Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Veronika Veselská (* 1932  †︎ 2022)

• narozena 21. dubna 1932 v hospodářské samotě Křemen nedaleko Lipnice nad Sázavou

• rodina hospodařila zhruba na 10 hektarech půdy

• za německé okupace účastna vlasteneckých kázání posléze umučeného faráře P. J. Havelky

• po roce 1948 vstoupili do JZD Kojkovice

• manžel od roku 1957 předsedou JZD v Dolním Městě

• do 90. let zaměstnána v zemědělství

• zemřela v březnu 2022

„Manžel přijel z okresní schůze v Ledči vždy rozzloben, jak má lidem v družstvu vysvětlovat, že málo pracují. Šlo to na jeho hlavu a za to ho pak na schůzích pérovali. Okres na něho tlačila a on musel plnit funkci a dělníkům přikazovat. Občas to bylo o hubu!“ hovoří dcera sedláka a manželka bývalého předsedy JZD Veronika Veselská.

Odmala zapojena do procesu hospodaření

Veronika Veselská, rozená Sýkorová, se narodila 21. dubna 1932 na samotě Křemen poblíž Lipnice nad Sázavou. Dodnes u lesa stojí dvě hospodářská stavení – jedno z nich patřilo jejímu strýci Antonínu (čp. 14) a druhé stavení (čp. 15) jejímu tatínkovi Františkovi. Půdní výměra Sýkorových činila nějakých 10 hektarů, sahaly až k sousednímu Bratroňovu a i taková výměra dokázala zaměstnat celou rodinu. „Jen co jsem přišla po odpoledni ze školy, na plotně stál oběd a na stole ležel vzkaz: ‚Napas husy, dej jim vodu a umyj nádobí.‘ Zkrátka člověk od chvíle, co mohl alespoň trochu pomoct, byl zapojen do procesu hospodaření,“ vypráví pamětnice Veronika Veselská.

Umučený farář Havelka: Byl to vlastenec

Obecnou školu i měšťanku navštěvovala Veronika v Lipnici nad Sázavou, kde v té době působil katolický kněz Jan Havelka. Ačkoli na něho vzpomíná jako na člověka velmi přísného, nemůže popřít jeho vlastenectví, které se mu za německé okupace stalo osudným. „Do kostela na Lipnici se chodilo každou neděli za každého počasí. Němci Havelku zlikvidovali, kázal proti nim. Pamatuji, jak stál na kazatelně, hovořil a tloukl rukou, jak byl proti Němcům rozčílen. Byl to, jak se říká, vlastenec! Všichni říkali, ten tady dlouho nebude, a skutečně ho potom sebrali,“ vzpomíná Veronika Veselská. P. Jan Havelka při krutém výslechu vedeném německým gestapem utrpěl těžké následky, které vedly až k srdeční zástavě a zemřel v německobrodské nemocnici v květnu 1942.

Zemědělství Sýkorových neminuly podobně jako jiné hospodáře za německé okupace prováděné hospodářské kontroly. „Obilí a železňák se sádlem naši odvezli do lesa a mě tam dali hlídat. Protože ke mně přišel chlap, utekla jsem odtamtud. Viděla jsem toho pána, jak si přes rameno nesl v pytli železňák se sádlem. Rodičům jsem to pak pověděla. Tatínek si myslel, že to byl partyzán.“

Táta nedokázal tlaku vzdorovat a do JZD vstoupil

Po dovršení osmitřídky uprosila své rodiče, aby ji dali ještě na jeden rok do hospodyňské školy v tehdejším poválečném Havlíčkově Brodě, kam chodilo i několik jejích dalších kamarádek. Poté se plně zapojila do práce na rodinném gruntu na Křemeni a mnohé zajeté zvyky se vlivem politických událostí roku 1948 zásadně přeměnily.

V přilehlém okolí se nacházeli spíše menší nebo středně velcí rolníci. Přesto v sousedním Bratroňově nalezneme jména sedláků Jana Veselského a Josefa Vondry, kteří se zuby nehty združstevnění bránili, což jim místní komunisté nehodlali trpět a oba dva byli na podzim roku 1957 odsouzeni k odnětí svobody (viz Dodatečné materiály).

Sýkorovi ke svým hospodářským pracím využívali vlastní mlátičku, řezačku, lis nebo secí stroj, avšak veškerou techniku jim po komunistickém převratu v roce 1948 zabavilo Jednotné zemědělské družstvo (JZD) Kojkovice, do kterého byli Sýkorovi nuceni vstoupit. „Co jiného tátovi zbývalo? Napřed se sváděly krávy, vypínali nám elektřinu a navyšovaly se dodávky. A když nám sebrali mlátičku… Nemohl tomu odolávat, nebyl povahou průbojný a vzdorovitý. Pak ale sami říkali ‚blahoslavené družstvo‘, protože se časem přešlo na strojní obdělávání a nebyla to taková dřina,“ popisuje Veronika Veselská.

Rejdy vesnických statkářů

Na jedné z tancovaček poznala Veronika svého pozdějšího manžela Miloslava Veselského, syna ze sedlácké rodiny z Dolního Města, kam se po svatbě v 50. letech přestěhovala. Veselskovi, podobně jako Sýkorovi, vstoupili se svým vnosem do JZD za podobných ústrků jako si na vlastní kůži prožila i rodina Veroniky. „Zažívali si tu od komunistů všelijakou šikanu, a když zabíjeli prase, tak jedině na černo. Vedlo se jim velmi mizerně. Komunisti jim házeli klacky pod nohy, aby už nemohli hospodařit, takže nakonec byli rádi, že se hospodářství zbavili. Co jiného mohli dělat?“

Jednotné zemědělské družstvo v Dolním Městě bylo na okrese Ledeč nad Sázavou založeno jako jedno z prvních roku 1949. I zde bylo socialistické hospodaření popisováno podobně jako v celém Československu, tedy tak, že se statkáři kolektivnímu zemědělství bránili. Do jednotných družstev se nikdo ze schopných sedláků nehrnul, a proto vedení Komunistické strany Československa přešlo k tvrdé perzekuci sedláků, jejichž potrestání mělo být výstrahou pro ostatní.

Za neplnění dodávek byl v první polovině 50. let nepodmíněně odsouzen dolnoměstský rolník a hospodský Ladislav Mucha a peněžním trestům neunikli ani další zdejší sedláci: Reynek, Štěpánek nebo Bednář. Neúspěch kolektivního hospodaření JZD v Dolním Městě byl v 50. letech přičítán právě těm sedlákům, kteří nátlaku dlouho odolávali: „Rejdy vesnických statkářů a jejich podrývačná propaganda nechyběly ani v naší obci. A tak ‚rokem přelomu‘ v socialisaci naší vesnice je vlastně až rok 1957, kdy JZD přešlo na vyšší formy hospodaření a hlavně shromáždilo dostatečný počet výkonných členů.“[1]

Žádný předsedou nechtěl být a manžela do funkce navrhli

Ve zmiňovaném roku 1957 se totiž předsedou místního JZD stal Miloslav Veselský, manžel pamětnice, nestraník a bývalý soukromý hospodář, který se po združstevnění rodinných polností živil zejména jako kamenický dělník. K jeho zvolení a působení ve funkci předsedy JZD je taktéž věnován zápis v místní obecní kronice: „Úsilím komunistů JZD bylo vzkříšené k nové činnosti vlastně až v roce 1957. Na nové ustavující schůzi došlo k výměně představenstva. Na krátkou dobu byl zvolen předsedou Václav Krupička, kterého ve funkci vystřídal a dosud ji zastává nový člen, družstevník Miloslav Veselský. Hospodářsko technická úprava půdy byla provedena v tomtéž roce na podzim. JZD začalo hospodařit hned dle stanov pro III. typ a záhy přešlo na IV. typ. Na podzim roku 1957 bylo provedeno i první společné ustájení dobytka.“[2]

Ustanovení svého manžela do funkce předsedy JZD komentuje Veronika Veselská: „Žádný předsedou nechtěl být a manžela navrhli, aby funkci vzal. Byl schopným hospodářem a byl rád, že bude dělat vedoucího.“ O tři roky později došlo k jeho nahrazení, ovšem už v roce 1963 se na post předsedy JZD vrátil. Obměnu na postu mimo jiné úsměvně popsal obecní kronikář, soudruh J. Janda: „Jednotné zemědělské družstvo Dol. Město hospodařilo v tomto roce špatně. Předseda družstva Fiala více chodil po hospodách než po organizování práce. To se projevilo i na pracovní jednotce, která byla 6 Kčs. V celostátním měřítku bylo JZD umístěno na předposledním místě. Nově zvolený předseda Mil. Veselský (čp. 107) na výroční schůzi přebral funkci vedoucího po Fialovi.“[3] Jelikož bylo JZD v předchozích letech ztrátové, převzal ho proto od roku 1964 státní statek v Ledči nad Sázavou.

Nařídili mi jít pracovat do družstva

V Dolním Městě zprvu Veronika pracovala brigádně v kuchyni místních kamenolomů. Když se rozhodla na místě zůstat a nechat se zaměstnat na plný úvazek, mělo tomu podle jejích slov zabránit vedení MNV. „Zasedal výbor a hlasovali, jestli mě pustí do práce. Všichni zamítli a trvali na tom, abych pracovala v JZD, aby byla nějaká pracovní jednotka. Tak jsem byla zaměstnána pod místním JZD,“ říká Veronika Veselská, která až do svého odchodu do penze, tedy do začátku 90. let, pracovala ve družstvu v živočišné výrobě.

V závěru vyprávění ještě jednou prohlašuje, že nátlaku, který na sedláky vyvíjela Komunistická strana Československa nebylo možné čelit a nebylo jiné varianty než do JZD vstoupit. Výhodu kolektivního hospodářství však spatřovala především v mechanizaci, které JZD k práci využívalo, a navrch vyzdvihuje kolektiv ženských pracovnic.

Miloslav Veselský strávil od 70. let dlouhé roky v mechanizačním středisku ve Světlé nad Sázavou. V 90. letech odešel do penze a zemřel roku 1999. Jen několik dní po zaznamenání svých vzpomínek byla Veronika Veselská hospitalizována v havlíčkobrodské nemocnici, kde 5. března 2022, v nedožitých 89 letech, zemřela.

______

1 Pamětní kniha obce Dolní Město 1928–1975, str. 137
2 Tamtéž, str. 154–155
3 Tamtéž, str. 186