Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mirko Veselý (* 1955)

• narozen 11. února 1955 v Berouně

• od roku 1968 členem 1. skautského oddílu v Říčanech

• po zrušení skautské organizace v roce 1970 dál pořádal tábory pro děti

• oddíl pracoval pod organizací Pionýr, přesto v něm šířil skautské myšlenky

• do oddílu mu proto komunisté často posílali kontroly

• od roku 1974 pracuje v České televizi jako technik záznamu

• po listopadovém převratu v roce 1989 začal znovu obnovovat skautskou organizaci

• byl zvolen vedoucím skautského střediska v Říčanech

Chtěl šířit mezi dětmi skautské myšlenky. Po roce 1970, kdy byl skauting zakázán, proto musel udělat těžké rozhodnutí. Na protest s činností ve Skautu skončit, nebo dál vychovávat děti ve stejném duchu, avšak pod hlavičkou organizace Pionýr, kterou opovrhoval. Zvolil druhou možnost.

Mirko Veselý se narodil 11. února 1955 v Berouně do rodiny učitelky a armádního důstojníka. Od dětství žije v Říčanech. Jeho otec byl příslušníkem československé armády, přestože nikdy nevstoupil do komunistické strany. Pamětník má v souvislosti s ním silnou vzpomínku na 21. srpen 1968, kdy Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy. Jeho otec okolo páté hodiny ráno vtrhl ve vojenské uniformě do pokoje, zapnul rádio a pak začal nadávat: „Byl příšerně sprostej, což předtím nikdy nebyl. A říkal, že je vyloučené, aby v té uniformě někam jel, protože s Rusama nejsou žádné hračky. A zase zmizel.“ Otec původně velel dělostřeleckému pluku a poté pracoval na vojenské katedře Vysoké školy zemědělské v Praze.

Obsazení Československa sovětskou armádou a následné utužování moci komunistů v sedmdesátých letech pamětníkův život silně poznamenaly. V roce 1968 totiž vstoupil do skautského oddílu v Říčanech, který byl tehdy obnoven poprvé od doby, kdy komunisté po únorovém převratu v roce 1948 skauting zakázali. Trampování, hry a život na základě skautských principů ho zaujaly. Skautingu propadl spolu s bratrem. „Začátky skautingu koncem šedesátých let byly famózní,“ říká Mirko Veselý. Najednou cítil, že se pohybuje v prostředí, kde se lidé nepřetvařují a jsou vedeni k otevřenému projevování svých názorů. „Vyrůstali jsme v době, kdy výchova byla jednoznačná. To, co se říkalo doma, se nesmělo říkat venku. Okruh známých našich rodičů byl přísně vymezený a přesně se vědělo, co se před kým smí říkat. Ta schizofrenie, ta byla jednoznačná,“ vysvětluje.

Skauting po srpnu 1968

Zpětně si uvědomuje, že skautští vedoucí si v roce 1968 zřejmě byli vědomi, že doba, která přeje svobodnému vyjadřování, nebude trvat dlouho. 1. skautský oddíl v Říčanech fungoval i poté, co republiku obsadila sovětská armáda. „Dnes to vnímám o to ostřeji, že se v nás vedoucí snažili zasít skautské myšlenky. Ukázali nám, co je to být bezvadná parta, ve které jsou vztahy založené na důvěře. Mezi skauty však už v té době byli komunisti. Měli tam svou buňku. Tenkrát většina lidí vstupovala do strany účelově s cílem zapojit se do systému a mít klid. Protože v nich bylo to skautství, byli skauty a zároveň byli ve straně,“ vypráví Mirko Veselý.

To zjistil až po roce 1989. Tvrdí, že na konci šedesátých let ani samotní skautští vedoucí netušili, kdo z nich vlastně spolupracuje s komunisty, a kdo ne. „Dnes vím, že problémy pro středisko začaly před Vánocemi roku 1969. Vedoucí pak jezdil od ledna 1970 na okres, kde se připravovalo sloučení skautských oddílů s Pionýrem, stejně jako v roce 1948. Mám o tom záznamy, protože jsem archivář. My jsme to nevěděli. My jsme žili v blaženosti, v bublině. Nevěděli jsme, že se blíží konec. V roce 1970 jsme fungovali, jak to nejlépe šlo. Měli jsme klubovnu a bezvadné vedoucí. Udělali pro nás poslední tábor v roce 1970 a na něm maximum, abychom si to užili. Když jsme odjížděli, tak jsme netušili, že na podzim přijdeme do klubovny a oni nám řeknou, že je konec,“ vzpomíná Mirko Veselý.

Zrušení oddílu v roce 1970

Po prázdninách v roce 1970 jim vedoucí střediska oznámil, že se organizace z vyšší moci slučuje s Pionýrem a že v jeho rámci bude zřízena sekce s názvem Junáci táborníci. Část vedoucích zmizela. „V té době mezi skauty probíhaly velké rozbroje a debaty o tom, zda pokračovat pod Pionýrem, nebo to zásadově zaseknout,“ podotýká pamětník.

Ti, kteří odmítli pokračovat pod Pionýrem, nazvali ty druhé zrádci, kteří se spoluprací s organizací pod taktovkou komunistů zaprodali. Ti, kteří se rozhodli pokračovat, svůj postoj zdůvodňovali tím, že se tímto způsobem pokusí skautské myšlenky šířit dál a tradice co možná nejlépe uchovat. „Záleželo na vedoucích, jestli byli ochotni tu potupu akceptovat a udělat kompromis, nebo všeho nechat,“ vysvětluje Mirko Veselý.

Podotýká, že v Říčanech byla situace obtížnější než ve velkých městech. V Praze v té době některé skautské oddíly řešily problém tím, že se přejmenovaly na turistické oddíly a přešly pod různé tělovýchovné jednoty. Dál tedy pracovaly s dětmi na skautských principech, i když například členové nemohli nosit kroje a jiné skautské symboly. „Měli větší volnost. V Říčanech ale bolševici měli všechno zmapované a nebyla jiná možnost než skončit, nebo přejít pod Pionýr,“ vysvětluje Mirko Veselý.

Další činnost Skauta v Říčanech popisuje větou: „A pak to všechno vyšumělo do ztracena.“

Mnoho vedoucích odešlo a party přátel se rozpadly.

Založení pionýrského oddílu pro skauty

Když pamětníkovi a jeho kamarádům bylo osmnáct let, zašli za pionýrskou vedoucí s tím, že by chtěli založit nový pionýrský oddíl. „To komunisti nikdy nezažili, že by někdo chtěl dobrovolně založit pionýrský oddíl, a tak z toho byli zděšeni. Navíc se vědělo, že jsme bývalí skauti,“ připomíná Mirko Veselý. Vyhlásili nábor a lidé k nim ihned přihlásili kolem dvaceti dětí. Začali s nimi chodit do klubovny, udělali první tábor a činnost oddílu se rozvíjela. Učili kluky stavět stany, rozdělávat oheň a žít v přírodě. Vysvětlovali jim zásady života podle skautských principů. Oficiálně však vystupovali jako pionýrský oddíl. Kvůli tomu se pamětník dostával do podivuhodných situací.

Když například jeli tábořit do údolí za Říčany, jeho matka ho nabádala k opatrnosti. Říkala, aby si s sebou vzali alespoň něco, čím by mohli zakrýt skautskou nástěnku. „V té době vycházel ruský časopis, jmenoval se Ogoňok. V něm vyšla dvoustrana, malovaná mapa Sovětského svazu. Tu jsme si s sebou vzali. Byli jsme pidi tábor. Já, bratr jako vedoucí, ještě jeden kluk a dvanáct kluků. Báječně jsme si to užívali. Najednou na loučku přijela černá, nablýskaná šest set trojka. Vylezla z ní ženská z komunistické rodiny, jmenovali se Kyzlíkovi, a nějací lidé z okresu. Přijeli nás kontrolovat, jaké orgie skautské tam děláme,“ vzpomíná Mirko Veselý. Stačil ještě kolegovi říct, aby nástěnku zakryl mapou Sovětského svazu. Byl na ní totiž týdenní rozkaz pro skautský oddíl. „Oni vyrazili táborem. Kontrolovali. Bylo tam jen ohniště a pár stanů. Ale na té nástěnce dole zpod té mapy koukal nápis: Večeře – Setonův hrnec. Komunistka koukala a ptala se, co to je. Já říkal: ‚Soudružko, to je jako u cikánů, maso v díře.‘ Tak se sebrali a odjeli,“ vypráví pamětník.

Pionýrští vedoucí na něj chystali různé nástrahy. Například tvrdili, že nemůže dál pracovat s dětmi, protože k tomu nemá příslušnou kvalifikaci. Mirko Veselému vadila neustálá přetvářka a kličkování. „Oddíl například musel mít kroniku a v ní samolepky s motivem šeříku, které se dostávaly za různé splněné úkoly. Jedním z nich bylo jít na sovětský film. Tak jsem koupil lístek do kina, nalepil ho do kroniky a dostal za to samolepku s šeříkem,“ popisuje svoji taktiku. Občas se kluci z jeho oddílu museli vyfotit s pionýrskými šátky, aby dali kontrolám z komunistické strany najevo, že jsou takzvaně správní pionýři.

Práce v televizi pod dohledem cenzorů

Veškerou práci s dětmi dělal ve svém volném čase a zadarmo. Od roku 1974 pracoval jako technik záznamu v Československé televizi. Práce jej bavila, ale i v ní se potýkal s nesmyslnými nařízeními ze strany komunistů. „Dalo se tam přežít, pokud člověk nevnímal ty komunistické blbosti. Vyráběly se pořady, které jsou dodnes použitelné, a k nim tuny balastu. Političtí náměstci chodili přímo na kontroly do střižny. Pamatuji se, že když bylo výročí upálení Palacha, pracovali jsme na seriálu o francouzské revoluci. Byly v něm ohně. Ty se musely vystříhat, protože když bylo výročí Palacha, nesměly být na obrazovce ohně,“ vypráví. Byl svědkem toho, jak střihači dostali nařízeno odstranit ze seriálu Chalupáři zpěv Waldemara Matušky, který emigroval do Spojených států amerických. „Takže pod titulkama pak zněla jen hudba,“ vysvětluje pamětník.

V televizi dostával nabídky, aby vstoupil do strany. Paradoxně mu je dělal vedoucí stranické organizace, jehož žena jezdila kontrolovat dětský oddíl v Říčanech. Navrhoval mu, že když vstoupí do strany, může v práci povýšit. „Já říkal, že nechci dělat vedoucího a nechci být ve straně. On na to, že se to musí zdůvodnit. Tak jsem mu řekl, že přece ví, že jsem skaut. A tím to skončilo.“

Obnovení oddílu po roce 1989

V roce 1983 Mirko Veselý s vedením oddílu skončil. Zdůvodňuje to tím, že už nechtěl dál dělat kompromisy. Hned po listopadovém převratu v roce 1989 se však sešel se starými známými a začal pracovat na obnovení skautského oddílu v Říčanech. Vztahy mezi nimi byly komplikované. Ti, kteří se za socialismu stáhli do ústraní, odsuzovali ty, kteří pracovali pod hlavičkou organizace Pionýr. A ti naopak zastávali názor, že bylo lepší pokračovat v tradici aspoň takto skrytě než vůbec. Pamětník byl nakonec zvolen vedoucím říčanského oddílu, který má nyní kolem stovky členů.

Přestože většina skautů má nějaké přezdívky, Mirko Veselý nikdy žádnou neměl. Daly mu ji až členky dívčího skautského oddílu, se kterým začal pracovat po roce 1989. Říkají mu Balú. Vysvětluje si to tak, že v něm vidí starého tlustého medvěda. „Jsem pro ně takový praskaut,“ říká. Toho, že prožil léta v kličkování a kompromisech, nelituje: „Stálo to za to. Hlavní je, že jsme to nenechali umřít.“