Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Vávrová (* 1941  †︎ 1941)

• narozena 29. 6. 1941 manželům Nitkovým

• rodiče popraveni v KT Mauthausen za odbojovou činnost během heydrichiády

• kojenecký ústav v Praze - Krči

• nalezena svou tetou

• konec války, osvojená rodina

Vytoužené dítě

Maminka paní Jany se jmenovala Anna Nováková, narodila se v roce 1906. Vyučila se švadlenou u své budoucí tchyně. Byla velice šikovná, a tak si brzy otevřela svůj vlastní krejčovský salon a sama vyučovala. V roce 1934 se provdala za syna své mistrové, Josefa Nitku. Tatínek se narodil  v roce 1905, jeho rodiče byli zámožní lidé a bylo patrné, že mladým lásku příliš nepřejí. Nakonec však šikovnou snachu do rodiny přijali. Mladý pár na prvního potomka čekal dlouhých sedm let. Netušili, že si svého rodinného štěstí budou užívat pouze rok.

Paní Jana Nitková se narodila 29. 6. 1941 v Praze. Rodina však žila v Kostelci nad Labem. Tatínek pracoval u rodičů v obchodě se střižným zbožím, maminka šila. V té době už byl tatínek náčelníkem Sokola v Kostelci nad Labem. Tamní sokolská organizace byla velice aktivní v odbojové činnosti. Místní sokolové sbírali mimo jiné potravinové lístky pro parašutisty. Tuto činnost zajišťoval právě Josef Nitka. Dělal to bez vědomí své manželky i svých rodičů, což bylo běžné. Dodržovala se zásada: čím méně víš, tím méně řekneš.

„Ony vůbec nevěděly, že jejich manželé dělají nějakou odbojovou činnost. Moje maminka se to dozvěděla až 23. 6. 1942, když ho zatýkali v Neratovicích na nádraží.“

Když se parašutistům ze skupiny Anthropoid podařilo uskutečnit atentát na R. Heydricha, bylo v Praze ihned vyhlášeno stanné právo, začal hon na atentátníky. Do rukou mstitelů vedených K. H. Frankem se dostalo mnoho nevinných obětí (za všechny jmenujme lidické muže a drtivou většinu lidických dětí). Stopy gestapo zavedly i do Kostelce nad Labem k sokolské organizaci v čele s mladým Josefem Nitkou.

Zatčení rodičů a deportace do kojeneckého ústavu v Krči

Podrobnosti o otcově zatčení zaznamenala teta a pozdější adoptivní matka paní Jany. Své vzpomínky na tuto dobu napsala malé Janě, aby věděla, jak se tehdy události seběhly:

Pražské gestapo společně s četníkem z Kostelce nad Labem (kvůli identifikaci) na nádraží v Neratovicích zatklo dne 23. 6. 1942 Josefa Nitku. Ve vlaku jedoucím z Prahy tatínka někdo ještě varoval, aby utekl, ale on to odmítl s tím, že má doma ženu a roční dcerku. Do této doby rodina vůbec netušila, že je Josef Nitka zapojen do odbojové činnosti. Ihned jim též byl zabaven dům se všemi osobními věcmi, které byly odvezeny neznámo kam.

Paní Jana Nitková právě slavila první narozeniny. Na oslavě narozenin už tatínek chyběl, byly pořízeny fotografie. Jsou to jediné snímky, na kterých je pamětnice vyfocená se svou maminkou. Na konci srpna, 27. 8. 1942, si gestapo přijelo i pro maminku a malou Janu.

Od té doby se s maminkou již neviděla.

Vzpomínky tety paní Vávrové jsou následující: „Zeptala jsem se gestapáka, jak mohli vzít roční dítě matce. On se zasmál a říkal, že to není žádný problém: ,Vzal jsem ji na ruku a ukazoval obrázky, které byly na stěně, a další odvedl vaši sestru do cely.‘“

Maminčina sestra Marie se samozřejmě o zatčení svého švagra dozvěděla a ihned se také dozvěděla o zatčení své sestry, zjistila také, že byly obě převezeny do Petschkova paláce. Zde však zadržení nezůstávali. Marie bydlela se svým manželem v Praze, a tak měla možnost po Praze hledat jak svou sestru, tak i malou neteř. Sestru skutečně našla ( muži byli uvězněni na Pankráci, ženy v Bartolomějské ulici), tajně se do vmíchala do davu a díky náhodě se odtud zase dostala ven. Stále se jí však nedařilo najít neteř. Dokonce byla jednou i zadržena a převezena do Petschkova paláce, kde byla výslovně upozorněna, že pokud nepřestane hledat, bude zatčena.

Téměř na konci roku 1942 ji stopa zavedla do ústavu v Praze – Krči, kde se nacházely mimo jiné i nejmladší lidické děti. Zde neteř opravdu našla. Důkazem totožnosti malého dítěte bylo znaménko na ruce.

Takto se tam teta dostala: „Ten druhý den, o svátek (25. 12. 1942), jsem jela do Krče, doufala jsem, že se tam nějak dostanu. V první vrátnici, kam jsem nakoukla, to byl samý německý voják a sestry, žádný tam nechodil, a tak jsem šla kolem budovy a uviděla jsem ta otevřená vrata a tam u stolu stálo několik německých vojáků a sester v bílém a zapisovali příchozí podle občanských průkazů. Já jsem jim nemohla říci, za kým jdu, a tak jsem jen tak přešlapovala a pak jsem se přidala k několika lidem, kteří už byli odbaveni. Šla jsem s nimi dovnitř, bála jsem se otočit. Přišli jsme do velikého sálu a tam byli doktoři a sestry, a když se vešlo, tak se musely ukázat ruce a otevřít ústa, a tak jsem to udělala jako ostatní, když jsme došli na konec sálu, tam byly dvě vrchní sestry, ty se ptaly, ke komu jdeme. Ostatní řekli jméno a já jsem čekala na konec řady. Nakonec jsem jen koukala vrchní sestře do očí a mlčela jsem. Ona mě poslala na WC, řekla mi, abych nevycházela, že pro mne přijde. Čekala jsem tam hodně dlouho, nakonec přišla a řekla mi, abych se nebála a řekla jméno. Když jsem jí řekla jméno Janička Nitková, odpověděla: ,Je tady, ja.‘“

Tetiny návštěvy v ústavu byly vždy velkým dobrodružstvím. V ústavu však byla jedna vrchní sestra, Češka, která tyto návštěvy umožňovala. Ze zápisků adoptivní matky také víme, jak zle se dětem dařilo. Měly málo jídla. Dokonce probíhaly určité čistky, pravidelně dvakrát týdně dojížděli do ústavu esesáci a vybírali děti, ty, které se jim nelíbily, odvezli, jejich další osud je neznámý. Do ústavu chodili s velkými psy, kterými děti strašili, děti pak byly velice vyděšené.Dokonce zapomínaly, co se naučily.

Z této doby paní Janě nezůstaly vzpomínky, avšak kupodivu má na tuto dobu poměrně mnoho fotografií. Zřejmě to jsou fotografie, které měly zaujmout německé rodiny, aby si tamní děti vzali k adopci.

Návrat k rodině

Hned jak se teta dozvěděla o možnosti repatriace malé Jany, neváhala a vyřídila potřebné formality. S příkazem a doklady se vypravila do Krče, ředitelka ústavu ji zamkla ve své kanceláři a vypravila se na Hrad ke K. H. Frankovi. Nebylo totiž zřejmé, co s dětmi. Všem bylo naprosto jasné, že Praha padne, právě vypuklo Pražské povstání, bylo otázkou času, kdy přijede Rudá armáda. Zamčené tetě tenkrát pomohla jedna ze sester, lékař v ústavu vydal malou Janu. Nakonec však stejně ústav opustit nemohly, protože Praha byla silně bombardovaná.

Teta se rozhodla jednat: „Dozvěděla jsem se, že 4. května 1945 budou vydávat povolení o vydání repatriovaných. Jela jsem na Malostranské náměstí, kde jsem čekala, že mi dají potvrzení na vydání Janičky. Náměstí bylo plné lidí, mně se podařilo, že jsem se dostala brzy na řadu. Čekala jsem celou noc.“

Jana Nitková měla po osvobození v květnu 1945 pouze 10 kg (což je váha ročního dítěte), byla vystrašená, nemluvila. Maminčina sestra Marie s manželem malého sirotka adoptovali. Sami děti ještě neměli. Jejich péčí malé dítě opět začalo prospívat, takže pamětnice nastoupila v šesti letech do školy.

Vykořenění

Její další život plynul jako ostatním, nastoupila do zaměstnání a po večerech ještě navštěvovala večerní školu. Nejprve pracovala jako sekretářka. V 70. letech nastoupila do Cestovní kanceláře mládeže, později do ČSA a působila i jako průvodkyně a také v propagačním oddělení, kde měla na starosti zahraniční zastoupení ČSA v Evropě a v Africe.

„Já jsem takový fanda do cestovního ruchu, a tak jsem se snažila naučit německy, ale prostě to nejde. Naučila jsem se anglicky, italsky, chorvatsky, srbsky, ale německy ne. A vlastně si ani neuvědomuji, kdy jsem se dozvěděla o osudu svých rodičů, řekla mi to asi moje nevlastní maminka, která mě vychovávala, ale kdy, to si nepamatuji.“

Přestože se adoptivní rodiče snažili poskytnout malé Janě co nejlepší péči a zázemí, zcela do jejich rodiny nezapadla. Manželé si po válce pořídili vlastní dítě, synka. Oba nevlastní sourozenci se však nesžili. Mladší synek na starší adoptivní sestru žárlil. Také další příbuzní paní Janu již nepřijali. Jako kdyby nebyla právoplatně jejich. Dlouhá léta paní Jana žila v Ženských domovech v Praze na Smíchově, nedařilo se jí nalézt zázemí. To se ale nakonec podařilo, v 80. letech se provdala a narodila se jí dcera.

Nyní je již paní Nitková v důchodu, stále však v sobě nese tvůj tragický osud. Stýká se s dalšími dětmi, které postihl stejný osud jako ji. Dětí, kterým takto gestapo odvedlo rodiče a je nechalo napospas, je celá řada (mnoho dětí takto zůstalo po sokolech).

„My jsme se mezi sebou, děti popravených sokolů, vůbec neznali. Když bylo pražské jaro v roce 1968, tak nás seznámili. Byli jsme pozvaní do Slovanského domu na oběd, byl tam pozvaný například i spisovatel Ivanov, od kterého mám krásné věnování, a tam nás seznámili, všechny ty děti. Byly tam děti popravených sokolů, ale také jsem se tam seznámila, a dodnes se s nimi stýkám, s dětmi pana Valčíka (parašutista). Bylo nás tam tenkrát 80.“

Snaží se připomínat oběť svých rodičů, každoročně jezdí na výročí jejich popravy do KT Mauthausen, kde se konají pietní akty k uctění jejich památky.