Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Velichová (* 1941)

• narozena 10. září 1941 v české vesnici Šumice v rumunském Banátu

• od útlého věku zapojena do hospodářských prací

• za komunistického režimu museli státu povinně odevzdávat zemědělské dodávky

• provdala se v 15 letech

• v roce 2023 žila v Šumici

České dívky v rumunském Banátu vstupovaly do manželství ještě v nedospělém věku. Více než polovinu 20. století se lidé brali mezi rodinami stejné víry a v mnoha případech pouze v jedné vesnici. Církevní i úřední potvrzení bylo druhotné, protože platila smlouva mezi snoubenci, potvrzená kolektivem obce.

Helena Velichová se provdala už ve svých 15 letech. Rozhodli rodiče. K vdavkám obdržela pole, na němž po zbytek života se svou rodinou pracovali. Museli si vystačit s vlastní úrodou, neměli příliš možností placené práce. Muži odcházeli do zaměstnání a ženy je mezitím zastoupily na polích i v hospodářství, proto na sobě nesou viditelné známky nesmírně tvrdé a dlouholeté práce.

„Můj milý za mnou chodil a najednou, jednou večer, tam přišli jeho táta s mámou, abych si ho vzala. Byla jsem ještě mladá a hloupá, ale oni potřebovali někoho, aby k nim šel dělat. Pást krávy, kopat a já že budu dobrá. Vdávat se mi nechtělo, ale bylo nás doma hodně a naši mě k tomu připravili, že je to dobré. Musela jsem poslouchat. Doma bylo pět dětí, museli nějaké vypakovat,“ vypráví Helena Velichová z Šumice. „Ženy se tu ale nenechaly rozvést, spíš trpěly. Musely jít dál.“

Většina českých osadníků přišla do rumunského Banátu ve dvacátých letech 19. století. Oblast osídlili postupně v několika kolonizačních vlnách. Založili tu vesnice Gerník, Rovensko, Svatá Helena, Bígr, Eibentál, Šumice, Svatá Alžběta a na dnešním území Srbska také Češko Selo. Severněji pak vznikly vesnice založené českými Němci, jednalo se o Wolfswiese, Weidenthal, Weidenheim a Lindenfeld.

Šumice v rumunském Banátu byla založena roku 1827 rodinami z Plzeňska, které rozprodaly svůj majetek, aby se vydaly na dlouhou cestu do „země zaslíbené“. Původně měla ležet v blízkosti vesnic Koptur a Korny v úrodné oblasti na břehu Dunaje, ale jejich tehdejší obyvatelé tam české přistěhovalce nechtěli. Kopturští a Korňanští proto podplatili důstojníky 13. hraničářského pluku z Karansebeše, kteří zde vyměřovali území nové osady Šumice. Při příchodu osadníků z Čech zneužili jejich neznalosti rumunského jazyka a vytlačili je z úrodného údolí do nehostinných kopců. Šumice vznikla přibližně ve výšce 600 metrů nadmořské výšky. V roce 1830 měla 123 českých obyvatel a při sčítání v roce 2017 zde žilo už jen 62 Čechů, jejichž počet rok od roku klesá.

Za komunistů jsme se o Pánu Bohu neučili

Helena Velichová, rozená Kalinová (rumunsky Calina), se narodila 10. září 1941 v Šumici jako prvorozené dítě Františka a Matyldy Kalinových. Vyrůstala v rolnické katolické rodině a stejně jako řada dalších místních rodin žili v malém domě s hospodářstvím. Od útlého dětství pomáhala i Helena, nenašli byste tu jediné dítě, které nevodilo kravku na pastvinu. Dobytek patřil k tomu nejcennějšímu, co rodiny vlastnily, a peníze si přivydělávaly porůznu. Například otec Heleny, František Kalina, si přivydělával opravami bot. Docházeli za ním místní, ale své zájemce měl především z okolních rumunských vesnic.

Helena Velichová přišla na svět do hektického období druhé světové války, v níž Rumunsko ještě do roku 1944 představovalo německého spojence. Do zdejší základní školy nastoupila mezi roky 1947–1948, kdy se Gheorghe Gheorghiu-Dej chopil v komunistické straně moci. Vytlačit víru z veřejného života patřilo v Rumunsku k podobně prioritním cílům, jako tomu bylo po komunistickém převratu v Československu. Katechismus musel být ve školách zrušen. „Děti učili ve škole náboženství a věci o Pánu Bohu, ale nás už ne. Mě už ne, já už jsem byla v komunismu. Chodili jsme do kostela, ale o kostele se nevyučovalo,“ porovnává pamětnice. 

Kvůli kopcovitému terénu a neúrodné půdě se komunistům nepodařilo provést plán združstevnění Banátu, jak původně zamýšleli. Přesto čeští krajané museli státu povinně odvádět zemědělské dodávky. „Když jsme na zimu vymlátili, odevzdali jsme kolik pytlů pšenice a ještě jsme jim museli snad každým druhým rokem odevzdat i nějakou krávu, aby si ji zabili, aby žrali,“ vzpomíná Helena Velichová, která většinu svého života pracovala v zemědělství. 

Po čtvrté třídě si vydělávala na výbavu

Manželé Kalinovi si po prvorozené Heleně pořídili další čtyři potomky a v malém domě s nimi žila ještě babička. Z přeplněné domácnosti proto Helena Velichová brzy odešla. Čtyři ročníky školy, v níž se naučila číst, psát a počítat, jí stačily k tomu, aby odešla pracovat do mlékárny poblíž Jablonice (Iablanița). „Byla tam velká mlékárna, sbírala jsem mléko od Rumunů a z něj se dělal sýr. Už jsme byly velké a chtěly jsme si koupit mobila [nábytek], chtěly jsme se vdávat. Vydělala jsem si tam a koupila si almaru a postel.“

Rodiče tu praktikovali tradiční přístup ke vzdělání, což prakticky znamenalo, že se děti musely co nejdříve osamostatnit. Heleně Velichové bylo teprve 15 let, když se rozhodlo o jejím sňatku. „Někteří chlapci se chtěli ženit a starým to nebylo recht, koho si chtějí vzít, tak to přetrhli. Museli je naučit, aby si vzali toho, koho chtějí oni. Vybrali si mě a se mnou byl spokojený,“ přibližuje okolnosti svého sňatku. „O výběru manžela spíš rozhodli rodiče. Sesumírovali a řekli, jak by to bylo dobré a tak to muselo být. Kam jsem se vdala, tam jsem musela pracovat. I když se mi něco nelíbilo, musela jsem to strpět.“

Až do roku 1957 fungovaly jen čtyři třídy

Rodnou vesnici pak manželé Velichovi na několik let opustili, aby pracovali v zemědělství v rumunské vesnici Berliště (Berliște) nedaleko Oravice (Oravița). Narodili se jim dva synové, kteří sice museli pomáhat v hospodářství v Šumici, ale na rozdíl od svých rodičů se jim dostávala možnost dosáhnout vyššího vzdělání. Až do roku 1957 fungovaly v českých školách v Banátu pouze čtyři ročníky základních škol a až potom došlo k zřízení dalších čtyř tříd druhého stupně.

„My jsme chodili jen čtyři třídy, ale naše děti chodily pak do Lapušníku, aby se naučily valašsky [rumunsky]. Mí chlapci udělali čtyři klasy [třídy] na Šumici, pak jeden šel do Karansebeš a druhý do Lapušníku. Táta ho tam svezl nebo chodil pěšky, zůstával tam pak celý týden u Valachů [Rumunů], nevracel se každý den domů,“ srovnává pamětnice generační rozdíly.

Jen co její synové dokončili vzdělání, oba odešli za zaměstnáním do měst, kam k trvalému pobytu zvali i své rodiče. Ti však nabídku odmítli. Nelíbilo se jim, že by měli svá pole a hospodářství rozprodat. Po smrti manžela sice Helena Velichová ovdověla, ale nedožívá v Banátu sama. Jeden ze synů se po prodělání zdravotních potíží vrátil zpátky ke své matce na Šumici.