Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Veselá (* 1943)

• narozena 23. května 1943

• do pěti let bydlela v Sulovicích

• od roku 1948 žila v Kutné Hoře

• vzpomíná na měnovou reformu v roce 1953

• absolvovala pedagogický institut v Brandýse nad Labem

• učila v Nových Dvorech, Zásmukách či Žiželicích

• vzpomíná na 21. srpen 1968

• vypráví o poměrech ve školství za normalizace

• během sametové revoluce v roce 1989 chodila na demonstrace v Kutné Hoře

Jitka Veselá se narodila 23. května 1943 do rodiny strojního zámečníka jako jediné, vymodlené dítě. Maminka trpěla tuberkulózou kostí a lékaři jí nedoporučovali mít děti. Přesto si na to troufla a porodila zdravou holčičku. Do Jitčiných pěti let žila rodina v Sulovicích, malé vesnici na pomezí středních a východních Čech. Rodiče jí později často vyprávěli o válce a Jitka si vybavuje svůj strach z letadel, který způsobily nejspíš nálety hloubkařů ke konci druhé světové války. Na dětství ale vzpomíná ráda, na to, jak lidé trávili čas pospolu, žili vyprávěním, děti si celé dny hrály venku.

 

Americká vlajka a rudá knížka

„Tatínek ke konci války sledoval, jak postupuje fronta a vyvodil z toho, že tu Američané budou jako první. Koupil si tedy americkou vlajku, ale v roce 1948 vstoupil z přesvědčení do KSČ. Skutečně věřil ve světlé zítřky. O pár let později vystudoval politickou školu, a protože babička byla velmi proti komunistům, bylo doma často dusno. V roce 1953 rodině zatajil, že ví o chystané měnové reformě a to se s ním dlouho táhlo. Chtěl ze strany i vystoupit, ale nakonec to neudělal, ze strachu, že by mu nepovolili studovat,“ říká Jitka.

V roce 1948 se rodina přestěhovala do nedaleké Kutné Hory a Jitka zde nastoupila na základní školu, kde ředitel Pittner stále udržoval prvorepublikovou atmosféru a zvyky. Ke škole patřila zahrada, kde pěstovali ovoce a bylinky, které pak sušili a posílali na zpracování do léčiv. Svačiny dětem připravovaly maminky, které si střídaly služby. Jitka chodila do Sokola, dokud to bylo možné, pak povinně do Pionýra. Škola ji bavila a učila se dobře. Po základní škole absolvovala v Kutné Hoře i Střední všeobecně vzdělávací školu a tíhla k učitelství. Maturovala v roce 1960. „Jezdili jsme se učit do továren pracovat na soustruhu, na fréze. Na jaře a na podzim jsme pomáhali na polích, abychom také budovali socialismus.“

I přes protesty otce a strýce nastoupila po střední škole na čtyřletý Pedagogický institut do Brandýsa nad Labem. Tam se Jitce otevřely úplně nové obzory. „Jezdili jsme s kamarády stopem do Prahy, protože na té trase zajížděla Škodovka nová auta. Chodili jsme do Semaforu, v kině Blaník jsme stáli frontu na italské filmy,“ vypráví Jitka. Na svatbě kamarádky se seznámila se svým mužem, pracoval v ČKD. Vzali se v listopadu 1965.

 

Muž prorokoval, že to nedopadne dobře

Rok 1968 znamenal celospolečenské uvolnění. Promítaly se do té doby zakázané filmy, vydávaly se zakázané knihy. Jitka čekala druhé dítě a byla plná optimismu, že nevítanému režimu konečně odzvoní. Těšila se, že bude moci cestovat. Muž ji krotil, tvrdil, že komunistům se věřit nedá a že to neskončí dobře.

V srpnu 1968 trávila s mužem a dcerou dovolenou v Krkonoších. 21. srpna se měli vracet domů. „Večer 20. srpna jsme ještě s dalšími dlouho seděli ve společenské místnosti, probírala se politika, leckdo říkal, že to uvolňování neskončí dobře. Ráno nás pak vzbudili s tím, že Rusové jsou tu, že nás obsadili. Museli jsme tam pak dva dny zůstat, než nás pustili domů. Když jsem šla s dcerou ven, po cestě se k nám zatoulalo polské obrněné auto. Muž šel pak s panem vedoucím přes les nakoupit a cestou na ně prý mířili polští vojáci.“

Když se vrátili do Prahy, bylo všechno vzhůru nohama, cedule obrácené. Vypadalo to, že bude válka. Krátce po porodu syna nastoupila Jitka zpět do školy v Nových Dvorech. I tady se vše změnilo. „Lidé se vyhazovali z práce, dělaly se prověrky, všeho byl nedostatek. Hodně jsem se zklamala v některých kolezích, kteří hned začali tvrdit, že je nutné ten socialismus budovat. Děti byly naučené, že se něco jiného říká doma a něco jiného ve škole. Všichni se báli, aby mohli studovat dál. Kdybych nebyla v tom osmašedesátém těhotná, uvažovali bychom o emigraci,“ uvádí Jitka.

V té době se nebavila s otcem, protože komunistům zarytě věřil a čekal, kdy se všichni budou mít lépe. Doufal, že se situace ohledně srpna 1968 nějak vysvětlí a nakonec ho překvapilo, jak dlouho v Československu vojska zůstala.

Ve společnosti vládla přetvářka, lži a udávání. Byl konec s cestováním i s vlastním názorem. Všeho byl nedostatek a lidé se snažili dovézt si alespoň nějaké nekomunistické noviny. Rudé právo se nedalo číst, ale odbyt mělo zajištěný, protože nadřízení zjišťovali, zda lidé stranický tisk odebírají.

Jitka ve škole odmítala tvořit s dětmi nástěnky, chodit do průvodů či se jinak účastnit socialistické propagandy. Učitelé měli za úkol zjišťovat, které dítě si dopisuje s někým ze Sovětského svazu. „Jedna holčina z osmé třídy poslala dívce ze Sovětského svazu na její žádost kombiné, protože takové věci se tam nedaly sehnat. A ta si z toho prý udělala taneční šaty. Děti ve třídě se smály a já jim řekla: ‚Podívejte se, je to, jak to je. V Sovětském svazu se buduje těžký průmysl a lehký průmysl tam zaostává.‘ Já si dovolila říct slovo ‚zaostává‘! Jedna holka z komunistické rodiny to doma řekla a její otec, nějaký podtajemník OV KSČ, si hned došel stěžovat k řediteli Schwarzovi. Ten se mě naštěstí zastal, jinak by mě ze školy vyhodili.“ Stejný problém měla, když se ve svých hodinách zeměpisu odvážila zmínit americký vesmírný program Apollo 13 a nedržela se striktně jen úspěchů sovětských kosmonautů Jurije Gagarina a Valentiny Těreškovové.

V roce 1986 chtěla jet s rodinou na dovolenou do Jugoslávie. Požádali tedy o devizový příslib, ale nedostali ho. Napodruhé ho dostaly jen děti, napotřetí ještě manžel. Jitka ho nedostala vůbec. Jel tedy jen manžel s dětmi. Hned cestou na dovolenou je ale v zahraničí nabourala paní, která chtěla spáchat sebevraždu. Nepodařilo se jí to, ale muž s dětmi strávil pobyt v nemocnici a auto bylo na odpis.

 

Na Západě jsem utrpěla šok

V revolučním roce 1989 Jitka Veselá nadále působila jako učitelka ve škole v Nových Dvorech u Kutné Hory, ředitele jí dělal její bývalý žák, kovaný komunista. Tykal jí a dozoroval v jejích hodinách. Dcera žila v Praze a měla malé dítě, syn studoval v Brně na vojenské škole kartografii a geodézii. Podílel se tam na organizaci protikomunistických demonstrací, Jitka Veselá se jich pak zúčastňovala v Kutné Hoře. „V srpnu 1989 jsme byli na dovolené na Slovensku a už se tam mluvilo o tom, že komunisté to do konce roku nevydrží. Věděli jsme, co se děje v Německu. Ředitel na škole se doslechl o nějaké demonstraci v Kutné Hoře a zakázal mi tam jít. Neposlechla jsem ho. V roce 1993 mě pak ze školy propustil pro nadbytečnost.“ Až do důchodu učila v Zásmukách a Žiželicích.

Po pádu železné opony Jitka přivítala možnost podívat se do zahraničí a ještě v listopadu 1989 vyrazila do Vídně. „Byl to pro mě naprostý šok. Celý můj život komunisté hanili kapitalistický Západ, a pak jsem tam viděla tu životní úroveň, ty zásobené obchody, slušně oblečené lidi. Jsem ráda, že je svoboda, ale nedovedu přenést přes srdce, že kovaní komunisté tady ve svých funkcích po revoluci většinou zůstali.“

Jitka Veselá dodnes žije v Kutné Hoře. Snaží se udržovat v kondici, neotravovat ostatní nepříjemnými věcmi a pozitivně myslet, aby se z ní podle vlastních slov nestala stará bába.