Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Veleman DiS. (* 1967)

• narozen 7. března 1967 v Příbrami

• vystudoval kuchařské učiliště ve Vysoké Peci

• kvůli protirežimním řečem ho vyslýchala Státní bezpečnost (StB)

• v únoru 1989 ho vyšetřovali kvůli účasti na jedné z demonstrací během Palachova týdne a podpisu petice za propuštění Ivana Martina Jirouse

• po sametové revoluci si doplnil maturitní vzdělání

• v letech 2000–2004 absolvoval vyšší odbornou školu sociálně právní

• téměř dvě dekády pracoval na sociálním odboru městské části Praha 10

• v roce 2023 se stal sociálním pracovníkem roku

• v roce 2024 žil v Praze

Od plotny do kanceláře – tak by se dala popsat změna, kterou si po sametové revoluci prošel Pavel Veleman. Jako vyučený kuchař zatoužil ve znovu nabyté svobodě pomáhat potřebným. Na rozdíl od mnoha dalších si totiž nedělal iluze a věděl, že s novou dobou, kterou ovšem vřele přivítal, přijdou i zapomenuté problémy.

Ve škole nás učili udávat

Pavel Veleman se narodil 7. března 1967 v Příbrami Jitce a Pavlovi Velemanovým. Matka učila na místní základní škole, otec pracoval v tamních uranových dolech (nejprve jako horník, později jako řidič). Vyrůstal společně s bratrem Tomášem. V rodině Velemanových však mělo být dětí více. Pavel Veleman se narodil jako jedno z trojčat – z nichž jedno se už narodilo mrtvé a těžce postižená sestra se dožila dvou let. Náročný předčasný porod nejspíš ovlivnil i první roky života Pavla Velemana. Ten dlouhá léta koktal, pročež se bál mluvit, což tvořilo začarovaný kruh. Ve škole, kam nastoupil roku 1973, byl často terčem posměchu. A nepomáhala tomu ani skutečnost, že jeho matka byla na stejné základní škole učitelkou. Aby synovi ulehčila, později odešla pracovat do jiné školy.

Dětství a dospívání v Příbrami s sebou neslo řadu specifik. Pavel Veleman vzpomíná na své rodné město jako na zničené a depresivní místo. Místní byli očkováni komunistickou propagandou – hornické město mělo jakousi nálepku nadřazenosti. „Lidi měli, že jsou něco jako trošku lepšího, že mají lepší zboží, protože se tam vozilo na hornický dny. Jak jsem dorůstal, začal jsem to nesnášet. Kolem puberty jsem na ten kult hornictví byl alergický,“ popisuje. O existenci příbramského pracovního táboru Bytíz neměl jako dítě ani tušení, jeho historii neznal. Bytíz byl největším z uranových táborů na území Československa s ubytovací kapacitou až 2 000 odsouzených.[1] V roce 1961 převzal funkci zrušeného tábora Vojna a byla sem přesunuta většina vězňů, kteří nebyli propuštěni v rámci rozsáhlé amnestie v roce 1960. V té době však ještě nebyl Pavel Veleman na světě. Problematiku uranových dolů si uvědomil až později prostřednictvím svého otce. V dolech se během komunistického režimu tlačilo na vysoký výkon, avšak ve velmi primitivních podmínkách v nebezpečném prostředí. Mnoho vrstevníků a bývalých kolegů otce zemřelo, nejspíš v důsledku ozáření, v nízkém věku. Otec zemřel v 76 letech, když už jeho přátelé dávno nežili.

Život v normalizačním Československu byl pro Pavla Velemana náročný. Moc dobře si uvědomoval, že vyrůstá v nesvobodě. Ve škole je krmili propagandou, jak vzpomíná, měli několik učitelek, které uznávaly stalinismus. Jedna z nich děti učila, že mají udávat. „Byla to ženská, která nám v hodinách říkala, že když někdo něco řekne proti režimu a my to uslyšíme, máme to nahlásit. Už tehdy jsme z toho byli hotoví, přišlo mi to strašný. Chápal jsem, že mě vede k udávání,“ vzpomíná. Jako náctiletý měl Pavel Veleman pocit, že komunismus nikdy nemůže skončit. Když se on nebo někteří jeho kamarádi jakkoliv vymezili proti režimu, všichni ostatní se báli a nikdo se neodvážil přidat.

Po ukončení základní školy nastoupil na kuchařské učiliště ve Vysoké Peci. Rozhodl se tak na radu rodičů a také proto, že měl průměrný prospěch a na jiná řemesla prý neměl nadání. Ani tam nezažíval dobré období, v novém prostředí musel kvůli vadě řeči trpět šikanu. Radost měl během studia alespoň z kulturního života – chodil do filmového klubu, nadchlo ho i divadlo.

Sametovou revoluci jsme oslavili s majorem Zemanem

Po vyučení působil v různých stravovacích zařízeních, později byl kuchařem v závodní jídelně v čenkovických strojírnách. V té době se poprvé setkal s příslušníky Státní bezpečnosti (StB). Tehdy se vyjádřil hanlivě vůči režimu, jeden ze zaměstnanců ho slyšel a sdělil to svému synovi, který byl estébák. Odezva na sebe nenechala dlouho čekat a Pavel Veleman musel své chování vysvětlit při výslechu, který probíhal v poměrně uvolněném duchu. Nakonec vyvázl bez problému. Ovšem další vroubek si připsal, když se v lednu 1989 účastnil v Praze jedné z demonstrací během Palachova týdne a když podepsal petici za propuštění Ivana Martina Jirouse.

Někdy v únoru roku 1989 ho StB předvolala k výslechu. „Tam už byli ostřejší. Chtěli vědět pochopitelně, kdo mi to dal, kdo to přinesl a tak dále. Šel jsem tam tehdy vyzbrojenej od Miloše Fryše tím paragrafem, že nemám vypovídat,“ popisuje a pokračuje ve vyprávění: „Byl to pro mě možná jeden z nejošklivějších zážitků, že mě to psychicky hodně sebralo. Byl tam jeden hodnější a jeden přísnější a kroužili kolem mě. Já jim furt říkal, že nebudu nic vypovídat. Oni hledali moje slabé místo. A našli ho.“ Vyšetřovatelé začali Pavlu Velemanovi vyhrožovat, že přivolají jeho otce, z čehož měl strach. „Bál jsem se, že přijde, s kým se kamarádím. Najednou jsem se strašně lekl, že otec se z toho tady úplně podělá,“ vysvětluje. Předvolání otce se nakonec nekonalo, Pavel Veleman sice nic neprozradil, ale odcházel psychicky rozrušený. „Cestou v autobuse jsem se rozbrečel,“ vzpomíná. Doma pak rodičům pro jistotu řekl, co se stalo. Což jeho stavu moc nepomohlo. „Máma se začala bát, že ji vyhodí ze školy. Moc mi to neusnadnili, dávali mi to za vinu,“ říká.

Zanedlouho ale přišel 17. listopad, který odstartoval proces, který měl vyústit v pád režimu. Ještě v listopadových dnech měl Pavel Veleman obavy, že se komunisté u vlády udrží. „Měl jsem pocit, že lidem v tom nevadí žít, že jim to vyhovuje. Málokdo se stavěl proti,“ říká. Navíc ve středočeské Příbrami dění nemělo takové obrátky jako v Praze. Když se svým kamarádem Milošem Fryšem provolávali různá hesla v centru města, skoro nikdo se k nim nepřidal, město bylo vylidněné. V následujících dnech Miloš Fryš několikrát pronesl, že to nemá cenu. V jejich očích ještě nic nebylo jisté. Třešničku na dortu tomu dodala událost z místního divadla. „Přijel tam Brabec, herec majora Zemana, přijel nám dělat revoluci. Opět sedím v divadle s Milošem Fryšem a ten opět povídá: ,Ty vole, major Zeman, já jdu.‘ Celá ta absurdita toho, že tam postaví toho Brabce, kterej teda možná nebyl tak úplně zlej člověk, ale byl tak profáklej,“ vzpomíná a dodává: „Nechápu, že ten člověk neměl soudnost a neřekl: ,Prosím vás, já tam nemůžu jezdit.‘ Takže jsme to oslavili s majorem Zemanem. On si pak vzal slovo a řekl: ‚Když jsem hrál majora Zemana, tak jste mě všude zvali – a teď mě nechcete.‘“

Je těžké kritizovat systém a zároveň hájit zájmy úřadu

Po sametové revoluci ještě pracoval jako kuchař v jídelně Československé obchodní banky. Už tehdy si ale začal všímat toho, že téměř nikdo neřeší sociální péči. „Všichni měli pocit, že se nás to netýká. Byla to překonaná věc,“ říká. On si ale uvědomoval, že je potřeba začít řešit sociální politiku. „Předtím jsem neznal nikoho, kdo bydlel na ubytovně – a najednou takových lidí bylo plno,“ říká. Režim pádu vítal se vším všudy, devadesátá léta na rozdíl od mnohých jiných příliš nekritizoval, avšak má za to, že politici neměli zavírat oči před sociálními problémy. Jak říká, politici jakoby přebrali normalizační dikci – v rámci privatizace mnoho lidí, kteří měli štěstí, získalo byt či dům za velmi nízkou cenu. Podle Pavla Velemana tím politici umlčovali své voliče.

Nový směr v jeho životě mu pomohla najít jeho žena, která mu dodala sebevědomí a hodně ho ovlivnila. Na počátku devadesátých let zkusil štěstí v Divadle Pod Palmovkou (divadelní práce byla jeho snem), ale po krátké době zjistil, že studium režie by nejspíš nezvládl. Se ženou se vrátil do Příbrami, kde vystudoval střední školu a roku 2000 si dodělal maturitu. Přihlásil se na kulturologii, kam ho ale nepřijali. Nakonec nastoupil na vyšší odbornou školu sociálně právní, kterou úspěšně zakončil v roce 2004. Během studia pracoval v knihkupectví nakladatelství Academia.

Po ukončení studia začal působit na sociálním odboru městské části Praha 10. Brzy zjistil, že mu chybí práce v terénu – jeho působnost se zmenšila řešením dávkového systému, který zaměstnance zahlcoval a na nic jiného nezbýval čas. Vnímal, že je potřeba komplexní sociální péče, kterou ovšem stát často nemůže zajistit kvůli přetlaku v jiných sférách. Ve své práci se věnoval převážně seniorům, kterým zajišťoval pečovatelské služby. Pomáhal také tzv. „zanašečům bytů“ – tedy lidem, kteří hromadí věci, plní jimi svůj byt v nezměrném množství a odmítají se jich zbavit, čímž vzniká spor s ostatními vlastníky bytových jednotek.

V roce 2015 se také Pavel Veleman věnoval několika syrským uprchlíkům, kteří ovšem v České republice nezůstali. Tehdejší přístup politiků i společnosti kritizoval. Zamýšlí se také nad rasovou otázkou – když v roce 2022 přijížděli na pražské hlavní nádraží romští ukrajinští uprchlíci, dostalo se jim diametrálně odlišných podmínek a byli separováni od ostatních. Celá událost ho silně zasáhla a mrzela ho. V průběhu let se dostával do sporu se svými kolegy a nadřízenými. A to zejména kvůli svému pohledu na sociální politiku. „Jsem stoupencem kritické sociální práce. Ale je těžké kritizovat systém a zároveň hájit zájmy úřadu. Tím jsem se dostával do střetu s nadřízenými i politiky,“ vysvětluje Pavel Veleman, který roku 2023 z úřadu Prahy 10 po téměř dvou dekádách odešel. Ve stejném roce se ještě stal sociálním pracovníkem roku. V roce 2024 žil v Praze.

 

 

[1] Historie. Online. Věznice Příbram. Dostupné z: https://web.archive.org/web/20210114014516/https://www.vscr.cz/veznice-pribram/informacni-servis/historie/. [cit. 2024-08-29].