Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Vašák (* 1949)

• narodil se 30. prosince 1949 v Praze do věřící rodiny

• vyrůstal v Hostomicích pod Brdy

• nedostal doporučení na studium maturitního oboru

• přijali ho na Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Hořovicích

• v roce 1968 nastoupil do Tesly Karlín

• v srpnu 1968 zažil pouliční nepokoje při srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy

• v letech 1968 – 1970 sloužil na vojně v Novém Mestě nad Váhom a Berouně

• od roku 1970 zpíval s rockovou kapelou Beatus

• na konci 70. let dva roky působil v AUS (Armádní umělecký soubor) ve folkové skupině

• vystudoval zpěv a skladbu na Lidové konzervatoři

• v 80. letech hrál například v Orchestru Václava Hybše či s kapelou Zip

• čelil problémům kvůli vizáži na obalu desky

• v letech 1985 - 1995 vystupoval jako zpěvák s Karlem Šípem a Jaroslavem Uhlířem

• prosadil se jako skladatel písní pro jiné interprety

• od 90. let vydával knihy, publikoval v časopisech

• složil hudbu pro čtyři nezávislé americké filmy

Václav Vašák se narodil 30. prosince 1949 v Praze, do svých 18 let žil s rodiči a sestrou v Hostomicích pod Brdy. Otec Václav byl lékárník, matka Eliška laborantka.

 

Bývalý protektorátní ministr mě učil němčinu

Vašákovi bydleli v Hostomicích ve služebním bytě vedle lékárny a v padesátých letech to ve městě neměli lehké. Městečko do 2000 obyvatel, lidé se tam živili převážně zemědělstvím. „Kdo nebyl v JZD, byl černá ovce,“ říká Václav.

Jeho otec, lékárník, pocházel z Vysočiny, z Úsobí, kde se v jeho dětství odehrála tragédie, jež ho poznamenala na celý život. Nejdříve jeho sestru zabil v domě kulový blesk, pak mu zemřel tatínek, který se s ním, tehdy teprve sedmiletým klukem, rozloučil na své smrtelné posteli křížkem.

„Ten křížek předznamenal i celý další život naší rodiny, protože po tomto zážitku se z mého tatínka stal přirozeným způsobem křesťan a snažil se tak také chovat a tak nás také vychovávat. Přestože byl tatínek vždycky velmi vlídný člověk, každému se snažil vyjít vstříc, tak ho tam na jednu stranu lidé měli rádi, ale na druhou stranu ho také udávali. Jednou to vyvrcholilo osmačtyřicetihodinovým výslechem v Ruzyni, při kterém dostal srdeční záchvat a málem umřel. Ten „hodnej“ vyšetřovatel mu ukázal papír se seznamem lidí z Hostomic, kteří ho udali,“ vypráví Václav, který si raději nechává říkat Vašek.

Důvodem výslechu byly občasné návštěvy otcových přátel v lékárně. Byli to například válečný odbojář Theodor Hácha, bratr Emila Háchy, který byl po únoru 1948 komunisty vystěhován z Prahy do Hostomic, nebo bývalý vlivný politik docent JUDr. Jiří Havelka, protektorátní ministr, jemuž komunisté zničili život. Na JUDr. Havelku si Vašek zvláště dobře pamatuje, neboť k němu po dva roky docházel na soukromé hodiny němčiny. „Víc než němčina mě ale zajímaly jeho vzpomínky na doby minulé a jeho životní příběh, který mi vyprávěl. Komunisté mu po válce neprávem dali nálepku kolaboranta, vystěhovali ho z Prahy a jako kolaboranta ho bohužel vnímali i lidé v Hostomicích,“ říká pamětník.

 

Na maturitní obor jsem se prý hlásit neměl

Otec chtěl mít z Vaška lékárníka, ale jeho nebavila chemie. Inklinoval spíše k humanitním oborům. Dobře se učil, chodil na klavír, hlásil se na školu s maturitou, ale jak později zjistil, ředitel základní školy záměrně neposlal jeho přihlášku na střední školu. „Bylo to proto, že jsem z věřící rodiny. Byli jsme asi jediná věřící rodina z Hostomic, i když je pravda, že do mých 15 let jsem chodil do kostela z donucení, pak jsem si cestu k víře našel sám. Zároveň jsem musel chodit do Pionýra, jinak bych se prý nedostal na školu. Z Pionýra mě ale stejně vyhodili za nějaký prohřešek. Byl jsem jiný, byl jsem špatný na tělocvik a do kolektivu ve třídě jsem moc nezapadal. Bylo mi doporučeno přihlásit se do zemědělství nebo na řemeslo. Jenže já byl manuálně nešikovný,“ vypráví Vašek.

Pak se ale prý stal doslova zázrak, který Vašek racionálně neumí vysvětlit dodnes. „K tatínkovi přišla jednou do lékárny pro léky nějaká paní, kterou jsme tam dosud nikdy neviděli. Tatínek jí je dal, snad za to ani nic nechtěl, paní byla velice vděčná a při odchodu mezi dveřmi řekla otci, že umí splnit přání, že si může něco přát. Tatínek to nebral vážně, chtěl se s ní rozloučit, ale paní ho přesvědčila, že si opravdu může něco přát. Táta se tedy svěřil, že ho trápí, že nemůžu studovat. Paní odešla, už ji nikdo nikdy neviděl, ale za týden mi přišel neuvěřitelný dopis o přijetí na elektrotechnickou průmyslovku v Hořovicích, kam jsem se ani nehlásil. A tak jsem se dostal na maturitní obor, na školu, kterou jsem si nevybral, ale bral jsem, co se naskytlo,“ vypráví Vašek. V Hořovicích ho prý přivedl k literatuře středoškolský profesor a katolický básník Ivan Slavík, který překládal aztéckou poezii. Václavovi říkal „náčelníku“. V Hořovicích byl na internátu, kde si čas zpestřoval hraním na kytaru.

 

Zkrvavená vlajka a střelba

Po škole nastoupil do Prahy, do Tesly Karlín. Psal se rok 1968 a společností hýbaly politické změny. „Byl jsem nadšený tím, že se najednou může mluvit o tom a o tom, že najednou jako by přestala fungovat cenzura, že lidi na sebe začali být hodní a hrozně mě bavilo, že se dovídám něco o kultu osobnosti, o stalinismu, o popravách a tak dále. Doma rodiče o politice nemluvili, protože se báli,“ vzpomíná Vašek.

Na pouliční nepokoje, které odstartovala invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, si pamatuje, jako by se odehrály dnes.

„Rusové pro mě byli naprosto nepřijatelní. Už tenkrát, jak jsem viděl, jaké nesmysly od nich přebíráme, jací hlupáci nám vládnou za jejich přispění, nesl jsem tu dobu velice těžce. Ten okamžik, kdy jsem vylezl z Hlavního nádraží a čekal na tramvaj a viděl nákladní auto, na kterém jeli studenti a měli zkrvavenou československou vlajku, to je scéna, na kterou nikdy nezapomenu. V tu chvíli mi bylo jasné, že to není legrace. Ten den přestala jezdit doprava a já šel z Karlína na Smíchovské nádraží pěšky. Jinak jsem se tam dostat nemohl. Pamatuji také, jak jsem šel přes most Legií, tehdy most Prvního máje, a nějaký zoufalec začal střílet z okna vzduchovkou po těch Rusech. Oni to do nás začali kropit. Se spoustou dalších lidí jsem se plazil přes celý ten most. To byl další takový moment. Bylo to 21. srpna a do měsíce jsme měl narukovat na vojnu. Maminka z toho byla úplně hotová,“ vzpomíná Vašek.

 

Praštit si do mániček

Narukoval na Slovensko do Popradu, a protože měl střední školu, poslali ho do důstojnické školy v Novém Mestě nad Váhom. Tam se začal intenzivně věnovat muzice. Hráli především bigbít, převzaté věci. Jezdili po soutěžích a festivalech, měli kapelu The Keepers. „Byla to paradoxně tak uvolněná doba, že jsme si dovolili obrátit vojenské uniformy naruby, abychom jako nemuseli hrát ve vojenském. Pak jsme dokonce směli hrát v civilu. Byl to rok 1968 a část roku 1969. Druhý rok už nebyl tak dobrý, volnost skončila,“ vzpomíná Vašek. Přeložili ho do Berouna, kde byl coby desátník absolvent velitelem čety. Tam přišlo další silné rozčarování.

„Tam jsem zažil podruhé něco jako v tom roce 1968, jak jsem viděl tanky a zkrvavené vlajky. Teď jsem na vojně zažil rok 1969. Byla to hrůza, když se lidi z mojí čety hlásili, že chtějí chodit s esenbáky jako hlídky. Šlo o hlídky SNB posílené o vojáky dobrovolníky. Já jsem si do té doby myslel, že jsou to normální kluci, ale tehdy se z nich staly svině. Přihlásili se tam jen proto – a to mi tehdy řekli do očí – aby si pendrekem beztrestně praštili do mániček, do vlasatých kluků. To pro mě byl otřes. Uvědomil jsem si, že to není tak, že bychom všichni táhli za jeden provaz. V každém stádu se najdou lidi, kteří jsou prostě svině.“

 

Chtěl jsem dělat muziku profesionálně

Po vojně v roce 1970 nastoupil do Státního ústavu dopravního projektování a také se ozval na inzerát kapely Beatus. Hledali zpěváka a Vašek konkurz vyhrál. „Byla to kapela složená z výborných muzikantů, všichni ti kluci chodili tehdy na konzervatoř. Dělali jsme hlavně převzaté věci, třeba Led Zeppelin, Deep Purple, ale i naše,“ vzpomíná Vašek. Aniž by měnili repertoár, kolem roku 1977 se přihlásili jako kapela na konkurz do Uměleckého armádního sboru. Vybrali ale jen Vaška a kytaristu. Kapela se tedy v podstatě rozpadla.

„Pro mě to přesto bylo důležité, protože jsem tam byl ve folkové skupině a mohl jsem si dělat svoje písničky. Poznal jsem tam spoustu strašně prima lidí a hráli jsme tam v podstatě jen naše písničky. Byly to zhudebněné básně našich dvou kamarádů.“

V armádním sboru, kde vojenská uniforma byla jen kostým, hrál Vašek dva roky a jak říká, byl tam proto, že mohl dělat hudbu profesionálně. Pro kluka z venkova a bez kontaktů to byla jediná příležitost, jakou znal. „Hráli jsme folk ve vojenském, cítili jsme se v tom strašně, ale taková byla doba,“ říká Vašek.

Profesionálně se muzice věnoval i po odchodu z AUS. Doplnil si hudební vzdělání na Lidové konzervatoři, v 80. letech hrál například v Orchestru Václava Hybše či s kapelou Zip. Za normalizace se nestal příliš mediálně známým. Jak říká, bylo to kvůli absurdnímu rozhodnutí lidí z ÚV KSČ. Problém prý byl, že na počátku 80. let vydal desku, na které je jeho fotografie s dlouhými vlasy a plnovousem. „Dověděl jsem se ve vydavatelství Panton, že na Ústředním výboru KSČ řekli, že tam vypadám jako Kristus a že je to záměr. Připadalo mi, jestli se nezbláznili. Nebyly to žádné náboženské písně. Ten zákaz byl nelogický. Ve sdělovacích prostředcích jsem tedy skončil. Měl jsem natočeno asi sedm písniček v televizních pořadech a všechny vystříhali. Zbyly jen v titulcích,“ říká Vašek. Nadále ale zůstal na profesionální hudební scéně, složil řadu písní pro české popové interprety. V letech 1985 - 1995 přesto vystupoval jako zpěvák s Karlem Šípem a Jaroslavem Uhlířem a také například Františkem Ringo Čechem. 

Od 90. let začal psát pro časopisy, vyšlo mu několik knih, složil soundtracky pro čtyři nezávislé americké filmy. Jak říká, největší štěstí je, když má člověk tolik svobody, aby mohl dělat, co ho zajímá a baví, ale ještě víc si cení dobrých mezilidských vztahů a soužití se svou partnerkou.