Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Včela (* 1930)

• narozen 9. března 1930 v Sedlci u Kutné Hory

• od roku 1935 žila rodina v Jihlavě

• 1944-1945 - totálně nasazen do výroby jako pomocný dělník v továrně Kotva Jihlava

• pracoval jako stavbyvedoucí a stavební technik

• 1945 - vstup do Junáka (3. oddíl jihlavského střediska, posléze rádcem)

• tábory u Vílance do roku 1949

• 1968 - obnova 3. oddílu, Géza vedoucím, tajemníkem okresní rady Junáka v Jihlavě

• 1970 - ukončení činnosti 3. oddílu, nepovolený tábor Horní Ves 1970

• po roce 1989 vedoucím prvního střediska, pak odchod do klubu oldskautů č. 216 v Jihlavě

Vladimír VČELA

Geza

Řekli mi, že jsem ještě malý na to být skautem a že mám počkat ještě rok. Nakonec jsem čekal roků šest

Vladimír Včela se narodil 19. 3. 1930 v Sedlci u Kutné Hory, pět let bydlela rodina (která vychovávala ještě starší Gezovu sestru) v Chuchelné na Opavsku, pak se přestěhovala do Jihlavy. V Jihlavě Vladimír vyrůstal, pracoval a velmi se ho týkalo tamější skautské dění.

V šesti letech potkal Vladimír skauty – na velké „akci“. (klip Vstup Vladimíra Včely do Junáka)

„Já jsem se se skautem setkal náhodou v roce 1938 v Jihlavě, kde byl sraz skautů, v místech, kde je dnes Dům zdraví, vedle židovského hřbitova. Byl jsem uchvácen, protože jsem znal party kluků z činžáků… A najednou jsem se setkal s něčím, co bylo úžasný, všechno fungovalo, perfektní… Nádherný. A já jsem se zdržel u těch skautů až do hlubokého večera a rozhodl jsem se, že se chci stát skautem, že je najdu. Ale kde? Tak jsem pátral, kde skauti existujou, a když jsem je konečně vypátral, řekli mi: ,Jsi ještě malý, počkej rok!‘ A to čekání se prodloužilo až do roku 1945.“

A tak se mohl skautem stát až po válce, kdy mu bylo už patnáct let. A stal se rovnou rádcem družiny, ta patřila do 3. oddílu jihlavského střediska. Geza pamatuje na to, jaké se konaly tábory. Už v roce 1945 vyjeli s hochy jeho oddílu tábořit a všem se to moc líbilo! I přesto, že byla taková bída a nebyl dostatek potravin. O tom vypráví i další klip (Úlovek).

„Celý tábor byl zážitek, nádhera. Takový nezvyklý zážitek... Hráli jsme takovou hru, byli jsme mimo tábor a já jsem se vracel a za Vílancem, jak je kopec v tom lese, byla skupina ruských vojáků. Tenkrát to pendlovalo, ještě v pětačtyřicátým roce... A oni tam zabíjeli krávu, zabili krávu, měli u toho kuchyň. Tenkrát se to tak bralo, ve válce. Tak jsem šel okolo a koukám na to, já jsem v životě neviděl mrtvou krávu, začali ji porcovat a jeden voják říká: ,Tady máš!‘ A plácl mi do ruky kus masa. Já jsem to do tábora přinesl, tábor byl asi 200 metrů, tenkrát byla bída o jídlo, prostě jsme byli pořád hladový, tak to byla sláva.“

Byli tenkrát jediní z Jihlavy, kdo takový tábor pořádal, a měli přibližně 35 účastníků, velel tomu Jarda Jouzl, Geza s dojetím vzpomíná také na to, jak vytahovali denně státní vlajku, jak to tam vše chodilo, jak získávali potraviny díky UNRRA, která jim dodávala konzervy americké armády.

Roku 1946 se Jihlavští dokonce setkali s „velkou“ Olave Baden-Powellovou. Olave tenkrát přijela na návštěvu, chovala se k nim velmi mile, přátelsky a Geza si z toho setkání odnesl silný zážitek. Ruku si s ní bohužel nepodal.

Rok 1948 pak ale byl překvapením, přišel komunistický puč a pomalu se začaly utahovat šrouby. Nejprve přišel zákaz táboření… Postupně začala být skautská organizace rozpouštěna. Geza vzpomíná na tu dobu s nenávistí, pamatuje na to, jaký odpor s vrstevníky ke komunistům, rušícím jim – mladým hochům, skauting, cítili. Odmítal (stejně jako jiní) vstoupit do „svazu“, toužil prý po svobodě a nedovedl si představit dobu, která bude podobná té právě skončené – době za války.

Vedoucí z jihlavského střediska byli pro i proti vstupu do svazu, pro i proti rozpuštění. Někteří do svazu vstoupili a skautovali „bez šátků“, někteří – a to i 3. oddíl – svoji činnost ukončili. Nakonec přestalo fungovat i samotné středisko.

Br. Geza také vzpomíná na to, jaké tresty byly udělovány lidem, co vystoupili proti době. Vypráví o Pipajovi, jednom skautovi.

„Skaut, jmenoval se Kiba, přezdívkou Pipaj (byl ročník 1927), účastnil se s námi táborů a byl bezvadný... A ta doba ho naštvala a začal vyrábět letáky. Nebyly proti tehdejším komunistům, ale objasňovaly pravdu. A Pipaje zavřeli, dostal 17 let, odseděl si asi 12. Také je zaznamenán v knize Skautské paměti… Ale to se netýkalo jenom jeho, byla celá škála zatýkání, vyslýchání, šikanování, vyházení ze školy… Lidí z okolí, byli to naši kamarádi, přátelé, známí…“

Geza také připomíná kopírování Pionýra, skautských příruček a knih. Vysvětluje mj. i rozdíl mezi skauty Junáka a skauty DTJ.

„Skauti DTJ byla partajnická skupina skautů sociální demokracie pod Dělnickou tělocvičnou jednotou. Po roce ’48 tam došlo ke změnám, nebyli tak zcela zrušení. Potom, v ’68. se stali součástí Junáka. A tvořili předtím velmi silnou opozici Pionýru.“

Roku 1968 byla činnost 3. oddílu opět obnovena, 28 lidí dokonce jelo i na tábor. Tábořilo se tenkrát u Kostelce v Údolí divokých kachen. Pravda – měli výhodu, neboť použili postavený tábor pro RK. Tomuto táboru už velel Geza, pomáhali mu Vovsík - Wimpi a Láďa Kvasnička.

„Spalo se v podsadových stanech ze sololitu, dopravovali jsme se tam pěšky, s kárkami.“

Po 21. srpnu jihlavští skauti pracovali dál, nechtěli o svou činnost zase přijít, a tak si nic takového ani nepřipouštěli. Doba nechtěla a 3. oddíl musel znovu ukončit svoji činnost.

„Ještě v roce 1970 se ale konal tábor. Tajně. Protože si mě komunisti hlídali, věděli, že jsem skaut, vymyslel jsem to takhle. Úředně jsem odjel na 14 dní do Polska a kluci si to tam bezpečně odtábořili. Tak se to povedlo.“

Geza také pamatuje na štěnici – odposlech StB – přilepenou na stole, na poslední radu střediska, kdy se sešli mimo Jihlavu, v lese, potají, a radili se, co dál. A na to, jak na ně čekal pod kopcem příslušník StB, a že patrně někdo ze skautů byl jeho informátorem.

Po revoluci se pan Včela vydal na setkání skautů do pražské knihovny, kde nebylo pro zájem o obnovení takové činnosti k hnutí.

Věděl také, že jsou ještě skauti, ke kterým se informace o obnovení nedostala – to poučení si nesl už z roku 1968, kdy pomáhal stejným způsobem jako „teď“ – po listopadu. Pomáhal tedy s obnovením skautingu ve městech od Prahy vzdálenějších – v Telči, Havlíčkově Brodě.

Skautů v Jihlavě přibývalo, na radě konané v nádražní hospodě se dohodlo, že ono jedno jihlavské středisko se rozdělí na tři. Geza, který byl vedoucím střediska po roce 1968, vedení předal a odešel do klubu oldskautů č. 216, kde působí dodnes.

Na skautování velmi rád vzpomíná, říká, že skauti jsou zvláštní a bezvadní lidi, že je to na nich hned poznat. A že mu skauting také dal hodně přemýšlení.

„Jestli je vůbec ta výchova správná? Když skautům, pravdomluvným skautům, v těch třech ,nesnadných‘ dobách tak ublížila… Jak máš pak naučit dítě být pravdomluvným, když to pro něho může být, v těch dobách, tak strašné…“ 

Nahrávku pořídil Otokar Varhaník - Oťas, zpracovala Zdeňka Holoubková – Támhle. Pro Skautské století 2011.