Vítězslav Velc

„V srpnu 1968 jsme byli na návštěvě u příbuzných, sester mého dědečka, ve Vídni. Tehdy nebyl problém do Rakouska vycestovat, jen jsme nedostali žádné devize, ale to nevadilo. Když jsem se jako osmiletý kluk ráno 21. srpna probudil, našel jsem rodiče a tety u televize. Myslel jsem si, že se dívají na nějaký válečný film. Sledoval jsem Václavské náměstí, hořet tanky. Jsou to známé obrázky, jak jim Češi zapalovali nádrže. A nechápal jsem, proč stříleli na Muzeum na Václaváku. Objevily se i záběry mrtvol přikrytých vlajkami. Otec rozhodl, že se musíme hned vrátit do Čech, protože jsme tam měli příbuzné, především prarodiče. Tety nám nejdřív vzaly klíče od auta, že nás nepustí do války. Ale na otcovo naléhání nám klíče vrátily. Zajímavé to bylo na hranicích, protože jsme se jako jediní vraceli z Rakouska. Rakouský celník se nás ještě snažil přesvědčit, že nemá cenu jet do Československa, a ukazoval nám dva tanky, které stály na československé straně s hlavněmi namířenými na Rakousko. I český celník se nás ptal, jestli to myslíme vážně s návratem. Když jsme přitakali, tak nám otevřel závoru a pustil dál, kde už mimo našich celníků stáli i ruští vojáci.“

„Jako velitel OT-65 jsem dostal rozkaz, abych velel třem obrněným transportérům průzkumné čety. Chemické OT-65 nebylo vyzbrojeno, ale OT-65 průzkumníků měla ve věži kulomet. A navíc průzkumníci, na rozdíl od chemiků, prý uměli střílet. Za úkol jsme dostali obsadit náměstí v jednom polském městě, v názvu bylo Góra. Důstojníci již měli připravené mapy a letecké snímky. Na náměstí se sbíhaly tři ulice, do kterých se mělo rozmístit po jednom OT-65, samozřejmě s ostrou municí. Když jsem se zeptal, zda máme do Poláků střílet, tak důstojníci odpověděli: ,Desátníku, když na vás budou střílet, tak se na ně budete smát, nebo co?‘ Na to jsem řekl: ,Já nevím, a proč by na nás měli střílet?‘ ,Poláci jsou bojovný národ, mají doma brokovnice. Dělejte si tam, co chcete, když vám přes tu vesnici něco projede, budete mít průšvih vy.‘ Tak mě jako dvacetiletého kluka zamrazilo při představě, že bychom měli střílet do lidí. Potom jsem šel za průzkumníky, abych je seznámil s úkolem. Ti se na mě také udiveně dívali. Naštěstí rozkaz ještě před naším odjezdem zrušili.“