Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Aleš Veselý (* 1935  †︎ 2015)

• narozen 3. února 1935 v Čáslavi

• významný český sochař, protagonista „českého informelu“ – lokální verze mezinárodní poválečné abstrakce

• otec z židovské rodiny, matka k židovství konvertovala

• sestra i otec za války odvezeni do Terezína, v květnu 1945 tajně utekli

• po válce rodina zažila odsun Němců z Ústí nad Labem

• vystudoval Vyšší školu uměleckého průmyslu a Akademii výtvarných umění v Praze

• proslul zejména svařovanou plastikou Židle Uzurpátor, oceněnou v roce 1965 Cenou kritiky na Bienále v Paříži, a monumentální železnou konstrukcí Kaddish, oceněnou v roce 1969 Cenou Matyáše Brauna 1. stupně

• v současnosti přednáší na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem

Připíchli mi žlutou hvězdu

Aleš Veselý se narodil 3. února 1935 v Čáslavi. Jeho tatínek František pracoval v pojišťovně, maminka Marie byla v domácnosti. Tatínek pocházel z početné židovské rodiny. Maminka měla mezi českými Židy řadu přátel a před svatbou také sama konvertovala. Židovské tradice přesto rodina nedodržovala. „Já jsem se dozvěděl, že jsem Žid, až ve chvíli, kdy mi v roce 1941 připíchli žlutou hvězdu,“ říká k tomu pamětník. „Byl to zvláštní pocit, který jsem nikdy předtím nezažil – že je člověk jiný.“ V době německé okupace a vyhlášení protektorátu žila rodina Veselých na hlavní třídě v Hradci Králové. Mohli tak sledovat přijíždějící německá vojska: „Koukal jsem na to za záclonou a bylo mi divné, že vypadají jako lidi, protože jsem si myslel, že budou vypadat jako Marťani.“

Cílená diskriminace židovského obyvatelstva začala rychle dopadat i na tzv. smíšené rodiny. Rodina Veselých se tak brzy musela přestěhovat do domku bez vodovodu a kanalizace a pamětník nemohl nadále chodit do školy. Jeho domácí výuky se proto ujal dědeček z matčiny strany, který byl dříve sám učitelem. Další omezení následovala. Do transportů do koncentračních táborů začali být odváděni i tzv. míšenci prvního stupně, jako byl Aleš Veselý a jeho sestra Vlasta. Zatímco pamětník díky nízkému věku Terezínu unikl, Vlasta se mu po dosažení čtrnácti let nevyhnula. Strávila zde dva roky, během kterých jí bylo dovoleno udržovat kontakt s rodinou jen skrze občasnou korespondenci. Otec Aleše Veselého byl jako manžel tzv. árijky nejdříve internován v Praze na Hagiboru, odkud byl teprve v lednu 1945 poslán do Terezína. Zde vyhledal svou dceru a společně pak v noci z 3. na 4. května 1945 z tábora uprchli. „Do dneška to 4. května v 11 hodin večer slavím. Probudil jsem se a nade mnou stál táta, byl to úžasný zážitek,“ vzpomíná Aleš Veselý. Zbytek rodiny takové štěstí neměl, dvaačtyřicet osob z širšího příbuzenstva během války zahynulo.

Formující léta v Ústí nad Labem a Praze

Po válce se kvůli pracovní příležitosti otce celá rodina přestěhovala do Ústí nad Labem. To bylo z velké části zničeno po spojeneckých náletech. Ve městě zároveň v té době ještě žilo německé obyvatelstvo. Německé děti také chodily s Alešem Veselým do školy, než byla většina jejich rodin odsunuta: „Ústí nad Labem mi pomohlo uvědomit si, že věci nejsou černobílé.“

Tehdy teprve dvanáctiletý pamětník během prolézání ruin domů v Ústí nad Labem našel s kamarády několik tub olejových barev a začat s nimi zkoušet první jednoduché malbičky. Když je přinesl ukázat svému učiteli výtvarné výchovy, zaujala jej jeho tvorba natolik, že začal Aleši Veselému půjčovat knížky o umění. Později mu otec koupil také první plátno. V malování pokračoval i po přestěhování rodiny do Prahy a na doporučení učitele se přihlásil na Vyšší školu uměleckého průmyslu. Zde mu po dvou letech profesor poradil, aby přešel na Akademii výtvarných umění v Praze (AVU), kam byl také v roce 1952 přijat – bez maturity a o dva roky dříve, než bylo běžné. Na AVU studoval grafiku v ateliéru profesora Vladimíra Silovského na Václavském náměstí, s perspektivou, že se bude po studiích zabývat malbou. Aleš Veselý byl však nadaný po všech stránkách. Díky profesorovi Karlu Hladíkovi v sobě ještě během studia objevil vlohy pro modelování a sochařství, kromě toho hrál na klavír, a dokonce i sám komponoval: „V té hudbě jsem se určitě už vyjadřoval. Ve výtvarném umění jsem to tehdy jenom uměl.“

Generační pocit českého informelu

Z Akademie výtvarných umění vzpomíná Aleš Veselý zejména na spolužáky Jiřího Valentu, Karla Nepraše, Jana Koblasu, Čestmíra Janoška a Bedřicha Dlouhého: „Už jsme byli nasměrovaní podobně, akorát jsme byli na té cestě různě daleko.“ Byla to paradoxně například režimem organizovaná povinná vojenská cvičení, která podle pamětníka umožnila mladým umělcům se navzájem lépe poznat a propojit. Ve stejném ročníku jako Aleš Veselý byli například hudebníci Jan Klusák a Rudolf Komorous nebo dramatik Ladislav Smoček. Začínající umělci spolu často debatovali a rozšiřovali své znalosti v dalších oblastech. Pamětník a jeho přátelé docházeli na pravidelné přednášky na Akademii múzických umění v Praze (AMU), zajímali se o absurdní divadlo, ale také například o fyziku. Často se přitom setkávali také s o generaci staršími umělci, jako například Mikulášem Medkem, Vladimírem Boudníkem nebo Robert Piesenem.

Právě díky častým kontaktům a vzájemné konfrontaci se tak začal na přelomu 50. a 60. let v umělecké scéně formovat nový, silný generační pocit. Nová generace přitom podle pamětníka nehledala v umění únik, ale vnímala je jako určitý druh rezistence, který pramenil z touhy být neovlivněn a poměřovat svět kolem vlastními, autentickými zkušenostmi. Zájem začínajících umělců zejména na abstraktním způsobu vyjádření, který rezonoval s obdobnými proudy v zahraničí, je dnes označován jako český informel: „Od začátku mě fascinovalo a do dnešního dne to tak je, že vím, že nemůžu ty důležité věci vyjádřit přesněji, než když je vyjádřím skrz abstraktní autonomní řeč, protože se tak dotýkám mnohem víc absolutna.“

Mezi nemalbou a nesochařstvím

Po dokončení AVU se stal Aleš Veselý umělcem na volné noze. Díky zájmu v abstrakci nacházel také čím dál více nadšení pro vytváření objektů: „Šel jsem do Stromovky a nasbíral jsem tam hlínu a listí a kamení a začal jsem to do toho zapracovávat. To, co jsem původně myslel, že bude obraz, začalo být hrbolaté. A v tu chvíli si člověk uvědomil, že nezáleží na tom, jakou to má polohu. Že tam už není pohled na něco, ale vytváření něčeho, co je autonomní.“

Pamětník tak začal pracovat na průsečíku mezi objekty a obrazy nebo jak sám říká „nemalbou“ a „nesochařstvím“. Když se v Praze na sklonku roku 1959 zastavovali teoretici a kritici z mezinárodního sdružení kritiků umění AICA (z francouzského Association Internationale des Critiques d’Art), zorganizovali mladí umělci provizorní výstavu u Jiřího Valenty. Aleš Veselý vzpomíná, jak jeho magické obrazy, které jakoby se rozlézaly mimo orámovaný prostor z obrazu pryč, zaujaly Pierra Restanyho, jednu z vůdčích osobností tehdejší kritiky. Do obrazů postupem času začal přidávat také první železné prvky. Od vsazování a šroubování přešel přes připájení ke sváření, až nakonec kov v jeho dílech převládl docela.

První objekty a magické obrazy pamětník vystavoval také na dalších neoficiálních výstavách začínajících umělců, jako byly jednodenní první a druhá Konfrontace. Zatímco Konfrontaci I hostoval v březnu 1960 pamětníkův kamarád Jiří Valenta ve svém ateliéru na Palmovce, Konfrontaci II uspořádal v říjnu téhož roku sám Aleš Veselý ve svém sklepě na Žižkově: „Půl roku tehdy byla v uměleckém světě dlouhá doba.“

Kaddish a Židle Uzurpátor

Již během studia grafiky zajímaly Aleše Veselého především fresky. Podvědomě prý tušil, že by se jednou rád zabýval nějakými „velkými tématy“. V druhé půlce 60. let tak začal nacházet zaujetí ve velkých železných konstrukcích, kterým zpočátku říkal „enigma“. Mezi jeho nejznámější železné objekty dodnes patří monumentální Kaddish a o tři roky starší Židle Uzurpátor.

Kaddish vznikl u příležitosti sochařského sympozia ve Vítkovických železárnách v Ostravě, konaného v letech 1967–1968. Objekt, v roce 1969 oceněný Cenou Matyáše Brauna 1. stupně, získal své jméno podle židovské tradice, která spočívá v povinnosti syna modlit se po dobu jednoho roku za zemřelého otce. Když práci na svém dosud největším železném objektu dokončil, uvědomil si Aleš Veselý, že bude instalován na den přesně od otcovy smrti, která jej velmi zasáhla. Rok práce na objektu se tak pro něj stal symbolickým kaddishem. Na otázku, co je vlastně Židle Uzurpátor, která byla oceněna Cenou kritiky na Bienále v Paříži v roce 1965, naopak není podle pamětníka jednoznačná odpověď: „Židle Uzurpátor je dodnes tak dobrá, protože tam došlo k autonomnímu vyjádření se. Nechtěl bych to interpretovat.“

Nejniternější potřeba utvářet

V 70. a 80. letech se Aleš Veselý uchýlil do soukromí, na rozpadlém statku ve Středoklukách nedaleko od Prahy vybudoval pro svá monumentální díla ateliér. Po sametové revoluci působil jako profesor na Akademii výtvarných umění v Praze. V současnosti vyučuje na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Mezi jeho nejnovější díla patří dvacetimetrová plastika železničních kolejí nazvaná Brána nenávratná, vytvořená pro Památník ticha věnovaný obětem holocaustu, který v současnosti vzniká na nádraží Praha-Bubny. Aleš Veselý dodnes rád vzpomíná na šedesátá léta a silnou generaci předrevolučních umělců, kteří tvořili z nejniternější potřeby utvářet, a jejich publika, které mělo, jak sám říká, v době útlaku a schematického výkladu světa potřebu se s jejich dílem setkávat.