Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Veberová (* 1946)

• narozena 26. července 1946 v Praze do dělnické rodiny

• v roce 1964 absolvovala střední průmyslovou školu, poté nastoupila do Tatry Smíchov

• v roce 1968 se provdala za kolegu z práce Zdeňka Vebera

• manželova rodina byla perzekvována komunistickým režimem

• nikdy nevstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ), i když by díky tomu mohla mít výhody

• v době revoluce 1989 byla svědkem, jak se v Tatře vyráběly obušky, které měly být použity proti demonstrantům

• v roce 2023 žila v Praze

Začátkem normalizace Marie Veberová nastoupila po mateřské dovolené do práce a měla pocit, že se vrátila do jiného světa. Její kolegyně měly různé výhody díky intimním vztahům s vedoucími a díky členství v Komunistické straně Československa (KSČ). Od svých spolupracovnic zažila i nepochopitelné udání kvůli tomu, že si brigádně přivydělávala na nový nábytek. „Chtěli mě vystrašit výslechem na StB. Kdo byl v KSČ, mohl si dovolit všechno,“ říká.

Dětství

Marie Veberová, rozená Zelinková, se narodila 26. července 1946 v Praze jako jediné dítě Marie a Augustina Zelinkových. Otec pracoval jako kamnář. Marie přišla na svět, když bylo její matce 43 let, protože dříve nemohla otěhotnět. Rodina žila na Smíchově v ulici Na Skalce. Ačkoli se často mluvilo o tom, že Smíchov je chudinská a zanedbaná čtvrt, jak Marie říká, měla štěstí, že bydleli naproti parku u Santošky, kde to zanedbaně nepůsobilo. Její dětství charakterizuje tento obraz: „Bydleli jsme skromně, v malém bytě se záchodem a studenou vodou na chodbě, topilo se v kamnech na uhlí, koupelna nebyla. Často jsem trpěla zánětem uší a sedávala u okna s černou mastí, kterou mi aplikovali na bolavé ucho a dívala se do ulice, kde si na ulici hrály děti, auta skoro nejezdila. Ráda jsem poslouchala rádio a dodnes mi z něj utkvěla budovatelská píseň ‚Kupředu levá, zpátky ni krok,‘“ vypráví Marie a vzpomíná také na velké sociální rozdíly: „Ti nejchudší žili ve skalních dutinách nedaleko Strahova, kam jsme chodili s tatínkem na procházky. Připadalo mi tehdy neuvěřitelné, že někdo může bydlet ve skále,“ vzpomíná.

Její rodiče vstoupili po válce do komunistické strany, ale nebyli aktivními členy. Patřili prý k těm, kteří podlehli předvolebním tlakům. „Není tajemstvím, že mnoho lidí tam bylo spíše jen formálně a myslím, že naši patřili mezi ně,“ vysvětluje Marie.
 

Základní škola v 50. letech

V roce 1952 nastoupila do prví třídy na Základní škole U Santošky a vzpomíná na skvělou paní učitelku Jánskou. „Bylo jí už přes 50 let, ale byla velmi citlivá k dětem. Ve třídě nás bylo přes čtyřicet, a tak dnes, když vidím, jak si učitelé dělají starosti s 20 dětmi ve třídě, přijde mi to zvláštní. Také jsme tam měli hyperaktivní děti a zlobidla, a zvládlo se to,“ říká.

Bavila ji matematika, a tak rodiče dali na radu známého a doporučil Marii strojní průmyslovou školu. „Byl to soused z domu, pan inženýr Kraus, ten mi dokonce i s matematikou pomáhal, protože naši nebyli vzdělaní, aby mi mohli poradit,“ vypráví Marie.

V roce 1960 se na střední strojní průmyslové škole otevíral první ročník, kde bylo ve třídě 14 dívek a 20 chlapců, ostatní třídy byly čistě chlapecké. Jak říká, škola pro ni byla obtížná, protože učitelé neuměli látku vysvětlit a vycházeli jen z učebnic. „Pociťovala jsem, že většina dětí pocházela z rodin s vyšším vzděláním než byli mí rodiče, byly jsme tři takové holky z podobného prostředí, byly jsme trochu jiné a držely jsme spolu celé čtyři roky,“ vypráví Marie.

Tatrovka, rodina a rok 1968

V roce 1964 odmaturovala a dostala pracovní umístěnku do Tatry Smíchov, jednoho z nejznámějších průmyslových podniků v Československu, který se v šedesátých letech věnoval výrobě tramvají, trolejbusů a lokomotiv. Marie mimo jiné pracovala na revolverovém soustruhu, na kterém se obráběly součástky. 

V roce 1968 zažila v osobním životě zlomové události. V březnu se provdala za Zdeňka Vebera, s nímž se seznámila v práci. V létě jí zemřela maminka. Na začátku ledna následujícího roku přišla radostná událost, s manželem se jim narodil syn. 

V srpnu 1968 během vpádu vojsk Varšavské smlouvy byla těhotná. „Šli jsme přes Palacký most, to jsme se opravdu báli, ostřelovali Emauzy. Sháněli jsme rádio, protože jsme měli jen rozhlas po drátě a tam se nic nevysílalo. Pak jsme šli k budově Československého rozhlasu, kde se střílelo. Manžel mě strčil do výklenku a sám se skryl za popelnici,“ vypráví Marie. 

Manžel Zdeněk Veber pocházel z rodiny, která byla poznamenána komunistickým režimem. Jeho otec JUDr. Zdeněk Veber byl soudce, matka bankovní úřednice, oba je v 50. letech z politických důvodů zavřeli. „Tchyni zavřeli na tři měsíce, tchán si odseděl tři roky. Mému muži bylo tehdy 8 let a jeho bratrovi pět let. Zůstali bez rodičů, o Zdeňka se starala devatenáctiletá pomocnice v domácnosti. Byla to dívka z Jehnědí, která pomáhala babičce ještě před rokem 1948, poté musela být zaměstnaná a pracovala tedy ještě v továrně,“ vysvětluje Marie. Manželův pětiletý bratr Jirka musel k tetě. Rozdělení rodiny poznamenalo jejich vztahy na celý život. 

Po návratu z vězení pracovala Mariina tchyně v kovárně jako pomocná síla. Tchán se vrátil z Jáchymova po třech letech v roce 1953 a začal pracovat jako závozník v modřanském cukrovaru. „Věznění ho poznamenalo psychicky a ztratil člověčinu. Byl hodně autoritativní už před tím, nyní ještě víc. Můj muž byl manuálně zručný, nebyl studijní typ. Přihlásil se do učení na jemného mechanika, ale musel by na internát, tedy mimo otcův dohled. On ho tam nepustil a díky svým kontaktům mu zařídil všeobecnou jedenáctiletku. Chtěl ho mít studovanýho, protože přece syn právníka nepůjde na jemného mechanika,“ vysvětluje Marie. Škola ho nebavila, ukončil ji po dvou letech, a poté musel nastoupit do továrny. „Bylo to pro něj strašně těžké, protože byl vychován v intelektuálním prostředí a drsné, špinavé dělnické prostředí ve fabrice bylo pro něj šokem. Potřeboval kamarády, a tak začal chodit do hospody a ničilo ho to. Podařilo se mi ho dostat na lepší cestu. Trpěl ale tím, že si z něj otec i jeho bratr utahovali, že dělá špinavou práci a podobně,“ vypráví Marie Veberová. 

V listopadu 1968, kdy byla ve vysokém stupni těhotenství, zvažovali emigraci, ale nakonec se rozhodli že zůstanou kvůli rodičům. „Máma už byla několik měsíců po smrti, táta by tu zůstal sám, a to jsem nedokázala dopustit, manžel také nechtěl rodiče opustit. Přesto, jak komplikovaný vztah měl se svým otcem, ctil ho a měl ho rád.“ 

Okupace v srpnu 1968 Veberovi velmi zklamala, ale stále věřili, že vojska odejdou. V roce 1969 se jim narodil syn a následující tři roky strávila Marie Veberová na mateřské dovolené.

Kdo byl v KSČ, mohl si dovolit všechno

Po třech letech si našla místo v účtárně, kde si poprvé uvědomila, že členové KSČ mají výhodnější pozici. „Když tam jsi, můžeš všechno. V účtárně pracovaly jen ženy, na což jsem také nebyla zvyklá. Do té doby jsem byla v mužském kolektivu, kde byly vztahy přímočařejší. Ale tady byly sorty holek, které mohly všechno, a to díky sexuálním vztahům s vedoucími, kteří byli v KSČ. Nebo díky tomu, že byly samy v partaji. Tak jsem si tehdy poprvé uvědomila, co to je za svinstvo,“ vypráví Marie Veberová. 

Chtěli mě vystrašit výslechem na StB

Vzpomíná, jak si v 70. letech přivydělávala na brigádě v Tatře, aby si našetřili s manželem na nábytek. Pracovala ve výrobě tramvajových podvozcích, kde sestavovala kola. „Dávalo se do toho pružení, které se muselo očistit. Takže jsem po osmihodinové práci vzala rukavice, pilník a dvě hodiny jsem ještě čistila. Nadřela jsme se,“ vypráví pamětnice. Pak ji přesně na její svátek, 12. září, pozvali na policii. „Byla jsem vyplašená, měli tam můj spis a vyptávali se mě na to, proč dělám po práci brigádu. Chtěli mě vystrašit. Zařídila to kolegyně z účtárny, která měla na policii bratra. Záviděla mi, že dělám tu brigádu. Byly tam ošklivé vztahy.“ 

V Tatrovce se šily obušky plněné pískem

Marie Veberová nebyla v KSČ, i když by z toho měla výhody. Po operaci ušního bubínku pracovala deset let v kanceláři, pak jí nabídli práci mistrové. Řídila čtyřicet lidí. 

V listopadu 1989 chodili s kolegy na demonstrace. „Někdo ale musel na pracovišti zůstat, a tak jsme losovali,“ vzpomíná Marie Veberová. 

Tehdy ji překvapil kolega, velký komunista a milicionář. V podniku měli čalounictví, kde vyráběli potahy na koženkové sedačky do vagónů. Byla svědkem toho, jak se v dílně začaly šít obušky plněné pískem. „Bylo to jako zlý sen. Začali to tam šít asi třetí den po první demonstraci na Albertově. Mohli jich udělat tak 100 150, zřejmě byli připraveni použít je na nás, na místní lidi, na kohokoli. Dělali to lidi z fabriky, z vlastního rozhodnutí, nebyla to žádná objednávka. Bylo to pro mě nepochopitelné,“ vypráví Marie. 

Ve vedení Tatry ale prý byla atmosféra ambivalentní. „Nebránili zaměstnancům chodit na demonstrace, ale byli opatrní. Zato ti milicionáři byli radikální.“ 

V 90. letech chtěla odejít z práce a začít podnikat – založit si čistírnu – ale manžel jí to rozmluvil. Mezitím ji v práci povýšili, měla dobrý plat. Tehdy Tatru koupil Siemens. Než odešla do penze, studovala ve volném čase psychologii na univerzitě třetího věku. Jak říká, doma dlouho nevydržela. V roce 2008 si našla práci techničky na poloviční úvazek v hotelu Ambassador, kde pracovala až do roku 2019.