Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Vavřík (* 1958)

• narozen 21. května 1958 v Ostravě

• dětství i dospělý život prožil v ostravské čtvrti Poruba

• vojenskou službu absolvoval u tajné raketové jednotky na jižním Slovensku

• během 70. a 80. let pracoval jako elektrikář ve Vítkovických slévárnách

• členem KSČ, ze strany vystoupil během Sametové revoluce

• v druhé polovině 80. let absolvoval fotografickou školu Františka Řeznička na Lidové konzervatoři

• po revoluci stál u zrodu Ostravského fotoklubu a organizace kultovních Setkání fotografů

• absolovoval Institut tvůrčí fotografie v Opavě

• od roku 2000 provozuje obchod Kamrlík fotografie

Budovatelská

Ladislav Vavřík se narodil 21. května 1958 v Ostravě, tedy ve městě, které v té době procházelo svou zásadní transformací, jež z něj měla vytvořit jednu z největších dělnických aglomerací v tehdejší Evropě. To, co se našinci jevilo jako kauzální součást všedního dne, bylo pro obyvatele jiných částí republiky nepředstavitelné. Uprostřed druhé pětiletky se tedy jednoho májového dne započal životní příběh Ladislava, jehož svědectví nevypovídá mnoho o hrdinství, nýbrž vykresluje mozaiku několika prostředí, která jsou pro severní Moravu typická. Pomáhají nám tímto plastičtěji pochopit charakter totalitní éry a industriální proměnu regionu.

„Byla doba, kdy by se člověk za to, že pochází ze Staré Poruby, málem styděl. Naštěstí už je to pryč a já na tu čtvrť začínám být postupem času docela hrdý,“ říká Ladislav, jehož život je s onou socialisticko-realistickou zástavbou spojen dodnes. V malém bytě na ulici Budovatelská prožil své dětství a po úmrtí maminky se do něj opět nastěhoval. Rané vzpomínky však vykreslují barvité obrazy, kdy si prstem maloval ornamenty na parapetu kuchyňského okna, který byl v souvislé vrstvě pokryt vysokopecním popílkem. Ten se stal jakýmsi environmentálním indexem předrevoluční éry Ostravska, neboť na něj jako na charakteristický prvek vzpomínají hned tři generace vyrůstající v okolí hutních závodů.

Dělnická profese byla zásadně vetknuta i do podstaty Ladislavovy rodiny. Jeho tatínek, který se narodil jako nejstarší ze čtrnácti dětí kdesi v okolí Místku, byl nucen po dokončení obecné školy nastoupit ihned do zaměstnání. V 50. a 60. letech se pak dlouhodobě živil jako vypalovač železného šrotu, který tímto připravoval pro další metalurgické zpracování. I přes nabádání k účasti na kurzech, jež by jej mohly profesně posunout dál, zůstal až do důchodu věrný tvrdé manuální práci. „Podepsalo se to dost výrazně na jeho zdraví, protože tam celý život čichal všemožné zplodiny vznikající při krácení materiálů. Byla to tvrdá práce,“ vzpomíná Ladislav na nevratné poškození, které zanechala vítkovická fabrika v těle jeho otce. Sarkasticky při té příležitosti vzpomene i příhodu, která z něj mohla učinit polovičního sirotka: „Jednou měl zapsanou pracovní sobotu. Rozhodl se však, že s námi pojede na výlet. Jeho kolega ten den pálil jakýsi trezor, ve kterém byla zavřená výbušnina. Nikdo o tom samozřejmě nevěděl, a tak se stalo, že tam tenkrát umřelo hned několik lidí.“

Dikce Ladislavova vyprávění prozrazuje mnohé o budovatelské náladě ve společnosti, která tyto nehody chápala s ohledem na poválečný vývoj jako jakési nutné zlo. Příhody o dělnících, kteří v těžkých pracovních podmínkách zahynuli či došli ke zdravotní újmě, jsou v jeho podání vyprávěny s bezelstností dítěte, jež se do takto definovaného světa narodilo a mohlo jej tedy přijmout se všemi náležitými aspekty. Podobně to vypadalo i ve chvílích, kdy před jejich domem v ulici Budovatelská zastavilo nablýskané auto značky Opel. Za volantem sedávala Ladislavova teta, která byla jako jediná z matčiných sourozenců odsunuta do Západního Německa a postupně se vypracovala na pozici vysoké manažerky zmíněné automobilky. Své příbuzné žijící v kraji dětství jezdila příležitostně navštěvovat i za Železnou oponu. Vavříkovi se k tomu v počátcích stavěli bezelstně, po nějaké době se však začala atmosféra těchto setkání vyostřovat. „Na chodbách se objevovali cizí pánové, kteří chodili od bytu k bytu a ptali se, kdo že to za námi zase přijel. Dohodli jsme se tedy, že se nebudeme setkávat u nás, ale u jiných příbuzných v Háji ve Slezsku,“ uzavírá celou příhodu Ladislav.

Ostravská puberta v druhé polovině 60. let však nebyla poznamenána jen setkáváním se vzdálenou tetou, která s sebou vždy přivezla vlaječky USA či jiné vzácné předměty, ale především mantinely všeobjímající totalitní ideologie, které byly na proletářský kraj aplikovány jako na jakýsi společenský inkubátor. Vzpomínky na rádoby honosnou zástavbu Staré Poruby tak jasně dotvářejí akcenty nedokončenosti velkolepého projektu. Ladislavovy vzpomínky vykreslující některé obrazy z dětství připomínají spíše život na vesnici než ve městě budoucnosti. Nezpevněné bahnité dvorky či koňské spřežení vyvážející pomyje z nedaleké kavárny Besedního domu jsou obrazy hovořící za vše. „Byla v tom jakási ubohost,“ konstatuje náhle Ladislav, aby po chvíli vykreslil další obraz čpící podobně budovatelskou ubohostí východního ražení.

Tři a půl minuty

Během jedné z vycházek, které Vavříkovi podnikali vždy na Nový rok, našel asi desetiletý Ladislav na zemi před místním kulturním domem sto korun, které podle jeho představ vypadly některému z obsluhujících číšníků z kapsy. Jeho tatínek tenkrát řekl něco o tom, že si to ti chlápci v černých fracích stejně nakradli a dovolil synovi peníze libovolně investovat. Ladislav si za ně koupil svůj první fotoaparát sovětské produkce a několik kazet černobílého kinofilmu. Subtilní plastová konstrukce přístroje mu nikterak nepřekážela v tom, aby se začal novému koníčku naplno věnovat. Tak se stalo, že začal chodit do pionýrského fotokroužku a jeho tvůrčí ambice postupně vzrostly natolik, že začal pomýšlet na studia Střední průmyslové školy v Čimelicích se zaměřením na filmovou produkci.

Pevná ruka systému ztělesněná osobou výchovné poradkyně jej však nasměrovala na místo nejvyšší tenze společenského systému. Doporučení ke studiu elektrotechniky na střední škole tedy Ladislava přivedlo na stejné místo, kde se v pachu toxických výparů potil po desetiletí jeho otec. Povinné studijní praxe v halách slévárenského provozu jej potkávaly pravidelně už od druhého ročníku. Konec jeho středoškolských studií se pak nesl v návrhu kandidatury na členství v KSČ, které Ladislav přijal a v partaji vydržel až do konce roku 1989. Při vysvětlování motivace pro politickou angažovanost čiší z jeho odpovědí zvláštní naivita opřená o víru ve společenskou spravedlnost. Mnohem více je však patrná inklinace k dělnickému kolektivu, ze kterého byla závodní organizace složena: „Člověk má někdy pocit, že to nebylo úplně dobré, ale podařilo se prosadit spoustu věcí i pro naši partu.“

Při nahrávání Ladislavova svědectví pro Paměť národa mě tato odpověď opřená o selský rozum absolutně odzbrojila. Konfrontace s jakoukoli morální hodnotou selhává. Kraj, ve kterém leželo jedno ze stěžejních těžišť členské základny, chápal stranickou participaci jako kolektivní normu při cestě k dobrým pracovním podmínkám. Zjednodušeně by se dalo napsat, že ten, kdo rozbíjel partu, to měl v provozu těžké.

Podobně to bylo i s Ladislavovým nástupem na povinnou vojenskou službu. Jeho technické schopnosti i ideologická příslušnost jej nominovaly do tajného raketového útvaru. Po absolvování doškolovacího výcviku v Praze byl převelen na jižní Slovensko, kde měla jeho rota za úkol vybudovat základnu s protiletadlovými hlavicemi uprostřed kukuřičného pole jen několik kilometrů od vodní nádrže Gabčíkovo. „Přijeli jsme do obydlí s hliněnou podlahou, neměli jsme se kde mýt, a tak nám začaly hnisat póry. Kuchař vařil v polní kuchyni a byl věčně opilý, protože to měl do hospody blíž než do kasáren. Brambory i čaj byly cítit benzínem. V jednu chvíli jsme si mysleli, že se z toho zblázníme, ale pak se to dostavělo a stal se z nás ukázkový útvar,“ vzpomíná Ladislav na období, kdy se armády Varšavské smlouvy rozhodly svérázným způsobem reagovat na zbrojící výzvy NATO.

O absurdních podmínkách svědčí i celkové utajení, které vyústilo v závazek mlčenlivosti, a cenzurní zásahy do vojenských knížek všech zúčastněných. O tom, co se v polích za humny děje, však věděla celá vesnice a každého nově příchozího dokázali místní bez problémů nasměrovat přesně tam, kde byly v zemích umístěny šachty s hlídanými raketami. „Stavěli jsme také klamné stromy. Existovaly sloupy, které se postavily a přidržely lany. Vypadalo to jako dva deštníky namířené proti sobě. Tímto způsobem jsme mohli vyrobit strom, který byl zasněžený nebo s listy. Dělalo se to pro zmatení případného náletu,“ popisuje Ladislav s šibalským úsměvem dobové maskovací taktiky a dodává, že životnost celého útvaru byla ve strategických plánech vypočítána na tři a půl minuty.

Člověk a práce

Léta strávená na pozici dopravního elektrikáře ve Vítkovických železárnách se klukovi, který chtěl být filmovým kameramanem, protáhla až do středního věku. Možná i díky své přátelské povaze se Ladislav stal nedílným článkem kolektivu a postupně přijal za své i stereotypní kolotoče směn či fyzicky namáhavé podmínky, které takto rozsáhlý provoz skýtal. V práci občas trávil i Štědré dny. Napomáhala mu v tom i jeho osamocená osobní situace ovlivněná tím, že nikdy nezaložil rodinu. Elektrikářská praxe a fotografie se pro něj staly stěžejními prvky, jež provázely jeho život až do sametové revoluce.

Druhá ze zmiňovaných zálib jej v polovině 80. let přivedla až do kurzů kultovního ostravského fotografa Františka Řezníčka, pořádaných pod záštitou tamní Lidové konzervatoře. Nekonvenční styl výuky i fakt, že na některá setkání přijížděl na sever Moravy i známý profesor Ján Šmok, činily z tohoto spolku záležitost vymykající se většině fotografických sdružení v tehdejším Československu. Ladislav popisuje léta strávená v tomto uskupení jako odrazový můstek pro další tvůrčí vývoj, ale také jako základní kámen Ostravského fotoklubu, který se etabloval o několik let později.

Jednou z formujících akcí se pro Řezníčkovy studenty stal Fotosalon Vítkovice každoročně pořádaný v podnikovém kulturním domě. Výstavní program byl do velké míry ovlivněn glorifikací dělnického postavení, avšak organizátorům se místy podařilo vytvořit skuliny prezentující soubory, jež by pod drobnohledem kulturní komise rozhodně neobstály. „Hlavní téma bylo třeba Člověk a práce nebo Člověk a životní prostředí. Vystavené snímky se tedy často týkaly socialistické práce a byli tam autoři až z dvaceti čtyř zemí. Pro nás šlo o kontakt se světovou fotografií a něco jako malý zázrak. U některých fotek jsem se divil, že nejsou zakázané,“ vzpomíná Ladislav.

Pravou podstatu práce v těžkém průmyslu však zažívala velká část z návštěvníků obrazové přehlídky každý den. Ladislav v tomto ohledu nebyl výjimkou a i přesto, že se u odpichu vysoké pece objevoval jen občasně, disponuje celou řadou vzpomínek charakterizujících stereotypní rytmus velké továrny. Podstatné se z dnešního pohledu jeví ty příhody, které zaběhnuté pracovní dny přerušily a svou sugestivností se nenávratně vryly do paměti. Takovými momenty byly především pracovní nehody. Jedna z nich se stala i Ladislavovi a ze zdravotního hlediska ovlivňuje jeho život až dodnes. Volný pád z patnáctimetrové výšky zastavilo šťastné propadnutí střechou vážní budky, které zmírnilo jeho celkovou dynamiku a uchovalo tím páteř v pořádku. Nešťastník tak musel strávit jen několik měsíců na nemocenské.

Jinou nehodu ilustrující extrémní podmínky slévárenského procesu však viděl Ladislav na vlastní oči o několik let později: „Nějaká výhybka musela být buď špatně přehozená, nebo vadná, protože proti sobě jely dva vláčky. Jeden z nich měl místo vagonků takzvané Veroniky, což byly obrovské nádrže doutníkového tvaru pro převoz žhavého železa. Najednou bylo slyšet šílené skřípění. Veroniky se převrátily a zalily kolejiště. Žhavé železo tenkrát vteklo i do země. Armáda se to nakonec pokoušela odstřílet, aby bylo možné jednotlivé kusy rozebrat. Plocha zalitého kolejiště však jen nadskočila a v celém okolí se rozbily okna.“

Kamrlík fotografie

„Bylo to v době, kdy se na Institutu tvůrčí fotografie blížily závěrečné práce. Franta Řezníček tehdy v jednom prostoru v Mariánských horách provozoval s manželkou galerii, která nesla název Foto a reklama a měl v plánu ji zavřít. FOMA končila s podporou svých podnikových prodejen a mě napadlo, že bych mohl být takovou jejich pobočkou. Už jsem měl své roky, a tak jsem si řekl, že si udělám radost,“ popisuje prošedivělý šedesátník, co ho vedlo kolem přelomu milénia k radikální životní změně. Ladislava tak lze každý všední den spatřit, jak kouří na schodech před kultovním krámkem.

Období po roce 2000 se však rovněž neslo ve znamení nástupu virtuálního prostoru pro sdílení informací a digitalizace fotografického média. Ladislavova radost se tak v určitém smyslu stala starostí. Filmy a fotografické papíry přestaly být tolik žádaným zbožím, jako tomu bylo v dekádách nedávno uplynulých a Kamrlík fotografie, jak se malý obchod ve čtvrti Mariánské hory jmenuje, nedokázal svému majiteli poskytnout obstojné příjmy pro živobytí. Po několika letech balancování mezi černými a červenými čísly se tedy Ladislav rozhodl nastoupit k České poště jako doručovatel novin a balíků. Brzy ráno jej vždy čekala dodávka plná nákladu pro rozvezení, odpoledne pak místo za prodejním pultem v obchodě, který se postupem času zcela zaplnil starými fotoaparáty a vybavením do temné komory. Úzké uličky mezi vrstvami nahromaděného materiálu tak vypovídají spíše o nesmírné životní vášni, nežli slepé umanutosti prodejce.

Podobně ilustrativní charakter pak mohou nést také několikeré pokusy pro vstup na tehdy čerstvě založený Institut tvůrčí fotografie v Opavě. Ladislav se nenechal odradit dvojím odmítnutím při přijímacích zkouškách a napotřetí se na vysněnou školu opravdu dostal. Bylo to v polovině 90. let, kdy také pracoval jako nemocniční technik obstarávající chod zařízení pro dialýzu krve ve Fakultní nemocnici Ostrava. Psychicky náročné zaměstnání tak stejně jako prostředí slévárenského závodu kompenzoval svým celoživotním koníčkem.

Určitý druh fatalistického odevzdání vlastnímu osudu a dobovým tendencím je možné v Ladislavově vyprávění zřetelně nalézt. Zmíněná ubohost kraje, jenž byl tak svérázně budován s vírou v lepší zítřky, se vepsala nejen do jeho vyprávění, ale také do životů statisíců dalších, kteří den co den kráčeli v zástupech na šichtu. Ladislav se i přes tento uzavřený cyklus pracovních směn dokázal vždy pozastavovat nad malými každodennostmi a zaznamenávat je do vrstvy halogenidu stříbra na celuloidové podložce. Ubohost nedokončené zástavby ve stylu socialistického realismu tak náhle dostala aspoň trochu smyslu, který je dozajista ukryt ve vnitřní obrazové meditaci. Kamrlík fotografie pak budiž ostrovem tohoto přístupu uprostřed města jménem Ostrava, které se opět mění dle toho, jak káže doba.