Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otakar Veverka (* 1956)

• narodil se 27. srpna 1956 v Gottwaldově (dnes Zlín)

• v dětství měl zájem o literaturu, a především pak o poezii

• v deseti letech začal s prvními pokusy hraní na kytaru a skládal vlastní texty

• žánrově zakotvil ve folku, který se stal silnou zbraní v boji proti totalitě

• roku 1976 nastoupil na vojnu do Janovic nad Úhlavou, odkud však zběhl a byl odsouzen k šesti měsícům odnětí svobody

• proti příliš nízkému rozsudku se odvolal státní zástupce a nakonec si musel odsedět celkem rok

• po propuštění z vězení počátkem roku 1978 se z Gottwaldova přestěhoval za prací do Prahy a seznámil se s disidenty kolem Charty 77

• na sklonku 70. let začal hrát své písně na menších i větších pražských scénách

• perzekuce ze strany StB se zostřila natolik, že v průběhu tří měsíců od května do srpna 1980 strávil celkem víc než 30 dní na cele předběžného zadržení

• roku 1980 byl odsouzen k osmi měsícům odnětí svobody a třem rokům zákazu pobytu v Praze kvůli zanedbání vyživovací povinnosti

• po propuštění se sblížil se zlínským undergroundem a pomáhal založit Spolek přátel USA (SPUSA)

• roku 1984 na žádost předsedkyně SSM v Gottwaldově vystoupil na festivalu Politická píseň Sokolov, kde jeho protirežimní texty způsobily obrovský rozruch

• roku 1985 byl znovu odsouzen, tentokrát na pět měsíců odnětí svobody ve Stráži pod Ralskem

• po propuštění z třetího vězení založil spolu s Jiřím Gruntorádem a Lubošem Rychvalským časopis Jazzstop v reakci na odsouzení členů Jazzové sekce

• na výročí úmrtí Johna Lennona 8. prosince 1988 založil spolu s Heřmanem Chromým, Stanislavem Pencem a dalšími Mírový klub Johna Lennona

• během Palachova týdne v lednu 1989 byl zatčen a znovu vězněn

• z věznice ve Vinařicích zamířil po Husákově amnestii politických vězňů přímo do koordinačního centra Občanského fóra

• od ledna do dubna 1990 byl součástí komise pro vězeňství, která zlepšovala životní podmínky československých vězňů

• později se stal novinářem a svou žurnalistickou kariéru prokládal pracovními pozicemi na rozličných státních úřadech

• v dubnu 2006 odjel do Kambodži, kde setrval až do ledna 2021

• dnes se již hudbě nevěnuje, svůj poslední koncert odehrál 15. září 1990

„Byl jsem první písničkář, který hrál v Národním divadle. Karel Kryl byl až po mně,“ směje se Otakar Veverka, folkový muzikant, jehož upřímné texty bez servítek dráždily totalitní komunistický aparát natolik, že si vysloužil celkem 33 měsíců vězení. „Padli jsme si do náručí, Karel Kryl mě líbal na mou vězeňsky oholenou hlavu a brečeli jsme si tam v náručí jak dva malí kluci. A od té doby jsme byli skvělí kamarádi,“ vypráví. Ale než se dostaneme v jeho téměř šestihodinovém vyprávění k tomuto zlomovému okamžiku z roku 1989, vraťme se na úplný počátek.

Taky nejsem moc spolehlivý člověk

Otakar (známý také jako Ota) Veverka se narodil 27. srpna roku 1956 do poměrně disfunkční rodiny v tehdejším Gottwaldově (dnes Zlín) – jeho otec Otakar hodně pil a rodiče se neustále rozcházeli a zase scházeli. Maminka Jarmila musela kvůli finanční tísni mít i vedlejší příjmy kromě svého hlavního zaměstnání v továrně a později v hotelu Moskva, a Ota s o rok starší sestrou Evou tak vyrůstali do určité míry odkázáni sami na sebe. Otcova nepřítomnost Otu očividně dodnes trápí: „Neumím říct, nakolik mě to poznamenalo, ale nutno říct, že já taky nejsem moc spolehlivý člověk,“ hodnotí. I přes tuto sebekritiku však dodává, že ho jeho původ ve Zlíně ovlivnil baťovskou tradicí a zásadami rodiny Baťovy, které se všichni Zlíňáci snažili dodržovat – nelhat, být přímí a pracovat.

K folku stačila jenom kytara

„Mě zajímalo naprosto všechno, byl jsem totální knihomol,“ popisuje svou dětskou zvídavost a učenlivost Ota. Už v brzkém věku propadl také zájmu o poezii a od té už to byl spolu s prvními hudebními pokusy jen krůček k vlastní písničkářské tvorbě. „Psát písňové texty a psát poezii má k sobě hodně blízko,“ vypráví Ota Veverka o svých uměleckých začátcích. Byť tíhnul spíše k rocku a blues, nedostatek financí na potřebné vybavení ho dovedl k folku: „Neměl jsem moc peněz na bedny a zesilovače a k folku stačila jenom kytara,“ krčí rameny. Současně však podtrhuje, že právě ve folku se projevila jeho společenská důležitost – oproti rocku byl totiž ve folku důležitý text a s ním tedy i síla sdělení. Když se pak přidal fenomén jakési přirozenosti a neorganizovanosti hudebních setkání, stal se folk silným nástrojem proti režimu v rukou opozice.

Přirozená opozice

Podobně jasno má i v tom, jak se vlastně nachomýtl k protirežimní opozici za Husákovy éry: „To se vyvinulo samo o sobě, nemyslím si, že bych pro to něco zvláštního dělal,“ nemá pražádnou tendenci dělat ze sebe hrdinu. Pouze glosuje, že právě takovým způsobem proplouvá celým životem – snaží se žít tady a teď podle svého přesvědčení a zbytečně se nevracet k minulosti. Právě poslední jmenované je současně lehce problematické – Otova selektivní paměť se totiž celoživotně zbavuje přebytečných vzpomínek a řada událostí, detailů či letopočtů mu tak v průběhu rozhovoru splývá, anebo si je nevybavuje do niterných detailů, které však dokáže často vynahradit pocitovými vjemy. Třeba jako při vyprávění o srpnové okupaci Československa roku 1968, kdy bylo Otovi 12 let: „Mně se vybaví, jak jsme likvidovali ty ruské bandity, jak jsme s klukama leželi v křoví u silnice směrem od Luhačovic se vzduchovkami a stříleli jsme do tanků. Ale nic, tanky vydržely,“ směje se. Zvážní, až když sám před sebou hodnotí, kde se v něm tenhle odpor vzal.

Vojna, dezerce a první vězení

Psal se rok 1976, když Ota nastoupil na vojnu do Janovic nad Úhlavou. „To opravdu nebylo pro mě,“ popisuje buzeraci a tvrdý režim, který když se v určitém okamžiku zkombinoval s rozchodem s jednou slečnou, vyústil v dezerci. „Janovice nikdy více, radši kulku do palice,“ glosuje své tehdejší pocity. Návratu do kasárna se snažil uniknout skrz mentální zdraví – po měsíčním pobytu na psychiatrickém oddělení Vojenské nemocnice v Plzni si skutečně vybojoval odklad na tři roky pro neschopnost vykonávat službu se zbraní. O to více nečekaná byla však soudní obsílka, kterou obdržel na podzim téhož roku 1976 – za třídenní zběhnutí z vojny byl odsouzen na půl roku odnětí svobody v ostravském kriminále v Heřmanicích. „Nikdo to nechápal,“ vzpomíná Ota Veverka, který se k tomu však postavil dle svého životního přístupu, tj. brát věci tak, jak jsou, a prostě si trest odseděl. V srpnu 1977 byl po šesti měsících propuštěn, ale nepříjemným překvapením ještě nebyl zdaleka konec – státní zástupce se totiž mezitím odvolal a o měsíc později ho soud poslal zpět za mříže odsedět si další půlrok zvýšeného trestu, ke kterému nastoupil dva týdny poté, co se stal novopečeným otcem dvojčat. „To mě neskutečně namíchlo,“ vypráví Ota Veverka, který už tehdy nešel ve svých hudebních textech daleko pro kritiku. „Už tehdy jsem psal písničky, které se komunistům nemohly líbit, ale ono jim to zabere nějaký čas, než si uvědomí, že se jim to nelíbí,“ hodnotí. Z totalitního režimu nikdy nebyl nadšen, po roce v komunistickém vězení byl už ale naprosto jasně na disidentském břehu. „Psal jsem ty písničky hodně natvrdo. Měl jsem potřebu věci pojmenovat tak, jak jsou. Neměl jsem žádné složité metafory. Pravda nahatá na ulici stojí,“ popisuje textem refrénu jedné ze svých písní své hudební motivy Ota Veverka.[1]

Disent a Charta 77

Po propuštění z kriminálu počátkem roku 1978 už mu byl Zlín malý a vydal se tak za prací v Konstruktivě do Prahy, kde se seznámil s lidmi kolem Charty 77. Na jaře 1979 se rozhodl na Chartu připojit i svůj podpis, ale odrazovala ho od toho blízká kamarádka Kamila Bendová. „Dokud můžeš hrát, tak hraj, je to dobré pro všechny,“ řekla mu. I přesto, že ji poslechl, si už na podzim téhož roku ani nedrnknul. Do té doby však s kytarou obrážel menší i větší pražské scény – divadélko v Nerudovce, na Baráčnické rychtě, na strahovských kolejích, v Malostranské besedě. Mezitím státní aparát zasadil pražské folkové scéně těžkou ránu, když pozavíral členy Šafránu.[2] Byť do něj Ota Veverka nepatřil, protože si podle svých slov odjakživa šel svou cestou mimo zařazení do určité skupiny, cítil tehdy své hudební působení jako důležité gesto vůči režimu, podobné, jako cítil o dva roky později po nucené emigraci Vlasty Třešňáka a ostatně i později po zákazu Jazzové sekce.[3] „Tak to páni estébáci NE,“ vypráví odhodlaně Ota a dodává: „Zavřete jednoho a najdou se dva, kteří to budou dělat.“ V Otově životě však začalo přituhovat. V květnu 1980 rozvázal pracovní poměr v Konstruktivě a jeho kádrový posudek a neustálé sledovačky Státní bezpečnosti (StB) jakoukoli další práci neumožňovaly, všude před ním zavírali dveře. Ota se tak vydal hrát na Karlův most, kde si dokázal v dobré dny vydělat i 200 korun. Nutno dodat, že texty písní, které hrál v samotném historickém srdci Prahy, se nikterak nelišily od těch, které hrával na soukromých setkáních disidentů. „Byla to jen otázka času, kdy tam přijdou policajti,“ popisuje a sumarizuje, že od onoho května 1980 během pouhých tří měsíců, tedy do 21. srpna 1980, strávil celkem 34 dní na cele předběžného zadržení. „Na tom mě ti estébáci taky v tom roce 1980 dostali,“ hodnotí. Neutuchající perzekuce a spolu s ní nejistý finanční výdělek ho měly brzy dostat znovu do kriminálu.

Druhé vězení

Korunu všemu dalo pak jeho vystoupení na louce pod zříceninou Na Babě, kde policie udělala obří zátah a pozatýkala stovky lidí, podle Otova vyprávění včetně těch, kteří s koncertem neměli pranic společného. „Oni byli zašití v křoví, hráli jsme tam uprostřed policajtů,“ vypráví překvapivě se smíchem Ota, který nakonec spolu s mnoha dalšími přímo z Baby putoval na vyšetřovnu v Dejvicích a odtud na dobře známý „Barťák“, tedy do Bartolomějské ulice. Jakýsi plukovník Daniš ho tam fackami donutil souhlasit, že se vystěhuje do zahraničí, ale Ota jim na to kývl pod podmínkou, že ho nechají na pokoji, než si vyřídí všechny potřebné papíry k odjezdu. Už o dva týdny později, 21. srpna 1980, ho však znovu zatkli. Obvinili ho nejprve z „hraní a zpívání protisocialistických písní na místech veřejně přístupných, ve kterých ironizoval svátek 1. máje a osobu Vladimíra Iljiče Lenina“. Protože však čelil identickému obvinění jen čtvrt roku předtím a bylo tehdy smeteno ze stolu, věděli, že s takovou u soudu neuspějí. Druhá verze obvinění byla krádež magnetofonu, který si ve skutečnosti vyzvedl u manželky, již podle Otových slov donutili ke křivé výpovědi. Nakonec ho však skutečně za mříže dostali třetí verzí obvinění – ony výkyvy v příjmech totiž způsobily, že Ota dlužil tři měsíce na alimentech. „Perfektně jim to hrálo do karet. ‚Jaký disident? On je to normální lump, co neplatí na svoje vlastní děti!‘,“ vypráví Ota. Dostal osm měsíců odnětí svobody ve věznici ve Stráži pod Ralskem a k tomu tři roky zákazu pobytu v Praze. „Jsem asi jediný člověk v historii, co za neplacení výživného dostal zákaz na tři roky,“ znovu krčí rameny Ota.

Spolek přátel USA

Z vězení se pokusil konečně podepsat Chartu, jelikož už podle svých slov neměl co ztratit, ale dopis se kamsi zatoulal a nakonec svůj podpis připojil až roku 1982 při jedné ze svých ilegálních návštěv Prahy u disidentské rodiny Bendových, protože stále platil jeho tříletý zákaz pobytu v hlavním městě. „Já jsem věděl, co dělám, dělal jsem to s plným vědomím, že se režim bude bránit a že to můžu odnést. Žádná jiná cesta být nemohla. Jedna jediná cesta byla držet hubu a krok a to já jsem neuměl,“ vypráví Ota. Po propuštění z Ralska se vrátil do Zlína, kde mezitím za dobu jeho nepřítomnosti silně zbytněla undergroundová komunita a Ota byl znovu u toho, avšak stejně jako vždycky ne jako přímý člen nějakého uskupení. Stál i při zakládání SPUSA – Spolku přátel USA, jimž dohodil kontakty na americké ambasádě, ale členem rovněž nebyl. Občas si zahrál na folkovém festivalu, jako například ve Valašském Meziříčí, ve Veselí na Moravě či na Folkovém kolotoči v Ostravě, ale před perzekucí ze strany StB se spíše schovával za pláštíkem nově založené kapely ZVOL, podle počátečních písmen jmen jejích členů: „Bylo to jednodušší, moje jméno nevyčnívalo,“ hodnotí. Občas však hrál i sólo, ale jednalo se především o soukromé akce. Jedna taková mu utkvěla v paměti díky své bizarnosti – na večírek na chatě ho k oživení večera pozvali příslušníci StB. Brzy měla však přijít dvě hraní, která mu znovu nasměrovala životní cestu zpět do kriminálu.

Politická píseň Sokolov a třetí vězení

Roku 1984 potkal zlínskou předsedkyni SSM, která ho požádala o pomoc – scházeli jí vystupující na okresní kolo festivalu Politická píseň Sokolov. „Dodneška se musím smát, protože vyzvat mě, abych zahrál na takové akci, bylo směšné,“ kroutí i po všech těch letech nechápavě hlavou Ota. Zahrál celkem tři písně – jednu svou, jednu od Třešňáka a poslední od Merty. První dvě tamější osazenstvo SSM „jakž takž přežilo“, ale u Mertovy písně „Kurva hlad národ svléká“ ona předsedkyně SSM „při prvním refrénu vytřeštila oči, při druhém vyskočila ze židle a při třetím utekla ze sálu,“ vzpomíná Ota. Když se pak onoho roku 1984 konal ještě folkový festival na hradě Lukov, jehož konání zamezil policejní zásah a Ota ho tak s lidmi, které porůznu posbíral na zlínském nádraží, vlastně v improvizované formě uspořádal v nedalekém lesíku na Svaté vodě, znovu v očích režimu „klopýtl“. „Ta Politická píseň Sokolov je hrozně naštvala a řekli mi, že si to odnesu,“ vypráví. „Čekali na příležitost, kterou já jsem jim svojí hloupostí poskytl,“ dodává a vysvětluje ošemetnou situaci, ve které se chtěl vídat se synem a nakonec si ho od bývalé partnerky na Nový rok roku 1985 odnesl k sobě na návštěvu. O čtyři měsíce později přišla další soudní obsílka – jeho družka, pravděpodobně pod nátlakem StB, nahlásila, že ji Ota napadl a syna vyrval z náručí. Brzy nato z něj byl tedy „zase kriminálník ve vězení, a ne písničkář“. Bylo to potřetí, co seděl, tentokrát znovu ve Stráži pod Ralskem.

Místo hlídání jsme jen podvraceli

Oproti předchozímu pobytu v nápravném zařízení, kdy vykonával nesmírně fyzicky namáhavé stavební práce, ho tentokrát přidělili jako krejčího. „I vězni chtějí vypadat,“ osvětluje, jak se tehdy roku 1985 v Ralsku naučil vypasovávat saka, zužovat kalhoty a všívat kapsy. „S velkou nadsázkou řečeno, měl jsem se tam jak prase v žitě,“ směje se Ota. Díky příjemnější práci měl současně čas i myšlenky na další hudební tvorbu a napsal tehdy během pěti měsíců ve vězení téměř dvě desítky nových písní. Když ho propustili, jeho zákaz pobytu v Praze už vypršel, a tak se Ota přihlásil na místo nočního hlídače zpět v podniku Konstruktiva. Na pracovní pozici mu jako kolega sekundoval Luboš Rychvalský: „Místo hlídání jsme jen podvraceli,“ směje se Ota Veverka. „Pro nás to byla úžasná práce, protože jsme měli čas pořád dělat ty zločiny a nebýt spořádanými socialistickými občany,“ dodává s ironií. A právě tehdy vznikl časopis Jazzstop.[4]

Časopis Jazzstop

Nápad začít s vydáváním undergroundového samizdatového dvojměsíčníku Jazzstop nepřišel samozřejmě jen tak náhodou. Roku 1986 byli uvězněni členové Jazzové sekce, kulturního uskupení založeného roku 1969, které se svými 11 tisíci členy bylo nejpočetnější opoziční organizací.[5] Veverkův časopis Jazzstop, připravovaný spolu s Jiřím Gruntorádem z Libri Prohibiti a již zmíněným Lubošem Rychvalským, měl za cíl informovat o neoficiálních subkulturách, do určité míry suplovat zakázaný Bulletin Jazzové sekce a rozvíjet kulturní žurnalistická témata včetně například toho, jak žily tehdy v druhé polovině osmdesátých let řádové sestry. A od této iniciativy už to byl jen krok k založení Mírového klubu Johna Lennona o rok později.

Mírové hnutí Johna Lennona

„Dodneška mě mrzí, že je tam to slovo ‚mírový‘, to tam nemělo být. My jsme žádný mír nevytvářeli,“ hodnotí zpětně na téma Mírového klubu Johna Lennona Ota Veverka. Stejně jako řada věcí v jeho životě, i založení tohoto klubu bylo poměrně impulzivní. Stačilo k tomu, aby se ho při jednom z výslechů estébáci zeptali, co chystá na výročí smrti Johna Lennona 8. prosince.[6] „Já nechystal nic, ale vnuknuli mi myšlenku k založení klubu,“ popisuje Ota Veverka a vypráví, jak u Lennonovy zdi na pražské Kampě 8. prosince 1988 s Heřmanem Chromým, Stanislavem Pencem a dalšími přečetli základní prohlášení klubu.[7]

Palachův týden a čtvrté vězení

Na Otu Veverku však mezitím čekal ještě jeden kriminál. Na 20. výročí tragického upálení Jana Palacha byl plánovaný ve dnech 15.–21. ledna 1989 týden demonstrací, známý jako Palachův týden. Druhý den jeho konání, protože první den byli všichni účastníci toužící po uctění jeho památky zatčeni, se skupina přátel setkala na Václavském náměstí, aby položili květiny. Přímo z náměstí je všechny odvezla StB do vazby na Ruzyni. „Učinili mě iniciátorem toho celého. Z devíti lidí, co jsme byli souzení, jsem dostal nejvíc, i když jsem nic neudělal. Ale já jsem se na rozdíl od jiných u soudu bránil,“ vzpomíná Ota Veverka na své poslední uvěznění, kvůli kterému sametovou revoluci prožil ve vězení. „Přišel 17. listopad [1989] a hned den nato nebo dva dny nato se úplně změnil přístup bachařů ke mně. Najednou jsem byl pan Veverka a začali mi nosit noviny, abych věděl, co se děje,“ vzpomíná. Tehdejší dny trávil na samotce, tzv. díře, ze které ho, když se revoluční události daly do pohybu, převezli. „Tam šel hlouček vězňů a řvali na mě: ‚Oto, zítra jdeš domů, teď to bylo v televizi,‘“ popisuje, jakým způsobem se dozvěděl o amnestii politických vězňů tehdejšího prezidenta Gustáva Husáka.[9] A skutečně, 1. prosince 1989 byl Ota Veverka na svobodě.

Moje zpívání už nebylo potřeba

Zamířil rovnou do koordinačního centra Občanského fóra, kde ho od ledna 1990 přidělili do komise pro vězeňství. Pouhý měsíc po svém propuštění se tak Ota Veverka v pozici kontrolora dodržování lidských práv vrátil do věznice ve Vinařicích. „Bachaři se nás báli, i když neměli žádný důvod,“ vzpomíná a přidává výčet zlepšení, která v československých věznicích nastolil. V oné komisi působil Ota Veverka čtyři měsíce, do dubna 1990. Celou dobu byl na cestách, informoval osobně o pražských událostech v menších československých městech. Později kandidoval do České národní rady, ale kandidátku nedokončil a šel raději pracovat jako novinář do nově vzniklého Českého deníku. Novinářem zůstal s přestávkami, kdy pracoval na rozličných státních úřadech, až do dubna 2006, kdy pocítil silnou touhu po cestě do Kambodži. Tam setrval až do ledna 2021, kdy se vrátil zpět do Česka. Po sametové revoluci si zahrál na prknech Národního divadla, jak popisoval úvod tohoto vyprávění, a poslední koncert odehrál 15. září 1990 v Plzni. Československo žilo demokracií, totalita byla tatam. „Moje zpívání už prostě nebylo potřeba,“ uzavírá Ota Veverka rozhovor.

 

[1] Píseň Hubertus v podání Táni Březinové viz: Hubertus - YouTube

[2] Více informací o spolku Šafrán zde: https://www.folktime.cz/zajimavosti/byl-jednou-jeden-safran.html

[3] Více informací o Jazzové sekci badatelsky zpracovaných Ústavem pro studium totalitních režimů zde: Jazzová sekce | úvodní strana (ustrcr.cz)

[4] Informace o časopise Jazzstop zde: Jazzstop | Scriptum.cz

[5] Paměť národa čítá v době zpracování tohoto rozhovoru přes dvě desítky pamětnických výpovědí k tematice Jazzové sekce, viz Hledat | Paměť národa (pametnaroda.cz)

[6] Další vzpomínky pamětníků na Johna Lennona a Mírové hnutí Johna Lennona v Československu zde: Hledat | Paměť národa (pametnaroda.cz)

[7] Více informací o Mírovém klubu Johna Lennona zde: Moderní-Dějiny.cz | Mírový klub Johna Lennona (moderni-dejiny.cz)

[9] Více informací o Husákově amnestii zde: https://radiozurnal.rozhlas.cz/prosinec-1989-politicti-vezni-se-dostanou-na-svobodu-gustav-husak-vyhlasil-6283898