Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Alma Vespalec (* 1921  †︎ 2013)

• narodila se 31. prosince 1921 v Duisburgu

• brzy otěhotněla a s novorozenětem se odstěhovala do Rakouska

• tam potkala Čechoslováka Karla Vespalce a vdala se

• po válce se odstěhovali do Československa

• jen díky manželovým známostem nemusela s nejmladším synem do odsunu

• později v Brně se jí narodila dcera Dagmar

• po smrti manžela v roce 1977 požádala o vystěhování do Německa

• do České republiky se vrátila v roce 2005

• zemřela v listopadu 2013

Žena, která neudělala nic špatného

Příběh Almy Vespalec začíná v německém přístavním městě Duisburg, kde se na Silvestra roku 1921 narodila jako Alma Springel. Ve svých jedenadvaceti letech se zamilovala do svého souseda a otěhotněla s ním. Vztah to ale nebyl šťastný a partner si těhotné Almy nevšímal. Vlastní rodina jí odmítla pomoci a nikoho jiného neměla. Pamětnice se ocitla sama uprostřed války, bez peněz, bez práce a s dítětem na cestě. Přesto, že stále bydlela u rodičů, syna Arnošta porodila sama, bez jakéhokoli lékařského dohledu.

Po porodu dostala od německého státu příspěvek na dítě, za který koupila kočárek, na nic jiného už jí nezbývaly peníze. Bezvýchodnou situaci pamětnici naštěstí ulehčila vzdálená příbuzná, která jí nabídla dětskou výbavičku výměnou za lístky na oblečení. Z dnešního pohledu nečestná nabídka však Almě Vespalec pomohla udržet dítě naživu.

Při lékařské prohlídce novorozeněte zdravotní sestra Almě Vespalec nabídla, že se může připojit k hromadnému transportu do Rakouska. Válečné Německo se totiž snažilo vystěhovávat matky s malými dětmi do zón, kde se nebombarduje. Pamětnice nabídku samozřejmě přijala. V Duisburgu, jednom z nejvíce bombardovaných měst, zanechala zbytek rodiny. 

V Rakousku

S malým Arnoštem začala nový život v lesním kraji poblíže Liebnitz an der Thaya. Byla ubytována ve starém mlýně s ostatními matkami a také totálně nasazenými muži z Itálie a Československa, kteří tu pracovali. I přesto, že zde tehdy mladičká pamětnice nikoho neznala, nevzpomíná na tu dobu ve zlém. Sama říká, že tam byla nádherná příroda, a po letech se sem dokonce vrátila. Všichni si navzájem pomáhali a malý Arnošt bral místní muže jako své velké vzory.

V Liebnitzu se pamětnice také podruhé zamilovala. Tentokrát jí ale láska vydržela mnohem déle. Nejvýznamnějším mužem jejího života a následně také jediným přítelem se stal Karel Vespalec, který byl do Rakouska přeložen z továrny v Hannoveru, jež vyhořela. I přes všechny komplikace a předsudky okolí se po několika měsících vzali. Sňatek mezi Němkou a Čechem ale nebyl úplně jednoduchý. Přesto se z Almy Springel v roce 1943 stala Alma Vespalec. Zůstalo jí německé občanství. Rok nato se jim narodil syn Karel.

Nyní už čtyřčlenná rodina poté prožívala sice chudé, ale klidné časy. K pamětnici se nedostávaly žádné informace o tom, jaká situace panuje v Německu a v zahraničí, což se jí později stalo osudným.

V dobách míru

Po skončení války Karla propustili a nějakou dobu se rozhodoval, kde budou žít a vychovávat svoje děti. Alma Vespalec měla Německo ráda, ale Karel byl přece jen větším patriotem, a proto se nakonec rozhodli pro Československo. Přeprava neměla být příliš komplikovaná, protože Rakousko bylo s Českem propojeno železniční tratí. Plány jim však překazil zbořený most, který byl zničen koncem války. Alma s Karlem a dvěma malými dětmi šli pěšky. S sebou měli jen to nejnutnější a čtyři sta marek, které si pamětnice ušetřila.

Dorazili do Dobré Vody, kde měl Karel příbuzné, kteří se s nimi rozdělili o jídlo. Pak pokračovali dál do Petrovic u Moravského Krumlova, manželovy rodné vesnice. Protože nic neměli, bydleli u jeho rodičů. Ti ale pamětnici nepřijali, protiněmecké nálady v zemi byly silné a Petrovice se nacházely pouhý kilometr od problémové pohraniční oblasti. Život v Petrovicích byl pro Almu Vespalec těžký. Její manžel si našel dobrou práci v Brně, a tudíž se domů vracel jen na víkendy a pamětnice zůstávala sama. Rodina byla zaujata také proti malému Arnoštovi a často docházelo k vyhroceným situacím.

Odsun

Krátce po příchodu pamětnice do Petrovic začal probíhat odsun německého obyvatelstva, do kterého byla i s malým Arnoštem také zařazena. Rodina souhlasila a snažila se, aby Alma Vespalec co nejdříve opustila vesnici a nechala tam druhého syna Karla. Na poslední chvíli se však vrátil z Brna manžel, který kontaktoval svého bývalého spolužáka – nyní vysokého státního úředníka v Moravském Krumlově. Ten prohlásil, že mladá žena s dítětem nikomu neublížila, a z odsunu ji vyškrtli.

Pamětnice si ihned zažádala o české občanství, které díky potvrzení o neutralitě dostala už v roce 1946. Rodina se nastěhovala do volného domu po německém příteli, krejčím Josefovi. Tlak ze strany Karlových rodičů však neustával, a tak Alma Vespalec hledala raději byt v Brně, aby byla blíž manželovi.

Lepší život v Brně

V roce 1949 se konečně stěhovali do pavlačového domu do Rybářské ulice v Brně. Dům byl sice v dezolátním stavu, v každém patře bydlelo šest rodin s jednou toaletou a v bytech nebyla zavedena voda, Alma Vespalec ale na výborové schůzi domluvila revizi a podmínky se následně zlepšily. V Rybářské ulici se jí také v roce 1952 narodila dcera Dagmar. Pamětnice nějakou dobu pracovala ve stejné továrně jako její manžel a poté byla až do roku 1967 ženou v domácnosti.

„To už začal jaksi normální život,“ říká pamětnice. Žádnou větší diskriminaci už prý nepociťovala, ale své němectví veřejně projevovat nemohla. Musela se naučit česky, děti chodily do českých škol a německy mluvit skoro neuměly. Po několika letech se rodina přestěhovala do lepšího bytu v Nádražní ulici.

Alma Vespalec však stále usilovala o povolení k výjezdu do Německa, kde od svého odchodu do Rakouska nebyla. Výjezdní doložku dostala až v roce 1957, ale jako záruku, že se vrátí, zde musela nechat dvě děti. „S tím vlakem, to sis připadal jako vrah nebo co. Kolem vlaku s bajonetama. A pak jsem musela otevřít kufr a oni všechno rozházeli,“ vzpomíná. „Kdybych měl víc času, tak vás nechám postavit na hlavu,“ řekl údajně jeden z příslušníků.

Postupně se však pravidla mírnila a Alma Vespalec se do Německa mohla vracet v kratších intervalech a s více dětmi. Po dobu, kterou strávila v Německu, pobírala od státu kapesné a její matka na ni dostávala příspěvek. V Brně si také našla práci jako ošetřovatelka v domově důchodců.

Německé kořeny a návrat k nim

Ani životy jejích potomků nebyly úplně jednoduché. Když bylo Arnoštovi patnáct let, znovu vyplavaly na povrch problémy s polovičním německým původem rodiny. Všichni v jeho okolí dostali občanské průkazy, jen on ne. Vůbec to nechápal a žádal vysvětlení. Po patnácti letech života mu tak musela Alma Vespalec v pár minutách převrátit život naruby. Mladý Arnošt se dozvěděl, kdo je jeho otec, kde se vlastně narodil a jaké má občanství. Když se s touto ranou vypořádal, navštívil v Německu svého otce. Ten se ale o něj nadále nezajímal.

Přesto Arnošt začal tíhnout k Německu. V roce 1968 dostal výjezdní doložku a domů se už nevrátil. Mladší Karel ho následoval v roce 1981. Později žili oba střídavě v Německu a v Česku.

Velký zlom nastal v roce 1977, kdy pamětnici zemřel manžel a ji v Československu už nic nedrželo. Odešla sem vlastně jen kvůli němu a díky vzájemné hluboké lásce tu také přečkala těžké roky. Po Karlově smrti však požádala o vystěhování do Německa, což díky jejímu původu nebyl problém. Zde od roku 1979 pokračovala v práci ošetřovatelky v domově důchodců a znovu také přijala německé občanství. Její život jako by se vrátil do čtyřicátých let.

Půl roku po jejím příjezdu jí však zemřela matka a Alma Vespalec se v Německu opět ocitla skoro sama. V roce 2005 se odstěhovala zpět do České republiky, kde o ni v pohraniční obci Vlasatice pečovala dcera Dagmar. Mezitím jí zemřeli oba synové i všichni příbuzní z manželovy strany.

Alma Vespalec zemřela v listopadu 2013.