Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martin Věchet (* 1964)

• narozen 24. listopadu 1964 v Trutnově

• od puberty přitahován alternativní kulturou a kulturou severoamerických Indiánů

• vyučil se automechanikem v Rychnově nad Kněžnou

• od šestnácti let vyslýchán Státní bezpečností

• v osmnácti letech se neúspěšně pokusil o emigraci přes Jugoslávii do Itálie

• přátelil se s Olgou Havlovou, Václavem Havlem

• spolupořádal setkání undergroundu, např. rozehnaný koncert ve Starých Bukách (1984)

• spolu s Františkem Stárkem – Čuňasem organizoval policejně rozehnaný festival Východočeský Woodstock (1987)

• 17. listopadu 1989 zažil demonstraci na Národní třídě

• v roce 1990 byl členem prověrkové komise zkoumající činnost SNB v Trutnově

• od roku 1990 organizátorem trutnovského festivalu Trutnov Open Air Festival

• účastnil se malé privatizace, v Trutnově získal dva obchody

„Vraceli jsme se z fotbalového turnaje a na nádraží, na peróně, jsem najednou uslyšel podivnou muziku. Linula se z takových zastrčených dveří. Znal jsem Deep Purple, Zeppeliny, ale něco takového jsem ještě nikdy neslyšel. Odpojil jsem se od manšaftu a šel jsem k těm dveřím. Ta hudba sílila a sílila… Za dveřmi seděl huňáč, měl takovýhle vlasiska! Na sobě měl zalátované, odrbané džíny. Druhé džíny držel v rukou a jehlou a nití si je spravoval. A k tomu z kotoučového magnetofonu B42 hrál Karel Kryl. V té zastrčené místnůstce na nádraží jsem poprvé uslyšel písničku od Kryla. To byl pro mě zlom, životní obrat. Vlak pískal, trenéři se po mně naštvaně sháněli, ale já jsem se od těch dveří nemohl odtrhnout,“ popisuje Martin Věchet svůj zážitek ke konci základní školy. Jeden z mnoha, které ho nasměrovaly na cestu do undergroundu. 

Narodil se 24. listopadu 1964 v Trutnově a životem ho provázely přezdívky jako Geronimo nebo Bostonský kladivo. To ale přišlo až později. Předtím prožil docela obyčejné dětství s maminkou, která pracovala jako zdravotní sestra a vedoucí v jeslích, a otcem – řidičem kamionu u ČSAD. Právě s ním, na dlouhých jízdách po Čechách a Slovensku, zažil, jak říká, „první doteky svobody ve stopách Kerouaca“. „Táta mi ustlal na motoru v řidičské kabině a jeli jsme. Byl jsem šťastný, když se nade mnou pohupovaly vlaječky zavěšené na zpětném zrcátku,“ vzpomíná Martin Věchet. 

Starší bratr Petr, řečený Béďa, ho jako první seznamoval s rockovými kapelami: „Díky němu jsem poprvé slyšel Pink Floyd nebo Led Zeppelin. To byl svátek, když přinesl domů v igelitové tašce nové desky.“

Pionýrský šátek a poklady po Němcích

Jednou z nejstarších vzpomínek je ta na události srpnových dnů roku 1968, kdy i do Trutnova přijely ruské tanky. Martin Věchet vzpomíná na hořící pneumatiky na kruhovém objezdu, dým, střelbu a babiččin pláč. Místní lidé tehdy sundali z pomníku sovětský tank z druhé světové války a upilovali mu hlaveň, takže vypadal jako tank americký, který poté nastražili na konci mostu, aby ruské okupanty postrašil. 

V následujících letech, když atmosféru v zemi přidusila normalizace, jeho otec často komentoval umělce v televizi slovy: „No jo, taky jeden pomýlenej.“ Narážel tím na postoj mnohých umělců, kteří se snažili svou kariéru v totalitním showbyznysu zachránit tím, že tvrdili, že v roce 1968 se chovali „pomýleně“. 

Rodiče Věchetovi se snažili svého syna usměrňovat tak, aby neprovokoval a neměl žádné průšvihy: „Byl to takový typický postoj, že doma se mluvilo jinak než na veřejnosti. Ale s postupem let pro mě měli větší porozumění, táta začal číst samizdaty a s dědečkem jsme vedli dlouhé debaty o politice.“

Martin Věchet nicméně dětství prožíval hlavně skrze klukovská dobrodružství na starých trutnovských dvorcích, kde se vedly bitvy mezi různými partami. Přátelil se i s místními Romy, z jejichž řad se později, v roce 1990, rekrutovala první ochranka pro trutnovský rockový festival. Malí kluci v Trutnově neznali historii svého kraje, poznamenaného odsunem místních Němců, ale všude naráželi na jejich tajuplné stopy – nápisy, staré vývěsní štíty obchodů, „poklady“ na půdách. 

Zcela jiné ovzduší vládlo ve škole. Ta, kterou Martin Věchet navštěvoval, byla podle jeho slov „ještě upjatější a bolševičtější než jiné“. Někteří učitelé se chovali násilně, zastrašovali žáky křikem a mlácením pravítkem do katedry, vyžívala se v praktikách, jako bylo třeba „andělské zvonění“, když učitel chytl dva žáky za vlasy a prudce jim srážel hlavy o sebe navzájem. 

Když ho ve třetí třídě přijali do Pionýra, červený šátek byl pro něj ještě symbolem, na který byl hrdý. Doma ve svém pokoji si ho pověsil na nástěnku. „Když táta přišel z práce, byl jsem ještě v pionýrské košili. Podíval se na tu nástěnku a řekl: ‚Co to má znamenat?! Sundej to.‘ Vůbec jsem to nechápal, říkal jsem: ‚Dneska jsme měli pionýrský slib.‘“ Ale brzy zjistil, že pionýrské schůzky jsou jen formální záležitostí, která dostala zajímavější obsah až o pár let později, kdy se na nich začalo hrát „na vošahávanou“.

Nad fotbalem zvítězilo volání undergroundu

Od povinných rituálů, jako byly třeba prvomájové průvody, ho v té době často zachraňoval fotbal. Hrál závodně za Lokomotivu Trutnov, byl považován za slibný talent. „Chytal jsem v brance, byl jsem v krajském výběru a často jsem byl vyhlašován nejlepším brankářem turnaje,“ vzpomíná. „Ale pak přišel underground a jeho volání bylo silnější.“ V době jeho puberty, kdy se poprvé rozhodl s fotbalem skončit, dokonce fotbaloví funkcionáři přišli k nim domů a přemlouvali rodiče, aby pokračoval. Tehdy ještě uspěli, ale jen dočasně – ve starším dorostu underground nad fotbalem zvítězil definitivně. 

Ke konci základní školy se do jejich třídy dostavil důstojník, který dělal nábor pro studium na střední vojenské škole. „A já blbec jsem se přihlásil,“ konstatuje Martin Věchet. „Tuze mě lákalo jít na školu někam daleko od domova. Dva roky mi potom trvalo, než jsem se z toho vyvlíknul.“ Důstojník potom do školy za Martinem dojížděl opakovaně, dokonce i když mu už otevřeně přiznal, že si to se studiem vojenské školy rozmyslel. 

Nakonec se šel učit automechanikem do učiliště v Rychnově nad Kněžnou, pár desítek kilometrů od Trutnova. Lukrativní kariéra opraváře aut ho ve skutečnosti nijak nelákala. „Už v té době jsem ležel v knížkách a v samizdatech, měl jsem našlápnuto úplně jinam,“ vzpomíná. Dostával se do problémů kvůli delším vlasům, první velký konflikt pak přišel ve chvíli, kdy zjistil, že celý učňovský ročník byl automaticky zapsán do SSM. „Vzbouřil jsem se: ‚Bez mého vědomí mě nebudete někam přihlašovat,‘“ říká. Konala se mimořádná schůze, na které Martina přesvědčovali, že SSM přece organizuje zajímavé kroužky a výlety. Jeho vzdor nikdo nechápal. „To byly první kroky vstříc disentu,“ konstatuje.

První výslech a setkání s Jimem Čertem

První výslech na Státní bezpečnosti ho podle jeho vzpomínek potkal už v patnácti nebo šestnácti letech, během učení v Rychnově nad Kněžnou. „Jeli jsme vlakem z nějakého školního výletu a já jsem začal ve vlaku dělat různé akrobatické kousky. Převzali si mě ‚osožáci‘ (členové Ozbrojené stráže ochrany železnic, pozn. red.), pravá ruka Veřejné bezpečnosti. Jenže jsem měl s sebou batoh, ve kterém byly nějaké písemnosti, knížky a strojpisy,“ vzpomíná pamětník. Železniční policie tedy jeho případ předala StB: „Stál jsem uprostřed místnosti se zkříženýma nohama, aby nebylo vidět, jak se mi klepou. Okolo mě se scházeli estébáci. S tím incidentem ve vlaku to vůbec nesouviselo, prohrabali mi tašku, ptali se, odkud to mám, vyptávali se, s kým se kamarádím, kdo mi to dal.“

Martin Věchet říká, že onen první výslech ho nezastrašil, naopak, cítil spíše úlevu, že „to konečně přišlo“. Nejistota, kdy ho něco takového potká, byla prý daleko horší. 

„Když jsem se potom vrátil na ubikaci, spolužáci se vyptávali, co se stalo. Někteří nechápali, že to mám zapotřebí. Byl to první střet s tím, kdy od tebe tvoji vrstevníci dávají ruce pryč. A víš, že od této chvíle to máš v análech, už to nesmažeš. Od té chvíle po tobě půjdou.“

Jeho dráha budoucího příslušníka undergroundu dále pokračovala: jezdil na venkovské zábavy, kde hrály bigbeatové kapely, a jednou na takové akci v Úpici poprvé uviděl vystoupení Jima Čerta: „Roztáhl harmoniku a začal vyluzovat zvuky, jaké jsem do té doby neslyšel. Harmonika, to pro mě do té doby znamenalo jenom dechovku nebo lidovky. Tenhle kluk ale hrál něco, co jsem ještě nezažil. Po revoluci jsem se bohužel dozvěděl, že donášel na StB, ale to v té době nikdo nevěděl a jeho vystoupení bylo pro mě magický. To společenství lidí okolo něho, to bylo ono. Taneční zábavy, to byla střední škola, a tohle byla vejška.“

Prostřednictvím kamaráda, keramika Pavla Budaje, který mu půjčoval knížky, si rozšiřoval obzory: četl Steinbecka, Kerouaca, ale i Ericha Fromma, Sartra nebo Camuse, nebo v té době kultovního Ladislava Klímu. Velký vliv na něj měla i kultura severoamerických Indiánů. A seznamoval se s dalšími nezávisle smýšlejícími lidmi: „Poznával jsem, že je tady úžasná huňáčovská komunita, které se říká underground.“

Václav Havel, budoucí náčelník

Již na samém začátku osmdesátých let se tehdy šestnáctiletý Martin seznámil s Olgou Havlovou a začaly jeho návštěvy na Hrádečku. Tam také poprvé zahlédl Václava Havla, ale skutečné seznámení s ním přišlo o něco později, když už pracoval v prestižním trutnovském autoservisu. Protože opravování aut ho nebavilo, vymohl si práci na vrátnici, kde měl velkou volnost, mohl tu v pracovní době na stroji přepisovat samizdaty a z kotoučového magnetofonu si pouštěl Plastic People nebo Hutkovy písničky. 

„Jednoho dne se otevřely dveře a vstoupil do nich Honza Kašpar z Divadla Járy Cimrmana. Znali jsme se už z dřívějška. Když mě na té vrátnici uviděl, vyvalil oči: ‚Co tady děláš? Ty ses zbláznil, vždyť tě zavřou. Ti Plastici! Ty rány do psacího stroje!‘“

Ve skutečnosti bylo důvodem jeho návštěvy nabourané auto. Martin mu navrhl, že se na něj podívá sám: „Vyšli jsme ven a v té škodovce seděl sympatický muž se slunečními brýlemi, kterého jsem už jednou zahlédl před půlrokem na Hrádečku. Potutelně se usmíval, stáhl okénko a řekl mi: ‚Ahoj.‘“

„Když se v mladém věku, v letech největší otevřenosti, setkáš s někým takovým, kdo se pak stane pozdějším náčelníkem, samozřejmě to má na tebe silný vliv. Jak paprsky to do tebe padá. Václav ve mně zanechal silnou výzvu. Náčelník! Velká, chytrá hlava. Rozšaftný, chytrý chlapík. Trošku slabost pro děvčata, proč ne. Hodný člověk,“ shrnuje Martin Věchet své vzpomínky na Václava Havla. „Několikrát jsem byl u toho, když si s ním přišel někdo popovídat, a nikdy jsem nezažil, že by ten člověk odcházel ponížený, méněcenný. Ti lidé vždycky odcházeli s pocitem, že si dobře pokecali. Ať to byl intelektuál, huňáč, kumpán z undergroundu, soused přes kopec, automechanik.“

Stejně výjimečné místo v jeho vzpomínkách má také Hrádeček jako místo mnoha setkání: „V době, kdy se lidi většinou zavírali doma, jeho dům byl k dispozici. Otevřenost toho domu byla něco naprosto neobvyklýho. Kdokoli měl odvahu čelit estébákům, kteří ho hlídali, mohl jej navštívit.“

Tři dny rovná se emigrace!

Začátkem osmdesátých let se Martin Věchet poprvé a naposled pokusil o emigraci. O svém plánu se zmínil před Olgou Havlovou, která vyjádřila jistý nesouhlas: „‚Vždyť tady nikdo nezůstane,‘ řekla mi trošku vyčítavě. Znělo to od rány, tak akurátně, zároveň maminkovsky. Tak trošku mě za to sprdla.“

Společně s kamarádem Pavlem Budajem tehdy získali výjezdní doložku (Martin měl potvrzení od lékařky, že potřebuje pobyt u moře ze zdravotních důvodů) a koupili si zájezd do Jugoslávie. 

Měli v úmyslu přejít hranice poblíž Terstu. Ale protože jejich zájezd měl „svého“ estébáka, který účastníky hlídal, museli předstírat, že se vydávají jen na malý výlet po okolí. 

„Šli jsme tři dny a tři noci – a už od druhého dne jsme měli tušení, že nás možná někdo sleduje. Já jsem si ještě před hranicemi rozřízl nohu a váhal jsem, jestli mám pokračovat dál. Pak jsme se rozdělili. Pavel šel dál, vstříc Itálii, já jsem se vracel,“ popisuje Martin Věchet. Jugoslávští policisté ho chytili hned vzápětí, Pavla Budaje přivedli druhý den. 

„Ten estébák na nás řval jako tur, co si myslíme. ‚Tři dny rovná se emigrace!‘ opakoval.“ Zjistili, že jejich hotelový pokoj je už obsazený jinými hosty a jejich svršky, které v něm nechali, si rozebral personál. 

Olga Havlová měla z jeho návratu pochopitelně radost: „Jé, ty ses vrátil? To je dobře!“ přivítala ho, když po návratu do Čech znovu zavítal na Hrádeček. 

Krmelce v Podkrkonoší a vysněná kotelna

Brzy poté pojal Martin Věchet úmysl přihlásit se na Husovu bohosloveckou fakultu ke studiu teologie. „Rok jsem se připravoval, jezdil jsem na setkání křesťanské mládeže, na semináře, na biblické hodiny na faře,“ vzpomíná. Po roce mu farářka Naděžda Brázdilová oznámila, že to není možné: fakulta prý sdělila, že ho bohužel nemohou přijmout. 

Martin nastoupil jako zaměstnanec trutnovského polesí. V zimě objížděl na běžkách podkrkonošské lesy a dával zvěři do krmelců potravu, na jaře sázel stromky a vyžínal okolo nich trávu. „Byla to úžasná práce, která mi dávala smysl,“ konstatuje. 

Posléze začal pracovat jako topič, což mu vydrželo až do roku 1989. Začínal v kotelně v trutnovském Úpavanu, poté se přestěhoval do Prahy. Z kotelny na vysočanském gymnáziu záhy odešel, protože po něm žádali, aby vstoupil do ROH. Další na řadě byla kotelna Metrostavu, kde pracovala i řada dalších disidentů. „Topil jsem tam s kumpány, jako byl Petr Uhl, Ondřej Němec, Jan Hrabina, Marek Šimon nebo Ivan Lamper,“ vzpomíná pamětník. Práce byla fyzicky náročná, za noc bylo potřeba navozit a naházet do kotle několik desítek koleček koksu, ale zato umožňovala velkou časovou flexibilitu: po několika dnech nepřetržité práce následoval až týden nepřetržitého volna. 

Uvažoval v té době o podpisu prohlášení Charty 77, ale jak říká, „několika lidmi mi to bylo rozmlouváno. Prý už není rok 1977, byl to rok 1985, 1986, a podstatnější než podpis pod Chartou bylo něco dělat.“

Rozehnaný koncert ve Starých Bukách

I během práce v Praze se vracel do Podkrkonoší s taškami plnými samizdatů, které často sám opisoval na psacím stroji značky Mercedes. Účastnil se bytových seminářů, koncertů, setkávání na „barácích“ obývaných příslušníky undergroundu. 

Mnoha těchto setkání se účastnil i Václav Havel. „V roce 1984 byl Václav pozván do Starých Buků na jeden z prvních pokusů o nezávislý svobodný hudební festival,“ vzpomíná Martin Věchet. On sám tam jel na traktoru, který měl do Starých Buků přivézt aparaturu. Ještě před příjezdem do vesnice byl ale zatčen a odvezen na výslech. V hospodě ve Starých Bukách, zaplněné stopadesáti návštěvníky, mezitím řádila policie. Dorazil tam také Václav Havel, který duchapřítomně předstíral, že tam přišel jen náhodou, aby si koupil cigarety. Ale protože koncert se nemohl konat, všech stopadesát návštěvníků pozval na večírek k sobě na Hrádeček. 

Martin Věchet mezitím podstupoval „jeden z nejhnusnějších výslechů, co jsem kdy zažil. Estébák Šantroch mi vyhrožoval, že když nebudu do protokolu říkat, co chtějí, zmlátí mě, že mě doma nepoznají. Zejména chtěli vědět, kdo mě instruuje, pro koho to dělám, kdo mě navedl. To byl způsob, jak vyslýchali mladé lidi. Nevěřili, že by mladý člověk mohl něco vymyslet sám.“

Když se ho zeptali, odkud zná Václava Havla, odvětil: „Z Rudého práva. Tam se o něm často píše.“ To policisty rozzuřilo ještě víc a vzbudilo to v nich agresivitu. Netloukli ho, ale výslech, který se táhl až do pozdních nočních hodin, mu nahnal strach. 

„Výslechy byly častějí nebo méně časté podle toho, jak jsem byl aktivní,“ vysvětluje. „Bylo to různé. Když se v SSSR k moci dostal Gorbačov, bylo rok ticho. Najednou se k výslechům nechodilo.“

Východočeský Woodstock a jeho následky

Atmosféra druhé poloviny osmdesátých let byla podle Martina Věcheta poněkud ambivalentní. Na jednu stranu došlo k jistému uvolnění, v kinech se objevovaly například filmy Miloše Formana, kapely jako Psí vojáci, Garáž nebo Půlnoc mohly polooficiálně vystupovat, na druhou stranu represe proti undergroundu pokračovaly v plné síle. Na malém městě, jako byl Trutnov, to bylo znát ještě citelněji než v Praze. „Byla nás tam jenom hrstka a místní estébáci, kterých bylo okolo dvaceti, na nás měli mnohem více času,“ konstatuje Martin Věchet. 

Největší akcí, kterou v té době inicioval, byl pokus o na tu dobu velký nezávislý hudební festival – Východočeský Woodstock. Inspirovalo ho setkání v pronajaté čekárně na nádraží v Meziměstí, kde překladatel Lubomír Dorůžka pouštěl videozáznam ze skutečného Woodstocku. Dějištěm se měl stát pozemek na okraji Trutnova, který Martin Věchet krátce předtím koupil za 20 tisíc Kčs. O tom, že by si na akci sehnal oficiální povolení úřadů, vůbec neuvažoval. „Když je ta perestrojka, tak to prubnem,“ prohlásil jeho přítel a spoluorganizátor František Stárek, řečený Čuňas. „Ale brzy jsme se přesvědčili o tom, že perestrojka je jenom na papíře,“ dodává Martin Věchet. 

Akce měla téměř profesionální propagaci, byly vytištěny letáčky, které se šířily po Praze, což bylo na tu dobu velmi nezvyklé, undergroundové akce se konaly v přísném utajení a informovalo se o nich jenom šeptandou. Martinovi přátelé na jeho pozemku postavili pódium z lešenářských trubek, stavěli dřevěné stánky, vyhloubili díru pro suchý záchod. Byly přivezeny sudy s pivem, nachystána aparatura. Kapely jako Už jsme doma, Hally Belly nebo Elektrická svině už byly na cestě. Vše jako na „opravdovém“ festivalu. 

„V den zahájení nás pozatýkali,“ říká Martin Věchet. Policisté mu nedovolili vstoupit na jeho vlastní pozemek. „Celý region byl obklíčen Veřejnou bezpečností, Státní bezpečností, asi i kriminálkou. Návštěvníky vystupující na nádraží vraceli zpátky do vlaků,“ popisuje. Policisty ještě víc rozzuřil příjezd francouzského a rakouského televizního štábu, stejně jako fakt, že u jednoho z návštěvníků našli v autě kalendářík s logem Charty 77 a polského hnutí Solidarność. StB dodatečně nechala celý pozemek pokropit močůvkou.

Martin Věchet upozorňuje na to, že organizátoři i návštěvníci cítili solidaritu místních obyvatel, což dříve vůbec nebývalo obvyklé: „Narozdíl od Budějovic (drastický policejní zásah proti návštěvníkům koncertu Plastic People roku 1974, pozn. red.), kde to estébáci zmasakrovali, návštěvníci tam leželi v krvi, a když prosili místní lidi o vodu, řekli jim: ‚Máničko, nachlastej se z kaluže‘ – tady cítili spikleneckou atmosféru. Místní obyvatelé nám radili: ‚Pozor, támhle za křovím je schovanej estébák.‘ Byla tam solidarita. To byl velký posun proti těm sedmdesátým letům.“

Co kdyby se ti tady něco stalo, Martine?

Sám Martin Věchet byl tedy zatčen, ale ještě téhož večera ho propustili s upozorněním, že druhý den ráno si pro něj zase přijdou. I to bylo nezvyklé. 

Druhý den v osm ráno skutečně zazvonili u jeho rodičů a Martin Věchet dostal pokyn nasednout do auta, v němž už seděli tři estébáci. „Někam jsme jeli, původně jsem se domníval, že mě vezou do vazby. Místo toho mě odvezli na opuštěný hřbitov po sudetských Němcích. Ukazovali mi rozbité hrobky. Stáli vedle mě, ukazovali na porcelánový portrét na jednom hrobě a říkali: ‚Vidíš, Martine, ten obrázek je už vybledlý. Ale my tady pořád jsme. Co ty si o tom myslíš? Co kdybychom tě tady nechali?‘“ Podivná cesta s přízračnou atmosférou pokračovala celý den. Odvezli ho do lesa, poté zas na jiný hřbitov. Pokračovaly i otázky, které v Martinovi vyvolávaly tísnivé pocity: „Co kdyby se ti tady něco stalo? Nikdo by se to nedozvěděl.“

V podobném duchu s ním příslušníci StB cestovali celé čtyři dny, až do neděle. Přesvědčovali ho ke spolupráci se Státní bezpečností, nabízeli mu, že by si jako krycí jméno mohl zvolit indiánskou přezdívku. 

„Nejhorší na tom byla ta nejistota. Člověk nevěděl, jestli mě v lese vyhodí z auta, zmlátí, nebo odvezou na vyšetřovnu a dají do vazby. Schválně přede mnou nekonečně dlouho sepisovali papíry, o kterých jsem nevěděl, co znamenají. Tohle deptání je horší než jistota: ‚Jdeš na vazbu, dostaneš tepláky.‘“

Festival pro něj nakonec skončil prokurátorskou výstrahou, což byl jakýsi předstupeň obvinění. „Kdyby nepřišel listopad 1989, směřovalo to za katr,“ konstatuje Martin Věchet.

Zítra ve stejný čas na stejném místě

V letech 1988 a 1989 žil Martin Věchet se svou partnerkou v Děčíně. Narodila se jim dcera Marta, která přišla na svět v Ostrově nad Ohří, v jedné ze dvou porodnic, které již za totality umožňovaly přítomnost otce u porodu.  

V té době se Martin Věchet se dvěma společníky snažili zřídit v Děčíně ilegální tiskárnu samizdatu. Technické zařízení mělo být dodáno, jak říká, „z disidentského ústředí“, tedy pravděpodobně s finanční pomocí Nadace Charty 77. Až později se ukázalo, že člověk, se kterým tiskárnu připravoval, byl agentem StB a že Státní bezpečnost byla o vznikající tiskárně od začátku informována. 

První dny roku 1989 trávil Martin Věchet v Praze, kde se také zúčastnil první demonstrace Palachova týdne. „Končila okolo páté nebo šesté. Lidi se po sobě dívali – a najednou nevěděli, co dá. Někdo si mě vysadil na ramena a začal jsem volat: ‚Zítra se tady sejdeme znovu, ve stejný čas na stejném místě.‘ Tím byl Palachův týden v podstatě zahájen.“

On sám se ale dalších demonstrací už nezúčastnil, protože druhý den velmi brzy ráno ho přišla do kotelny zatknout Státní bezpečnost. Ocitl se v cele předběžného zadržení v podzemí v Bartolomějské nebo v Konviktské ulici. „Nikdo ti nic neřekne, jenom mě neustále vyslýchali. Kdo mě navádí, s kým jsem ve spojení. Občas ti dají najevo, že nemá cenu zapírat, protože stejně vědí všechno,“ popisuje Martin Věchet. „Člověk na těch několik dní v podstatě zmizel. Spadl jsi do černé díry, nikdo o tobě nevěděl.“

Sem si ho po několika dnech přijeli vyzvednout hradečtí příslušníci StB. „Zjistil jsem, že je vlastně rád vidím. Byli to ‚moji‘ estébáci, byla to jistota,“ směje se Martin Věchet. Odvezli ho do domu jeho rodičů, kde se měl zdržovat v jakémsi domácím vězení. Před jeho domem hlídkoval příslušník StB, který ho sledoval na každém kroku při pochůzkách po městě.

Viděl jsem jejich nepříčetné oči

17. listopad 1989 ho zastihl opět v pražské kotelně: „Přiložil jsem do kotle co nejvíc a namířil jsem si to na Národní třídu,“ vzpomíná. Ale místo aby stál v davu skandujících demonstrantů, podařilo se mu proklouznout za policejní kordón, do místa, kde vydávali pokyny příslušníci StB. „Ocitl jsem se v té jejich estébácké kuchyni. Bylo to hnusné, vidět, jak to funguje. Ti fízlové byli jak smyslů zbavení. Viděl jsem ty jejich nepříčetné oči. Přiváděli demonstranty vytažené z davu, házeli je na zem a tam je mydlili. Brutálně je nakládali do antonů. V jednu chvíli už mi to nedalo a ozval jsem se: ‚Nemlaťte ho!‘ V tu chvíli se na mě podívali, ukázali na mě. Začal jsem zdrhat.“

V nadcházejících dnech a týdnech se, jak říká, „pohyboval v trojúhelníku Trutnov–Děčín–Praha“. Účastnil se také činnosti prověrkové komise, která vyšetřovala činnost trutnovské StB. Brzy cítil jisté rozčarování, když viděl, že v trutnovském Občanském fóru se objevují bývalí komunisté a lidé, kteří šli na ruku komunistickému režimu. Neměl chuť vstupovat do politiky, spíše si chtěl konečně splnit své sny.

Východočeský Woodstock po druhé... a po pětadvacáté

Jedním z nich bylo uskutečnění festivalu Východočeský Woodstock, který v roce 1987 rozehnala policie. 

Narazil ale na byrokratické obstrukce velmi podobné těm před rokem 1989: „Paní na městském úřadě mi dala do ruky formuláře, které tam ležely ještě z dob bolševika. Stálo tam, že zaručujeme, že se na festivalu nebudou tančit ‚nepřístojné a nevhodné tance‘ a že zajistíme, že dovnitř nebudou vpuštěni ‚nevhodně a nepřístojně oblečení lidé‘. Zeptal jsem se jí, kdo určuje, co je nevhodné a nepřístojné. A ona mi řekla, že to buď podepíšu, nebo se akce nebude moci konat,“ popisuje. 

Festival nakonec proběhl s účastí mnoha dříve zakázaných kapel i těch, které fungovaly polooficiálně, jako byla například Garáž či Psí vojáci. Dorazilo více než dva tisíce návštěvníků. Martin Věchet měl pocit, že si tím splnil sen i svou „občanskou a disidentskou povinnost“. 

Stále ale musel čelit dotazům, kdy se bude konat další ročník. Martin Věchet nic takového neplánoval, jeho názor ale změnil zásah policie v trutnovském klubu End v červnu 1991, kdy vpád policistů přerušil koncert Psích vojáků. 

„‚Tak dost,‘ řekl jsem si, ‚provětráme policajtům perka.‘“ Festival se od té doby konal každý rok (s výjimkou roku 1998, kdy jeho zakladatel odjel do Kanady na pobyt u severoamerických Indiánů) až do roku 2016, kdy se trutnovská radnice rozhodla pozemky, na nichž se festival konal, přeměnit v komerční a průmyslovou zónu. V některých letech se vstupenky i vracenky zcela vyprodaly a festivalu se účastnilo přes deset tisíc návštěvníků. 

„Je to výsledek osobních antipatií,“ konstatuje Martin Věchet. „Ta nenávist je silnější než ta věc samotná.“

Místo knihkupectví galanterie a zlatnictví

Dalším dlouhodobým snem Martina Věcheta bylo otevření knihkupectví, kde by se prodávaly dříve zakázané knihy a gramodesky.  

V rámci malé privatizace dostal příležitost tento sen realizovat, nakonec to ale dopadlo trochu jinak. Vzal si úvěr a na aukcích malé privatizace vydražil nejprve malou galanterii a později zlatnictví. Ani jeden z těchto obchodů ale nakonec v knihkupectví neproměnil, zachoval jejich původní zaměření, protože o galanterní zboží i šperky byl ve městě zájem. Projevil se jeho podnikatelský talent a galanterie i zlatnictví pod vedením Martina Věcheta prosperovaly. 

Již během malé privatizace se ale setkával s tím, že v rámci malé privatizace docházelo k podvodům. Noví majitelé obchodů například byli povinni odkoupit zboží, které zůstalo ve skladech – zboží často neatraktivní a těžko prodejné. Mnozí to řešili tím, že zboží nezaplatili a už předem kalkulovali s tím, že podnik, který zboží dodal, bude zprivatizován a případný soudní spor vyzní do ztracena.

Mravní laťka se posunula jinam

Martin Věchet nebyl po roce 1989 příznivcem postavení KSČ mimo zákon a tento názor zastává dodnes. Domnívá se však, že zločiny komunismu měly být potrestány rázněji a hlavně okamžitě po změně režimu. Domnívá se, že od té doby se mravní měřítka ve společnosti a zejména v politice výrazně změnila: „To, že někdo byl u Státní bezpečnosti, už dneska nikoho ze společnosti a z politiky nevyřadí. Společenské laťky se posunují někam úplně jinam,“ říká. „Ten hlavní zlom podle mě nastal s příchodem Václava Klause do prezidentské funkce.“

Přesto cítí velkou vděčnost za to, že žijeme v současné době: „Ještě ani v roce 1988 nebo 1989 jsem nečekal, že komunisté odejdou. Jsem rád, že žijeme v této společnosti,“ konstatuje. Pandemii koronaviru považuje za varování společnosti přesycené vlastními možnostmi: „Je to takový varovný prst, abychom se všichni trochu zklidnili. Všeho už bylo strašně moc. Říkal jsem si, že se snad uzábavujeme. Zábava pro zábavu. Ta společnost se někam hnala, aniž by byla v dohledu cílová rovinka.“