"A náš velitel Kužel, poručík Kužel… on jel na koni. Můj známý mu držel koně, Pražák, byl to Čech a měl příjmení Pražák. Najednou něco zasyčelo nad hlavami a pod koně vletěl střelecký granát a takovou ránu to dalo, ani bych nevěřil, že to dá takovou ránu. Granát nevybouchnul, zůstal v zemi. Kůň se vzepjal na zadní nohy, on ho udržel a najednou přišel ten velitel naší roty rozhodoval se, kde zaujmeme stanoviště proti nepříteli. Nevěděli jsme, na které straně je. Pak začaly lítat bomby a granáty, takže se trefily všude. No, a už se objevili Němci, hala, hala, místo hurá křičeli hala, hala. Pobízel ten velitel k útoku, ti pálili po živém. Byli jsme na konci vesnice. Museli jsme couvnout a v té vesnici byly baráky pokryté slámou a to hořelo, jako kdyby to polil benzinem. Ta cesta byla v plamenu, tou cestou se nedalo jít a ploty tam byly ještě od první světový války ty drátěný. Ten barák a stavení byly oplocený, takže se přes ty zahrady nedalo. Část z nás se dostala k řece, ta říčka byla k západu. Tam jsme se zastavili a tam jsme se zakopávali."
Ještě by mě zajímalo, jaký jste měli vztah ke svým spojencům, k Rudé armádě? "Jo, s Rudou armádou jsme byli velcí přátele. Rusové nám pomáhali, kde mohli. Když útočila naše pěchota, tak pomáhali Rusové se vším možným. Já pamatuji, zůstal jsem v obklíčení. Frankov, tam padlo více našich vojáků, v takové rokli, kopřivy a divoký bez. Já tam spadnul a nemohl z toho vylézt. Ty Karpaty byly takové zrádný propasti, až najednou slyším křik německy. Křičí, pane bože, já se takhle přes ty listy dívám a koukal jsem… ti důstojníci měli takovou stříbrnou pásku na ruce. Ruku měl dole a takhle s ní kýval. Já z toho zeleného takhle koukám, páni, to je Němec. Dál jsem neodvážil hlavu z toho vystrčit. A tak ticho. Byl jsem tam dva dny. Němci v noci přitáhli minomet a pálili na naši stranu a sovětskou. Až na třetí den zaútočili Rusové, tam na to moje místo, a osvobodili mě."
"A ty podmínky byly strašně těžký, ty Karpaty. Tam bylo to, že stromy byly velký nepřítel vojáků. Každý letící náboj, mina drkla a explodovala ve vzduchu, kdežto v poli buchla v zemi a nebyly takové ohromné ztráty. A tam člověk slyšel, jako když kladivem uhodíš do stromu. Kulka ani nebouchla, ale vlítla do zelené halouzky, jako když ulomíte. Podíváte se, to starý vojáci už věděli, co to je, že to je nebezpečí. Kulky lítají, a to tam byly ohromný buky prastarý, les a voda na jídlo se jedla z louže. Neexistovalo, přinášeli vodu kuchaři v noci, taky vodu, kafe a jídlo. Ale vody byl nedostatek, ti kuchaři museli z něčeho vařit, tak to normálně z louže ze zákopu a z toho se vařila polívka."
"Jmenuji se Josef Vedral, narodil jsem se na Volyni, vesnička Ostrov. Můj otec byl chudý zemědělec, měl tam jen dva hektary pole a zajímal se o práci stolařskou a zednickou. Já jsem chodil do polské sedmileté školy a po ukončení polské školy jsem nastoupil do učení uzenářského u Matouše v Horochově na čtyři roky. Po vyučení jako tovaryš jsem pracoval v Lucku v uzenářství, dneska je to Bělorusko. Naše vesnička Ostrov je od Lucka vzdálená. To bylo oblastní město. To je tak asi všechno, co si člověk pamatuje."
"Najednou mě do obličeje začala lítat hlína, uslyšel jsem takovou ostrou palbu na levý ucho a už jsem byl na zemi s tím kolem. A on nasadil ten kulomet přede mě, to si dovedete představit. Kolo jsem nechal, po břichu to bylo z kopečka a on pálil jak vzteklej, střílel přede mnou, střílel dva nebo tři metry. Já koukám, já ho podlezu pod ty jeho výstřely... A ten, co mě doprovázel, křičí: 'Josef, co je?' Povídám: 'Zalehni.' Povídá: 'Oni po nás pálej!' Sundal pušku, to bylo z lesa a ono skutečně to bylo z lesa. To pálili Němci, protože na té samé křižovatce byl zastřelený český četař, zrovna takhle jel jako já na prohlídku, na silnici byl zastřelený."
Podpor. v. v. Josef Vedral se narodil 15. dubna 1915 na Volyni v obci Ostrov, okr. Sienkiewiczovka. Chodil do polské školy, poté nastoupil v Horochově na čtyři roky do uzenářského učení. V roce 1944 se dozvěděl o formování armády Volyňských Čechů a vstoupil do ní. Zúčastnil se nejtěžších bojů u Machnowky v rámci Karpatsko-dukelské operace jako člen pěší brigády. Ke konci války byl převelen na Žatecko, kde se podílel na zajištění pořádku v tehdejších Sudetech. Usadil se s manželkou v Damnicích na jižní Moravě. Syn narozený ještě na Volyni absolvoval vysokou vojenskou školu v Brně a pracoval v jaderných elektrárnách Temelín a Dukovany, další dvě děti se pak Vedralovým narodily v Československu..
