Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Že je táta ve vězení, bylo přirozené
narodila se 25. dubna 1981 v Dačicích
dcera Ivana Martina Jirouse a Juliany Jirousové
dětství poznamenané častým vězněním otce
vystudovala Pedagogickou fakultu University Palackého v Olomouci – obor čeština a výtvarná výchova
vydala pět básnických sbírek a jednu knihu pro děti
básnířka, výtvarnice a učitelka
Přesto, že hodiny sotva odbily třetí ráno, maminka je vzbudila a rozespalé vyndala z postýlek. V domě to hučelo jako v úlu a na dvoře stálo několik cizích aut. Muži v kabátech převraceli matrace a vytahovali knihy z polic. „Takových domovních prohlídek jsme s mou sestrou Františkou zažily několik. Tehdy nám to vše připadalo normální. I to, že táta sedí často ve vězení. Braly jsme to tak, že takový je život,“ říká dcera Ivana Martina Jirouse a jeho ženy Juliany Marta Veselá-Jirousová.
Poté, co v roce 1968 překročila vojska Varšavské smlouvy hranice Československa, aby zde násilně ukončila politicko – společenský proces uvolnění známý také jako Pražské jaro, nastalo období normalizace. Začaly čistky, propouštění ze zaměstnání, obnovení cenzury a zákazů mnoha zájmových či politických sdružení. Většina národa se pohroužila do hibernace. Lidé, postupně smíření s tím, že zbytek životů prožijí za železnou oponou, utíkali před normalizační šedí na chaty či chalupy. Jednou za rok vyjeli do autokempu do některého z přímořských letovisek v sovětských satelitech Východního bloku. Konzumovali, četli a žili jen to, co komunistická strana dovolila. Ale byli tu i tací, kterým normalizovaný život nestačil. Martini rodiče byli jedněmi z nich.
Přesto, že je dnes slovo underground spojováno především právě s obdobím normalizace, jeho kořeny sahají hlouběji – až do 50. let minulého století, kdy se tato subkultura poprvé jako literární forma objevila v textech Egona Bondyho, Iva Vodseďálka či Bohumila Hrabala. Během let šedesátých se podzemí rozšířilo o výtvarno a divadelní performance. A v letech 1969 –1989 se lidé podzemí stali častým terčem policejní šikany a perzekuce. Jedinou myšlenkou undergroundu bylo stát a tvořit svobodně mimo proud oficiálního, režimem povoleného umění. Martin otec Ivan Martin Jirous to v jedné ze svých úvah definuje takto:
„Stručně řečeno, underground je aktivita umělců a intelektuálů, jejichž dílo je nepřijatelné pro establishment, a kteří v této nepřijatelnosti nejsou trpní a pasivní, ale snaží se svým dílem a svým postojem o destrukci establishmentu.“
Přesto, že Ivan Martin Jirous byl jako jeden z hlavních hybatelů tzv. Druhé kultury za svoje protirežimní postoje často vězněn či jinak šikanován, Marta a její o rok starší sestra Františka prožívaly pěkné dětství. Zásadní podíl na tom měla jejich maminka Juliana. V době, kdy režim své odpůrce zavíral za recitaci posměšných básniček nebo dlouhé vlasy, dokázala Juliana vytvořit takový domov, který byl přístavem a ostrůvkem klidu. Rodina žila ve Staré Říši na Vysočině. „Maminka nás od toho všeho držela. My jsme se ségrou jako děti nikdy nepoznaly strach, že nás třeba rodičům vezmou a umístí někam do dětského domova, což tehdy nejspíš i reálně hrozilo,“ říká Marta Veselá-Jirousová.
V undergroundových kruzích se Ivanu Martinu Jirousovi přezdívalo Magor – snad i pro jeho býčí, zavilou povahu. Byl to člověk, který nikdy neudělal ani krůček mimo ze svého přesvědčení. Režim jej poprvé uvěznil dvanáct let před Martiným narozením. Magor tehdy s osobitou tvůrčí invencí předělal starý sokolský nápěv „Žeňte Prusy z Prahy“ na „Žeňte Rusy, vrahy!“. Celkově si během normalizace odseděl osm let, pět měsíců a tři dny.
Přesto, že jejím otcem byl spiritus agens československého undergroundu, stěžejní postavou života Marty Veselé-Jirousové je její maminka a chartistka Juliana. Ta pocházela ze starobylého rodu, jehož hlavou byl v první polovině 20. století významný katolický myslitel a vydavatel Josef Florián. Juliana šla šlépějemi svých předků – byla malířkou a výtvarnicí, což jí a jejím dvěma dcerám pomáhalo přežít v dobách, kdy Magor seděl ve vězení a rodina byla odkázána na solidaritu přátel z disentu. „Maminka pořád malovala a ty svoje obrazy prodávala, abychom já a ségra měly jídlo. Také se nebála třeba v osmdesátých letech prodat starou barokní komodu po předcích, za kterou jsme tehdy dostaly strašně moc peněz,“ říká Marta Veselá-Jirousová.
Juliana vedla svoje děti v katolické víře. Ve chvílích, kdy rodině došly peníze, se prý modlila ke svatému Josefu: „Ta víra byla tak přirozená a vydržela mi dodnes, jsem člověk, který neumí nevěřit. Vždy, když bylo nejhůř, se maminka pomodlila a nějaké peníze si k nám našly cestu.“ Vlna solidarity byla obrovská. Do Staré Říše se přistěhovali rodinní přátelé, manželé Daníčkovi, kteří Julianě s dcerami pomáhali, jak se dalo. Někteří přátelé z řad disentu posílali Jirousovým peníze a oblečení. Do Staré Říše za nimi jezdil na návštěvy disident, dramatik a pozdější prezident Václav Havel. „Jaký byl Havel? Hodný, normální. Vím, že nám máma jednou vyprávěla, jak jsme byli u něj a Olgy na Hrádečku a že jsme tam prvně v životě se ségrou měly párky,“ vypravuje pamětnice.
„Táta seděl skoro pořád v kriminálu. A my jsme za ním občas mohly přijet na návštěvu, což většinou vycházelo jednou v roce,“ vzpomíná Marta Veselá-Jirousová na řídká setkání se svým otcem. Vycházelo to na necelou hodinu. Rodina se sešla u stolu ve vězeňské společenské místnosti. Proti Julianě a dcerám usedl člověk, kterého děvčata znala spíše z vyprávění a dopisů než ze skutečného života. „Bylo to nepřirozené. Táta seděl na opačném konci stolu, kolem byli dozorci, kteří poslouchali, o čem si povídáme. Obejmout jsme se nesměli. Bylo to divné a zároveň zajímavé,“ popisuje návštěvy ve vězení pamětnice. Ivan Martin Jirous ve Valdicích se spoluvězni vyráběl v rámci zaměstnání zdobné vystřelovací konfety. Při jedné z návštěv dal svým dcerám plné dva pytle. Marta s Františkou je pak doma všechny „vystřílely“ a do obrovské hromady pápěří skákaly z palandy tak dlouho, než slehly.
Z Valdic, Stráže pod Ralskem či Mírova, kde otce věznili, chodily časté dopisy. A Juliana s dcerami je opětovaly. Díky tomu mohla v roce 2015 vyjít v Torstu kniha jménem „Ahoj můj miláčku: Vzájemná korespondence z let 1977–1989,“ která mapuje právě ty listy, jež si Juliana s Magorem posílali v dobách mříží a temnic. „Abych tady mohl žít, jsem musel lásku k Tobě svinout do klubíčka a dát ji spinkat, přikrejt peřinkou, jenom čumáček jí vykukuje,“ píše Jirous v jednom ze svých dopisů Julianě a ta láskyplně opětuje: „V létě se budeš pěkně koupat a opalovat, jseš strašně bledej, miláčku můj.“
Svým dcerám posílal Ivan Martin Jirous něžnou, milující poezii: „Tak už hajinkej, Františko/ peřinku dáme na bříško. […] Vzhůru jsou jenom andělíčci/ aby tě ohlídali v noci/ na nadýchaném obláčku./ Dobrou noc, ty můj miláčku.“ Tyto verše pro děti, které ovšem IMJ psal především pro své dcery, vyšly ještě v době samizdatu a byly ilustrované právě neumělými, dětskými kresbami Marty a Františky. Po sametové revoluci kniha vyšla pod titulem Magor dětem – s týmiž obrázky uvnitř.
Marta Veselá-Jirousová nastoupila v roce 1987 do základní staroříšské školy. Přesto, že celá rodina nesla cejch vyvrhelů společnosti, ve třídě to Martě nikdo nepřipomínal: „My jsme se ségrou byly hodně chytré a jedničkářky, učitelka byla spíše ráda, že tam má někoho, o koho se může v hodině opřít.“ Někteří obyvatelé Staré Říše to ale viděli jinak. Marta s Františkou si občas hrávaly se sousedovými dětmi. „Pamatuju si, jak jsme jim během hry dali kolečko nějakého salámu a jejich matka to vyhodila, protože to bylo od nás,“ dodává pamětnice.
Jiní sousedé měli nepřetržitý zájem o to, kdo k Jirousovým chodí či přijíždí na návštěvu. „Jedni z nich měli na zahradě velikou hrušni a na tu vždycky [soused] vylezl a zapisoval si čísla a poznávací značky aut, když k nám třeba přijel Václav Havel. Fascinující pro mne bylo, že když moje maminka zemřela a měla pohřeb, tak tento soused, co šplhal po hrušni, tak usedavě plakal. Muselo se v něm hnout svědomí. Ale jinak tady mámu měli všichni moc rádi,“ upřesňuje Marta Veselá-Jirousová.
Období otcova věznění bylo pro rodinu náročné. Ale těžké byly také chvíle poté, co jej režim vždy na nějaký čas pustil na svobodu. Jirous ve Staré Říši prožil plná dvě léta pod tzv. ochranným dohledem – kdy se každý den musel hlásit na jedenáct kilometrů vzdálené policejní služebně v Telči. Režim mu navíc schválně stanovil hodinu v čase, kdy nejel žádný autobus a Magor tak musel nechtě ujít až dvaadvacet kilometrů denně. V jednu chvíli se mu podařilo odkoupit koně jménem Lukáš, na kterém se, v zápaďáckém stetsonu vraženém hluboko do čela, jezdil Veřejné bezpečnosti ohlašovat. „Tohle bylo jedno z nejhorších období. Táta už tehdy hodně pil, byl hlučný a trpěl bipolární poruchou. V časech, kdy prožíval mánii a často na maminku křičel, byť jen kvůli drobnostem, že třeba došlo mlíko, jsem jej upřímně nesnášela. Měla jsem jej ráda, když měl depresi. To byl tichý, něžný a dalo se s ním mluvit,“ líčí svůj komplikovaný vztah s otcem Marta Veselá Jirousová.
Psal se listopad roku 1989. Ivan Martin Jirous si odbýval poslední ze svých trestů – za to, že jako reakci na vraždu Pavla Wonky, inicioval petici Tak dost. Sametová revoluce jej zastihla za mřížemi. Jeho rodina byla v tu dobu ve Staré Říši. „Sedmnáctého listopadu byla polární záře. Babička nás volala na zahradu a říkala: ,Tohle bylo naposledy před válkou, něco se stane.´ A potom přišel strýc Jan, že si máme doma zapálit svíčky a pomodlit se Otčenáš. Tím to u nás celé začalo,“ líčí Marta Veselá-Jirousová okamžiky, kdy v Československu vypukla sametová revoluce. Pro jejího otce to znamenalo brzké propuštění na svobodu a začátek jízdy let devadesátých, kdy alkohol navždy a fatálně poznamenal jeho zdraví. Ivan Martin Jirous zemřel 9. listopadu 2011. Juliana jej o dvanáct let přežila.
Poslední básnická sbírka Marty Veselé-Jirousové (Kohouti budou zpívat, Odeon 2023) potvrzuje její intimní, křehké a zároveň neochvějné pouto k matce Julianě – ženě, která vytrvala navzdory tomu, že nesla cejch nepřítele režimu a většinu dětství svých dcer prožila ve věčné existenční obavě. Na stránkách útlé knihy Marta Veselá-Jirousová nahlíží maminčino pomalé odcházení z tohoto světa a těžce, avšak s pochopením a odevzdáním se s ním vyrovnává: „Měsíc, kdy odcházejí maminky. Bez varování se rozplývají kdesi v mlze. Zaplouvají prosekanými dírami pod led a už se nám je nikdy nepodaří zachytit.“
Marta Veselá-Jirousová na sklonku 90. let absolvovala Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor čeština a výtvarná výchova. V průběhu let pak učila na základní škole v Nové Říši a v Urbanově, v době natáčení rozhovoru pak na třebíčském Gymnáziu Otokara Březiny. Vedle kantořiny se věnovala také malbě a poezii, kdy jí na začátku nového milénia vyšly čtyři básnické sbírky a jedna kniha pro děti. Marta Veselá-Jirousová žila v roce 2023 v domě po svých předcích z floriánovské linie ve Staré Říši na Vysočině.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the region - Central Moravia
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the region - Central Moravia (František Vrba)