„Jednou na Slovensku jsme narazili na minové pole. Zaminovaná byla i celá vesnice. Civilové byli vystěhováni, snad proto, aby se nikdo nedozvěděl, kde jsou miny. Myslím, že se to tam jmenovalo Velký Bukovec nebo tak nějak. Chodili jsme do jedné takové malé kůlničky nařezat si dříví. Byl tam s námi i jeden voják, který klel neuvěřitelným způsobem, jaký jsem v životě před tím neslyšel, ani u nás ani v Rudé armádě. Řezali jsme spolu špalek, načež on začal zase klít na Pána Ježíše. Podotýkám, že tam už bylo odminováno. Ale snad tam ta mina čekala na něj, šlápl na minu. Vzhledem k tomu, že vybuchla v malé kůlničce, byla to obrovská rána. Protože jsem stál přímo naproti němu, tak jsem úplně ohluchnul. Mému spolubojovníkovi výbuch prý zasáhl oči a měl zraněnou i nohu. Museli mi to ale vyprávět, protože já sám jsem byl tak omráčený, že jsem si nic nepamatoval.“
„Ve Svobodově armádě jsem byl asi rok a čtrnáct dní. Tam byli samí Zakarpatští Ukrajinci, což byli velmi dobří, statní vojáci. Většinou byli odsouzeni za to, že přeběhli hranici do SSSR a chtěli mu pomoci v boji proti Německu. Generál Svoboda je vyžádal a udělal z toho československou armádu. Když potom konečně dostali možnost bojovat, a ještě k tomu v řadách československé armády, byli za to nesmírně vděční. Na frontu jsem se dostal v prostoru Barvínek, to bylo pod Duklou. Na Slovensku jsme žádný velký úspěch neměli, protože to byly všechno boje v horách. Tak jsme se dostali až pod Jaslo, že zkusíme prorazit tudy. Němci to čekali, protože se říkalo, že tam mají nadělané betonové zákopy. Proto tam Rusové shromáždili takové množství dělostřelectva, že vznikly velké problémy se zásobováním municí a dokonce jídlem. Podmínky prostě byly špatné. 15. ledna 1945 ráno začal útok. Byl lehký mrazík a najednou zahřměla děla a vůbec nebylo slyšet jednotlivé rány. Všechny se slily v jeden obrovský hukot. Němci se skoro nebránili, protože kdyby vylezli z úkrytů, tak by je dělostřelecká palba ihned zlikvidovala. Ustupovali potom až ke Krakovu.“
„V Praze v záběhlickém zámečku jsem se rozhodl, že se odevzdám Bohu. Tak jsem docela změnil život proti tomu, jak jsem žil předtím. Pán Ježíš říká: ,Milujte nepřátele své a dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí.‘ Toto jsem velice bral v úvahu, tak mě žádný nemohl nazlobit. Měl jsem předtím srdeční neurózu, když jsem se rozhněval. Věděl jsem: ,Nehněvej se na žádnýho, ťuká ti srdíčko. Nehněvej se na žádnýho, biblička ti radí, aby ses nehněval.‘ Tak jsem se snažil vždycky uklidnit. Když mně někdo ublížil, tak jsem mu automaticky podal pravici.“
„Potom nás zabral SSSR a v roce 1941 zase Němci. Byli jsme velcí čeští vlastenci a v polské škole jsme měli dokonce i českého učitele, který nás učil i češtinu. Když naše území v roce 1944 dobyl zpět SSSR, vyrazila naše delegace do Lucka. Tam se setkali s jistým kapitánem Dědečkem a dohodli se, že půjdeme do československé armády. Potom se u nás udělal nábor a my jsme se do ní všichni dobrovolně přihlásili. Asi za týden jsme šli do toho Lucka. Nakonec jsem skončil u dělostřelectva, protože jsem v době odjezdu naší jednotky ležel v nemocnici s chřipkou. V té době se zrovna stěhovala naše jednotka na Halič, tam se konalo takové cvičení. Když mě propouštěli, tak se zrovna dělal nábor k dělostřelectvu. Z nemocnice mě propustili až v době, kdy jsem jen tak tak stihl poslední, tedy dvanáctý transport naší jednotky.“
„Potom jsem sloužil u těžkých děl jako telefonista. Jejich velkou výhodou bylo, že dlouho stály na místě, pokud se fronta nehnula. Menší houfnice se musely pořád stěhovat, protože po palbě, která prozrazovala jejich postavení, na ně Němci okamžitě stříleli zpátky. Já jsem byl u houfnic jako telefonista, ale to neznamená, že bych měl v tomto směru nějaký výcvik. Souhrou nepříznivých okolností, hlavně nemoci, jsem nedostal skoro žádný výcvik. Takže střílet jsem se učil až na frontě. Vzal jsem flintu, šel do lesa a tam jsem zkoušel trefovat stromy. To byl můj ,výcvik‘. Já jsem byl výjimka, ostatní výcvik měli. Ale protože mně výcvik chyběl, dělal jsem spojku pro sovětské důstojníky. V rámci toho jsem jim také sháněl jídlo. Často jsem zašel za pravoslavným báťuškou a ten, jelikož měl respekt před Sověty, tak raději něco dal. Jídlo jsem sháněl i pro své spolubojovníky. Obzvlášť když jsme táhli Polskem. Moji ukrajinští spolubojovníci polštinu moc neovládali, zato já ano. A tak když jsem někde žádal o nějaké to jídlo, domorodci říkali: ,Když uslyším tu polskou řeč, tak jako by medem pomazal.‘ Velmi často jsem směňoval za jídlo cigarety, jelikož jsem nekuřák.“
Naši lidé se dobrovolně hlásili k Čechům Byli jsme čeští vlastenci
Rudolf Veltruský se narodil 10. 11. 1920. Tak jako mnoho jiných volyňských Čechů po osvobození Volyně Rudou armádou narukoval do československé Svobodovy armády, ve které zůstal zhruba rok. Jako dělostřelec a telefonista u těžkých houfnic se bez výcviku účastnil tažení přes Slovensko, zažil těžké boje u Jasla. Po válce se na Ukrajinu nevrátil, ale zůstal v Československu.
