Blanka Včeláková

„Tam jsme čekali půl roku na soud. V červnu jsme měli monstrproces v Liberci v Lidových sadech. Jako diváky jsme tam měli mladé milicionáře. Židle tam byly nastaveny jako divadlo. Před námi byla veliká tabule, na té tabuli byla jedna puška a jeden revolver, a tím jsme chtěli rozvrátit republiku. Na to poukazovali, že to byly zbraně. – Kolik vás bylo v té skupině? – Dvacet sedm, ale u nás byli esenbáci, ti měli všichni zbraně, ale ty tam nemohli vystavit. Ten proces trval tři dny a dostala jsem šestnáct roků trestu. Já jsem tam u soudu řekla, že mě bili, a že kdyby byli řekli, že jsem zabila tatínka, tak že bych byla řekla, že jo. Nikdo z těch chlapů – ti byli zmlácení – nikdo to neřekl, jenom já jsem to řekla, za ty facky. ‚Oni vás bili?‘ – ‚Ano.‘ – ‚Oni vás bili?‘ – ‚Ano.‘ – ‚Oni vás bili?‘ – ‚Ano.‘ – ‚Udělejte poznámku,‘ řekli zapisovateli.“

„Všude byla těžká práce, to je pravda. Jedna druhou utěšovala, a tak nějak jsme byly spojené tím svým neštěstím, tak jsme vyhledávaly i humorné situace, abychom se trochu zasmály. Bylo toho neštěstí dost. Protože tam byla třeba v Pardubicích maminka, která měla dvě děti, a ty děti si vzaly život, protože je ve škole šikanovali. Tak ona o ty děti přišla. Nebo tam byl třeba případ v Pardubicích, to byla Slovenka, a oni jí přišli oznámit, když vycházela z budovy: ‚Tak minulej tejden jsme vám oběsili manžela.‘ Nebo popravili… Paní ihned omdlela.“