Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Karel Veselý (* 1916)

• narodil se 5. prosince 1916 v Blatné v tehdejším Československu

• 1935 – nastoupil na studium medicíny na Karlově univerzitě v Praze

• 1938 – absolvoval stáž ve Francii a v roce 1939 se vrátil do Protektorátu Čechy a Morava

• 17. listopadu 1939 zatčen spolu s dalšími studenty ve Švehlově koleji

• 1939 – 19. ledna 1942 – byl vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg

• 1942–1945 – pracoval jako laborant ve Strakonicích

• 1945 – působil v organizaci Niva

• zažil osvobozování jižních Čech americkou armádou

• 1945 – dokončil lékařskou fakultu

• 1946–1954 – pracoval na interní klinice, v letech 1954–1960 v Hodoníně a od roku 1960 pracoval v Praze

Z Blatné do Francie

Karel Veselý se narodil 5. prosince 1916 v malém jihočeském městečku Blatná nedaleko Strakonic. V současnosti se nejedná o příliš významné město, ale jak Karel Veselý vzpomíná, za Rakouska-Uherska tvořilo důležitou komunikační tepnu.

Pamětník se sice narodil v Blatné, ale dospíval ve Škvořeticích a poté docházel do gymnázia ve Strakonicích. Maminka Růžena byla v domácnosti a tatínek Gustav pracoval jako adjunkt na blatenském panském dvoře.

Od roku 1935 studoval Karel Veselý medicínu na Karlově univerzitě a bydlel ve Švehlově koleji, která byla určena pro členy agrární strany: „To byla otázka příbuzenská. Někdo z venkova dělal pro agrární stranu, takže jsem měl přímluvu a přijali mě. To byla dobrá kolej. Musel jsem se přihlásit do strany, ale politika mě netrápila. Brali jsme však noviny Venkov.“

V roce 1938 odjel na stáž do Francie: „To byla frankofonní doba a doznívala sláva francouzské vedoucí úlohy v Evropě. Mě to zajímalo, poslední čtyři roky jsme měli francouzštinu a já jsem si četl francouzsky, tak jsem se přihlásil do francouzského Denisova ústavu. Mohli jsme tam být tři nebo čtyři týdny. Tak jsem stáž dostal a měl jsem z banky padesát franků.“

Ve Francii Karel Veselý procestoval Loiru, byl až v Mont-Saint Michel a chtěl jet dál na Mont Blanc: „Jenomže když jsme přišli na stanici, že se necháme vyvézt na Mont Blanc, tak byla vyhlášena mobilizace. Co se dalo dělat? Tak jsme se dostali do Paříže a jeli jsme domů posledním vlakem, který jel přes Štrasburk a Německo do Chebu. Vrátil jsem se 1. září [1939]. Spal jsem v čekárně na nádraží a viděl jsem, jak mašíruje hitlerjugend. Měli píšťaly a bubny. [To bylo 1. září 1939 a válka] začala válka prvního. To jsme ovšem nevěděli. Tak jsem se dostal domů.“

Studentské události roku 1939

Den 17. listopad je dnes Mezinárodním dnem studentů, ovšem tomuto výročí předcházely události v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava. Dne 28. října 1939 probíhaly v Praze demonstrace a v meziválečném Československu sice symbolizovalo toto datum vytvoření samostatného Československa, ovšem pod německou okupací se oslavy překlenuly v demonstraci proti německé moci. Při demonstraci byl zraněn student medicíny Jan Opletal (1915–1939), jehož osud byl bezprostředně spojen s osudem Karla Veselého: „Byl jsem na klinice fiškusem a pracoval jsem v laboratoři, počítal jsem krvinky a dělal krevní obrazy. Dělal jsem pomocnou hematologii. Po té manifestaci jsem byl volaný jako medik na výpomoc, abych nabral krevní obraz Jana Opletala v suterénu na chirurgické klinice U Jirásků. To byla nesterilní část, tak to bylo hlídané. Nic mi už nenapovídal. Nebylo taky celkem co. Tak jsem ho viděl ještě zraněného, nevím, jestli to bylo dva dny poté, nebo tak nějak.“

Jan Opletal nakonec svým zraněním dne 11. listopadu 1939 podlehl a o čtyři dny později byly jeho ostatky převezeny do Nákle u Olomouce. Došlo ke slavnostnímu přenosu rakve přes ulici Na Příkopě a přes Václavské náměstí k dnešnímu hlavnímu nádraží a během průvodu studenti vykřikovali různá protiněmecká hesla. O dva dny později bylo ve studentských kolejích zatčeno přibližně 1200 studentů.

Karel Veselý bydlel v době zatýkání ve Švehlově koleji ve třetím patře: „Asi ve tři nebo ve čtyři hodiny ráno byl slyšet na chodbě křik, hulákání a mlácení do dveří a pak se ozvala střelná rána. To nějakému příliš dychtivému vojákovi ujel prst. Myslím, že to dělala sicherheitspolizei. Chudák kamarád Kocourek se dostal na vyšetřování, protože ho neustále propírali, že zastřelil německého vojáka. Ale dopadlo to pro Kocourka dobře. Sehnali nás do suterénu koleje a křičeli: ‚Ruce vzhůru!‘ Já jsem měl pyžamo se špatnou gumou, tak jsem měl hrozné rozpaky, jak držet ruce nahoře a kalhoty dole.“

Poté se studenti oblékli a odjeli do ruzyňské jízdárny, kde němečtí vojáci natáhli lano, aby studenti popadali. Obdrželi od německých vojáků i nějaké rány a náhle leželi v jízdárně na slámě, přičemž po stranách stáli vojáci s kulomety, a studenti si tak nemohli ani odskočit na toaletu. Byli zapsáni a odvezeni do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg u Berlína. Někteří studenti však byli z Ruzyně propuštěni, jednalo se o členy fašistické strany Vlajka, Slováky, cizince a studenty mladší dvaceti let.

V Sachsenhausenu-Oranienburg

Dnes již víme, že studenti byli transportováni z Ruzyně do Sachsenhausenu, ale oni sami netušili, kam mají namířeno. Karel Veselý vzpomíná, že se obecně vědělo o koncentračních táborech, ale studenti pouze věděli, že jedou na sever. Na příjezd do Sachsenhausenu vzpomíná následovně: „Nahnali nás do nějakého bloku, dostali jsme nějakou moučnou polévku a pak jsme byli rozdělení do různých bloků. My jsme byli v bloku 53. Neměli jsme nic jiného než slamníky na zemi a každý dostal jednu deku. Tak jsme leželi tři na dvou slamnících a byli jsme přikrytí dekami napříč. Doktor Machotka a Navrátil, to byli moji kumpáni. Další den nás rozsadili do určitých bloků.“

Bloky vypadaly podobně jako v jiných koncentračních táborech – podlouhlé budovy s dveřmi uprostřed, sprchy, záchody, obytná část, lavice a pryčny ze dřeva na obou stranách o třech patrech. Karel Veselý vzpomíná, že v blocích bylo vše velmi pečlivě připraveno, ale studentů bylo příliš mnoho a někteří museli zůstat v koupelně.

„Dokonce jsme měli představy, že si budeme opakovat učební látku. Hlavně medici. Teprve potom nás začali ‚zacvičovat‘. Kolem appellplatzu se zkoušely boty, tak se nás asi stovka obula a chodilo se v lágru kolem dokola. Zkoušeli, jak dlouho vydrží boty. Později byly jen boty s dřevěnou podrážkou.“

Karel Veselý pracoval v koncentračním táboře jako pomocný skladník, kdy převážel věci do tábora a z tábora, ale pracoval také v cihelně (Klingenwerke), v nemocnici a ve výdejně nářadí. Běžně se pracovalo od rána do večera pod bedlivým dohledem dozorců: „Ráno se vstávalo za zvuku trubky, smělo se ustlat, uklidit a mohlo se přejít přes blok, než byl apel. (...) Pak byl apel a hlídka na hlavní věži hlásila [hlášení] komandantovi. Pokud někdo chyběl, tak se vězni rozpočítávali a potom se šlo na různá komanda.“

V bloku nebydleli pouze studenti, ale byli zde také vedoucí Sokola, úředníci nebo právníci. V celém táboře byly vězněny různé národnosti včetně Francouzů nebo Belgičanů, ale také různé skupiny vězňů, kromě politických vězňů i homosexuálové. Označení skupin se lišilo: „Češi měli nahoře našité číslo a dole byl trojúhelník. Když to zpočátku dozorci ještě neznali, tak nás šikanovali, že máme špatně přišité číslo. Ale my jsme skutečně měli [správně přišité číslo] a to nevím, jestli [nahoře našité číslo s trojúhelníkem dole platilo] pro všechny Čechy.“

Bloky byly rozdělené podle národností a obecně panovala vůči židovským a ruským vězňům značná nevraživost, daná antibolševismem a nacistickou rasovou ideologií. Na tyto skutečnosti vzpomíná i Karel Veselý: „Jednou jsme se divili, proč v malém lágru zalepují barák. On byl z prken, tak se škvíry zalepily pásmem papíru. Poté tam nastěhovali ruské zajatce a oni měli červené čepice. Říkali, že to byla nějaká jejich policie. Ještě jsme jim hodili, co jsme měli, nějakou kůrku [od chleba] nebo tak. Ráno jsme pak viděli, že odtud nakládají mrtvoly do valníku a odváží je do krematoria.“ Krematorium prý neustále kouřilo, ale Karel Veselý uvádí, že se vězni zabíjeli spíše ranou do týlu, ve sprše nebo plynem v uzavřených autech.

Exkluzivní skupinu však tvořili komunisté, kteří si vzájemně pomáhali, ale vůči ostatním vězňům byli neteční. Rozhodující byla pro ně ideologie a jedním z nejvýznamnějších československých komunistů byl Antonín Zápotocký, jeden z nejprominentnějších československých vězňů v Sachsenhausenu.

Karel Veselý mohl rodičům posílat dopisy a dostávat balíky s jídlem a dalšími komoditami. Ty se však nejčastěji posílaly při příležitosti nacistického úspěchu na válečné frontě: „Cigarety byly takové platidlo. Já jsem nekouřil, ale abych měl cigarety, tak jsem napsal [dopis na] adresu: Škvořetice, pošta Sedlice, ulice Regyptek 30. Ono to prošlo. Tak jsem dostal třicet egyptek. Třicet se smělo poslat.“

Studenti byli postupně z koncentračního tábora propouštěni, první odešli již na Vánoce 1939 a další v dubnu 1940. Podle Karla Veselého se jednalo o skupinu asi dvaceti pěti jedinců, kteří měli u Němců přímluvu. Postupně však byli propouštěni další studenti a jedni z posledních odešli ze Sachsenhausenu v roce 1943. Karel Veselý byl propuštěn 19. ledna 1942.

V nemocnici do konce války

Po propuštění se vrátil domů do Škvořetic a pravidelně se musel kvůli svému pobytu v koncentračním táboře hlásit na četnické stanici: „Četníci byli otrávení, takže se s nimi dalo [jednat]. Najednou jsem byl povolán do Klatov na oberlandrát. Jel jsem ještě s někým a museli jsme se hlásit v Klatovech s takovou přísností. ‚Jakto, že jste neoznámil, že jste nastoupil v nemocnici ve Strakonicích jako laborant? Jak je to možné?‘ řvali na mě. Tak jsem řekl: ‚Ale napsal jsem psaní.‘ Tak se šli podívat: ‚No jo, měl jste to podat doporučeně.‘ Tak jsem s tím byl vyřízený, ale jinak jsem chodil na četnickou stanici.“

Jak již bylo uvedeno, Karel Veselý nastoupil po propuštění do strakonické nemocnice jako laborant. Bydlel v suterénu nemocnice a do domovských Škvořetic jezdil na kole. Poté přešel na infekční oddělení a léčil velké množství jedinců se spálou nebo s tyfem: „Jednou přivezli Romy z Let [u Písku],[1] kteří měli horečky a tak. Leželi v nemocnici a měli jsme dezinfektora, který nebyl zrovna příliš učený, ale byl dobrý a odvšivil je. Měl jsem se telefonicky zeptat v Praze, kde mi řekli: ‚Ano, je to skvrnitý tyfus.‘ Tak byl zase poplach, Romové se naložili [a odjeli]. Moc dlouho tam tedy nepobyli. Bohužel zemřela sestra, která s nimi přišla do styku při odvšivování, a manželka toho dezinfektora.“

Niva – Strakonice

Karel Veselý se ke konci války přidal k uskupení partyzánské organizace Niva, která nemá dodnes oficiálně uznanou odbojovou činnost. Jednalo se o organizaci, jež operovala na Strakonicku a Domažlicku a spolupracovala s levicovou komunistickou odbojovou organizací Předvoj.

Pamětník operoval u Škvořetic: „Srotili jsme se, jeden kamarád měl někde ve stodole schovanou pistoli, vedoucí statku měl brokovnici, a tak jsme tam dělali organizaci Niva. [Vyhlášení k povstání] dokonce hlásili i z rádia: Niva skáče přes lesy. Držely se stráže a Němci utíkali, ale my jsme je těžko mohli odzbrojovat, když přijel konvoj aut s důstojníky a s vojáky vyzbrojený vším možným. Odzbrojte je, když máte brokovnici. Tak jsme seděli a oni průjezd považovali [za samozřejmý]. Tak projeli. (...) Projeli až k Američanům a Američané si je nechali.“

Škvořetice byly osvobozeny americkou armádou, která poté odjela do Blatné, kde se setkala s vojáky Rudé armády. Karel Veselý zde byl svědkem, jak Američané přivedli Němce, kteří předtím zabili bratra jednoho amerického vojáka, konal se vojenský soud a váleční zajatci byli v blatenském parku zastřeleni.

Lékařem po válce

Po válce odjel pamětník do Prahy s úmyslem dokončit vysokoškolská studia. V roce 1945 promoval a nastoupil na interní lékařství na pražskou kliniku, kde působil osm let. Poté přešel do Hodonína a od roku 1960 pracoval v Praze-Krči. Dva roky dojížděl z Hodonína do Krče a zpět, než se roku 1962 natrvalo přestěhoval do Prahy.

„Byl jsem i literárně činný, přeložil jsem z ruštiny knihu o nemocech slinivky břišní a napsal jsem brožurku o vředové chorobě. Mám také interní a gastroenterologickou specializaci. Na klinice v Krči jsme měli dost pacientů s gastroenterologickým onemocněním, tak jsem o tom napsal takovou brožurku. To jsme ovšem nevěděli, jak se to léčí, takže jsme se omezovali na potlačování kyseliny žaludeční, případně na operaci žaludku.“

V roce 2015 žil Karel Veselý v Praze a byl jedním z posledních pamětníků událostí 17. listopadu 1939.

[1] Koncentrační tábor určený pro vězně romské národnosti.