Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Vavrošová (* 1925)

• narozena jako Kantorová 21. srpna 1925 v Oldřichovicích u Třince

• rodina se hlásila k polské národnosti

• pamětnice vyrůstala na velkém hospodářství s vodním mlýnem

• otec Jan Kantor byl řídící učitel v polské škole v Oldřichovicích

• v letech 1940 až 1941 vězněn v koncentračních táborech Dachau a Mauthausen-Gusen

• za okupace pamětnice pracovala na nacisty zkonfiskovaném hospodářství

• svědkyně popravy pěti vězňů v Oldřichovicích v roce 1944

• otec zemřel na následky krutého věznění v roce 1946

• po válce vystudovala obchodní školu v polském Těšíně

• několik let hospodařila na vlastním malém hospodářství

• pracovala na městském národním výboru v Třinci

• roku 2023 žila v domě s pečovatelskou službou v Třinci-Oldřichovicích

Heleně Vavrošové z Oldřichovic bylo čtrnáct let a těšila se, že po prázdninách z ní bude studentka. Když však měla nastoupit na polskou obchodní školu v Českém Těšíně, začala druhá světová válka. Německo zabralo celé Těšínsko a dívka polské národnosti už studovat nesměla.

Nacisté hned zavřeli i polskou školu, kde učil její otec. Na jaře 1940 ho odvedli gestapáci a odvezli ho do koncentračního tábora. První zastávka byla Dachau, pak Mauthausen-Gusen. Jejich hospodářství zkonfiskovala německá správa a Helena Vavrošová tam musela pracovat jako neplacená děvečka.

Když byla v Těšíně a šla kolem kina, snažila se nedívat na nápis, který na ni křičel: „Židům, Polákům a cikánům vstup zakázán.“ Tak skončilo její dětství, které bylo do té doby bez mráčku. Otce sice po roce z koncentráku pustili, ale poraněného psychicky i fyzicky a o třicet kilogramů lehčího. Zemřel rok po válce. „Jsem ráda, že je aspoň pohřbený doma a můžu za ním chodit.“

Na tuberkulózu umíralo hodně mladých lidí

Helena Vavrošová se narodila jako Kantorová 21. srpna 1925 v Oldřichovicích. Tehdy to byla samostatná obec, od roku 1980 patřila k Třinci. Přišla na svět jako druhé ze čtyř dětí Anny a Jana Kantorových. Její starší sestra zemřela ve dvanácti letech na záškrt. Helena měla tehdy tři roky. Také onemocněla. Nejstarší vzpomínky má na to, jak byla v nemocnici a v izolačním pokoji viděla přes sklo svého otce, kterého poznala podle klobouku.

Rodina se hlásila k polské národnosti a v Oldřichovicích má hluboké kořeny. Pamětnice vlastní doklady, které potvrzují, že její rodina tam žila už v 18. století. Prarodiče z otcovy strany nepoznala, protože umřeli mladí. Babička na tuberkulózu, děda na tasemnici. Pracoval v lese a napil se ze studánky, která byla infikovaná. Otce vychovala babička. Několik jeho sourozenců rovněž zemřelo na tuberkulózu. I on měl TBC v kostech, ale vyléčil se.

Absolvoval polskou školu pro učitele. Kvůli prodělané nemoci nemusel narukovat do první světové války. Než se stal už jako ženatý řídícím učitelem v Oldřichovicích, působil v Návsí a v Nýdku. K polské škole v Oldřichovicích patřil byt i kousek pole, hospodářská budova a zahrada. Tam začal Jan Kantor pěstovat ovocné stromy z pecek, naučil se roubovat a vedl k tomu i své žáky.

„Když žáci končili školní docházku, mohli si vzít domů jabloň, kterou sami naroubovali. Otec věřil, že vitamíny z ovoce můžou zvýšit odolnost vůči tuberkulóze, na kterou umíralo strašně moc mladých lidí. Pak se zjistilo, že se nemoc šíří pitím syrového mléka od nakažených dojnic,“ říká Helena Vavrošová, která strávila v bytě ve staré oldřichovické škole první roky svého života.

Nejlepší roky prožila u Tyrky

Pak se rodina přestěhovala do nedalekého matčina rodiště. Bylo to velké hospodářství s mlýnem. Její bratr, který tam hospodařil, totiž zemřel na tuberkulózu. Rodiče pamětnice si už předtím vzali úvěr a začali budovat nový dům na pozemku, který matka zdědila. I tam otec založil velký ovocný sad. Když dům dostavěli, pronajímali ho. Anežka Večerková tam po válce začala žít i hospodařit.

Na dětství na rušném statku s mlýnem u potoka Tyrka, kde její děda Jiří Stonavský dělal mlynáře, má krásné vzpomínky. „Zažívala jsem tam až do čtrnácti let nejlepší etapu svého života,“ říká. K hospodářství patřilo kolem patnácti hektarů polí, louky, les. Měli koně a chovali asi sedm krav. Vlastnili pekárnu, kterou pronajímali. „Nájemci se dařilo. Měl i dva tovaryše a ještě pomocníka, který rozvážel pečivo po okolí. Jednou týdně vozili do Těšína sladké rohlíky. Lidé k nám chodili pro chleba,“ vypráví pamětnice.

Školu, ve které byl otec řídícím učitelem, měla nedaleko. „Chodila jsem ráno s tatínkem. Cestou mě zkoušel z násobilky, což nebylo ideální, ale věděla jsem, že mě má moc rád. Ve třídě si dával pozor, aby mi nenadržoval. Jednou mi řekl něco, co se mi nelíbilo, a tak jsem ho plácla přes ruku. Pak jsem musela klečet,“ vzpomíná. Rodina se hlásila k evangelické luterské církvi. Chodili pěšky do kostela v Třinci. „Když jsme zůstali doma, dědeček nám četl kázání.“

Po konferenci v Mnichově, která se uskutečnila v září 1938, zabralo nacistické Německo československé pohraničí. Zároveň Polsko anektovalo část Těšínska, o kterou přišlo v roce 1920, což vnímalo jako křivdu. Také Oldřichovice se ocitly na polském území. Na rodinu Heleny Vavrošové to nemělo přímý negativní dopad, ale klidné časy jim skončily. Zabrané území muselo opustit asi pětatřicet tisíc Čechů, polská správa zavřela české školy a zakázala české bohoslužby. Mnohde byly velké nepokoje. V září 1939, kdy nacistické Německo přepadlo Polsko, však celé Těšínsko obsadila vojska wehrmachtu.

První otcovo zatčení skončilo dobře

„To ráno, když vypukla válka, začala létat německá letadla. Rodiče mi svěřili mladšího bratra a poslali mě do našeho rodinného domu, který jsme pronajímali. Nechali si tam jeden pokoj s balkonem. Odtamtud jsem viděla na nedaleké polní cestě prvního německého vojáka. Na hlavní silnici z Frýdku na Těšín byl vyhozený most a voják hledal objízdnou trasu. Zanedlouho už kolem projížděly německé obrněné vozy,“ popisuje pamětnice. Když se večer vrátili domů, udivil je pekař, který vedl jejich pekárnu. Radoval se, že teď už se budou mít konečně dobře.

Okupanti začali organizovat odsun Židů a pronásledovat ostatní obyvatele, kteří se nechtěli nechat poněmčit. Polská inteligence přišla na řadu v první vlně. Otce poprvé zatkli už asi po dvou týdnech. Někdo ho udal, že doma schovává zbraň. Nebyla to pravda. Jan Kantor býval myslivcem a chodil na hony, ale pušku odevzdal a měl na to potvrzení. I tak ho vojáci odvezli do vězení v Těšíně, ale po různých intervencích ho propustili. „Tenkrát to ještě nebylo gestapo,“ zdůrazňuje Helena Vavrošová.

Otec pak byl doma. Polskou školu v Oldřichovicích, stejně jako další polské i české školy, okupanti zavřeli. Příslušníci gestapa si pro něj přišli 11. dubna 1940. Tenkrát zatkli další čtyři učitele z Oldřichovic a majitele pily, který zaměstnal několik Poláků vyhozených ze zaměstnání. I ty pochytali a odvezli do Českého Těšína.

Helena Vavrošová byla u toho, když k nim tenkrát gestapáci vtrhli. „Obsadili celý dům a při zatýkání byli strašně hrubí. Byla jsem vylekaná a přistoupila jsem k tatínkovi. Gestapák mi položil revolver na prsa a odhodil mě pryč. Do maminky strčil tak prudce, že měla naštípnuté zápěstí,“ vypráví. Jak jim otec později vyprávěl, odvezli je do opuštěné továrny židovského majitele v Českém Těšíně.

Otec se bál, ale vyprávěl

„Tam museli dva dny ležet na břiše. Čekali na vlakový transport. Vezli je přímo do Dachau. Asi po dvou měsících je přemístili do Mauthausenu. Tam už to bylo přeplněné, stavěli pobočku Gusen. Baráky už stály, ale ještě nebyla hotová terénní úprava. A to právě musel otec s dalšími vězni dělat. Byl tam kamenolom, ze kterého nosili na zádech kamení a dláždili povrch tábora. Museli vždycky vyšlapat sto padesát schodů,“ vypráví pamětnice.

Nezná důvody toho, proč nacisté propustili zrovna otce, ale i některé další učitele nebo faráře. Jan Kantor se vrátil po jedenácti měsících. Byl však tak zubožený, že ho jeho mladší syn nepoznal. Také pekař, který začal obdivovat Hitlera, se ptal, co je to za chlapa v jejich kuchyni. Asi po čtyřech měsících se otec rozhodl, že rodině podá svědectví o koncentračních táborech. „Seděli jsme potmě a museli jsme být potichu. Strašně se bál, že by ho někdo mohl slyšet a udat a že by se tam musel vrátit. Vyprávěl o zvěrstvech, která se tam děla. A vysvětlil nám, že chce, abychom, až se o tom bude psát, věděli, že je to pravda.“

Po těle měl Jan Kantor rány, které se mu špatně hojily. Byly od kopanců dozorců, kterým říkali kati. Měli ve zvyku kopat vězně, když šli kolem nich. „V noci, když měli nějakou pijatiku, se bavili tím, že skákali na spící vězně a bili je hlava nehlava. Takže neměli klid ani v noci a navíc spali po dvou na slamníku. Otec sdílel slamník s majitelem oldřichovické pily Cymorkem, který tam zanedlouho zemřel.“

Jejich hospodářství okupanti zkonfiskovali, ale rodina i většina ostatních, kteří tam pracovali, mohli na statku zůstat. Pověřili člověka z Třanovic, který tam dojížděl a určoval, co má kdo dělat. Měli předepsané povinné odvody mléka a dalších produktů. Pravidelně je kontrolovali, přepočítávali zvířata a drůbež. Helena Vavrošová pracovala hlavně v chlévě u krav. „Peníze za práci jsem samozřejmě nedostala, ale jídlo nám nějaké zůstalo. Dostávali jsme i potravinové lístky. Jako Poláci jsme však měli příděly velmi omezené. Byli jsme hlavně rádi, že nás neposlali pryč.“

Tato obava byla oprávněná, protože z okolí vysídlili řadu polských rodin a na jejich hospodářství dosadili volyňské Němce. Když se Kantorovi doslechli, že se chystá vlna vysídlování, posílali pro jistotu nejmladšího syna a také lepší oblečení a cenné věci k příbuzným, kteří podepsali Listinu Němců. S takzvanou volkslistou třetí kategorie určenou pro Slezany se stali podmínečně německými občany a oproti Polákům i Čechům měli lepší postavení.

Volkslistáři přepadávali kolaboranty

Jedním z nejhorších zážitků Heleny Vavrošové z válečných let byla poprava pěti mužů, která se uskutečnila 5. června 1944 kousek od jejich hospodářství. Měla to být odplata za násilnou smrt oldřichovického hajného, který se hlásil k Němcům. Podle pamětnice ho zřejmě zastřelili lidé, kteří přijali volkslistu, a když je Němci povolali do wehrmachtu, utekli a skrývali se v lesích. A protože neměli co jíst, přepadávali a loupili. Zaměřovali se na kolaboranty.

Němci původně chtěli pro výstrahu ostatním popravit pět obyvatel Oldřichovic. Německý správce pily prý však gestapo přesvědčil, že zastřelení hajného nemají na svědomí místní, a tak nakonec v Oldřichovicích oběsili pět vězňů z koncentračního tábora v Osvětimi. „Otec se bál, že pokud budou popravovat místní, vyberou určitě jeho. Čekal, že si pro něj přijdou, a nás poslal z domu,“ vypráví Helena Vavrošová. Seděla na zahradě u rybízu a modlila se, když slyšela čtení rozsudků nad odsouzenými. Jejich pekař si však nenechal tuto podívanou ujít. „To byla legrace. To byl kolotoč!“ říkal, když přišel celý rozjařený z popravy.

Fronta se Oldřichovicím vyhnula, a tak samotný konec války se tam obešel bez bojů. Jen němečtí vojáci, kteří se při ústupu usadili v bývalé české škole, zabavili na statku pamětnice tři krávy a odvezli si zbytek mouky z pekárny. I Helena Vavrošová byla zklamaná, že její rodný kraj nepřipadl po válce Polsku. V rámci poválečného uspořádání, které řídil Sovětský svaz, se vrátila česko-polská hranice na Těšínsku do předmnichovské podoby.

Jako křivdu rodina cítila, že nedostala po válce povolení otevřít mlýn. „Pod záminkou, že Tyrka u nás zamrzá, daly úřady přednost mlýnu v sousedství, kde prý voda nezamrzá. Bylo to směšné. Měli jsme mnohem lepší vybavení, ale šlo o to, že my jsme byli Poláci a ten druhý byl Čech,“ říká pamětnice. Hospodářství dostali zpátky a matka se ho po otcově smrti snažila dát do pořádku. Také rozdělila majetek dětem. Dům a většinu polností zdědil mladší bratr. Ona dostala dva hektary a rodinný dům, který rodiče dříve pronajímali.

První krávu dostala od matky

Hned po válce se přihlásila na obchodní školu v polském Těšíně. „My, kteří jsme nemohli za Německa studovat, jsme měli možnost absolvovat školu ve zkráceném režimu. Maturovali jsme už po dvou letech,“ vysvětluje pamětnice. Bydlela u příbuzných v Českém Těšíně a do Polska chodila na propustku. Půl roku po maturitě se vdala za Karla Vavroše z Oldřichovic, se kterým se seznámila už za války.

Po únoru 1948 uchvátili moc v Československu komunisté a mimo jiné začali socializovat vesnici. Bratr Jan Kantor, který měl na starosti velké hospodářství, nakonec vstoupil do jednotného zemědělského družstva (JZD). Helena Vavrošová ale vlastnila tak málo orné půdy, že ji JZD nechalo hospodařit samostatně. Matka jí do začátku darovala první krávu. Musela však plnit povinné dodávky a těžká práce se jí nevyplácela.

Po několika letech, když už měla syna, si raději našla zaměstnání. Dělala v kanceláři na Městském národním výboru v Třinci. Zároveň vstoupila do družstva. Vedení pak na ni neúspěšně tlačilo, aby šla pracovat do kravína, protože tam nikoho nemají.

Nikdy nevstoupila do komunistické strany a režimu upřímně fandila jen v době Pražského jara v roce 1968. Zásah vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byl pro ni, stejně jako pro většinu národa, velkým zklamáním. Každý rok si to připomíná, protože 21. srpna se narodila. V době rozhovoru pro Paměť národa měla Helena Vavrošová před devadesátými osmými narozeninami. Oldřichovice neopustila, jen se z rodinného domu přestěhovala do malého bytu v domově s pečovatelskou službou. „Jsem ráda, že jsem nablízku mým drahým na hřbitově,“ svěřuje se.