Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Vetter (* 1935)

• narodil se 18. listopadu 1935 v Praze

• po studiích na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě působil jako vikář v děčínském a v chomutovském sboru Českobratrské církve evangelické

• roku 1967 byl ordinován farářem v Chomutově

• na přelomu 60. a 70. let se zasloužil o výstavbu tábora v Chotěboři

• v letech 1969 až 1973 zastával funkci tajemníka Synodní rady Českobratrské církve evangelické pro práci s dětmi

• v letech 1973 až 2000 působil jako farář střešovického sboru

• přispíval do českých protestantských periodik, zejména do měsíčníku Český bratr

V maturitním ročníku měl Jaroslav Vetter, narozený 18. listopadu 1935 v Praze, jasno: chtěl studovat na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě. Mohlo by se to zdát téměř samozřejmé – vždyť pocházel z evangelické rodiny a v církevních kruzích žil takříkajíc od narození, jenže opak byl pravdou. Ještě jako primán byl tvrdý ateista. „Do hodin náboženství jsem chodit musel, ale nic mi neříkaly,“ vzpomíná na tu dobu s odstupem dobrých sedmi desetiletí. „Až jednou nám profesor občanské nauky vyprávěl o Masarykovi a zmínil jeho citát: ,Člověk může viset buď na Kristu, nebo na hřebíku.‘ K Masarykovi jsem měl z rodiny úctu a řekl jsem si: ,Oproti mně, primánovi, byl Masaryk jako univerzitní profesor se vší pravděpodobností chytřejší. Tak si ten svůj ateismus neškrtnu, ale dám do závorky – třeba na tom křesťanství něco je.‘“

Jaroslav Vetter tedy nezavíral oči před otázkami, které mu život začal klást, a na konci dlouhého procesu stálo rozhodnutí stát se farářem. Jistou roli v tomto přerodu hrály také zážitky z prostředí evangelické mládeže, mimo jiné zkušenost z letního tábora, na kterém učila americká šampionka hrát české děti softbal.

Vyvzdorované studium

Jeho generaci postihly snad všechny myslitelné školské reformy: od první do třetí třídy ho učili podle protektorátních osnov, rok po válce byl přijat na osmileté gymnázium, primu a sekundu absolvoval v kulisách třetí republiky na Strossmayerově náměstí v Praze-Holešovicích, místo do tercie už ovšem podle školské reformy musel nastoupit do třetí třídy jednotné školy v břevnovské Hvězdoslavově ulici. Po čtvrté třídě mladého Jaroslava z třídních důvodů nevzali na gymnázium a hocha měla čekat učňovská léta a práce v těžkém průmyslu.

Avšak po půl roce na učilišti, kam Jaroslav Vetter z domáckých Střešovic dojížděl rovnou hodinu, lékaři zjistili, že chlapci řídne kost v kolenním kloubu, a díky tomu si mohl najít uplatnění v lehkém průmyslu. Konkrétně se uchytil v podniku Perun, kde se vyráběly pračky a kde se oddělení konstrukce pokoušelo okopírovat modernější západní typy.

Když se rok s rokem sešel, pamětník si znovu zkusil dát přihlášku na gymnázium. V továrně nedostal od kádrového úředníka doporučení, a tak se ucházel o studium na večerním gymnáziu pro pracující v Dušní ulici, kde se žádné doporučení nevyžadovalo. Večerní školu začal navštěvovat v září, v říjnu ale vyšlo najevo, že s ním na standardním gymnáziu počítají, a ačkoli nesložil zkoušky, vedou jej jako přijatého uchazeče. Přes nevoli zaměstnavatele tedy standardní gymnázium při práci vystudoval, roku 1954 odmaturoval, pokračoval na vysoké škole, během zimního semestru 1958/1959 vykonal státní závěrečnou zkoušku a v březnu 1959 nastoupil jako vikář v Děčíně.

Křest ohněm

První etapa duchovní dráhy však netrvalo dlouho: již v říjnu musel Jaroslav Vetter narukovat k ženistům, a protože vypukla berlínská krize, byl z armády propuštěn namísto po dvou letech až na silvestra 1961. Ústecký kraj jej v lednu 1962 jako navrátilce z vojny musel přijmout na stejnou pozici, kterou zastával dříve. Když mu ovšem krajský církevní tajemník jako jedinou možnost nabídl místo vikáře v Chomutově, lidé znalí souvislostí předpokládali, že nevydrží ani on, ani sbor. Nejhorší prognózy se ale nepotvrdily a pamětník až do roku 1967 sloužil jako samostatný vikář; stal se tedy jakýmsi zástupcem faráře bez faráře, což zejména v dnešních poměrech působí jako přinejmenším nestandardní situace.

Na hranici trpěného

Jeho chomutovské období se uzavřelo v březnu 1969, kdy mu bylo svěřeno místo tajemníka Synodní rady pro práci s dětmi; jako tajemník pak působil do roku 1973. Tehdy již režim zatlačil církev tak do kouta, že pamětník nemohl z titulu své funkce dělat téměř nic z toho, co měl původně v plánu. Ucházel se proto o uvolněnou pozici faráře v pražských Střešovicích, sbor jej zvolil a on byl od září téhož roku opět činný jako duchovní.

Čtyřleté intermezzo v církevním ústředí nebylo náhodné – s dětmi a mládeží Jaroslav Vetter pracoval dlouho a systematicky už v Chomutově. Musel přitom hledat různé kličky v komunistických předpisech a nařízeních, dohled nad výchovou mladé generace měly totiž vykonávat výhradně svazácké organizace propagující tzv. vědecký světový názor. Dalo se však využít například toho, že československé hospodářství bylo v bídném stavu, v Sudetech chyběly pracovní síly a dobrovolné brigády úřady velmi vítaly. Právě toho si Jaroslav Vetter všiml, získal svolení církevního tajemníka a několik let organizoval v pohraničních lesích prázdninové pobyty. Ty se konaly ke všeobecné spokojenosti: lesní správa byla ráda za výpomoc a mládež si zase ve chvílích volna užívala různé hry a duchovní program.

Později se Jaroslavu Vetterovi v Načetíně dokonce podařilo získat domy po vyhnaných Němcích a zřídit v nich ubytovnu. Přes léto ji využívali brigádníci, v zimě se zde zase pořádala sportovní a duchovní setkání. Ačkoli titíž byrokrati po několika letech tutéž věc zakázali, pamětník se svého snu vybudovat pro evangelické rodiny s dětmi tábor nevzdal, s podporou farářského kolegy a kamaráda Pavla Pellara svůj návrh předložil a při zasedání celocírkevního synodu v únoru 1969 nechal schválit. Dva roky nato bylo středisko v Chotěboři otevřeno a přes léto tu probíhaly akce pro děti; brzy nato však režim přitvrdil a Jaroslav Vetter musel bojovat o to, aby církev o nově postavený komplex nepřišla. Jeho úsilí nakonec slavilo úspěch a snad i díky tomu tábor dodnes funguje a slouží.

Práce s dětmi se pamětník nevzdal ani později, kdy zastával funkci faráře ve Střešovicích: organizoval pravidelné biblické hodiny a texty pro stejnou věkovou kategorii dlouhodobě přispíval do církevního měsíčníku Český bratr i do protestantských novin Kostnické jiskry. Postupem času se Jaroslav Vetter stal redaktorem Českého bratra a převzal správu dětské rubriky. „Pak ale přišla Charta 77 a úřady se rozhodly celou redakci vyhodit. Předvolali nás na ministerstvo. Já nevěděl, co se v Praze děje, vedl jsem totiž tábor v Chotěboři. Když mi telefonovali ze synodní rady, řekl jsem, že nikam nejedu, že o sto lidí v Chotěboři se za mě nikdo nepostará. A díky tomu, že jsem na ministerstvo nedorazil, jsem jako jediný z celé redakce nepřišel o místo,“ líčí Jaroslav Vetter, který z důvodu nedbalosti komunistických orgánů zůstal v Českém bratru až do roku 1991.

Talár pověsil na hřebík o deset let později, když v roce 2000 předal střešovický sbor do rukou faráře Pavla Pokorného.