Eva Vávrová

"Neradi mi to dovolili, jenomže se báli v t‎é době. Když viděli, co ti soudruzi dokážou s těmi lidmi, jak je dokážou šikanovat, tak měli strach, tak mi to dovolili. A mně osobně by to hrozně vadilo, kdyby mi to zakázali, protože já jsem strašně toužila být mezi dětmi a to bych se cítila zase jako vyřazená z toho kolektivu, i když samozřejmě za dva za tři roky jsem to prokoukla. To bylo někdy, já nevím, ve které třídě se chodí do Pion‎ýra, někdy ve druh‎é ve třetí, já nevím, už si to nepamatuji, ale byli jsme mrňaví. Tak jsem hrozně po tom toužila, být taky pionýrka. A když jsem to viděla, jak nás zneužívali, pořád jsme někde museli chodit zpívat a tančit na všechny tamty oslavy těch všelijakých komunistických svátků, tak už mě to pak hodně brzo přestalo bavit."

"Prostě někde tátu zaměstnali, za chvíli ho zase propustili, tak to zase zkusil někde jinde a zas někde nějaká podřadná práce, tak se rozhodli přestěhovat do Hronova. Ono to tam nebylo taky o mnoho lepší. Prostě ti lidi byli kádrově... měli škraloup takovýhle a šlo to s nimi až do hrobu. Takže ani v tom Hronově žádnou kloudnou práci neměl. To už si trochu pamatuju. Jeden čas dělal ve vedlejší vesnici v Poříčí v Mezu, pak zase dělal v Kovopodniku, pak zase dělal v Tepně, ale vždycky takovou nějakou pomocnou práci a pár haléřů za to."