Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Velinský (* 1947)

• narozen 24. března 1947 ve Zlíně

• pochází ze smíšené česko-židovské rodiny

• holocaust přežila z židovské části rodiny z Telnice pouze maminka Amálie

• po válce rodiče žili krátce ve Zlíně, tatínek pracoval u znárodněných Baťových závodů

• v roce 1968 pamětník emigroval do Vídně, kde žil i v roce 2023

Emigrace se ještě před začátkem druhé světové války zdála pro židovské předky Miroslava Velinského jako jediné možné východisko. Všechno bylo zařízené, dědeček Bertold nechal pro rodinu vyřezat lodní kufry ze dřeva. Souhrou okolností se však odchod nezdařil, to až Miroslav dovedl proměnit přání v realitu tím, že v roce 1968 emigroval do Vídně, kde, jak sám říká, dostal příležitost. Tu proměnil v úspěšný život za železnou oponou…

Maminku před holocaustem zachránilo smíšené manželství

Miroslav Velinský se narodil 24. března 1947 ve Zlíně. Maminka Amálie Moravcová pocházela z židovské obchodnické rodiny v Telnici. Ostatní telničtí obyvatelé si rodiny vážili – k zákazníkům se chovali vždy vstřícně, když například zrovna nebylo na zaplacení. Před začátkem války zařídil dědeček Bertold rodině emigraci do Argentiny. Nechal dokonce každému vyrobit kufry, ale záchranná akce se bohužel nezdařila. Maminka měla ještě další tři mladší sourozence. Nikdo z nich, rodiče nevyjímaje, se z koncentračních táborů nevrátil. Pouze maminka Amálie byla před holocaustem uchráněna díky statusu smíšeného manželství. Válku přežila v Telnici a později v Brně, kde se ukrývala se svou nejstarší dcerou Amálií Annou. Tragédie maminkou otřásla natolik, že o rodinné historii po zbytek života prakticky nemluvila. Pamětník vzpomíná: „K Telnici chovala distanc, připomínalo jí to mládí, celou rodinu, bylo to spíš tabu. Občas ale sourozence zmínila. Například dneska by Hela měla narozeniny.“ Miroslav měl sice základní povědomí o židovských svátcích, ale o svém židovském původu se dozvěděl až od spolužáků ve škole. Většinu toho, co je dnes v rodinné paměti uchované, zjistila sestra Amálie Anna až po maminčině smrti. „Já si myslím, že máma nás chtěla chránit,“ vysvětluje si maminčino mlčení pamětník.

Kdyby býval žil ve svobodné zemi, mohl by zlepšováky proměnit ve vynálezy

Miroslavův tatínek Eduard Fitz (později přijal jméno Velinský) a jeho rodina pocházeli od Brna. Tatínek měl hudební nadání, doma hrával na housle a dokonce v Brně založil orchestr. Byl také velkým nadšencem do technických vymožeností své doby. „Otec míval na nočním stolku papír a tužku a dělal si poznámky – dělal zlepšováky. Kdyby býval žil ve svobodné zemi, mohl by zlepšováky proměnit ve vynálezy,“ říká Miroslav Velinský. Po válce se rodina přestěhovala do Zlína do tzv. Morysáků (funkcionalistické Morýsovy domy). Tatínek pracoval ve znárodněných Baťových závodech, kde se těšil dobrému postavení.

Později se Velinští přesunuli do Brna, do vily v Pisárkách, ne však nadlouho, jak pamětník popisuje: „Skrz tzv. nadměr tam dali pošťáka, který byl straník a přes naše prostory chodil do svého bytu, tím pádem jsme to prodali.“ Tatínkův postoj ke komunistické ideologii byl odmítavý. Díky své pozdější práci u Šmeralových závodů jezdil na služební cesty po Evropě. Získal rozhled a prohloubil si znalost cizích jazyků – angličtiny a němčiny. Z cest přivážel různé, v Československu tehdy těžko dostupné zboží. Například takto pamětník vzpomíná na otcovy suvenýry z cest: „Banány nebyly, žvýkačky v plátkách nebyly. Já jsem přišel do školy a přinesl jsem jeden plátek, paní učitelka to vzala a každýmu z toho ukrojila malý kousek, asi jeden milimetr. Aby každý žák dostal kousek žvýkačky. To dneska, když se vykládá, to ani nikdo nevěří. Nepředstavitelný.“ Znalost odlišností západního světa byla pro Miroslava nakonec jednou z motivací k pozdější emigraci do Vídně.

Často jsem míval basu za prohřešky

Odchodu do emigrace však předcházelo ještě pár let. Jako dítě a dospívající míval výchovné problémy, a tak byl poslán do Diagnostického ústavu na Veslařské ulici v Brně. Později ho převezli do podobného zařízení v Jičíně, kde se učil na autolakýrníka. Školu se mu podařilo dokončit v Brně. Miroslav byl po tatínkovi hudebně nadaný, hrál mimo jiné na housle. Chodil do hudební školy, ale ani tam nezapadal do kolonek. Sám říká: „Zavolali našim, že si mě mají vzít domů, protože jsem hrál z paměti, a ne z not. To tehdy nebylo moderní.“

Na vojnu narukoval do Janovic nad Úhlavou, pro drsné podmínky nechvalně proslulého útvaru. Miroslav si zde odsloužil „jen“ něco přes dva roky, ale potíže měl i tam. „Často jsem míval basu za prohřešky. Nechtěli mi dát auto, abych si převezl nástroje do hospody, tak jsem si to napsal sám do denního rozkazu. Dostal jsem auto, ale přišli na to. Tak jsem dostal i čtrnáct dní basu,“ vzpomíná Miroslav Velinský. S kapelou se jim však podařilo vyhrát několik hudebních soutěží a díky tomu tresty nebyly delší.

Zklamání v roce 1968

O politice se doma příliš řečí nevedlo, ale postoj rodičů ke komunistickému režimu ilustruje tato pamětníkova vzpomínka: „Komunismus byla infekce, táta nebyl nikdy v partaji.“

Kombinace atmosféry v rodině a svobodomyslného nastavení ho nakonec přivedla k úvahám (a nakonec i realizaci) o odchodu ze země. Emigraci plánovali od jara 1968 i jeho kamarádi, členové kapely, ve které Miroslav jako hráč na kytaru a zpěvák působil. Osobnost Alexandra Dubčeka pro ně představovala jakousi naději v nové perspektivy, ty však zůstaly nenaplněné. Vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 do Československa pro něj byl, jak sám říká, jasným signálem, aby co nejrychleji odešel. Tatínek tuto událost prožíval takto: „Otec měl po operaci mozku, učil se znovu mluvit, líp mu to šlo v němčině a angličtině, a jak slyšel o okupaci, tak nadával v němčině. V češtině ta slova nenašel.“

Nové začátky v emigraci ve Vídni

Ke konci roku 1968 se Miroslavovi podařilo sehnat dostatek finančních prostředků (asi 200 dolarů) k odchodu a 20. prosince 1968 emigroval do Vídně. Měsíc před emigrací, 23. listopadu, se mu narodil syn a zemřel otec. V jedenadvaceti letech tak začala jeho nová cesta. Původně chtěl odejít do Kanady, do Austrálie nebo do JAR, ale díky více okolnostem nakonec zůstal ve Vídni. Nejsilnějším argumentem byla blízkost k rodině a možnost vídat se alespoň občas.

Sestra Amálie Anna byla aktivní členkou komunistické strany a následkem bratrovy emigrace měla ve straně problémy. Musela často podávat hlášení, jaký byl obsah jejich rozhovorů. Zároveň se ale snažila bratrovi pomáhat. Například hned v roce 1969 režim umožnil manželce Haně a malému synovi návštěvu Miroslava ve Vídni. Pod záminkou, že ho „určitě přesvědčí“, aby se vrátil. Definitivní Miroslavův návrat do vlasti se však nikdy nekonal a manželka a syn se z druhé návštěvy Vídně také nevrátili. Pracovníci Státní bezpečnosti měli o postupné emigraci celé rodiny poměrně detailní informace, které zejména v průběhu sedmdesátých let shromažďovali, a v roce 1972 byli oba manželé obžalováni v nepřítomnosti z trestného činu opuštění republiky. Pamětník si tím vysloužil, jakožto strůjce aktu, 10 měsíců odnětí svobody nepodmíněně. Manželka Hana dostala 7 měsíců.[1]

V zimě na přelomu let 1968–1969 byla v Rakousku sněhová kalamita a hledali se pracovníci na odklízení sněhu. To byly jeho první vydělané peníze. Na své začátky vzpomíná takto: „V té době jsem neuměl německy nic. Později jsem pracoval v hospodě, dostal jsem služební byt, komunikoval s hosty a naučil jsem se jazyk rychle.“ Později se mu podařilo živit se milovanou hudbou – zpíval, hrál na kytaru a saxofon a jezdil po Evropě. Dlouhodobě však takový život nebyl možný. „Žil jsem z kufru,“ říká pamětník. Vrátil se tedy do Vídně, kde se podruhé oženil, a nastoupil ke statistickému úřadu, kde se vypracoval na vyšší pozici vedoucího (vládního rady). Mezitím si ve Vídni dodělal maturitu během večerních studií a později i státnice. Z dochovaných materiálů Archivu bezpečnostních složek víme, že oba odsouzení požádali československý stát o udělení milosti, čemuž bylo v roce 1981 vyhověno.[1] Ve Vídni ho však potkaly i smutné a dramatické události. V pětadvaceti letech zemřel jeho jediný syn na onkologické onemocnění.

Přijali mě, dali mi tu možnost

Po sametové revoluci se emigrantům otevřela možnost vídat opět svobodně své rodiny. O návratu do vlasti však pamětník nikdy neuvažoval. Dostal rakouské státní občanství a cení si příležitostí, které dostal. Svůj vztah k oběma zemím shrnuje následovně: „Když se hraje lední hokej, tak fandím Čechům, ale cítím se jako Rakušák. Mě tam přijali, dali mi tu možnost, mám tam tu povinnost v podstatě... Ale su taky Moravák, su tady narozený.“

Během „divokých devadesátých let“ jezdil do Česka intenzivně. Kromě kontaktů s rodinou také předával své zkušenosti a pomáhal svým známým zakládat firmy, například Nákupní dům Josefínka na Římském náměstí v Brně, jehož byl i společník. Město si pamatuje jako šedivé. S lidmi, kteří se dívají na zem a málo se usmívají. Na denním pořádku byl také tvrdý obchodní boj, jak popisuje: „Tehdy se padesát procent Čechů snažilo těch padesát procent zbývajících podělat. Byly obrovské marže, neexistovala radost z obchodu.“ Dnes Brno hodnotí kladně jako město plné světla, barev a pozitivněji naladěných lidí.

Svoji životní filozofii pamětník shrnuje takto: „Celý život jsem se snažil svou rodinu podpořit. Tenkrát byla země koruptnější, kafe bylo strašný, a když dostal někdo čtvrt kafe, tak jsi za to dostal, co já vím, termín u doktora. A já si myslím, že když člověk pomáhá druhým, je to samozřejmá věc. Takže ten svět by byl i lepší, neočekávat něco za to, že jsi něco udělal. Neočekávej, že když zastavíš u křižovatky a pustíš lidi na přechodu, že se někdo vobrátí a poděkuje. Ne, prostě to udělej. A neočekávej. Zeptej se druhýho, jak se mu vede.“

 

 

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný mezi dodatečnými materiály.