Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Veselý (* 1922  †︎ 2017)

• narozen v roce 1922 v Heřmanově Městci

• za války pracoval ve zbrojovce v Chocni

• distrribuce protinacistických letáků

• 13. dubna 1942 zatčen a později odsouzen na 5 let vězení

• vězněn v Terezíně, Budyšíně, Berlíně, Straubingu, Ebrachu

• přežil pochod smrti ze Straubingu do Dachau

• po válce se přestěhoval do Šumperka

Karel Veselý se narodil v roce 1922 v Heřmanově Městci. Za války roznášel protinacistické letáky. V roce 1942 byl zatčen a následně odsouzen k pětiletému trestu. Mimo jiné prošel věznicemi v Terezíně, v Budyšíně, v Berlíně, ve Straubingu a v Ebrachu. Na konci války zažil pochod smrti, kdy po šestidenní cestě přežilo jen asi dvanáct set ze čtyř tisíc vězňů. Ostatní byli buď zastřeleni, umláceni nebo zemřeli hladem a vyčerpáním.

Mládí a odboj

Většinu dětství a mládí prožil Karel Veselý v Pardubicích, kam se rodina přestěhovala kvůli otcově práci na pile. Když byl pamětník ve druhém ročníku Dřevařské průmyslové školy v Chrudimi, obsadila již tak značně okleštěnou republiku vojska wehrmachtu. Když potom následující rok školu dokončil, byl pracovním úřadem přidělen do choceňské továrny na výrobu letadel, firmy Ing. Jaroslav Mráz, Flugzeugwerke Chotzen.

V továrně se vyráběly kluzáky pro potřeby německé armády. Karel Veselý byl zanedlouho po nástupu přeřazen k technické kontrole a spolu s Ludvíkem Kodýtkou bydlel v Chocni. V továrně se seznámil také s Antonínem Bakešem a Josefem Bícou, kteří byli údajně napojeni na komunistický odboj. Ještě s dalšími zaměstnanci se po práci scházeli na stráňce u sv. Prokopa, kde často debatovali o válce a budoucnosti Československa. „My jsme si zpívali a hráli a přitom on naznačoval, co dělat proti válce, aby skončila dřív.“ Po jedné takové schůzce Josef Bíca vytáhl z tašky protinacistické letáky a chtěl, aby je pamětník s Ludvíkem Kodýtkem roznesli po Chocni. Ti pak letáky strkali do schránek, pod dveře a do otevřených oken. To se pak ještě několikrát opakovalo. „Těch letáků jsme roznesli stovky.“

Do odboje bylo v choceňské továrně zapojeno mnohem více lidí, ale navzájem o sobě nevěděli, aby se tak minimalizovalo prozrazení. Už v roce 1941 docházelo k zatýkání prvních odbojářů, to pak pokračovalo i v následujícím roce. Celkem bylo zatčeno 42 lidí. Dne 13. dubna 1942 gestapo přijelo do továrny i pro Karla Veselého. „Kolik lidí bylo zapojeno, to nejde vůbec nějakým způsobem určit, protože se pracovalo v takzvaných trojkách. Prostě ten Pepík Bíců znal mě a Ludvu Kodýtka. Ludva měl další svoje dva členy, o kterých já jsem nevěděl, a já svoje dva a tak dál. Tak to rostla takováhle pyramida, a kolik lidí v tom pracovalo, to se nedá v žádným případě určit. V té Chocni bylo zatčeno čtyřicet dva lidí, protože při výslechu jednoho chlapíka se ptali, kolik lidí je v tom zapojeno. Absolutně to nemohl vědět, ale aby něco řekl, tak řekl čtyřicet dva. A oni zatkli čtyřicet dva lidí a já jsem byl předposlední. Po nás byl ještě Pepík Vitásků a tím to skončilo. Oni měli čtyřicet dva lidí, ta německá preciznost, čtyřicet dva a hotovo.“

Nejhorší byl Terezín

Po zatčení byl Karel Veselý odvezen na gestapo v Pardubicích, kde prošel sérií brutálních výslechů. Stále donekonečna při nich opakoval, že je nevinný a že žádné letáky neroznášel. „Přišel esesman, vytáhl mě, strčil mě do toho mercedesu a jeli jsme na policejní ředitelství gestapa. Strčili mě do jedné kanceláře. Tam seděl pán. Česky na mě, že jestli se jmenuju pan Veselý. Já řekl: Ano. Tak on mně řekl, že je podezření, že jsem vykonával nějakou protistátní činnost. A že je potřeba si to ověřit a tak dál. A tak abych říkal pravdu a nic nezamlčoval. Úplně tak vlídně se mnou mluvil. A teď se sehnul do zásuvky, vytáhl jakousi fotku, podal mi ji: ,Znáte tady toho pána?‘ Povídám: ,Neznám.‘ – ,Znáte tady toho?‘ ,Neznám.‘ To udělal takhle několikrát. A když už se mu to přestalo líbit, tak zavolal: ,Hans, komm hier!‘ Otevřely se dveře a přišel takovej chlap. Rákosku a provaz. Vzal mě, ohnul takhle přes židli, dole mně svázal ruce k nohám. A rákoskou prostě... A tak se vyptával. Něco se zeptal. Já jsem řekl: ,To nevím.‘ Rána. Možná týden pak jsem nemohl sedět. Na zádech jsem měl potom dlouho, dlouho od toho pruhy. To jsem myslím dvakrát, třikrát byl u toho výslechu.“ Nakonec se přiznal jen k tomu, že měl v ruce dva letáky, které ale nikde neroznášel.

Z Pardubic byl počátkem května převezen do Malé pevnosti v Terezíně. Hned po příjezdu si uvědomil, v jakém pekle se ocitl. Dozorci vězně seřadili na dvoře a jednoho z nich bez milosti zastřelili. „Seřadili nás na tom apelplacu nebo na tom jednom dvoře. Bylo nás asi dvě stě. Procházel tam jeden esesman a na jednoho mládenečka z Litomyšle ukázal a říkal mu: ,Ty seš Žid.‘ On říkal: ,Já nejsem Žid. Já jsem křesťan.‘ A on zase znovu: ,Ty seš Žid!‘ – ,Ne, já jsem křesťan.‘ On vytáhl pistoli a v té řadě lidí ho zastřelil. To byla první ukázka v tom Terezíně, kdo tam vládne. Ukázka, že ti vězni neznamenají vůbec nic. Protože oni mohli s tím vězněm udělat všechno, co chtěli.“

I když pamětník strávil v Malé pevnosti „pouze“ tři měsíce, zůstaly mu navždy vryté v paměti. Do Terezína se dostal zrovna v době, kdy byl proveden atentát na Heydricha. Pracoval tam v truhlářské dílně. „Když bylo po Heydrichovi, tak ve dne v noci se vyráběly bedny. To bylo místo rakví, bedny na uložení mrtvol.“ Karel Veselý byl velmi mladý, a tak těžce nesl podmínky v Terezíně a odloučení od rodiny. „Já jsem stále myslel na maminku a na tatínka a chtěl jsem se vrátit domů. Při výslechu na gestapu jsem nikdy nebrečel. Dostal jsem nařezáno, ale nikdy jsem nebrečel. Ale v Terezíně, když jsem večer usínal, tak jsem přetáhl deku přes sebe a brečel jsem. Tam člověk nějak vzpomínal na ty rodiče, na ty bratry a na to všechno ostatní. Kolikrát mi tam bylo do pláče.“

Z Terezína byl po třech měsících převezen do věznice v Budyšíně (Bautzen) v hornolužickém Srbsku. V místní věznici strávil několik měsíců a potom byl odvezen k vyšetřujícímu soudci v Drážďanech a následně do věznice v Berlíně, kde proběhl soud. „Ten Volksgerichts v tom Berlíně. Já jsem byl ve čtvrtém patře a pod náma v těch sklepních místnostech byly cely pro odsouzence k smrti. Ti byli přikovaní. A večer, to bylo něco hroznýho pro nervy. Jeden brečel, druhej se modlil, třetí se smál, čtvrtej prosil maminku, pátej si zpíval a tak dál a dál. To lidi pološílení čekali na smrt.“

Lidovým soudem byl 7. prosince 1942 odsouzen k pěti letům vězení. Souzena byla celá skupina, která byla rozdělena do tří sekcí. „K ničemu jsem se nepřiznal a nic mně nedokázali, a dostal jsem pět let káznice. Čili za dva lístky pět let káznice. Z těch čtyřiceti dvou lidí se domů vrátilo myslím dvanáct. Ostatní byli všichni popraveni.“ Mezi těmi, co válku nepřežili, byl i kamarád a bývalý spolubydlící Karla Veselého Ludvík Kodýtek, který zemřel ve vězení na tuberkulózu. Karel Veselý také vzpomíná, jak se jeden z obviněných proti rozsudku odvolal. „Tam se jeden chlápek proti rozsudku odvolal. Mám dojem, že dostal deset roků káznice. On se odvolal, šel znovu k soudu a trest mu zvýšili a dostal trest smrti.“

Z Berlína byl Karel Veselý poslán do Straubingu. Tam pamětník opět pracoval v truhlářské dílně. Podmínky byly opět otřesné, velmi málo jídla, nedostatečné oblečení, všeho schopní dozorci. Kvůli velmi špatné obuvi si tam rozedřel patu a dostal otravu krve. Trpěl bolestmi a měl oteklou a namodralou nohu, proto v dílně často odpočíval. Za tři dny byl přeřazen do káznice v Ebrachu, kde s dalšími vězni prošel lékařskou prohlídkou. „Skoro půl dne jsme nazí čekali na lékařskou prohlídku. Když jsem přišel na řadu, tak doktor se mě zeptal, jestli jsem Čech nebo Němec. Já jsem říkal, že jsem Čech. ,Ven, zdravej, další!‘“ Nakonec ho doktor přece jen poslal na marodku, kde se po týdnu vyléčil.

Káznice v Ebrachu se nacházela v bývalém klášteře, ale podmínky tam byly stejně hrozné jako v ostatních věznicích. „V Ebrachu nás bylo devadesát na jedné cele.“ Karel Veselý spal hned vedle Vladislava Mareše z Plzně. Při jedné z vycházek se spolu bavili, což bylo zakázáno, a oba za to dostali velmi přísný trest. Karel Veselý sedm dní a Vladislav Mareš čtrnáct dní takzvaného „Einfachu“. Znamenalo to uvěznění ve sklepní cele. „V té cele byla taková železná klec dvakrát dva metry a v ní byla dřevěná pryčna. Ten týden, to byl týden v té kleci a jedna přikrývka a jedenkrát za týden teplé jídlo, jinak chleba a voda. A ten Vláďa to dostal na čtrnáct dní a nedostal ani deku.“

Karel Veselý také vzpomíná, že mezi dozorci se našli i slušní lidé. Jednomu z nich vězni neřekli jinak než Pajda, protože po poranění z války kulhal. Ten v káznici stále řval a šel z něho velký strach. Jednou tento dozorce přišel do stolařské dílny, kde pracoval pamětník, a po správci si vyžádal dva vězně na opravu rozbitých trok. Správce vybral Karla Veselého a Karla Pauluse. Dozorce je však místo opravy trok vzal domů na oběd. To se pak ještě jednou opakovalo. Zatímco doma se k nim choval mile, jakmile vstoupili zpět do věznice, spustil na ně huronský křik.

Pochod smrti

V dubnu 1945 byli vězni naloženi do vagonů a odvezeni zpět do Straubingu. Válka se chýlila ke konci a dozorci byli čím dál nervóznější a agresivnější. Město bylo také často bombardováno Spojenci. Koncem dubna dozorci vězně vyhnali z cel, aby je hnali desítky kilometrů do koncentračního tábora v Dachau, blížila se totiž fronta. Tam nakonec nedošli, protože americká 45. pěší divize tábor osvobodila dřív. Přesto po šesti dnech pochodu přežilo ze čtyř tisíc vězňů jen přibližně dvanáct set. Takto dnes o šestidenním utrpení mluví Karel Veselý: „Já jsem byl v Ebrachu. Tam už byla slyšet dělostřelecká palba a oni nás převezli zpátky do Straubingu. Všichni vězni z Ebrachu jeli do Straubingu. Straubing byl zhruba tak pro dva tisíce lidí a bylo to přeplněné. Bylo tam čtyři tisíce vězňů. A jednou, to bylo 24. nebo kolikátého dubna 1945, deku a ešus a lžíci vzít s sebou a nástup dole na dvoře. Každý si vzal tu deku. Já jsem náhodou nějakým způsobem získal dvě deky. Vyšli jsme ven, seřadili nás do čtyřstupů a vyvedli bránou ven. A šli jsme do toho Dachau. První dva dny s námi jel traktor naložený chlebem. To řídil vězeň. Ale velel mu nějakej SS, prostě nějakej důstojník. Údajně měl potom nějakou poruchu a dál to nejelo. Další čtyři dny jsme jeli bez jídla, o hladu. Z těch čtyř tisíc vězňů do té vesnice Altfrauenhofen přišlo asi dvanáct set vězňů. Ti ostatní tam všichni zůstali ležet. To všechno postříleli. Tam znamenalo jít, šlapat, šlapat, šlapat. Jak se někdo zastavil, opřel se o patník nebo o strom nebo si sedl, přišli, zastřelili. Hotovo. Nemůže dál, pryč s ním… Tam všude ležely ty mrtvoly. Mrtvej člověk a vězni po něm šlapali.“

Zesláblí vězni byli stříleni za každou maličkost. „Tam byly krechty s krmnou řepou na některých polích. Najednou se vrhlo dvacet vězňů na tu řepu. Jenomže esesáci je všechny postříleli. A tak bylo vidět mrtvého nebo polomrtvého vězně, jak hryže do té řepy. Takhle tam leželi, to bylo hrozný.“

Velká část vězňů byla zavražděna při přechodu pontonového mostu přes řeku Isar. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy pamětník velmi vážně uvažoval o útěku. „Přišli jsme k řece Isar, tam byl takovej dřevěnej ženijní most, ten byl podminovaný. Byl jsem na druhém břehu asi dvě stě metrů za tím mostem a najednou hrozná rána a oni ten most vyhodili, protože Američani, než by ten štrůdl vězňů přešel, tak Američani by je dostihli a mohli by použít ten most. Tak ho vyhodili do povětří i s těma lidma. Ti lidi, co zůstali na té jedné straně, tak všechny postříleli a sami odešli na druhou stranu. Takhle já jsem ušel pokušení utéct.“

Návrat domů

V Altfrauenhofenu se vězni ocitli 30. dubna 1945, zrovna v den, kdy měl Karel Veselý třiadvacáté narozeniny. Vězni byli rozděleni do statků, ale druhý den ráno marně čekali na příchod dozorců. Ti přes noc zmizeli a místo nich se v obci objevili američtí vojáci. Bývalí vězni si ale především museli zajistit jídlo. Ve vesnici získali prase, ze kterého si připravili vepřové hody. Na takový příděl potravin ale nebyl zesláblý organismus připraven a několik jich kvůli tomu zemřelo. „Tam viděli ve chlívě prasátko a udělali si vepřo, knedlo, zelo a na to doplatilo takových padesát nebo šedesát lidí. Čtyři dny bez jídla, předtím dva roky hladu a teď najednou takováhle mastná pečínka. Já jsem snědl akorát brambory a zelí a o to maso jsem neměl zájem. To už odmalička tak u mě bylo. A to dostali hrozný průjmy a tam padesát nebo šedesát lidí leželo v jedné stodole a my jsme je chodili akorát obracet a slámou otírat.“

Vojenský konvoj české vězně odvezl do Domažlic. Domů se Karel Veselý vrátil 16. května 1945. Při cestě vlakem se setkal se spoluvězněm z Chocně Lanštoflem, který byl odsouzen k trestu smrti, ale válku shodou náhod přežil. Na nádraží v Pardubicích si ale před očima pamětníka zkrátil cestu a pár metrů od vysněného domova mu nákladní vlak přejel obě nohy. „Přijeli jsme do Pardubic. To byly čtyři hodiny ráno. Ten vlak zastavil na pátým nástupišti. Tehdy tam nebyly žádný podchody a mezi tím pátým nástupištěm a východem stál na vedlejší koleji nákladní vlak. Já jsem měl nohu oteklou až tady potud. Koleno a všechno. A ten Lanštofl to samé. Když jsme zastavili, tak většina těch lidí obešla ten vlak až dozadu. On říkal: ,Já to podlezu.‘ Já jsem říkal: ,Nepodlízej, raději to obejdem.‘ – ,Ne.‘ –  ,Dělej, co chceš.‘ Když já jsem byl na konci toho nákladního vlaku, tak lokomotiva zapískala a ten vlak se dal pomalu do pohybu. Ten Lanštofl, než to s těma bolavýma nohama podlezl, tak… Já jsem přišel k východu a tam vidím nosítka. A na nich leží chlap. To byl ten Lanštofl. A obě dvě nohy nad kotníkem rozmačkané. Nestačil přelézt a ten vlak ho přejel.“ Lanštofl zranění přežil, ale o jeho dalším osudu pamětník už nic neví.

Karel Veselý nevypadal po několikaletém pobytu v nacistických kriminálech zrovna nejlíp. „Když mě zatkli, tak jsem vážil dvaasedmdesát kilo, a když jsem se vrátil zpátky, tak jsem vážil devětačtyřicet kilo.“ Nejprve si proto musel odpočinout a nabrat sílu. „Za dva měsíce jsem vážil devadesát kilo. Maminka mě vykrmila. Maminka měla pro slepice v takovým kastrůlku nakrájené kostičky takového staršího chleba a já jsem se v noci probudil a těm slepicím jsem to zbaštil.“

Po válce Karel Veselý nejprve odešel za prací do Nového Sedla a později do Šumperka, kde už bydlel jeho bratr, a tam se tady usadil. Dnes již dokáže vyprávět o utrpení, které prožil, ale ještě několik let po válce na to nebyl schopen ani pomyslet. „To bylo hrozný, o tom já jsem nemohl ani mluvit. Když se mě někdo zeptal na věznění, já jsem se úplně roztřásl a začal blekotat. Několik roků jsem o tom nebyl schopen mluvit.“

Pozn.: Část příběhu je doplněna z nepublikovaných pamětí Karla Veselého „Vzpomínání“, které jsou uloženy v dodatečných materiálech.