Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Vasková (* 1954)

• narozena 1954 v Rokycanech

• základní škola v Hrádku u Rokycan

• od roku 1961 členka Pionýra

• srpnovou okupaci 1968 zažila na táboře ROH

• 1969 vznik Skauta v Hrádku

• 1970 zákaz Skauta, sloučení s Pionýrem

• 1974 dokončila pedagogickou střední školu v Seči a dopravní SŠ v Plzni

• pracovala jako skupinová vedoucí Pionýra

• pokračování Pionýra i po roce 1989, v 90. letech několik let paralelně fungoval i Skaut

• po změnách v roce 1989 pracuje jako skupinová vedoucí dobrovolně, zaměstnána jako vedoucí školní jídelny

• v Pionýru aktivní též manžel, 2 dcery a jejich muži

• žije v Hrádku u Rokycan

Do Skautu vstoupila jako třináctiletá, když se v roce 1969 u nich v Hrádku obnovoval. Zanedlouho však došlo ke sloučení s pionýrskou organizací, v níž působila dál, několik let dokonce v placené funkci. V Pionýru zůstala aktivní i ve svobodném prostředí po roce 1989. Hlavní pro ni vždy byla práce s dětmi bez ohledu na politický systém. 

Vlasta Vasková, za svoboda Kebrlová, se narodila 6. prosince 1954 v Rokycanech. Tatínek byl dělník, maminka úřednice. Žili v Hrádku, kde bydlí pamětnice i dnes. V mládí byli rodiče členy Skauta, oba se také věnovali práci s lidmi. Maminka pracovala ke konci života na národním a městském úřadě, angažovala se ve sboru pro občanské záležitosti, tatínek se věnoval aktivitám se zahrádkáři a důchodci. „Na mě to mělo vliv, takže jsem začala pracovat s dětmi a později se staršími lidmi,“ vypráví pamětnice. 

Od roku 1961 chodila do Pionýra, ale coby dítě nevnímala jeho socialistické poslání. „Pracovalo se v zájmových oddílech zaměřených na sport a přírodu, Hrádek je mezi lesy, je to město zeleně,“ říká k tomu.

V srpnu 1968 na táboře ROH

S dětskými aktivitami se pojí i její zážitek z doby okupace sovětskými vojsky. Letní prázdniny v roce 1968 totiž trávila na letním táboře Revolučního odborového hnutí. „Dozvěděli jsme se od vedoucích, že se v naší republice něco děje. Viděli jsme, že kuchařky pláčou, vedoucí plakali. Snažili se nám vysvětlit, že se něco děje, ale nechtěli nám říct přesně co. Pro mě a jednu další dívku rodiče poslali auto a tatínek té dívky nás odvezl domů. Hned blízko tábora jsme viděli rudoarmějce, který hlídal, pak jsme potkali tanky, v Rokycanech také. Na mě to působilo hrozně stresujícím způsobem. Nemohla jsem uvěřit tomu, že by to mohli být zlí lidé, když jsou ze Sovětského svazu,“ vypráví Vlasta Vasková. Zároveň však říká, jak jí dětskýma očima vojáci přišli obrovští. „To je první situace, kdy jsem začala vnímat, že se něco děje.“ Doma s rodiči okupaci probírali, tatínek, který byl na rozdíl od matky členem komunistické strany, z partaje na protest vystoupil.

Skaut v Hrádku

Na jaře 1969 oslovila hrádecké děti a mládež skupina dospělých s návrhem, že by se u nich mohl obnovit Skaut. Byli to lidé, kteří do Skautu sami chodili po druhé světové válce. Vlasta považuje za výhodu, že pro ni nešlo o někoho cizího – šlo o místní občany, znala je a chodila k nim předtím do klubu pořádaného díky časopisu ABC. Nacházel se mezi nimi ostatně i její budoucí tchán. Tehdy na jaře však byla teprve v osmé třídě… „Nám starším řekli, jestli bychom přivedli mladší děti. Za Hrádkem byla chatka postavená za války a do ní začali chodit skauti.“

Rozhodující bylo právě setkání na chatě. O skautingu věděla od rodičů a po roce 1968 začal vycházet časopis, ale neznala zásady či historii organizace. Až na první schůzce zjistili, jaké mohou podnikat aktivity, důležité bylo zaměření na partu. Hrály se různé hry, učili se pracovat s nářadím nebo i s lesem. „To umím dodneška,“ říká Vlasta Vasková, skautskou přezdívkou Křemílek.

Hodně ji ovlivnil první skautský tábor, pořádaný ve Skořicích nedaleko Hrádku, a myslí si, že podobně zapůsobil také na ostatní. V porovnání s táborem ROH šlo o jiné prostředí: Spali v klasických stanech, nacházela se tu polní kuchyně a plátěná jídelna. Důležité bylo dodržovat řád, děti se musely zapojovat. Chodilo se ve skautských krojích, starší nosili hnědé šátky a mladší žluté. „Tady byl prostě jinej duch,“ shrnuje pamětnice.

Příští rok se konal další tábor, trvající 14 dní. Tentokrát již byli spolu chlapci a dívky, ale část aktivit se prováděla odděleně. Společná byla kuchyně a jídelna a všichni dohromady vztyčovali a snímali vlajku. „Když se vedoucí rozčílili mezi sebou, tak nám třeba zakázali společný oběd,“ vzpomíná Vlasta Vasková.

Pro děti navzdory režimu

Další tábor už uspořádán nebyl. V roce 1970 byla činnost Skauta pozastavena a přišla zásadní volba. V úvahu přicházelo aktivity zcela pozastavit, nebo se sloučit s komunistickým Pionýrem. „Ti naši vedoucí stáli o to, aby se to nerozpustilo. V Hrádku byla opravdu dobrá činnost a časem se nabalilo víc dětí. Dělalo se celoročně, dělaly se krásné tábory. Vím, že jsem v té době byla mladší, takže člověk všechno vnímá jinak, ale opravdu si myslím, že se začalo dělat dobře a udrželo se to,“ vypráví pamětnice. Proběhla schůzka s rodiči a zástupci Hrádku. Výsledkem bylo, že si lidé přejí, aby vedoucí v práci s dětmi i nadále pokračovali. 

„Vedoucí měli taktického ducha a přesvědčili nás, že budeme pokračovat dál, protože by byla škoda, abychom na protest přestali dělat.“ Po „přechodu“ do Pionýra tak pokračovaly oddílové schůzky v rámci hrádecké organizace. Oddíly se rozšiřovaly, začaly existovat i smíšené a pokračovalo se v tradici táborů. Vycházeli rovněž z předchozích skautských zkušeností a měli k dispozici i potřebné skautské materiály.

Práce s dětmi jako zaměstnání

V roce 1974 Vlasta Vasková dokončila střední školu a od roku 1977 začala pracovat jako skupinová vedoucí. Ve funkci nahradila svého tchána, který pro ni byl velkým vzorem. „Proti němu jsem byla ucho,“ konstatuje pamětnice. Slovo pracovat volíme úmyslně, protože funkci tehdy vykonávala jako plnohodnotné a především placené zaměstnání. Ve škole měla k dispozici kancelář, musela se účastnit schůzí a nějakou dobu byla členkou komunistické strany.

Říká, že ideologii bylo tehdy možné vidět všude, ale na jejich aktivity měla prý pouze částečný vliv. „My jsme měli štěstí, že se nám to vždycky podařilo utlumit,“ komentuje. Nechtěla, aby program byl jen politicky zaměřený, a ani si nemyslí, že byly děti někdy nuceny „k něčemu hodně politickému“. Za podstatné považovala, aby aktivity děti zejména bavily. Opakovaně říká, že právě práce s dětmi byla to hlavní.

Konec komunistického režimu vnímala jako něco dobrého. Když se v revoluční době u nich v Hrádku pořádaly večery na různá témata, padla i zmínka o práci s dětmi. Ta byla hodnocena dobře. Nové poměry však zapříčinily, že pamětnice potřebovala nové zaměstnání, protože funkce vedoucí přestala být placená. Díky pedagogickému vzdělání měla pracovat ve školní družině, jenže v ní tehdy nebylo místo. Začala tudíž pracovat jako vedoucí školní jídelny. Mělo to být pouze na půl roku, ale zůstala zde dodnes.

Pionýrkou i po roce 1989

Na jaře 1990 se začalo řešit, že by mohl znovu začít fungovat Skaut. Pamětnice však zůstala v Pionýru, nově jako dobrovolná pracovnice, aktivní ve volném čase. Zdálo se jí neupřímné přecházet: „Už se mi celou skupinu nechtělo brát nazpátek pod Skauta. Byla jsem přesvědčena, že se udělal kus dobré práce. Nebyla jsem ale proti Skautu, protože jsem v něm měla kořeny.“

Lidé tak měli možnost volby, v jaké organizaci chtějí působit. V jejich regionu tak vedle sebe opravdu začaly fungovat Skaut i Pionýr. Snažili se společně domluvit a navzájem si nekonkurovat. „My jsme nešli proti nim, oni nepomlouvali nás,“ komentuje pamětnice. Paradoxní je, že nezanikl Pionýr, pro mnohé zkrátka spojený s minulým režimem, nýbrž Skaut. Kvůli časové zaneprázdněnosti vedoucích fungoval jen pět let a pak jejich činnost skončila.

Pionýr byl po roce 1989 osamostatněn a zůstal jen zájem o aktivity samotné. „Je to spolek jako každý jiný spolek. Z našich zásad jde zjistit, že s politikou nemá nic společného,“ vysvětluje Vlasta Vasková. Když je to ovšem možné, spolupracují hrádečtí pionýři se školou, školkou a městem. Jejich organizace dnes patří k největším v Plzeňském kraji. Za rok se pořádá zhruba 25 akcí, na které může dorazit i veřejnost. Pro děti do tří let existuje oddíl Klubíčko, kam docházejí ještě v doprovodu maminek, ale zapojit se mohou rovněž starší. Paní Vasková například s lidmi od 15 do 30 let nacvičuje staročeské máje, kdy se pak po obci tančí v krojích. V době natáčení měla stále svůj oddíl, tehdy to byli žáci čtvrté třídy.

A ve volném čase se v Pionýru angažuje celá její rodina: „Můj manžel je na skupině dodneška, už dělá spíš to zázemí. Už je takový ten údržbář, Ferda Mravenec. Máme dvě dcery, které jsou učitelky a obě vedou oddíly. Jejich manželé jsou taky vedoucí. Je to prostě takový prorostlý, tím se to pořád drží.“