Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Vasilko (* 1924  †︎ 2013)

• narozen 10. dubna 1924 v obci Nechválova Polianka u Sniny v tehdejším Československu

• 3. srpna 1944 - zapojil se do Slovenského národního povstání

• sloužil v sovětském partyzánském oddílu Belov-Sergej jako spojka a vyzvědač

• byl zraněný do pravé nohy

• 21. dubna 1944 - narukoval v Sobrancích do 1. československého armádního sboru

• v armádním sboru prodělal výcvik

• absolvoval poddůstojnickou školu v Košicích, sloužil poté jako velitel družstva

• 1946 - byl nasazený proti banderovským uskupením na východním Slovensku

• 1947 - odešel z armády

• pracoval v Praze v dělnických profesích a jako řidič

• zemřel 21. listopadu 2013

Bída na východě Slovenska

Michal se narodil 11. října 1924 v obci Nechválova Polianka u Sniny na východě Slovenska v tehdejším Československu. Při otázce na mládí se mu prakticky ihned vybaví: „Chudí lidé, bosí jsme chodili, hladoví, roztrhaní, chleba nebylo, sůl nebyla, bída, vši nás žraly. Proto jsem šel do armády, tam jsem měl aspoň chleba.“

Tatínek pálil dřevěné uhlí a s maminkou měli hospodářství, pěstovali brambory a zelí. Michal absolvoval jedenáct let školní docházky a poté se vyučil truhlářem. Měl ještě sourozence, bratra a sestru. Sám Michal je Slovákem, ale umí i rusky a náboženství vyznává řeckokatolické. Skrze náboženství se tak hlásí k Rusínům, kteří žili na Podkarpatské Rusi. Michal také vzpomíná na české četníky, kteří prý sloužili na východním Slovensku z trestu, a nikoliv ze svobodné vůle.

„Tam chodili lidé do kostela, v ruce nosili topánky a v kostele se přezuli, aby byli obutí. Aby každý viděl, že mají boty. Ale normálně [chodili] i v zimě bosí. Ženský praly na valše, nebyly pračky, nic nebylo. (…) Když jelo jednou za půl roku auto, tak děti za ním běžely a házely kamení. Auta nebyla. Koňské povozy byly.“

V partyzánské skupině Belov-Sergej

Jednoho dne přišli do vesnice partyzáni a zdrželi se zde přibližně šest týdnů. Michal měl u partyzánů kamaráda, a tak k nim také nastoupil. Ještě předtím jim pomáhal jako civilista: „Tam byli u nás jenom partyzáni. Ve vesnici bydleli, měli tam koně, vozy, povozy, léky, kulomety, zbraně i granáty.“

Ve Slovenském národním povstání, které začalo 29. srpna 1944, bojovali v 1. československé armádě a v různých partyzánských uskupeních především Slováci. V povstání ale bojovali i Češi, Francouzi, Jugoslávci a především Rusové, kteří vysadili na Slovensko několik paradesantních skupin. Michal se zapojil do sovětské partyzánské skupiny Belov-Sergej a vzpomíná, že hodně partyzánů bylo oblečeno civilně: „Normálně za Slovenského štátu rukovali jako vojáci, ale jak se událo povstání, tak se všechno rozlétlo a šlo se po lesích. Obrovské lesy. Tam se pálilo dřevo a dělalo se tam uhlí. To Němci potřebovali do mašin.“

Vzpomíná i na chování německých vojáků: „Němci přišli, ženská brečela, měla malé dítě v ruce a řvala: ,Pomozte, pomozte.‘ Německý voják přišel, sebral jí dítě a hodil ho do vápna. To byli vrahové. A dnes jsou to kamarádi. Já o nich ani nechci slyšet.“

Michal byl během povstání zraněn do pravé nohy: „Když jsme utíkali kvůli Němcům. Normálně jsem chodil po lese a tam jsem to dostal. (...) Doktor ti dal nějakou injekci, abys necítil [bolest], vzal nůžky, říznul a hotovo. Ne jako dneska.“

Úkolem partyzánské skupiny bylo především provádět sabotáže, jejichž účelem bylo zabránit zásobování německé armády, a zjišťovat informace o pohybu německých vojsk: „Kde jsou Němci, kolik jich tam je, jak jsou ozbrojení, kde máme položit nějaké miny nebo kde máme vyhodit vlak do vzduchu. To všechno jsme měli připravené. Když jel vlak, tak jsi ucho přiložil na kolej a bylo z dálky slyšet, že jede vlak. Z jedné strany jsme hlídali, z druhé strany jsme dávali pod koleje miny. Němci, když šel vlak, tak cpali dva železné vagony před sebou.“

„Děkuji Rusákům, děkuji Rusákům. Ti zažili skutečně hodně. (…) Taky na ně nemůžu zapomenout. Němci zase byli frajeři, vyčesaní, vyholení a měli boty černé, vysoké a nalakované.“

V 1. československém armádním sboru

Michal se poté setkal s 1. československým armádním sborem, který přišel od Dukly, a narukoval tak dne 21. dubna 1944 v Sobrancích[1] do armády Ludvíka Svobody: „My jsme byli vojáci. Tam jsme pochodovali a učili jsme se zpívat. Učili jsme se pravobok, levobok, zastavit, stát a na poctě zbraň. Flintu rozebrat a nabít.“

Michal se dostal do armádního sboru až v závěru války a do osvobozovacích bojů tak již nezasáhl. Do Prahy se podíval až po německé kapitulaci, ale ještě se zde stačil zúčastnit slavnostního defilé.

Zátah na banderovské skupiny

Po válce byl Michal vyslán do boje proti banderovským uskupením, která směřovala z Ukrajiny na západ: „My jsme byli z Levoči poslaní a mně banderovci sebrali lehký kulomet. (…) Banderovce jsi ani neviděl, schovali se po lesích, a když jsi střílel, tak jsi střílel ze strachu do vzduchu. Potom jsme přišli do Košic, kde jsem hlásil ztrátu kulometu, a tak mě hned poslali jinam, kde jsem sloužil jako voják.“ 

U Košic pracoval jako účetní až do konce roku 1946. Poté odešel do Prahy, kde sehnal zaměstnání: „Rodiče byli staří a já jsem je musel podporovat. Tak jsem přišel do Prahy. Tady byl [výborný] život. Každý týden byla výplata. Dělal jsem i na Výstavišti.“

V civilu

„Já jsem šel do civilu a všichni moji kamarádi byli pozvaní do [poddůstojnické] školy. Každý dostával poručíka, nadporučíka nebo kapitána, a ani nevěděl, jak se má podepsat. (…) Nás volali silou. Dali nás do civilu a hned nás povolali a dostával jsi hodnost. To nebyli vojáci.“

Michal bydlel v Praze na Smíchově, pracoval jako dělník a poté jako řidič. Rodičům posílal domů i chleba, aby měli co jíst. V Praze se oženil a měl dvě děti. V důchodu odešel do Ústřední vojenské nemocnice, kde pobýval až do své smrti. Zemřel v Praze v roce 2014.

[1] Michal uvádí jako místo odvodu Sninu, ale podle údajů z Vojenského ústředního archivu se jednalo o Sobrance.