Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pravoslav Veselý (* 1940)

• narodil se 1. 10. 1940 v Lázních Bohdaneč

• maturoval roku 1958 na střední průmyslovce ve Vysokém Mýtě

• po vojně pracoval jako projektant národního podniku Perla

• během politického uvolnění v roce 1968 se angažoval v Junáku, vedl skautský oddíl

• pro nesouhlas se sovětskou okupací vyhozen ze zaměstnání

• do roku 1989 pracoval manuálně (jako topič, silničář...)

• roku 1971 dostal za napadení příslušníka VB roční nepodmíněný trest

• roku 1977 opět odsouzen na dva měsíce za organizaci pietního aktu

• po revoluci vstoupil do politiky a byl zvolen do zastupitelstva Jablonného nad Orlicí

Zranění němečtí vojáci v lázních

Pravoslav Veselý se narodil během druhé světové války v roce 1940 v Lázních Bohdaneč nedaleko Pardubic. Jeho otec v Bohdanči pracoval jako významný ředitel lázní a maminka se starala o domácnost.

Z dětství si dodnes živě vybavuje bombardování Pardubic, a rodiče, kteří poslouchali tajně pod peřinou rádio Svobodná Evropa: „Rodiče mi při bombardování vykládali, že nám sypou brambory.“ Někdy letadlo dokonce „ztratilo“ bombu dříve, nebo naopak později, a jim vybouchla v bezprostřední blízkosti u baráku, až jim vysklila okna, popadali hrníčky i zásuvky.

V prvních letech, co se Pravoslav narodil, nepoznal lázně v tom dnešním slova smyslu. Lázně tehdy totiž prakticky neexistovaly. Na jejich místě se během války vytvořil lágr pro zraněné Němce. Pamětník si vzpomíná na smutný pohled na zemi sedících a kouřících vojáků, na vojáky bez rukou a nohou, i na majora německé armády, doktora, který léčil zraněné Němce i civilní obyvatele z Bohdanče. S ním se jeho tatínek dostával do denního styku, a tak se často potkávali. “Byl jsem sám zaskočený tím, jak slušný to byl člověk. Ale pak byl hrozný paradox, když ho lidé v květnu 1945 mlátili, to jsem tenkrát nechápal,“ vzpomíná pamětník. Pár Němců na konci války prý tehdy zastřelila Rudá garda i v místním pivovaru.

Konec války měl Pravoslav společně se svým bratrem z první ruky. Bydleli totiž proti silnici, která vedla přímo do Hradce Králové, a tak z okna pozorovali tanky a děla Schörnerovy armády. Poté byl půl dne klid, nakonec přijel na koni sovětský voják, obhlédnul okolí a přivolal žebřiňák, a přijeli Sověti.

Jako dítě nemohl pochopit, proč sovětští vojáci honí Němce a rodiče mu to vyložili po svém: „Rodiče mi říkali, že je to proto, že jsou silní a jedí mrkev a cibuli.“

V prvním roce po válce se rodina přestěhovala do Teplic, protože otec získal práci v Mostě. Tam nebyli dlouho, ale poprvé tady vstoupil do skautského oddílu a stal se Vlčetem. Od rodičů dostal „kecky“ a na nich měl skautský odznak, který mu pak všichni záviděli. Na skautu se mu líbila příroda, les, hory, sport, a tak tam byl spokojený.

 

Vstup rodičů do komunistické strany

V roce 1945 vstoupili oba Pravoslavovi rodiče do komunistické strany: „Byli prostě nadšení po osvobození Rudou armádou,“ vzpomíná pamětník. V 50. letech přišel ale zákaz skautingu. Po dvou letech se rodina vrátila zpět do Bohdanče a náhradou za Skauta se stal Pionýr. „Pionýr to byla taková přetvářka, to bylo, aby se dělalo něco pro něco, ale málokoho to bavilo, protože to bylo sezení ve třídě a ne žádné výpravy, jako jsem zažil v Teplicích ve Skautu.“ Byl pouze šťastný za červený pionýrský šátek.

Už jako malý vnímal pamětník okolní politickou situaci. Celá rodina sledovala politické procesy 50. let, zejména proces s Miladou Horákovou v roce 1950 a Rudolfem Slánským v roce 1952. „Rodiče byli tenkrát zapálení a souhlasili s tím. Ale babička napadla rodiče, když měli snahu ten proces pochopit. To se hrozně pohádali. A to já s babičkou asi už trochu sympatizoval. Taky jsem nerozuměl tomu, proč lidem které znám sebrali majetek apod. A později jsme to pochopil a byl jsem z toho zděšený“

Po základní škole nastoupil pamětník v roce 1954 na střední průmyslovou školu stavební. Tam za nimi po týdnu ve škole přišel ředitel a všem sdělil, že si mají donést fotografii – tím všichni rázem vstoupili do Československého svazu mládeže (ČSM) a ani o tom nevěděli. Někteří učitelé, jako byl pan profesor Stuchlík, vzpomíná Pravoslav, nebyli stoupenci komunistického režimu a snažili se mladé lidi ovlivnit protirežimními poznámkami. V roce 1958 odmaturoval a nastoupil do práce k Vodárnám v Ústí, kde se zdržel do roku 1959, než nastoupil povinně do vojenské služby.

Na povinnou vojenskou službu nevzpomíná pamětník rád: „To byla buzerace se vším všudy. Někteří ti důstojníci-lampasáci neměli kolikrát ani základní školu, ale prostě měli frčky.“ Jediným zpestřením a vymaněným se pro pamětníka stalo založení turistického oddílu. Když to šlo, vyrazili o víkendu na hory a často jezdili na Slovensko. Vojáci ve volnu také často utíkali domů. „Ale nikdo to nesměl prásknout,“ dodává. Pravoslav si vybavuje také jednoho Slováka, který si přímo na vojně vzal život. Vojnu všem nakonec prodloužili bez udání důvodu, a aby je zaměstnali, odvezli je do Košic a museli stavět nádraží a domů se dostali až 23. prosince. 

„Jestli vyrazíte na tábor, my vás tam přijedeme zlikvidovat“

Pražské jaro přineslo znovuobnovení Skautu v Československu. Pravoslav společně se starším bratrem Rikitanem založil Skautské středisko v Brandýse nad Orlicí, kde bylo asi 100 dětí. Tentýž rok postavili hned první tábor v Dobrouči ve Vápenkách, kde se střídalo několik středisek. O rok později to byl tábor v Brandýse nad Orlicí a zároveň na dlouhou dobu poslední, tábor v roce 1971 jim už nepovolili, protože mnoho lidí bylo spojováno s činností KAN.

Ještě před invazí vstoupil pamětník, tak jako řada jiných, do Klubu angažovaných nestraníků (KAN) a stal se okresním tajemníkem: „Chtěli jsme být aktivní, prostě něco dělat. U sebe jsem měl soupis asi 250 lidí Kanu, kteří v něm byli. Ale když přišli Rusáci, tak jsem to spálil.“ O činnosti tohoto politického hnutí se dozvěděl poprvé nejspíš z tisku: „To bylo docela zajímavé. Dělali jsme třeba sbírky pro opuštěné děti, a když přišli Rusové, tak jsme malovali hesla nebo roznášeli letáky lidem. Bylo to krásné nadšení. Tenkrát byli na sebe lidé mnohem hodnější a pomáhali si. Samozřejmě jsme se ale občas setkali i se zatvrzelými bolševiky.“

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 zastihla mladého Pravoslava doma u rodičů: „Probudil jsem se tím, že nám někdo ve tři hodiny bouchal na okno a říkal, že nás přepadli Rusové. To byl šok. I když já jsem tušil, že oni to udělají. Byl jsem o tom přesvědčený.“ Do tohoto dějinného momentu se s tatínkem často hádali  - on kupoval Svobodné slovo a tatínek zase Rudé právo. S okupací se však rodiče nesmířili, vše pochopili a ze strany vystoupili.

Nesouhlas se srpnovou okupací

Ze svého přesvědčení odmítl v práci v Perle podepsat souhlas se vstupem vojsk, což také přispělo k vyhazovu z práce. Přidalo se to ale i k dalším věcem, díky kterým bojoval proti komunistickému režimu: „Tiskl jsem ilegální tiskoviny, roznášel je,“ dodává. Vedle toho často v zaměstnání mluvil s lidmi a snažil se jim „otevřít oči.“

Právě kvůli své povaze ale nemohl často najít práci. U StB byl, jak se později ukázalo, veden jako nepřátelská osoba a právě proto ho všude odmítali bez udání důvodu. StB si pro něj chodila pravidelně, on si však „nikdy nedal říct“. Okresní výbor KSČ nakonec rozhodl, že se Pravoslav nesmí zdržovat rok v okresu Ústí nad Orlicí, a tak si nakonec naše přechodnou práci topiče v Lázních Bělovsi, a potom zase v Zemědělském stavebním sdružení v Králíkách, kde měl na starosti skupinu několika Romů.  

Promyšlená provokace ze strany StB

Domovní prohlídku pamětník nikdy nezažil, pouze ohledávání auta kvůli letákům. Několikrát mu zabavili řidičák, nebo ho fotografovali u hrobu Tomáše G. Masaryka. Od roku 1968 na něj byl dokonce nasazen „tajný“ jménem Bílej. Ten ho sledoval asi pět let, ale nevadilo mu to, pouze si musel dávat více pozor, když jezdil na tábory.

V rámci snahy o jeho zdiskreditování nakonec samotná StB vymyslela plán, kterým chtěla Pravoslava doslova vyprovokovat a následně poslat do vazby, což se jim nakonec povedlo. Jednoho dne šel po ulici a člen státní bezpečnosti po něm chtěl občanku. To však odmítl, a tak byl nařčen z toho, že řídil opilý, což nebyla pravda. Nakonec vše skončilo rvačkou a vazbou. Soud mu potvrdil rok odnětí svobody. Až po letech se dozvěděl, že tahle akce na něj byla „navlečená“ od okresního výboru KSČ. Věděli totiž, že si to nenechá líbit a snažili se ho vyprovokovat.

Dva dny na cele s mrtvým spoluvězněm

Pravoslav se rázem ocitl ve vězení, na které velice nerad vzpomíná: „Bachaři byli hulváti. Jednomu se říkalo Stalin, druhému Stalinův pes, třetímu Stalinův kat.“ Ve vězení potkal nejvíce zlodějů. Velmi se tam kradlo a člověk především „nemohl ukázat slabost, jinak hrozila šikana.“ Porval se tam už pouze jednou, mezi vězni byli práskači. Jako pracovní náplň měli odstraňovat izolaci a vystavět prádelnu v ženském pardubickém vězení.  

Nejhorší zážitek byl však z cely, na které bylo 13 vězňů a pouze deset postelí. Několik jich muselo spát na stole nebo holé zemi. Mezi nimi byl i jeden vězeň, který chodil do vězení pouze přečkat zimu. Vždy ukradl něco za přesnou částku, aby ho do vězení poslali pouze na tři měsíce, kdy mrzlo. Tento vězeň ale na cele zemřel v pátek, pravděpodobně na infarkt, ale bachaři si mysleli, že pouze simuluje. O víkendu se na celou záležitost bachaři prý vykašlali, a tak všichni sdíleli celu dva dny s mrtvým spoluvězněm. 

Charta 77

Po propuštění z vězení Pravoslav dál odporoval komunistickému režimu, kde se dalo. Z řady prací ho vždy po nějaké době vyhodili (JZD, asfaltování silnic), ale nikdy neuvedli důvod. V roce 1974 se seznámil s druhou manželkou z Litvínova a o rok později se jim narodila dcera. 

V roce 1977 chtěl podepsat Chartu 77, ale byl už tak „vyhlášený a známý po celém Jablonném“, že raději tisky tajně množil a roznesl po známých. Chartu dostával od Petra Maišaidra s přezdívkou „Kim“, se kterým pořádal tajné tábory. Ten byl totiž vedoucím skautského střediska v Praze, což byl jediný oddíl v republice, který neukončil svou činnost. Od 70. let spolu jezdili na tajné tábory - celý den chodili v civilu, večer se převlékli do skautského a dělali skautské ceremonie (vlajku, bobříky atd.). Na tyto akce jezdili každý rok až do roku 1989. Oficielně se říkalo, že jsou ochránci přírody a strategicky volili taková místa, kde je nikdo nenajde. U dětí si také museli být jistí, že nic neprozradí: „Většina dětí byli křesťané, kteří věděli, že se jedná o Skaut a o kterých jsme věděli, že to opravdu neřeknou. Já věřící nebyl, ale rozuměl jsem si s nimi. Ti lidé se znali z kostela, oba dva rodiče museli souhlasit a věděli, že to bylo tajné. Někdy se přijeli i podívat.“

Druhý nástup do vězení a pohřeb Rikitana

V roce 1976 zemřel bratr a vedoucí střediska v Ústní nad Orlicí „Rikitan“ a Pravoslav zorganizoval pietní akci, kde se nakonec sešlo asi 60 lidí, především skautů. Nešlo o žádnou antikomunistickou akci, ale po měsíci si StB začala postupně chodit pro ty, kteří akci navštívili. Nakonec došlo i na něj samotného a tentokrát ve vězení po odsouzení strávil dva měsíce. Moc se to prý nelišilo od prvního věznění, pouze je hned ráno odvezli na halu, kterou stavěli a večer zase zpátky do cel. Po návratu v roce 1978 se manželům narodil syn Radek.

Rok 1989 a výhled do budoucna

V listopadu už se systém začal hroutit a Pravoslav získal zpátky své místo v podniku Perla: „Na tu samou židli, k tomu samému stolu, na to samé místo, odkud mě vyhodili.“

Jen co se dozvěděl o protestech, odjel do Prahy a v Perle posléze šířil informace. Začal s reorganizací, maloval hesla a celá fabrika se postupně přemístila na náměstí v Ústí. Na toto období vzpomíná pamětník s nostalgií: „Nádherné, úžasné, to se nedá slovem vyjádřit. To by člověk musel být básník.“

Po revoluci ihned začali s obnovou Skautu a v 90. roce zorganizovali první tábor. S nově nabytou svobodou vkročil i do politiky jako předseda ODS pro Ústí nad Orlicí. Členství ukončil v roce 2005 kvůli rozdílným názorům i zdravotním důvodům. Rok trvalo, než se dostal z rakoviny a už se věnuje pouze sportu, horám a sám sobě. Dodnes je členem Střediska Bratří Mašínů a Skautu. Na tábory už nejezdí, ale navštěvuje je. Celá rodina je skautská. 

Jako poselství praví: „Vidím, že demokracie není to pravé, co by mělo být, ale neexistuje nic lepšího. Myslím si, že kdykoliv komunismus demokracii zlikviduje, tak ji utopí v krvi. Prostě varuji proti komunismu.“