Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Kateřina Vávrová (* 1960)

• narozena 20. prosince 1960 v Praze

• v 80. letech vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy

• účastnice protirežimních demonstrací během let 1988 a 1989

• oběť policejního násilí na Národní třídě 17. listopadu 1989

• po brutálním zásahu skončila na několik dní v nemocnici, pachatel v březnu 1990 odsouzen

• v roce 2024 žila v Praze

Už je pozdě večer. Násilí utichlo, ale všude kolem jsou jeho stopy. Když vidí tu spoušť, začne to v ní vřít: „Já jsem byla napružená, ale zase jsem neměla za sebou ten zážitek, který měli ti ostatní lidi a mohli být už dost šokovaní, tak já ne, já byla jenom nakrknutá!“ Mezitím přijíždí další autobus plný uniformovaných. Atmosféra znovu houstne. Strach jde stranou, cítí jen příšerný vztek. Jenomže to druhá strana zřejmě taky. Padne jedna otázka. A následuje krvavá odpověď. „Začal mi tlouct hlavou o zeď. Asi po čtvrté ráně mi došlo, že mě možná klidně zabije. Už jsem se dostala do šoku a svezla se na zem. Nepadla jsem do bezvědomí, ale prostě jsem tam sebou šlehla, ležela jsem a přitom věděla, co se děje. To, že tam ležím, mu přišlo asi trošku blbé, tak do mě začal kopat – ,Zvedni se!‘ něco v tom smyslu. A já jsem nemohla,“ vypráví Kateřina Vávrová.

Z partaje jde akorát vypadnout krvavou držkou na dlažbu

Kateřina Vávrová se narodila 20. prosince 1960 v pražském Podolí. S rodiči – Drahomírou a Otakarem Novými – a o osm let starší sestrou Utou vyrůstala na Vinohradech. Otec pracoval jako architekt v Akademii věd. Bezprostředně po druhé světové válce vstoupil do komunistické strany (KSČ), ve které zůstal i po roce 1948 – navzdory nesouhlasu s poúnorovým politickým vývojem. Matka, vystudovaná historička umění, pracovala v Národní galerii. V období pražského jara pak působila v časopise Doba, který však komunisté po srpnu 1968 zakázali. Na rozdíl od svého manžela matka do strany nikdy nevstoupila – doma se kvůli tomu občas hádali. Celá rodina s ideologií nesouzněla. Otec však kvůli obavám z možných následků stranickou knížku nezahodil. „Z partaje nejde vystoupit, z partaje jde akorát vypadnout krvavou držkou na dlažbu!“ říkával otec Kateřině.

Po základní škole začala v polovině 70. let Kateřina studovat gymnázium Na Zatlance. Maturitu úspěšně složila v roce 1980. Následovala vysokoškolská studia teorie kultury na pražské filozofické fakultě, po kterých začala pracovat ve výzkumném ústavu výstavby a architektury, a to v oblasti sociologie bydlení. Ucházela se i o práci ve vydavatelství – ta však byla podmíněna členstvím v KSČ, což nepřipadalo v úvahu. Přibližně od roku 1988 Kateřina Vávrová často chodila na demonstrace za svobodu. O jejich konání se dozvídala z Hlasu Ameriky, ale ještě častěji od lidí ve svém okolí – revoluce startovala, o plánovaných akcích „se vědělo“. V té době už byla provdána za Jana Vávru, společně vychovávali malou Elišku. Celá tříčlenná rodinka se zúčastnila i demonstrace 28. října 1989.

Byl slyšet pěkný řev. Co tam proboha s těmi lidmi dělají?!

„Vybíhali na lidi, kteří fotili, otevírali jim foťáky a vyndávali filmy,“ vzpomíná na zásahy bezpečnostních složek během 28. října. Průvod se vydal na pochod Prahou. „Došli jsme přes Mánesův most na Klárov a tam stáli milicionáři – uzavřeno.“ Dav tedy spontánně změnil trasu a vyrazil k Nemocnici Na Františku, kde v té době ležel Václav Havel. Ve velkém putujícím procesí se Kateřina neplánovaně oddělila od svého muže a dcery, kteří naštěstí zůstali vzadu a v bezpečí, zatímco ona se najednou ocitla s československou vlajkou v ruce v první linii. „A když už jsme byli skoro tam [u nemocnice], vyběhli esenbáci a začali nás tam honit a chytat. Já jsem tam běžela s vlajkou, chytli mě taky a odvedli do nějakýho antonu,“ vypráví. Zadržené pak vozili po Praze. Na náměstí Republiky rozdělili muže a ženy, nahnali do autobusů a odvezli na služebnu na Praze 7. „Pustili nás někdy hluboko po půlnoci, tak jsem se dopravila domů a čekala jsem nastalé obtíže,“ říká. K těm však už nestihlo dojít, režim se hroutil.

O tři týdny později, v pátek 17. listopadu 1989, se Kateřina vydala na Národní třídu. Manžel, v té době nemocný, musel zůstat s Eliškou doma: „Hele, zatkli tě osmadvacátýho října, tak teď už si, prosím tě, nezahrávej,“ varoval ji před odchodem. Směrem na Národní třídu vyrazila až po osmé hodině večerní – všude hlídky a uzavírky. „U Národního divadla kordony policajtů, kteří to tam uzavírali – z Piazzetty i z Národní. A člověk slyšel jakýsi hluk. Tak jsem si říkala: ,Tak to budu muset někudy jinudy!‘“ Zkusila projít přes Staré Město okolo Slavie. „Tam už byl slyšet vydatnej hluk. Tak si říkám: ‚Někudy se tam musím dostat!‘“ Vydala se oklikou přes Náprstkovu a Betlémské náměstí – ale tam to také nešlo. Zkusila Můstek, zase nic. „A v tu chvíli byl slyšet pěkný řev. Teď jsme si tam všichni říkali: ,Tam se teda něco děje. To je určitě nějaký mazec, co tam proboha s nimi dělají?!‘“ Nakonec se jí konečně podařilo proklouznout přes ulici Na Perštýně. „Viděla jsem tam změť esenbáků, kteří už odcházeli, zásahovej oddíl a spoustu lidí v podloubí.“

Byla jsem ve stavu naprostý zběsilosti

Na Národní třídu přišla naštěstí „pozdě“ – největší vlna policejního násilí odezněla. Následky však zůstávaly všude kolem: „Byl tam neuvěřitelný binec. Jednak rozdupané svíčky, které tam předtím lidi dávali na zem, ale co mě naprosto vyvedlo z míry, že tam byly kusy oblečení, bot, prádla,“ vzpomíná si. „A do toho fleky krve na zemi – v podloubí a u aut, který tam byly zaparkovaný. Tak jsem si říkala: ,Tady se muselo stát něco strašnýho!‘ To člověk z těch předchozích demonstrací neznal.“

Spíše než strach se v ten moment Kateřiny zmocnil pořádný hněv. „Nevím, jak to přiblížit. Snažila jsem se o tom vícekrát mluvit, když se mě na to ptali, ale nikdy jsem neviděla, že by to bylo použito – ve mně byl strašnej vztek! Já jsem cholerickej člověk a ve mně to rostlo. Říkala jsem: ,Ne, tak tohle už teda opravdu nejde!!‘ A byla jsem ve stavu naprostý zběsilosti. Bylo to takový vyexaltovaný,“ přibližuje své pocity a dodává: „Takže jsem zřejmě trošku ztratila pud jakési sebezáchovy.“

Krátce nato přijel autobus plný esenbáků. Jeden z nich začal kopat do svíček. Kateřina stála v místech, kde je dnes umístěna ikonická pamětní deska Ruce, a ve vzteku pozorovala dění. „A jak jsem byla taková napružená, ale zase jsem za sebou neměla ten zážitek [mlácení demonstrujících], který měli ti ostatní, kteří mohli být dost šokovaní, tak jsem tam k němu přišla a řekla jsem mu: ,A to vám vadí i ty svíčky tady?!‘“

Esenbák se na ni na chvíli zadíval. „Podejte mně pendrek!“ vyzval své kolegy. Ti však jeho rozkaz neuposlechli. Těžko říct, jestli jej to ještě více rozlítilo, ale nakonec se rozhodl vyříkat si celou věc s osmadvacetiletou doktorkou filozofie pěstmi. „Já tam stála v podloubí a říkala jsem si: ,No tak se ukaž!‘“ vypráví. „Nejdřív mi vrazil pár facek, takových opravdu dělnických, hlava se mi otočila, ale furt jsem tam stála, zaťatá, čím dál víc nakrknutá, a říkala jsem si: ,Tak se ukaž!!‘“

Kdybych to věděla, tak bych asi tak odvážná nebyla

Tím se ale celá věc zdaleka neuzavřela, policejní brutalita naopak sílila: „Popadl mě za vlasy a začal mi tlouct hlavou o zeď. Za mnou byl sloup. A po takový čtvrtý ráně mi došlo, že mě možná klidně zabije.“ Bezvládná, ale stále při vědomí, se sesunula k zemi. To se ale násilníkovi vůbec nelíbilo. „Tak do mě začal kopat: ,Zvedni se!‘ něco v tom smyslu.“

Těžce zraněná Kateřina jen nehybně ležela na zemi, dokud kopance neustaly. „Zřejmě pak nastal nějaký pohyb od lidí a on se otočil, zaběhl zřejmě do toho autobusu a autobus odjel,“ vypráví. Přivolanou sanitkou pak odjela do Nemocnice Pod Petřínem, kde jí diagnostikovali krvácení do mozku. Dodejme, že v té době Kateřina Vávrová čekala dítě, což však tehdy nevěděla. „Kdybych to věděla, tak bych asi tak odvážná nebyla,“ říká.

Během hospitalizace, která trvala několik dní, Kateřinu navštívil novinář z Lidové demokracie. Na pokoj se dostal v převleku za lékaře s cílem zachytit a následně publikovat její svědectví. Článek vyšel v úterý 21. listopadu a v reakci na něj začali psát do redakce další svědci této krvavé události. V jednom z dochovaných dopisů stojí: „Než uvedu věci podstatnější, musím bohužel konstatovat, že tradice rodiny mě naučila se mít stále na pozoru, že mám jednoduše strach. Proto neuvádím svoje jméno. V případě řádného vyšetřování parlamentní nezávislou komisí všech událostí kolem večera 17. 11. jsem ochoten podat své svědectví veřejně. Na Národní třídu jsem přišel okolo 22:00 a stál jsem v hloučku lidí, poblíž zaparkovaného červeného auta zn. Mercedes, na kterém byly různé svršky a kde hořely desítky svíček. Po chvíli přijel autobus Karosa […]. Kapitán zavolal do autobusu 2x: ,Podejte mi obušek.‘ Raději jsem se skryl v podloubí a odcházel pryč, ale ne tak daleko, abych neslyšel výkřiky, a když jsem se otočil, viděl jsem dopadat na asfalt v podloubí ženu. Přiběhli jsme k ní a lidé zamávali na sanitku RLP.“[1]

No jasně, to má z tý Národní

Po propuštění z nemocnice nadále intenzivně prožívala sametové dění. Jen si dávala mnohem větší pozor, což ilustruje i následující vzpomínka. Kateřina spolupracovala s ekologickým a režimu nepříliš pohodlným hnutím Pražské matky, pro které v době po propuštění vylepovala plakáty: „A vyběhl na mě nějaký chlapík, který říkal: ,Co to tady lepíte?! Co si to dovolujete? To je určitě nějaká estébácká provokace! Zvát matky s dětmi na demonstrace, aby se tam ještě něco stalo. Estébačko!‘ Vytvořil se okolo mne dav a na mě padl děs z nastávajícího lynče.“ Nastala slovní přestřelka, „a já odtamtud utekla. To bylo v metru na Národní. A pak už jsem neměla odvahu ty plakáty dál lepit,“ vykresluje revoluční atmosféru, která se krom radosti a úlevy nesla i v duchu vzájemné nedůvěry a podezírání. 

V březnu roku 1990 proběhl soud s násilníkem. Na jeho průběh se přišla podívat celá řada lidí – údajně šlo zčásti o bývalé politické vězně, pro které mělo líčení veliký faktický i symbolický význam. Konečný verdikt zněl: čtyři a půl roku za mřížemi. Bezprostředně po vyslechnutí rozsudku chtěl odsouzený s Kateřinou mluvit. „Přišel, a řekla bych, že skutečně upřímně se mi omluvil. […] Omluvil se mi a já jsem si říkala: ,No, tak jo.‘“

Dodejme, že pachatel Jaroslav Oudrán se stal jedním ze zcela ojedinělých potrestaných strůjců policejní brutality revolučních událostí. Závěrem je nutno zdůraznit, že nejen Kateřina, ale i její tehdy nenarozený syn se z násilného incidentu zotavil a na svět přišel zdravý, k čemuž se váže i černohumorná historka: „Jediné – a to budilo veliký úsměv – Honzík se narodil s velkou boulí na hlavě. To bylo, jako když tam položíš půlku vařenýho vajíčka. Tak všichni říkali: ,No jasně, to má z tý Národní!‘“ uzavírá se smíchem své vyprávění Kateřina Vávrová.

 

 

 

[1] Sken dopisu dostupný mezi dodatečnými materiály.