Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Včeláková (* 1938)

• narozena 11. prosince 1938 ve slovenském Prešově

• v roce 1939 se rodina přestěhovala do Úval u Prahy

• pamětnice osvobození Československa

• absolventka střední zdravotní školy v Belgické ulici v Praze

• během normalizace členkou Komunistické strany Československa (KSČ)

• po sametové revoluci s manželem přispěla ke vzniku registru dárců kostní dřeně

• členka spolku HAIMA podporující děti s onkologickým nebo hemato-onkologickým onemocněním

• v roce 2022 žila v Praze

Když Věra Včeláková nastupovala v padesátých letech jako zdravotní sestra do nemocnice na Bulovce, trvalo jí, než si přivykla podmínkám, které v tehdejším zdravotnictví panovaly. Nebylo jí ještě ani osmnáct a už musela čelit smrti, se kterou se ve své práci setkávala. Vzpomíná, jak ji šokovalo, když v umývárně uviděla na posteli ležet starého muže, kterého tam personál odvezl, aby neumíral mezi ostatními pacienty. Časem se, jak sama říká, otupila a tehdejší realitu ve zdravotnických zařízení přijala. Když po sametové revoluci jejímu prvorozenému synovi diagnostikovali leukémii, uvědomila si, jak špatná je komunikace lékařů s pacienty. Její syn naneštěstí zemřel, jeho nemoc ale pro ni byla impulsem ke změně a podpořila vznik registru dárců kostní dřeně. Další roky života věnovala pomoci dětem s onkologickým nebo hemato-onkologickým onemocněním a jejich rodinám.

Tatínek byl na barikádách, my jsme šeříkem vítaly Rusy

Věra Včeláková, rozená Bílková, se narodila 11. prosince 1938 ve slovenském Prešově Marii a Janu Bílkovým. Pocházela ze smíšeného česko-slovenského manželství. Její matka pocházela z východního Slovenska, narodila se ale ve Spojených státech amerických, kam její otec se svou manželkou odjel za prací a kde asi šest let žili. Otec Věry Včelákové byl Čech a na Slovensko odjel také za prací. Působil na finančním úřadě a na východní Slovensko do obce Medzilaborce jel na kontrolu restaurace, kterou vlastnila rodina jeho budoucí manželky. Tam se také seznámili, vzali se a narodila se jim Věra Včeláková. Roku 1939 po vzniku Slovenského státu se vrátili do Čech, tehdy už protektorátu, a usadili se v Úvalech u Prahy, kde se jim po pěti letech narodila druhá dcera Ludmila.

Věra Včeláková prožívala šťastné dětství, ačkoliv zuřila druhá světová války. Jako malé dítě dění nevnímala, její první vzpomínky sahají teprve do konce války. „Když bylo povstání, tak byl tatínek na barikádách. My jsme s mámou a se sestrou, když přijeli Rusáci a projížděli Úvaly, tak jsme škubaly rozkvetlý šeřík a vítaly jsme tím šeříkem Rusáky,“ popisuje květnové dny roku 1945 v Úvalech. V září téhož roku nastoupila na základní školu, kde ji zastihl také komunistický převrat v únoru 1948. Jako devítileté dítě si ovšem neuvědomovala změny, které po únoru přišly. Její rodiny se totiž příliš změna režimu nedotkla, nikdo nepřišel o majetek, ani neskončil ve vězení. Život šel dál. „Nás se to nijak bezprostředně nedotklo, dá se říct. Doma se to neprobíralo, asi z taktických důvodů nebo proto, že jsme tomu jako děti stejně nerozuměly,“ říká.

Tehdejší zdravotnictví v porovnáním s dnešním je nesrovnatelné

Po ukončení základního vzdělání nastalo pro Věru Včelákovou rozhodování, kam se její život má dál ubírat. Lákalo ji studium střední uměleckoprůmyslové školy, kam se ovšem z kapacitních důvodů nedostala. Další možností bylo gymnázium v Českém Brodě, kam nechtěla, protože si přála studovat v hlavním městě. Nakonec nastoupila na Střední zdravotní školu v Belgické ulici v Praze. Do té doby ji zdravotnictví příliš nezajímalo, školu si vybrala hlavně proto, že si musela podat tři přihlášky a nevěděla kam. Po nástupu ale zjistila, že ji obor baví a naplňuje ji. Už během studia na praxi si uvědomila, v jak špatném stavu je zdravotnictví v Československu. „Vzpomínám si na šok, když jsme šli do koupelny a tam byl takzvaně odložený jeden děda i s postelí, který umíral. Aby neumíral mezi ostatními, tak ho odvezli i s tou postelí do koupelny. To mi zůstalo dodnes v hlavě,“ říká a pokračuje: „Další šok byl, když jsme přišli na pokoj chirurgie, kde docházelo k amputacím dolních končetin. Ti lidé leželi v posteli a za nimi byly postavené protézy. To bylo pro mě něco hrozného,“ vzpomíná na šok při střetu s realitou.

Po maturitě nastoupila do nemocnice na Bulovce na gynekologicko-porodnické oddělení, kde pracovala následujících pět let. Během té doby se seznámila se svým budoucím manželem Jiřím Včelákem, který pracoval ve Výzkumném ústavu rozhlasu a televize. Po svatbě se přestěhovali do bytu na sídlišti Petřiny. Dojíždění na Bulovku bylo náročné, a tak se rozhodla změnit působiště. Ačkoliv ani v té době Věra Včeláková politiku příliš nevnímala a nevymezovala se nijak proti režimu, střetla se s ním. Měla přislíbenou práci v Ústřední vojenské nemocnici, kam měla 2. května nastoupit, přišel ale zvrat. „Všechno jsem měla domluvené. Když jsem tam první den nastoupila, tak se najednou začali cukat, že tam vlastně nemůžu být přijatá a tak dále,“ vzpomíná a pokračuje: „Manžel mi tehdy řekl: ‚Já vezmu kamaráda, který dělá předsedu ROH a pojedeme tam, protože máš nárok vědět důvod.‘ Takže tam jeli a dostali se na kádrové oddělení. Tam z té kádrovačky vypadlo, že hlavní důvodem bylo, že dodatečně zjistili, že moje matka je rozená v Americe.“ Tehdy poznala, že komunistický režim nestojí ani při těch, kteří se proti němu nestaví. Nakonec ovšem přece jen přijata byla díky přímluvě kamaráda, předsedy Revolučního odborového hnutí (ROH). První měsíce ale musela pracovat pod dohledem, snad aby jako dcera ženy narozené v kapitalistické nepřátelské zemi neprovedla nějakou sabotáž. Tato událost dobře vykresluje absurditu tehdejšího komunistického režimu.

Ukecali mě, abych vstoupila do partaje

V Ústřední vojenské nemocnici pracovala dva roky na oddělení otorhinolaryngologie, poté jako asistovala jako sestra na operačním sále.  Roku 1962 se jí narodil první syn Roman, během mateřské dovolené pracovala brigádně v různých zdravotnických zařízení. Poté, co i druhý syn nastoupil do mateřské školy, začala pracovat jako vrchní sestra polikliniky na Petřinách, kde setrvala pět let. Dalších sedmnáct let působila jako hlavní sestra polikliniky na Břevnově. V té době vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ). Ne však z přesvědčení, ale hlavně kvůli kariérnímu postupu. Jak ovšem říká, jako straník prý mohla daleko víc vystupovat proti režimu než jako nestraník. „Bylo to velké dilema a velké rozhodování, ale nakonec jsem kývla. Měla jsem silnější pozici a nemusela jsem být opatrná. Velice často jsem se stavěla na zadní a dostávala jsem výtky z kádrového oddělení. Všem, co chtěli vyjet na Západ, jsem to za polikliniku podepsala,“ vysvětluje.

Věra Včeláková v mnohém nežila jako ostatní občané, nejspíš díky členství ve straně mohla roku 1975 s rodinou vycestovat na tři týdny do západní Evropy. S vypůjčeným karavanem projeli Rakousko, Itálii, Švýcarsko, Francii i Západní Německo. O tom se většině Čechoslováků v tvrdých dobách normalizace mohlo jen zdát. Mnoho lidi se za hranice, ani na Východ, nedostalo vůbec. Během sedmdesátých a osmdesátých let také Včelákovi jezdili do Vídně, kde žila jejich vzdálená příbuzná. Ačkoliv se jí za komunismu nežilo nijak špatně, sametovou revoluci v roce 1989 přivítala s nadšením. Její starší syn Roman se aktivně účastnil nejen listopadového dění, ale i Palachova týdne na začátku roku 1989 a dalších demonstrací v průběhu celého roku. Počátek devadesátých let se sice nesl v duchu oslav a radosti z nabyté svobody, Včelákovy ale zasáhlo neštěstí. V březnu roku 1991 diagnostikovali lékaři synovi Romanovi leukémii.

Komunikace s pacientem byla otřesná

Roman Včelák se narodil 4. dubna 1962. Studoval na Střední průmyslové škole elektrotechnické v Ječné ulici. Po maturitě nastoupil jako videotechnik do lehkoatletické laboratoře vrcholového sportu. Technické vybavení laboratoře využíval při natáčení svých prvních amatérských filmů. Roku 1988 natáčel na olympijských hrách v jihokorejském Soulu. Roku 1991 ho po několika pokusech přijali na Filmovou a televizní fakultu Akademii múzických umění (FAMU).[1] V březnu téhož roku mu lékaři diagnostikovali leukémii. Už tehdy ale podle slov jeho matky Věry Včelákové lékaři pochybili. „On se to v podstatě nedozvěděl od doktorů, ale museli mu to říct jiní pacienti. Doktoři řekli, že mají jen podezření na leukémii, přitom už to bylo jasné,“ říká.  I přes omezení Roman Včelák pokračoval v natáčení školních filmů. Podílel se na vzniku snímků Vystoupení fakíra, Sklizeň a Rozhovor.

Zdejší zdravotnictví podle slov Věry Včelákové přistupovalo k léčbě laxně a vše zůstalo na rodičích a kamarádech. Jedinou záchranou života syna mohla být transplantace kostní dřeně. Potřebná částka na takový zákrok však činila asi dva a půl milionu korun. Spolužáci z FAMU proto vyhlásili celostátní sbírku. K údivu všech se částka vybrala za necelého půl roku. Poté začalo hledání dárce kostní dřeně. V Československu tehdy neexistoval žádný registr dárců, Věra Včeláková s manželem proto začali s jeho budováním vlastními silami za pomoci specializovaného pracoviště v pražském IKEM. S pomocí se Věra Včeláková také obrátila na Edwarda Donnalla Thomase, nositele Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství za rok 1990, který se svou ženou Dottie Thomasovou vyvinul metodu transplantace kostní dřeně.[2] Po dlouhém hledání vhodného dárce zjistili, že vhodným adeptem je sestra Věry Včelákové Ludmila Benešová. Na začátku prosince 1992 Roman Včelák odletěl do Londýna, kde měla transplantace proběhnout. Přístup tamějších lékařů a dalšího zdravotnického personálu byl podle Věry Včelákové diametrálně odlišný než v Československu.

Rodině svitla naděje v lepší zítřky, jenže ne na dlouho. „Po celotělním ozáření přišla na řadu transplantace. Nejdřív to vypadalo nadějně, ale pak se ukázalo, že nebyla úspěšná,“ říká Věra Včeláková. Její sestra přiletěla znovu do Velké Británie, aby se transplantace mohla opakovat. Ani ta druhá pro Romana Včeláka neznamenala šťastný konec. Nemoc byla silnější a 21. dubna 1993 v londýnské nemocnici Hammersmith Roman Včelák zemřel.

Životní tragédie Věru Včelákovou motivovala k tomu, aby pomohla rodinám, které prožívají podobnou zkušenost. Stala se členkou spolku HAIMA, jehož cílem bylo všestranně podporovat a pomáhat dětem s onkologickým nebo hemato-onkologickým onemocněním a jejich rodinám tak, aby po dobu léčby i rekonvalescence byla zajištěna maximální možná kvalita jejich života.[3] V roce 2022 žila Věra Včeláková v Praze a stále se snažila informovat o důležitosti komunikace lékařů s pacientem a samotné leukémii.

 

[1] FDb.cz [online]. [cit. 2023-10-13]. Dostupné z: https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/64726-roman-vcelak.html

[2] E. Donnall Thomas. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023, 2001-2023 [cit. 2023-10-13]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/E._Donnall_Thomas

[3] Komu a jak pomáháme. Haima.cz [online]. [cit. 2023-10-13]. Dostupné z: https://www.haima.cz/o-haime/nase-cinnost/