBZ a kdy se nakrátko stal šéfem OBZ 1. československého armádního sboru – bylo to v dubnu 1945, přímo zodpovídal za všechny nezákonnosti. Ať už to byly deportace důstojníků do sovětských trestních táborů, likvidace příslušníků německé a maďarské národnosti, vylučování lidí z armády, nebo prostě výslechy a zastrašování vojáků v souvislosti s připojováním Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu. Neříkám, že mám v ruce nezpochybnitelný důkaz, že se Vaš přímo podílel na vraždách nebo na mučení, ale rozhodně to byl člověk, který tenkrát tahal za drátky. Mírně řečeno, má za sebou věci, které by slušný člověk nikdy neudělal.“

Existují záznamy z výslechů lidí, kteří proti Karlu Vašovi vypovídali, když byl v 50. letech souzen. Podle těchto svědectví používal Karel Vaš při vyšetřování násilí a nejméně v jednom případě někoho ubil… Pokračuje historik Stehlík:

„OBZ se tenkrát chovalo jako běžné sovětské ,bezpečnostní‘ složky. Ze slov Karla Vaše, z té sebejistoty, kterou cítíte z jeho hlasu, je zjevné, že nikdy nezapochyboval o tom, co dělá. Pokud někoho zavraždil, utloukl nebo umučil, přičemž se obávám, že se to dnes už nedá prokázat, neudělalo to s jeho svědomím zřejmě nic. Věřil, že to, co dělá, je správné. A věří tomu zřejmě dosud. Přitom je to člověk, který byl nesmírně nebezpečný, když měl v rukou moc. Věřím, že se ničeho neštítil.“

Píka: trn v očích Moskvy

Po válce Karel Vaš dál dělal kariéru. Vyšetřoval, odhaloval jednoho špiona za druhým, měl vynikající hodnocení. Podle archivních dokumentů měl ovšem sklon k alkoholismu a ke zneužívání mocenského postavení, jeho podřízení se ho obávali. Když ho v padesátých letech komunisté stejně jako Bedřicha Reicina soudili, zaznělo z úst několika svědků, že Karel Vaš na konci války zadržoval mnoho dívek, které opakovaně znásilňoval, že pořádal orgie a že několik vyšetřovaných vlastníma rukama utýral k smrti. Stojí to v soudních spisech, s nimiž  v devadesátých letech pracovali lidé z Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Ta svědectví se už bohužel nedají ověřit, pocházejí z doby, kdy si mezi sebou vyřizovaly účty komunistické kliky. A Vaš se protokolům, které jsem mu citoval, jen směje: „Prosím vás, to je všechno makulatura, vymyšlené, nesmysl. Tady vidíte, jak probíhaly procesy z 50. let. Lež, všechno vykonstruovaný.“ Připadá mi to jako jeden z dalších vrcholů absurdity, s níž se člověk soustavně setkává, začne-li se jen trochu hlouběji věnovat zločinům komunismu: jeden z hlavních strůjců vykonstruovaných politických procesů (a ovšemže člověk, který se nikdy ničím neprovinil a dodnes hájí totalitní režim) zpochybňuje svědectví od soudu z 50. let, protože šlo přece jasně o vykonstruovaný proces…

Ve funkci zástupce obranného zpravodajství působil Karel Vaš do konce roku 1947. Pak přišel únorový puč a počátkem roku 1948 byl přidělen jako prokurátor k vyššímu vojenskému soudu. Řešil a dozoroval něco přes sto případů, stal se obávaným „řezníkem“. Specialista na špiony, který navrhl desítky trestů smrti a doživotí. Po únoru 1948 byla zlikvidována celá československá armádní elita: čtyři dny po převratu podepsal ministr národní obrany Ludvík Svoboda propouštěcí dekrety, na jejichž základě bylo z armády okamžitě propuštěno 57 generálů, 1235 důstojníků a 540 rotmistrů a poddůstojníků. Z celkového počtu československého důstojnického sboru (13 112 důstojníků), bylo jen do roku 1953, kdy skončily hlavní vlny čistek, propuštěno celkem asi čtyři tisíce důstojníků. Z nich bylo 28 justičně zavražděno, více než tisícovka obdržela v nezákonných procesech mnohaleté tresty včetně trestů doživotního odnětí svobody. Pět set důstojníků putovalo do protiústavně zřízených táborů nucených prací. A dalších 2500 komunisté úředně vystěhovali do míst, kde nebyl zrovna nejlehčí život.

V této atmosféře byl věrný a k Sovětskému svazu loajální Karel Vaš roku 1949 osloven svými „přáteli“ z NKVD – s tím, že dostane na starost jeden obzvláště důležitý případ, který „je potřeba dotáhnout do konce“. Samozřejmě se jednalo o Píku. V roce 1956, kdy byl ve vězení, napsal Vaš několikasetstránkovou žádost o obnovu svého procesu – a mimo jiné v ní najdeme jeho doznání, že případ Heliodora Píky zpracovával na přímou žádost tehdejšího sovětského chargé d´affaires v Praze M. M. Chazanova (ve skutečnosti pražského rezidenta NKVD). V obhajobě před komunistickými úřady, které ho soudily mj. za vraždu, napsal: „Ve smyslu žádosti Chazanova jsem učinil vše, co bylo v mých silách, Píka se během deseti dnů přiznal k výzvědné činnosti jako agent anglické zpravodajské služby.“

Heliodor Píka se narodil se 3. července 1897 ve Štitíně u Opavy. Na rozdíl od svých pěti sourozenců dostal od rodičů příležitost studovat. Na opavském gymnáziu se naučil jazyky – němčinu, řečtinu, latinu, později francouzštinu a ruštinu. Místo plánovaných studií farmacie na Karlově univerzitě byl roku 1915 odveden do rakousko-uherské armády. Jako praporčík a velitel roty odjel na ruskou frontu. 24. července 1916 přešel u městečka Berestečka do ruského zajetí. Jako zajatec byl vězněn v táboře „Paratský závod“ v Kazaňské gubernii. Při první příležitosti se přihlásil do vznikajících československých legií. Jako jeden z prvních legionářů v Rusku se dostal do Francie, kde je určen ke zdravotnické službě u 21. československého střeleckého pluku francouzských legií. Francouzský velitel, generál Guillenin udělil Píkovi pochvalu, v rozkaze z 8. listopadu 1918 uvedl, že Píka na vlastní žádost působil při lékařské službě v první linii, cit: „Obzvláště se vyznamenal horlivostí při ošetřování raněných, opovrhuje úplně nebezpečím.“ 9. ledna 1919 se poručík francouzských legií Heliodor Píka vrátil do vlasti a stal se důstojníkem z povolání. Za 2. světové války působil v Sovětském svazu jako velitel vojenské mise. Právě Heliodor Píka se zasadil, aby na území tehdejšího Sovětského svazu vznikl československý armádní sbor, do kterého vstoupily tisíce Čechoslováků zavřených za ilegální přechod hranic, a tudíž špionství, v sovětských lágrech. Po válce se stal vojenským diplomatem. Po únoru 1948 byl zatčen a obviněn z velezrady a zneužití služební moci a odsouzen k trestu smrti na návrh prokurátora Karla Vaše. 21. června 1949 byl Píka popraven na dvoře plzeňské věznice Bory. 

V žádosti o obnovu procesu v červnu 1956 Karel Vaš dále například píše:

„Já jsem v té době, v roce 1945 a 1946, jako komunistický pracovník vojenské defenzivy pochopitelně se snažil a též pracoval výlučně ve službách pracujícího lidu… Snad se dnes již nemusím obávat nebo se stydět, že jsem musel denně, každou hodinu, právě v zájmu věci, v zájmu té práce, kterou jsem prováděl ve službách této rozvíjející se revoluce, porušovat tehdy formálně platné vojenské předpisy, státní zákony a vůbec zákonnost, která by se opírala o tehdy platné zákony a která by sloužila reakci. Uvedu několik konkrétností… V roce 1946 ani jediný banderovec, bandita nebyl předán soudu k potrestání, ti, kteří nedostali spravedlivou kulku, byli předáni sovětským nebo polským orgánům proto, aby na základě jejich výpovědí mohla být jejich organizace v Polsku nebo v SSSR odhalena a likvidována… Mohu prozradit, že v Polsku a v SSSR po výslechu těchto na můj rozkaz předaných banditů byli tito posláni na onen svět, aniž spatřili lesk soudních síní. … Dále moje oficiální a neoficiální zpravodajská činnost ve prospěch SSSR, prováděná v té době, přece ve smyslu tehdy platných tr. zákonů byla přece jasnou špionáží. Únos polské diplomatické pracovnice polského velvyslanectví v Praze z Prahy do Polska, když tato se chystala do Bavorska, byl přece ve smyslu tehdejší čs. zákonnosti těžkým zločinem, a to i porušením mezinárodního práva…“

Touto „zprávou o vlastních zločinech“ žádal Karel Vaš o obnovení procesu a jeho snažení nebylo marné. Když jsem z jeho textu citoval několik pasáží (to už jsme nepředstírali, že o něm nic nevím), reagoval: „Jo?! To je asi v té žádosti o obnovu, jó?! Tak prosím vás, ta žádost o obnovu je formulovaná tak, aby to vyhovovalo době. Takže některé věci jsou pravdivé a některé věci jsou přizpůsobeny účelu.“  Ve Vašově životě prostě pravda a lež nehrají velkou roli – důležité je používat ty „správné“ argumenty ve „správnou“ dobu. Politickou vraždu Heliodora Píky pan prokurátor dodnes obhajuje a svaluje vinu na někdejší vyšetřovatele OBZ, a dokonce na samotného divizního generála: „On se provinil, byl vinen, o tom já nepochybuji. Měl dvojí tvář. Jednak to byl kádrový, profesionální důstojník, na druhé straně zradil. Existoval zákon. Ten zakazoval. Trest, který dostal, vyměřoval soud. Na to jsem neměl vliv. Já jsem jenom jako vyšetřující orgán žaloval. Teda… hmm… hodnotil hmm… teda prostě konstatoval, tak bych to řekl, jeho činnost. Píka se přiznal! Přiznal se přímo u soudu. Jestli byl v případu Píky udělán nějaký zpravodajský zásah, to já nevím, já vycházel z toho, co je v protokolech. Přiznal svoji trestnou činnost, to se nedá nic dělat. Věděl jsem o tom, jaký mají postoj, jaký mají názor – Reicin, strana. Ovšem moje činnost byla absolutně nestranná, absolutně čistá.“   

Historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů k tomu říká: „Podle mého soudu musel Vaš velice dobře vědět, že lidé, kteří svědčili proti Helidoru Píkovi, byli podrobeni velice silnému fyzickému i psychickému nátlaku. Pokud se vůbec dá takovýmto eufemismem popsat, že například Rudolf Luskač byl zakován do řetězů, mlácen a čtrnáct dní držen v temnici. Ty výpovědi můžeme zkrátka jednoznačně považovat za vynucené. Jak to bylo s výslechy Heliodora Píky, není zcela jasné. Vaš se na nich podílel několikrát, Píka byl po zatčení držen týden ve vile StB v Dejvicích. Bezpochyby byl nátlak velice silný. Podrobnosti ale nevycházejí najevo ani z motáků, které se podařilo Helidoru Píkovi propašovat z Pankráce synovi.“

Vaše zmlátili v Leopoldově

Karel Vaš byl zatčen v srpnu 1951, odvezen do tzv. domečku a rok a půl držen ve vyšetřovací samovazbě, byl mučen nedostatkem spánku a jídla, vzpomíná, že když odmítl podepsat vykonstruované vyšetřovací protokoly, byl donucen od šesti hodin ráno do deseti večer chodit ode zdi ke zdi, nesměl kouřit ani cvičit, v cele mu celou noc poblikávala žárovka. Těžko si nevybavit třeba příběh generála Tomáše Sedláčka… Takové (a často mnohem horší) způsoby mučení patřily k běžným metodám OBZ, zažívali je i obvinění, nad jejichž případy bděl právě Karel Vaš. Stal se obětí metod, které ho naučila NKVD a které sám tak horlivě zaváděl. U hlavního líčení byl Vaš obviněn a odsouzen za vlastizradu a spoluvinu na vraždě, které se měl dopustit na konci války. Ocitl se „na seznamu“ komunistů, kteří se stali pro režim nepohodlní, na seznamu, na který patřili i generální tajemník KSČ Rudolf Slánský nebo Vašův nadřízený a nejbližší spolupracovník Bedřich Reicin, oba později popravení.

Karel Vaš dostal doživotí, po odvolání mu trest zmírnili na 26 let. Věznili ho mimo jiné v Leopoldově, kde poznal, že na některé věci vězni nezapomínají: třeba na to, kdo je do kriminálu dostal: „Jistě. Mě tam zmlátili. Jednou. Kdo to byl? Já jsem je neodsoudil, možná odsoudil, možná podal žalobu, nevím. Ovšem podle zákona! Já jsem se přesvědčil, že mnozí lidé, kteří byli odsouzeni v té době, v padesátých letech, mnozí, neříkám všichni – prosím pozor –, spáchali skutečně podle tehdy platných zákonů trestné činy. Takže byli právem odsouzeni. A ti se dneska vydávají, nezlobte se na mě, když to říkám, nejenom za nevinné, ale za hrdiny!“

Tohle je tedy postoj, který na sklonku života zastává JUDr. Karel Vaš. Nezůstal ve vězení dlouho. V roce 1956 už byl propuštěn a rehabilitován a střídal pak jedno zaměstnání za druhým. Pracoval v knihovně ministerstva spravedlnosti i jako pomocný dělník na stavbách a jako referent pro mechanizaci v Mototechně. Vedle toho dálkově studoval historii (sic!) na Filozofické fakultě UK. V roce 1962 ho vzalo na milost i vedení KSČ a byl znovu přijat do strany. Do poloviny 70 let, kdy odešel do důchodu, pracoval jako novinář, redaktor odborných publikací v Ústřední radě odborů. Napsal několik historických studií (např. Potlačovací orgány státního aparátu v Československu v letech 1918–1939), nezajímavých a nevýznamných, plných lží, ideologie a partajního jazyka.

Po roce 1989 byl Karel Vaš krátkou dobu „popotahován“ kvůli justiční vraždě Heliodora Píky, ale soudkyně Nejvyššího soudu v lednu 2002 konstatovala, že žaloba připravovaná ÚDV měla být jinak formulována a že činy, z nichž je Vaš viněn, jsou beztak promlčené. „Vrchní soud to vyřešil šalamounsky. Tak šalamounsky to vyřešil, že jsem teď na svobodě. Nejvyšší státní nadvládní, ne už prokurátor, nadvládní prohlásila, že to bylo špatně žalováno. Že jsem měl být žalován jako válečný zločinec. Proti tomu se nedá nic dělat, takže ten Ústav pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu musel utřít pusinku!“  Karel Vaš říká, že kdyby byl souzen jako válečný zločinec, mohly soudy po roce 1989 pro něj dopadnout špatně. Jistě z něj mluví zkušenost někdejšího „úspěšného“ prokurátora. Sám sebe by jistě odsoudil, nějaký konstrukt by jistě vymyslel... Pavel Žáček, dnes ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, bývalý zaměstnanec Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, kde řídil odbor dokumentace, v době natáčení historik z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, vysvětlil, proč si myslí, že nebyl Vaš odsouzen:  „ÚDV nebylo v tom trestně právním procesu jediným orgánem činným v trestním řízení, byl to také státní zástupce, který mnohdy, v tomto případě nevím konkrétně, ovlivňoval právní kvalifikaci. Někdy státní zástupce policejním orgánům, vyšetřovatelům ÚDV doporučoval překvalifikovat trestný čin a teprve poté názor policejního orgánu akceptoval a pustil případ k soudu.“ Historik Petr Koura si v rozhovoru pro Příběhy nebral servítky: „Já nejsem ani právník, ani vyšetřovatel, takže nuance tohoto procesu bych se neodvažoval komentovat. Nicméně pokud vím, v závěru toho zprošťujícího rozsudku vůči Vašovi bylo argumentováno jakýmsi zákonem z Rakouska-Uherska z konce 19. století, což mi přišlo naprosto absurdní. Jen bych uvedl, co se týče práce ÚDV, podle mých informací to nebyl první případ nějakého špatně vedeného řízení. Ty ostatní případy nebyly tolik mediálně známé nebo zajímavé, jako byl případ doktora Karla Vaše. Svědčí to o tom, že to vyšetřování komunistických zločinů zde probíhalo od jisté doby velice laxně. Myslím si, že bude jednou česká historiografie posuzovat tuto etapu vyrovnávání se s minulostí velice přísně. Řekl bych, že zde chybí i určitá politická vůle, vyrovnávat se s těmito případy. Nechci tady volat po nějaké krvi nebo po nějakých krutých rozsudcích nad těmito lidmi, kteří jsou již na konci života. Tady jde prostě o morální odsouzení těchto lidí, kteří se dopustili takového neuvěřitelného zla na předních osobách našich moderních dějin. To, že na konci života tito lidé nejsou za svoji činnost morálně odsouzeni, je velká facka jejich někdejším obětem, politickým vězňům, kteří se musí dívat na to, jak je Karel Vaš osvobozován.“

Před světským soudem se už pan prokurátor pravděpodobně nikdy neocitne, ale to asi neznamená, že „unikl spravedlnosti“. Jednou se mu třeba kdosi zjeví a řekne: „Jdu od generála Heliodora Píky…“ A nebude to publicista Jan Šinágl.