Vítězslav Velc

„Jako velitel OT-65 jsem dostal rozkaz, abych velel třem obrněným transportérům průzkumné čety. Chemické OT-65 nebylo vyzbrojeno, ale OT-65 průzkumníků měla ve věži kulomet. A navíc průzkumníci, na rozdíl od chemiků, prý uměli střílet. Za úkol jsme dostali obsadit náměstí v jednom polském městě, v názvu bylo Góra. Důstojníci již měli připravené mapy a letecké snímky. Na náměstí se sbíhaly tři ulice, do kterých se mělo rozmístit po jednom OT-65, samozřejmě s ostrou municí. Když jsem se zeptal, zda máme do Poláků střílet, tak důstojníci odpověděli: ,Desátníku, když na vás budou střílet, tak se na ně budete smát, nebo co?‘ Na to jsem řekl: ,Já nevím, a proč by na nás měli střílet?‘ ,Poláci jsou bojovný národ, mají doma brokovnice. Dělejte si tam, co chcete, když vám přes tu vesnici něco projede, budete mít průšvih vy.‘ Tak mě jako dvacetiletého kluka zamrazilo při představě, že bychom měli střílet do lidí. Potom jsem šel za průzkumníky, abych je seznámil s úkolem. Ti se na mě také udiveně dívali. Naštěstí rozkaz ještě před naším odjezdem zrušili.“

„Cestou zpět jsme byli všichni hodně unavení a stalo se, že kolona zastavila. Volal jsem na regulovčíky, jak dlouho se tu asi zdržíme. Odpověděli, že to bude určitě nějakou dobu trvat, ať to klidně zalomíme. Až budeme na řadě, že nám zabouchají na pancíř, aby nás vzbudili. Usnul jsem, najednou slyším rány a probral jsem se. Dívám se ven a před námi už nikdo nestál, čistá silnice. Regulovčík na mě volal: ,Bouchám vám už dlouho do vozu a nemůžu vás vzbudit. Už vám dávno ujeli.‘ Tak jsem zalomcoval s řidičem, aby se taky vzbudil, a říkal jsem mu: ,Jeď, prosim tě, jeď. Už nám ujeli.‘ Měli jsme přikázanou rychlost 30 km/h, abychom je dohnali, tak jsme zvýšili rychlost na 35 až 40 km/h. Doufali jsme, že po určité době je doženeme. Stále nic, před námi prázdná silnice. Jen za sebou jsem přes periskop viděl dlouhou kolonu. A najednou nás předjel gazík. Vyskočil z něj nějaký lampasák. Celkem dost riskoval. Otéčko jede rychle, ale špatně brzdí. Zastavili jsme. Přiskočil k našemu otéčku a bouchal nějakým montážním klíčem do pancíře. Napadlo mě: Tohle nevypadá dobře. Otevřel jsem poklop a vysunul se ven. Ptám se: ,Co je?‘ Důstojník křičel: ,Desátníku, co jste za idiota? Vedete celou strašickou kolonu úplně jinam.‘ ,Jak jinam? Vždyť nás sem poslali regulovčíci.‘ ,Nebudem o tom diskutovat. Nevíte, jak celou kolonu teď otočíme a pojedem zpátky?‘ ,No, to teda nevím, jak to uděláte.‘ Na poli se celá kolona otočila, pěkně jsme jej rozorali.“