Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podplukovník v. v. Hilda Veselá (* 1924  †︎ 2010)

• narozena 24. 7. 1924 v Kosově v Polsku

• dva roky studovala zdravotnickou školu

• v roce 1941 dobrovolně odešla do Rudé armády

• Němci jí zabili tři sourozence a umučili matku

• v armádě dělala zdravotní sestru, měla znalosti jako lékař, ačkoliv jím nebyla

• účastnila se akcí v Ázerbájdžánu, Dagestánu, později vrchní sestrou v sanitním vlaku

• převelena z Rudé armády do československé, setkala se s generálem Žukovem a generálem Píkou

• jako zdravotní sestra se účastnila bojů v Dukelském průsmyku a osvobození Vysokých Tater, kde podávala rusky hlášení prezidentu Benešovi

• ve válce utrpěla zranění, při kterém došlo k poškození zraku a sluchu, a onemocněla malárií a úplavicí

Mládí a poslední vzpomínka na matku

Hilda Veselá se narodila 24. 7. 1924 v Kosově v tehdejším Polsku české matce původem z Frýdku-Místku a ukrajinskému otci, který šel dobrovolně k partyzánům. Měla tři sourozence, dva bratry a sestru. V necelých sedmnácti letech odešla v roce 1941 dobrovolně do Rudé armády: „Naložili nás do velkých nákladních aut a do uniforem jsme se převlékali až v lese. Když jsem odcházela, neměla jsem ani ponětí o tom, co je to válka, co budeme v armádě dělat. Maminka utíkala při odchodu za mnou a já jí řekla: ,Mami, já se za chvílu vrátím. Uvidíš, já se vrátím.‘ Už jsem ji víckrát neviděla. Ve válce jsem ztratila celou rodinu. Otec šel k partyzánům a už se nevrátil. Matka nesla do hor do Bílých Karpat oblečení a jídlo, ale Němci ji chytli a mučili ji, aby řekla, kde se partyzáni nacházejí. Ona nechtěla nic vyzradit, tak jí před očima zabili moje sourozence. Pak umučili i moji matku.“

Vojáci s hnisavými flegmony

Protože Hilda Veselá studovala zdravotnickou školu, byla v armádě zařazena do zdravotního střediska: „Hned jsme začali ustupovat a Němci na nás udělali nálet. Hodně lidí tam utrpělo těžká zranění. Já vyvázla a dostala jsem se na polní obvaziště. Na své první pacienty si vzpomínám, jako by to bylo dnes. Bylo to asi 200 vojáků, kteří byli špatně očkovaní. Měli vysoké horečky a silné hnisavé flegmony, které bylo třeba vyříznout. Jelikož jsem na ošetřovně byla sama, poprosila jsem svého budoucího manžela, aby mi podržel mističku a já mohla těm vojákům pomoct. Tak jsem udělala skalpelem dvoucentimetrový řez a vybrala jsem bakterii. Manžel ihned omdlel, protože se na to nemohl dívat. Ale mně se nakonec podařilo některé vojáky zachránit, ráno už neměli horečky. Další jsem posílala do nemocnice do Samboru. V Hodoníně a ve Slaném mě poznali důstojníci, kterým jsem zachránila život, a já jsem dostala medaili za odvahu, že jsem dělala práci, kterou dělají lékaři, i když nejsem žádný lékař.“

Zraněna u Bílé Cerkve

Hildě Veselé se nevyhnula válečná zranění, s jejich následky se potýká dodnes: „Zúčastnila jsem se velkých bojů a malých bojů, raněna jsem byla jedenkrát. Já jsem byla raněna u Bílé Cerkve. Byla jsem zasypaná při výbuchu. Nic se mně nestalo tělesně, ale zařvaly oči, uši a mluvení. Přestala jsem slyšet, vidět a mluvit. S tím jsem se léčila v Gruzii a pak u Machačkava. Dodneška neslyším na ucho, nevidím na oči, sítnici jsem měla celou rozbitou, mám ji sešívanou. Nepřečtu nic, nepoznávám lidi.“

Bombardování sanitního vlaku na Kavkaze a červi, kteří vylézali vojákům ze sádry

Z Gruzie se po vyléčení dostala do města Baku v Ázerbájdžánu, kde se účastnila různých akcí, a poté byla převelena do Dagestánu. Zde pracovala rok ve vojenské nemocnici v městě Děrbent a dostala nabídku práce vrchní sestry ve vojenském sanitním vlaku: „Musela jsem složit zkoušky, ve kterých jsem obstála na výbornou, dostala jsem hodnost důstojníka a přišla dělat do vojenského sanitního vlaku 336. My jsme brali raněné z fronty a podle druhu zranění je vozili do různých měst na severní Kavkaz. Nejnutnější operace jsme dělali přímo ve vagoně. Na jeden vagon byla jedna zdravotní sestra, leželo tam plno raněných. V létě to bylo nejhorší. Byly tam mouchy a červi. To bylo něco hrozného. Vojákům lezli ze sádry bílí červi. Největší strach jsem měla, když na nás naletěli Němci. Nebylo se kam schovat. Na Ukrajině v pšenici to šlo, ale Kavkaz, to bylo prázdné, tam se nedalo kam utíkat. Oni to nebrali v úvahu, házeli bomby, nízko naletěli. Němci nás bombardovali, dva první vagony hořely, lehce ranění vojáci se snažili utéct z vlaku, sestry nesměly z vagonu odejít od těžce raněných, aby bylo vidět, že je někdo chrání, ale skutek byl jiný. Němci nebrali v úvahu, že je mezinárodní smlouva, Červený kříž. Oni na to nehleděli.“

Začátkem roku 1944 stála sovětská vojska u íránských hranic: „Když jsme stáli u íránských hranic, tak si mě zavolal náčelník a řekl: ,Pojedeš teď do Moskvy na sovětské velení a přejdeš k československé jednotce.‘ Ptala jsem se ho, proč já. Zdůvodnil mi to tím, že Svobodova armáda má nedostatek zdravotníků, a tak ze sovětské armády vybírají zdravotníky s českým původem. Moje maminka byla Češka, jenže já neuměla česky ani slovo, protože doma se mluvilo jen rusky. Nebyla jsem z toho moc nadšená.“

Přijata generály Žukovem a Píkou

V Moskvě přijal Hildu Veselou generál Žukov, poslal ji k československé jednotce ke generálu Píkovi a vysvětlil jí, jak pozná československého vojáka podle lvíčka na uniformě. „Generál Píka byl strašně hodný člověk, milý člověk. Mluvil perfektně rusky. Okamžitě se mě zeptal, jestli nemám hlad. Přišla žena v krásné elegantní uniformě a přinesla mně oběd. On se potom vrátil a zeptal se mě: ,Proč jste nedojedla? Vždyť jste byla hladná.‘ Já říkám: ,Mám horečku.‘ Já jsem prodělala tropickou malárii, když jsem byla v Děrbentě u Machačkava. Byla jsem na umřítí, dostávala jsem chinin. On zavolal doktora Vrbenského, hlavního lékaře, ten mě vyšetřil a v nemocnici jsem proležela deset dní. Doktor Vrbenský mě chodil dvakrát za den kontrolovat a dávat injekce. Generál Píka byl ke mně strašně hodný. Po propuštění z nemocnice mně dal rozkaz, kde se mám hlásit v Sadaguře v Rumunsku do československé jednotky. Když jsem od něho odešla, tak jsem si říkala: ,To je skutečně vynikající člověk.‘“

Seznámení s manželem

Po cestě do rumunské Sadagury se seznámila se svým manželem: „Na nádraží v Oknici, kde jsem měla vystoupit a informovat se, kde se nachází moje jednotka, jsem v čekárně pro důstojníky potkala svého budoucího manžela. Choval se ke mně úžasně. Uměl výborně rusky, ačkoliv pocházel z Rohatce na Hodonínsku. Ve dvaceti letech odešel do Ruska a byl šéfem partyzánů ze Slovenska.“

Četba maďarských novin v domnění, že jsou české

Zjistili, že mají společnou cestu, a společně došli až ke Krosnu, kde se připravovali k boji na Dukle. Z Krosna byla Hilda Veselá převelena do Samboru, kde doléčovali vojáky ze zajateckých táborů a posílali je do Krosna na přípravu na boj na Duklu: „Tam jsem měla svou vlastní ošetřovnu a dělala jsem funkci šéflékaře, i když doktor nejsem. Těžce nemocné jsem s diagnózou posílala do vojenské nemocnice v Samboru. Jednou přišel rozkaz, že se mám v Samboru sama hlásit, jakožto český šéflékař, který jim tam posílá nemocné. Jenže já nebyla ani Čech ani lékař. Taky se mě hned zeptali, jestli jsem český lékař. To, že nejsem lékař, jsem nějak zamluvila, ale pak mi dali přečíst článek z československých novin. Já si něco vymyslela, protože jsem myslela, že tomu taky nerozumí, ale ukázalo se, že ty noviny byly maďarské. Tak to prasklo. Ale žádný velký problém z toho nebyl. Řekli mně, že moje diagnózy byly správné.“

V Dukelském průsmyku a Vysokých Tatrách

Na slovensko-polském pomezí se ocitla coby zdravotní sestra při bojích o Duklu, později podávala v Matlárech hlášení prezidentu Benešovi: „Já jsem jako zdravotní sestra měla svoje zdravotní středisko, prošla jsem Dukelským průsmykem, kde jsem léčila naše vojáky, a sama jsem se účastnila dukelských bojů. Poté jsem se zúčastnila bojů v Prešově, kde jsem měla dostat zásah. Pak jsem se zúčastnila boje o Poprad. V Popradě jsem pracovala v leteckých kasárnách, měla jsem zdravotní středisko a pak mě převeleli do pěších kasáren. Poté jsem se zúčastnila jako zdravotnice osvobození Vysokých Tater. Tehdy v Matlárech ve Vysokých Tatrách jsem na velitelském domu měla svou ordinaci. Najednou přišel prezident Beneš, byl nástup a velitel mně řekl: ,Budeš podávat hlášení, jsi tu nejslušnější, nejhodnostnější, budeš podávat hlášení prezidentu Benešovi.‘ Já říkám: ,Vždyť já česky neumím.‘ On říká: ,Budeš mluvit rusky.‘ Já jsem podávala prezidentu Benešovi hlášení. Dostala jsem hodinky na památku. Poprvní jsem viděla a mluvila s prezidentem Benešem. To bylo už v roce 1945.“

V armádě prodělala Hilda Veselá malárii a úplavici: „Ta čistota, ty mikroby, ty různé zavšivení… Jak jsme přišli do tych různých hor, do bunkrů, to nebylo ideální, to bylo něco strašného. Člověk si přál, aby mohl být vykoupaný, odvšivený, aby mohl sundat to oblečení. A ty různé ženské choroby, co člověk prodělal… Ještě štěstí, že léčiva jsem měla dost.“

„Už jsem toho válčení měla dost. Válka byla hrozná.“

V Rudé armádě strávila Hilda Veselá roky 1941 až 1944, od roku 1944 do roku 1948 působila v československé armádě. Konec války prožila v Hodoníně, kde pracovala do roku 1948 v kasárnách. Poté byla převelena do vojenské nemocnice do Brna, odkud šla do civilu: „Už jsem toho válčení měla dost. Ta válka byla hrozná, to bombardování. Ty různé vojenské útrapy, v zákopech, člověk neví, jestli zůstane nebo nezůstane. To se nedá ani vypovídat.“