„No, tak samozřejmě bylo to to, že bratr a sestra emigrovali v roce 68 do Švýcarska. Jsou oba výrazně starší než já. Je to způsobeno tím, že máme společného otce, matku jinou, otec se rozvedl a podruhé se oženil. Z toho druhého manželství jsem vzešel já, z prvního manželství má mého bratra a moji sestru, kteří emigrovali, jak jsem již řekl, v roce 68 do Švýcarska, což samozřejmě v té době tvrdého komunismu byl velký škraloup a s tím jsem se potýkal.“
Dotaz: "Můžete pohovořit o okolnostech té emigrace? Věděl jste, že se k tomu chystají nebo jakým způsobem to proběhlo?" -
„No, to jsem vědět nemohl, protože oni emigrovali v roce 68, kdy mi byly dva roky, takže jsem to úplně přesně nevnímal. Ale to jsem se dozvěděl až samozřejmě poté, na základní škole a samozřejmě na gymnáziu. Dopisovali jsme si s bratrem i se sestrou, oba nám výrazným způsobem pomáhali, zejména po úmrtí táty. Posílali nám tehdejší bony, což bylo platidlo, se kterým se dalo kupovat v tehdejším Tuzexu, takže jsme si vlastně přilepšovali, protože jsme žili z jednoho platu maminky, která mě vychovávala, takže ta naše situace nebyla úplně jednoduchá.“
„Potom jsme šli směrem dále k divadlu, Klicperovu, tehdy Vítězného února, kde už byly zapáleny svíčky, připli jsme si trikoloru, kterou mám dodnes, kterou jsem nosil v období sametové revoluce, a šli jsme na koleje, kde jsme založili stávkový výbor. A již první den byl takový mítink, kde jsme se tvrdě střetli se studenty tehdejšího fakultního výboru SSM, který se vykazoval jako velmi tvrdý výbor. Bylo tam tvrdé jádro, protože pedagogická fakulta v Hradci Králové v roce 1968 prošla velkou normalizací, muselo ji opustit spoustu pedagogů a někteří studenti s aprobací ruštiny, dějepisu, občanské nauky byli tedy děti vojáků, policistů tehdejších, byli velmi levicově zaměření. Přesto se nám stávkový výbor podařilo založit, mám dodnes list mnou psaný, kde jsou zástupci jednotlivých ročníků a hned jsme začali zasedat a současně jsme svoji činnost koordinovali s Občanským fórem a s dalšími fakultami, především s lékařskou a farmaceutickou fakultou.“
„Uvažovali jsme, jakým způsobem zorganizujeme první demonstraci. Tu jsme nechtěli svolat napřímo, protože jsme věděli, že Hradec je, v uvozovkách, komunistickým městem. Proto jsme se rozhodli, že si půjčíme nástroje, to znamená lopaty, hrábě, kolečka a budeme takzvaně uklízet město a přitom zvát občany na první demonstraci. To se naštěstí podařilo naprosto perfektně, zvali jsme občany a ta první demonstrace průvodem začala před zimním stadionem, pokračovala přes ulice města a vyvrcholila na Velkém náměstí. Tehdy to bylo ozvučeno tlampačem, amplionem z vodáckého klubu právě kamaráda a kolegy ze stávkového výboru Roberta Nováka. Poté jsme již zasedali v stávkovém výboru každý den a demonstrace byly rovněž každý den. Občanské fórum také vzniklo, kde jsme koordinovali svoji činnost, tehdy s Oldřichem Kužílkem, Josefem Vágnerem a dalšími.“
Jindřich Vedlich se narodil 5. srpna 1966 a celý život prožil v Hradci Králové. Jeho dva starší nevlastní sourozenci po roce 1968 emigrovali do Švýcarska, což do roku 1989 nepříznivě ovlivňovalo kádrové posudky rodiny. Během vysokoškolských studií na pedagogické fakultě v Hradci Králové se dostal do prostředí protirežimně smýšlejících osobností, neformálně sdružených okolo studentů navštěvujících vinárnu Bouda. Po událostech 17. listopadu se spolu s dalšími studenty z tohoto okruhu stal jednou z čelních postav studentského stávkového výboru v Hradci Králové. Původně ve velmi úzkém kruhu uspořádali první demonstraci v podobě úklidu města, později s růstem podpory veřejnosti organizovali i větší akce - lidský řetěz mezi Hradcem, Pardubicemi a Chrudimí, nebo papírovou zeď symbolizující odtržení KSČ od lidí. Za vrchol pak považuje spoluúčast na organizaci návštěvy manželů Havlových v Hradci Králové v lednu 1990. Po dokončení studií zůstal nějaký čas aktivní v politice v rámci strany ODA a dosud se angažuje v komunálních tématech.