Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Veselý (* 1942)

• narozen 27. dubna 1942 ve Zlíně

• vyrůstal v rodině faráře Českobratrské církve evangelické

• od roku 1948 žili v Opavě

• v šestnácti letech se s rodiči přestěhoval do Ostravy

• začal studovat na Vysoké škole báňské v Ostravě

• přestoupil na Pedagogický institut

• s Luďkem Nekudou a Edvardem Schiffauerem založil Divadélko Pod okapem

• roku 1968 zažil začátek okupace vojsky Varšavské smlouvy jako voják na letišti v Přerově

• svědkem normalizačního procesu s bývalými divadelními kolegy ze souboru Waterloo

• v rámci normalizačních prověrek vyhozen z ostravského Večerníku

• působil jako krajský zpravodaj deníku Zemědělské noviny

• v roce 1980 se s rodinou přestěhoval do Prahy

• pracoval jako noční strážný

• po sametové revoluci se živil jako fotograf a publicista

• za komunismu byl opakovaně vyslýchán StB a neúspěšně verbován ke spolupráci

Pavel Veselý se narodil 27. dubna 1942 ve Zlíně v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava. Druhá světová válka byla v plném proudu a v protektorátu se schylovalo k největším represím. Pamětníkův otec Karel Veselý byl farářem Českobratrské církve evangelické a působil v obci Prusinovice u Bystřice pod Hostýnem, kde rodina válku bez větší újmy přečkala. Na toto rané období si Pavel téměř nepamatuje. Mnoho vzpomínek si uchoval na život v Opavě, kam otce povolala církevní synodní rada v roce 1948.

Ve vybombardovaném a odsunem Němců zdecimovaném městě, které bylo za války významným sídlem Říšské župy Sudety, fungovala tehdy jen kazatelská stanice Českobratrské církve evangelické. Farář Veselý tam měl vybudovat nový sbor. Církev dostala k užívání dvojdomek vedle kostela, který po přestavbě sloužil jako fara s modlitebnou. Byly tam i byty pro faráře a kostelníka.

Nezlikvidovali všechno ze dne na den

Karel a Dobromila Veselí měli tehdy dvě děti. Čtyři roky po Pavlovi se jim narodil Jiří. Ačkoliv komunistický režim většinou nestrpěl věřící učitele, kteří chodili do kostela, Dobromila Veselá učila celý život, i když se angažovala v církvi a navíc měla muže faráře. Specializovala se na prvňáky a podle pamětníka to byla oceňovaná učitelka.

Karlu Veselému se podařilo v době začínající komunistické totality vybudovat v Opavě velký sbor. Farářova rodina s ním žila v úzkém kontaktu. Pavel si pamatuje, že otec konal pobožnosti i v opavské věznici nebo psychiatrické léčebně. „Pak to komunisté zakousli, ale část padesátých let to fungovalo. Nezlikvidovali všechno ze dne na den,“ říká pamětník a dodává, že režim se soustředil zejména na boj proti katolické církvi.

„Naše církev byla menšinová, neměla majetky, neměla kláštery, nevadila jim tolik jako církev katolická. Navíc si komunismus tak trochu přivlastnil husitství. Neznamená to ale, že bychom šli režimu na ruku. Řada evangelických farářů přicházela o státní souhlas k duchovenské službě,“ říká Pavel. Například farář z Telecího na Vysočině, Tomáš Bísek, jeho švagr a přítel, podepsal i s manželkou Chartu 77, byl šikanován a sledován Státní bezpečností (StB) a přišel o státní souhlas. Nakonec se manželé Bískovi i se čtyřmi dětmi odstěhovali do Skotska.

Jakmile někomu začala téct červená, boj se zastavil

Na poválečnou atmosféru v poničeném městě, o které v dubnu 1945 urputně válčilo německé vojsko s Rudou armádou, má i dobrodružné vzpomínky. „Patřil jsem do party staršího, asi patnáctiletého cikána Dědkoviče. Nám ostatním bylo mezi deseti a dvanácti roky. K našim zábavám patřily bitvy v troskách průmyslové školy, kde byly probořené stropy, okna bez skel, schodiště bez zábradlí, která nikam nevedla. Byly to války do první krve. Jakmile někomu začala téct červená, boj se zastavil. Rodiče by se divili, kdyby tušili, co jsme tam prováděli,“ vypráví Pavel, jinak hodný chlapec z fary, který se připravoval na konfirmaci, dobře se učil a hrál na klavír.

Vzpomíná si, že na faře jednou málem došlo k tragédii. Otec kopal na dvorku díru, do které chtěl zasadit sušák na prádlo. Přitom narazil na nevybuchlou leteckou pumu. „Byli jsme s bratrem opodál a slyšeli jsme, jak krumpáč naráží na železo. Když tatínek pochopil, do čeho mlátí, přivolal vojáky. Kousek od nás měli posádkový dům. Obehnali díru dřevěnou ohrádkou a nikdo se k ní nesměl přiblížit. Pak přišli pyrotechnici a pumu vykopali. U toho jsme už nebyli, protože nás poslali z domu,“ vypráví.

Ostrava evangelická i hutnická

Na konci padesátých let se rodina stěhovala do Ostravy, dalšího působiště faráře Veselého. Pavel začal chodit na gymnázium a poznával město průmyslu, dolů, horníků s očima podmalovanýma uhelným prachem a hald, kde vzduchem létaly kusy popílku. „Pořád jsme měli něco v očích. Někdy jsme museli i k očnímu lékaři,“ říká. S mládeží ze sboru jezdil na lesní brigády do zapadlých koutů Jeseníků, například do Petříkova nebo Aloisova. Jak popsali už mnozí další pamětníci z evangelických rodin, pod pláštíkem práce v lesích či na polích se tam mládež pod vedením studentů teologie společně také modlila a studovala Bibli. Pro Pavla to byla důležitá setkání mimo jiné proto, že tam poznal svou budoucí ženu Lydii. Oženil se s ní už ve dvaceti letech.

Po maturitě se přihlásil na Hutnickou fakultu ostravské Vysoké školy báňské. Tehdy povinný nultý ročník odpracoval jako struskař u Martinské pece ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda. Měla to být příprava na studium. V azbestovém obleku pomáhal při procesu tavení železa. „Pracovali tam bezvadní chlapi. Byli jsme členy Brigády socialistické práce, ale politika se neřešila. Dělal jsem v trojsměnném provozu, trochu mi vadily noční směny, práce dala člověku zabrat, ale jinak to bylo velice zajímavé prostředí, které mělo svou romantiku. A slušně jsem si tam i vydělal,“ říká.

Setkání s Luďkem Nekudou

Brzy poté, co nastoupil do prvního ročníku, poznal, že báňská škola pro něj není to pravé. Stále více ho lákala literatura a divadlo. Zásadní pro něj bylo setkání s pozdějším známým televizním bavičem a hudebníkem Luďkem Nekudou a hudebním skladatelem Edvardem Schiffauerem, kteří tam také studovali. Společně s dalšími přáteli dali dohromady první kabaretní pásmo písniček a scének. Všichni tři se také shodli, že na báňské škole by se trápili, a tak přešli na Pedagogický institut, pozdější pedagogickou fakultu v Ostravě.

Založili amatérský soubor Divadélko Pod okapem. Působili při Osvětové besedě v ostravské části Fifejdy. Pavel byl společně s Luďkem Nekudou hlavním autorem textů, skládal písničky, byl hercem i zpěvákem. Přidal se k nim Ivan Binar, Petr Paprstein, Zuzana Majvaldová a další. Pamětníkův mladší bratr Jiří dělal scény a kulisy. Jejich kabarety, pásma písní a veršů a takzvané text-appealy měly velký ohlas u diváků i kritiky. Tvořili v podobném duchu jako tehdy slavný pražský Semafor, ve kterém se později uplatnil i Nekuda.

Zpočátku vystupovali v agitačním středisku Atlantik, později hráli ve větším sále na výstavišti Černá louka a změnili si název na Divadélko Okap. Původních autorských kusů vytvořili asi sedm a ke konci se pod hlavičkou Parku kultury a oddechu částečně zprofesionalizovali. „Ve vrcholných letech jsme měli i špičkovou kapelu, která hrála živě na jevišti. Divadlo mi tenkrát skoro beze zbytku naplňovalo život,“ říká pamětník.

Vzdor vojáků v srpnu 1968

Po škole se mu podařilo vyvázat z učitelství, které studoval. Pracoval v redakci pro mládež ostravského studia Československého rozhlasu. Po několika odkladech vojenské služby zjistil, že může dvě třetiny vojny nahradit prací. Přestěhoval se s rodinou na chalupu v Holčovicích na Bruntálsku a na náhradní vojenskou službu dojížděl do Města Albrechtice na stavbu obilného sila. Poté absolvoval pětiměsíční vojnu na vojenském letišti v Přerově.

„Nastoupil jsem 1. srpna 1968. Za dvacet dnů přijely tanky vojsk Varšavské smlouvy a nad námi začala létat cizí letadla. V prvních dnech jsme i s nadřízenými důstojníky vzdorovali. Navozili jsme na přistávací plochu cisterny a různá auta, aby tam nemohli přistávat. Armáda si s námi nevěděla rady. Vzhledem k vývoji celostátní politické situace jsme však byli nuceni letiště uvolnit. Někteří důstojníci začali kolaborovat. A my jsme v tom lítali,“ vzpomíná. Následující čtyři měsíce v kasárnách prý byly paradoxně poklidné. „Nikdo si nás moc nevšímal. Hlavně jsme pořád hráli nohejbal a ping-pong,“ říká.

Divadélko Okap mezitím zaniklo a jeho bývalí kolegové dali dohromady nový soubor s názvem Waterloo. Hráli v Divadle hudby. Pamětník sledoval jejich práci už spíše zpovzdálí. Také na hře Syn pluku na motivy knihy Valentina Katajeva, která se stala záminkou k zakázání souboru a uvěznění jeho členů, byl jen jako divák. Edvard Schiffauer, Petr Ullmann, Petr Podhrázský a Ivan Binar byli v roce 1972 pravomocně odsouzeni za pobuřování k nepodmíněným trestům na devět měsíců až dva roky. Další čtyři členové souboru dostali podmínky.

Byla to čirá hrůza

„Nemohli jsme pořád uvěřit, že je možné poslat někoho do vězení za divadelní činnost, za pár písniček a nějaký zábavný text. Byla to čirá hrůza. Chápu to tak, že Ostrava chtěla svůj velký politický proces a volba padla na divadelníky. Byl jsem se podívat u soudu, když tam zrovna vypovídala učitelka ruštiny původem z Ruska, která se rozplakala nad tím, jak ji hra Syn pluku urazila. Byla to jedna z hlavních svědkyň,“ říká. Údajná urážka spřáteleného Sovětského svazu a jeho bratrské pomoci v srpnu 1968 měla být hlavním proviněním odsouzených.

S Ivanem Binarem, pozdějším chartistou, emigrantem a redaktorem Rádia Svobodná Evropa v Mnichově, bydlel v Ostravě ve stejném domě na Husově náměstí. „Začalo to domovní prohlídkou u něj doma. To ještě nikoho nenapadlo, že je to kvůli Synovi pluku. Čekal jsem, že za pár dnů přijdou i k nám. Spojoval jsem si to se setkáními u výtvarníka Eduarda Ovčáčka, kam jsme chodili a kde se kecalo a politikařilo,“ říká. Binar k nim chodil také telefonovat, protože neměl vlastní telefon. Od bývalého spolužáka, který se dal k policii, se dozvěděl, že jim estébáci později také odposlouchávali telefon.

Vyšetřování kolem Syna pluku se mu vyhnulo. Mezi domnělé nepřátele socialistického zřízení se však v té době málem zařadil také. Zapletl se do tehdy velmi nebezpečného ilegálního vysílání. „Měl jsem od táty válečnou Škodovku Tudor, která pořád jezdila. Jeden dobrý známý sehnal ze Svazarmu vysílačku s velkým dosahem a přišel s nápadem, abychom 21. srpna vyjeli tudorem za město a odvysílali výzvu k výročí okupace. Znělo to sice bizarně, ale docela se mi to zamlouvalo. Domlouvali jsme to už někdy v dubnu. On se ale ještě někomu pochlubil a někdo to práskl. Estébáci si mě pak zavolali k výslechu. Všechno věděli a major, který mě vyslýchal, říkal, že máme štěstí, že se nám to nepodařilo, protože jinak bychom šli natvrdo do basy,“ vzpomíná.

U výslechu byl v Ostravě opakovaně. Státní bezpečnost zajímal také jako přítel disidentů a nonkonformních lidí z kultury. Zvláště chtěli informace o Binarovi. Ze svazků Archivu bezpečnostních složek ministerstva vnitra, které jsou uloženy i v dodatečných materiálech pamětníkova medailonu, vyplývá, že se z něj snažili udělat donašeče. „K verbovce jmenovaného nedošlo,“ můžeme číst ve zprávě krajské StB v Ostravě z roku 1976, která navrhla převedení „objektu“ ze svazku kandidátů tajné spolupráce mezi prověřované osoby. V odůvodnění návrhu stojí, že Veselý je nevhodný typ pro tajnou spolupráci. Ze záznamů je také zřejmé, že na něj byla nasazena agentka s krycím jménem Martina.

Po prověrkách v ostravském Večerníku skončil

V roce 1969 pracoval jako redaktor ostravského Večerníku. I když nebyl členem komunistické strany, musel v roce 1970 projít pohovorem a vyjádřit se ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. „Protože jsem to nepovažoval za bratrskou pomoc a řekl jsem to, musel jsem ve Večerníku skončit,“ říká pamětník. Dodává, že čistky v televizi, rozhlasu a novinách v Ostravě byly totální. Díky tomu, že jako nestraník nepatřil k vyloučeným, podařilo se mu následně sehnat místo severomoravského zpravodaje deníku Zemědělské noviny. Kromě toho psal občas scénáře publicistických televizních pořadů.

V Zemědělských novinách působil asi deset let. Pravidelně jezdíval s rodinou do Telecího na Vysočinu, kde dělal faráře manžel sestry jeho ženy Tomáš Bísek. Patřil k první vlně signatářů Charty 77 a později přišel o státní souhlas. V Telecím se Pavel potkával i s přáteli Bískových z disidentských kruhů, jako třeba Bohdanem Pivoňkou, Petrem Uhlem, Václavem Malým nebo Annou Šabatovou.

V roce 1980 se se ženou rozhodli přestěhovat do Prahy. Díky finanční pomoci rodiny tam koupili domek. Až do jara 1990 pamětník pracoval jako noční strážný na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Kromě toho publikoval články a fotografie v časopisech Gramorevue, Ahoj na sobotu nebo Kino a příležitostně psal scénáře pro televizní publicistické pořady. Divadlo už sledoval pouze jako divák. Z Ostravy se znal s herci kolem Jana Kačera, kteří začínali v první polovině šedesátých let v Divadle Petra Bezruče. V Praze založili slavný Činoherní klub a pamětník se s některými z nich nadále přátelil.

Namlouvání StB v Luxoru

Nedlouho po přestěhování do Prahy ho opět kontaktovala Státní bezpečnost. „Estébák, který se představil jako Růžička, mi zatelefonoval do práce. Přistoupil jsem na setkání v kavárně Luxor, kterou navrhl. Řekl, že je z kulturní kontrarozvědky a že ví, že se přátelím s lidmi z Činoheráku. Chtěl, abych donášel na Honzu Kačera a Josefa Abrháma. Říkal jsem, že Abrháma ani neznám. On na to, ať se s ním prý seznámím. Odmítl jsem a zaplatil si útratu. Bylo to ale velice nepříjemné. Jakoby nezávazné povídání se mísilo s výhrůžkami, například ohledně synova studia,“ popisuje. Estébáci už pak v „namlouvání“ Pavla Veselého nepokračovali.

Pád komunistického režimu prožil v radostné euforii. Vzpomíná, že v revolučních dnech byla nejaktivnější z rodiny dcera Barbara. „Přímo 17. listopadu byla se studenty u Pasáže Metro, kde dostali nakládačku. Pak se účastnila úplně všeho, a měli jsme tak informace z první ruky,“ říká pamětník. Asi čtrnáct dnů pomáhal tvořit texty pro Informační servis, nezávislé noviny tištěné zpočátku na cyklostylu, které informovaly o revolučních událostech. „Redakce byla v galerii U Řečických, v obrovském bytě v prvním patře. Bývalo tam i padesát lidí. Studenti distribuovali výtisky také mimo Prahu, a pomáhali dokonce i taxikáři. I je zasáhlo revoluční vzepětí. Několik dnů jezdili zadarmo,“ vzpomíná. Z listu, u jehož zrodu stáli Ivan Lamper, Jaroslav Spurný nebo Jan Ruml, později vznikl časopis Respekt.

Hned jak to bylo možné, skončil Pavel s prací strážného a vyřídil si živnost. Psal a fotografoval pro filmové a televizní magazíny a časopisy o životním stylu. Jako fotograf spolupracoval také s Českou tiskovou kanceláří. Je autorem několika knih a publikací. Angažoval se také v církvi jako kurátor evangelického sboru v Praze-Kobylisích.