Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Veverka (* 1952)

• narozen ve vesnici Sedlec u Temelína 12. dubna 1952

• dědeček Václav Veverka bojoval v první světové válce, padl do ruského zajetí, vrátil se s legionářskými transporty po roce 1920

• pamětník odmalička vychováván k lásce k lesu

• v letech 1967 až 1969 se učil na dřevorubce na Lesnickém odborném učilišti v Bechyni

• v letech 1969 až 1973 pracoval jako lesní dělník závodu Protivín u Lesů Československé republiky

• v letech 1973 až 1975 sloužil na vojně v Janovicích nad Úhlavou

• v letech 1975 až 1980 studoval dálkově na Střední lesnické škole v Písku, zároveň dělal mistra na učilišti ve Vimperku

• roku 1986 ve Vimperku pověřen výzkumným chovem jelenů pod ministerstvem zemědělství

• patří mezi zakladatele tzv. timbersportu v Česku, kde dosáhl velkých úspěchů, v roce 2019 v něm ukončil kariéru

• v letech 2006 až 2019 dělal strážce Národního parku Šumava

• po odchodu do důchodu nadále působil jako dobrovolný strážce Národního parku Šumava

• v roce 2023 žil ve Vimperku

Pavel Veverka celý život sloužil lesu a les mu to vracel. Odmalička se v přírodě díky svému otci učil pohybovat, vyučil se dřevorubcem, později si udělal lesnickou školu. „Vždycky nám říkali, že se o les máme starat, jako by byl náš vlastní, a tak jsem to vždycky měl,“ říká. Jeho druhou srdcovou záležitostí byl výzkumný chov jelenů, jehož vedením byl pověřen ministerstvem zemědělství a se kterým vstoupil do nové éry po roce 1989. Tu však chov nepřežil kvůli privatizaci. Dnes dělá Pavel Veverka dobrovolného strážce na Šumavě a slouží tak dál nejen lesu, ale i jeho lidské paměti. 

Tahle kráva je naše a tahle taky

Pavel Jaroslav Veverka se narodil ve vesnici Sedlec u Temelína 12. dubna 1952. Maminka Jiřina Veverková, rozená Bezpalcová, se narodila roku 1930 v Sedlci, tatínek Jan Veverka, narozený roku 1925, pocházel z Albrechtic nad Vltavou. Pamětník má ještě bratra Vratislava, který je o čtyři roky mladší. 

Tatínek Jan Veverka pracoval jako malíř pokojů u Komunálních služeb, odkud ho po roce 1968 vyhodili. Maminka byla v domácnosti a později dělala prodavačku v Klenotech. Babička Pavlu Veverkovi vyprávěla o druhé světové válce, nejčastěji se ve vzpomínkách vracela k osvobozování a k tomu, že je Sověti několikrát okradli. „Říkala mi vždycky, že vešli do kuchyně, namířili samopal a vzali si, co chtěli. ‚Pavlíku,‘ říkala, ‚to nejsou dobrý lidi.‘ Taky jim musela šít nějaký věci z nakradených koberců.“ Pamětníkův děda z otcovy strany Václav Veverka padl v první světové válce roku 1914 do ruského zajetí, ale nikdy o tom nechtěl vyprávět. Ví se snad jen, že tam kopal uhlí po pás ve vodě, tento výjev pamětníkovi utkvěl. Vrátil se do Československa s transportem asi v roce 1920, prý obloukem přes New York a Hamburk.* 

Děda z otcovy strany vyprávěl, že na konci druhé světové války ve vesnici chytili rádoby partyzáni dva německé vojáky, kteří si museli vykopat hroby a pak je zastřelili. Albrechtice, kde žil tatínek, osvobodila 4. obrněná divize Američanů, později se stáhli do Písku a nahradila je sovětská armáda generála Malinovského. „Tatínek na to rád nevzpomínal, prý se tam vyřizovaly takové ty vztahy... zkrátka ti, co měli nejvíc máslo na hlavě, byli najednou největší partyzáni a podstata byla jinde,“ konstatuje pamětník. Děda z druhé strany byl malý hospodář v Sedleci, měl krávy, koně a šest hektarů pozemků, to všechno jim vzalo JZD, zůstala jim jedna kráva. „Vždycky, když to JZD vyhánělo dobytek na pastvu, babička stála ve vratech a říkala: ‚Podívej, Pavlíku, tahle kráva je naše a tahle taky,‘“ vybavuje si pamětník.

Dětství v zápřahu

Odmalička musel pracovat, měl spoustu povinností, sekal třeba krmení pro dobytek, staral se o zvířata. „Zabít králíka, slepici, to bylo součástí života,“ vysvětluje pamětník svoji tehdejší úlohu v hospodářství. Uměl opravdu ledacos a bylo to přirozené, pomáhal tak třeba i při zabijačkách. Říká k tomu: „Od pěti let jsem při zabijačce míchal holýma rukama krev na polívku.“ Odmalička však tíhnul především k lesu, což předznamenalo i jeho životní dráhu. „Rád jsem se toulal sám přírodou, otec i děda mě jako myslivci s sebou brávali do lesa. Choval jsem doma vrány, kavky, naučil jsem mluvit sojku, když se vynorovaly lišky, tak jsem měl jednu doma. Chodili jsme zakrmovat koroptve, bažanty.“ Podle svých slov měl dětství úžasné. „Užívali jsme si pohodu, politiku jsem jako malý samozřejmě neřešil. Mám jen matnou vzpomínku, že když jsme byli s babičkou na poli, ležely tam nějaké letáky a babička říkala: ‚Nesbírej to, nebo nás zavřou.‘“

V padesátých letech, nebo možná v roce 1949, utekl babiččin bratr na Západ. Pomáhal lidem dostat se přes hranice, a když se to provalilo, musel uprchnout. Zanechal tady ženu a dceru, o kterou se příbuzní různě starali, když matka byla ve vězení. Několik let žila holčička i v rodině pamětníka, ale nějaké výraznější vzpomínky na to nemá, bral to jako normální věc.

Pavlíku, vstávej, asi bude válka

Na základní školu do páté třídy chodil do Temelína, tři kilometry pěšky, v létě v zimě. Od páté třídy do roku 1967 chodil do školy do Týna nad Vltavou. Koncem šedesátých let již vnímal uvolňování, vzpomíná, že se chytil nějaké trampingové party, cítil se svobodnější. „Byla to euforie, ty roky, než přišli Rusové, to byly úžasný roky.“

Chtěl jít na maturitní obor lesník, ale to nešlo, a tak šel do Bechyně na lesnické odborné učiliště, kde se v letech 1967 až 1969 vyučil dřevorubcem. Vzpomíná na tu dobu velmi rád. Nejvíce si užíval, že pracovali v lese, učili se praktické věci, brousit sekeru, zajímavostí je, že například dnes zcela běžná motorová pila byla tehdy jediná na škole. S odstupem let byl rád, že se díky tomu mohl pořádně naučit řemeslo, a když později během práce přicházel do kontaktu s lesními dělníky, rozuměl jejich práci a nenechal se ošidit. Na učilišti prožíval i uvolnění a jaro 1968. Vzpomíná na to takto: „Bylo to senzační. Všichni ti vyučující tam prošli provozem, byli to skvělí lidi, v parku jsme sázeli lípu svobody, roznášeli jsme letáky. Krásná doba. Ale 21. srpna mě babička vzbudila slovy: ‚Pavlíku, vstávej, asi bude válka, Rusové jsou tady.‘ Tak se tam nějak míhali, a když jsem se v září vrátil do učňáku, už to bylo jiný. Člověk si musel dávat pozor na to, co a kde říká.“ Po okupaci otec musel odevzdat flinty, podle jeho slov se režim bál, aby myslivci neudělali převrat. Pamětník pak šel pracovat do lesa, vydělával si sám na sebe, podporoval rodiče a zůstal sám na chalupě s babičkou. Intenzivně vnímal i upálení Jana Palacha. Tehdy ho to dost vzalo, někteří spolužáci jeli do Prahy na pohřeb. Poznamenalo ho to v tom smyslu, že si víc začal dávat pozor na to, co říká. „Řekl jsem si: Heleď, dávej si pozor, nemůžeš takhle hovořit, tohle neříkej, nebo tě támhle nevezmou... Nedocenili jsme to, dodnes se mi ten čin těžko hodnotí.“

Nenašel jsem sílu se tam vrátit

V letech 1969 až 1973 nastoupil do lesnického závodu Protivín k Lesům Československé republiky jako lesní dělník. Po dvou letech rukoval na vojnu do Českých Budějovic k tankistům, první dva měsíce byl přijímač, potom šel na kurz pro řidiče transportéru v Českém Krumlově. Poté jej převeleli do proslulých Janovic nad Úhlavou, kde byl až do roku 1975.

V Janovicích strávil dva roky. Vzpomíná, že odtud vyjížděli na různá armádní cvičení a účastnili se přehlídek v Praze. Na jednom cvičení v Praze za nimi přišel nějaký generál, že se mohou jít vyfotografovat se soudruhem Kapkem. A on to odmítl, přestože měl za sebou již jeden průšvih, a vystavil se tak další šikaně. Měl totiž za sebou obvinění ze sabotáže, které se tehdy nebralo na lehkou váhu, a Pavlu Veverkovi hrozilo až deset let za mřížemi. Na vojenském cvičení na Doupově během jara totiž uvízl s tankem, kterému tehdy velel, v rozbláceném terénu. „Jak tam ten tank uvízl, byl pochopitelně konec ‚války‘, my jsme prohráli, do deseti minut tam byla vojenská policie, nasadili mi želízka a zavřeli mě. Nějaký plukovník tam na mě řval, že se živý z vězení nedostanu.“

Po deseti dnech vyšetřování, kdy nad ním visela hrozba dlouholetého vězení, byl propuštěn, pouze díky intervenci technika praporu – který musel prokázat osobní statečnost – jenž potvrdil, že se jednalo o technickou závadu. Zažili tam také poplachy, například když utekli vězni z Plzně nebo z kasáren z Holýšova. „Dostali jsme ostré náboje a granáty, držela se tzv. clona v součinnosti s Pohraniční stráží, aby se narušitelé nedostali do vnitrozemí. Můžu vám říct, že mi nebylo lehko na srdci, když máte v transportéru dvanáct vystresovaných kluků s granátama, teď je různě vysazujete na stanoviště a pak je máte zase jezdit kontrolovat. Kolikrát jsem se zavřel v transportéru a odmítl jet.“ Během četných, hlavně zimních cvičení na Doupově zažívali obzvláště těžké chvíle. „Kdybych se neuměl pohybovat v lese a neuměl postavit těm klukům přístřešek, rozdělat oheň, tak ti by tam snad zmrzli.“ Na Janovice opravdu nemá dobré vzpomínky: „Dodnes jsem nenašel sílu se tam jet podívat.“ 

Zlatá éra chovu jelenů na výzkum

Po vojně chtěl na lesnickou mistrovskou školu do Písku. Původně ho odmítli vzít kvůli zmíněnému obvinění ze sabotáže během vojny. Nicméně pak jej přece jen přijali na dálkové studium, které pamětník ukončil v roce 1980 maturitou. „V té doby to byla fantastická škola, učily tam kapacity, chlapi, kteří před tím prošli provozem a vždycky nám říkali, že k tomu lesu se musíme chovat, jako kdyby to byl náš vlastní.“ Během studia zároveň pracoval jako mistr odborné výchovy na učilišti, které se do Vimperka přestěhovalo z Prachatic. V roce 1986 musel odejít kvůli sporům se zástupcem ředitele. 

Pamětníkova manželka tehdy pracovala u Státních statků, odštěpný závod Vimperk, a tehdy na tento závod přišel z ministerstva zemědělství výzkumný úkol založit farmový chov jelenů. Úkolem byl pověřen Pavel Veverka, pro kterého tak začala zcela nová kapitola jeho života. „Účelem byla masná produkce, ale postupně se na to nabalil i výzkum. Do roku 1989 jsme odchytávali jeleny ve volné přírodě, po roce 1989 jsme dostali jako dar šedesát jelenů z Nového Zélandu. Všechno bylo založeno na osobních známostech a důvěře, po revoluci jsem hodně cestoval po světě a zkoumal, jak se takový chov dělá. Původním účelem byla masná produkce, ale postupně jsme zkoumali možnosti využití jelenů nejen na maso, ale i využití dalších částí, třeba jejich parohů do prostředků čínské medicíny,“ říká k tomu pamětník.

Vějíř aktivit a kontaktů byl opravdu široký, Pavel Veverka jednal dokonce přímo i s čínskými zástupci nebo prováděl genetické pokusy ve spolupráci s českými vědci. „Za těch jedenáct let, co jsem ten chov dělal, jsem měl obrovské štěstí na lidi, byly to kapacity ve svých oborech, dělali jsme spoustu zajímavých věcí,“ shrnuje pamětník. Zlatá éra chovu jelenů pod taktovkou Pavla Veverky však byla ukončena privatizací. Chov zakoupili dva podnikatelé, kteří jej dovedli k záhubě, podle Pavla Veverky chov prostě vytunelovali. „Z republiky pak utekli kvůli dluhům, nějaký čas jsem do chovu musel dávat vlastní peníze, protože ta zvířata neměla co jíst, platil jsem veterináře atd.,“ říká Pavel Veverka trpce, protože zvířata měl opravdu rád. Později se pamětník o své peníze soudil, ale jejich velkou část už nikdy neviděl. 

Nikdo si nechtěl dělat problémy

Rok 1989 mu tedy prospěl profesně i lidsky. „Byl jsem z toho unešenej, co se děje. Díky tomu jsem mohl i cestovat a věnovat se naplno jelenům, rozšiřování kontaktů, vývoji. Jsem rád, že jsem se dožil konce komunismu.“ Jak by shrnul atmosféru života v komunismu, obzvláště v blízkosti železné opony? „Nikdo si nechtěl dělat problémy, nevystupoval proti režimu. Když máte dvě malý děti, tak ledasco skousnete, bojíte se, aby vás nezavřeli. Já nikoho neudal, nikoho jsem neokradl, děti se za mě nebudou muset stydět.“

Po ukončení práce s jeleny šel pracovat do Německa, kde se staral o městskou zeleň. V roce 1996 se změnilo učiliště ve Vimperku na střední odborné lesnické učiliště, přišel nový ředitel a přizval ho, aby tam učil. V letech 1999 až 2002 si pamětník udělal v Rakousku lesnickou školu a díky tomu byl jedním z prvních lidí, kteří se začali věnovat tzv. timbersportu (dřevorubeckému sportu), později si udělal zkoušky a jezdil jako rozhodčí, dělal i trenéra. Zasloužil se o konání mistrovství světa v timbersportu v Praze v roce 2019, kde oficiálně ukončil kariéru. 

Měli bychom se učit od předků

V roce 2006 se stal správcem Národního parku Šumava, kde působil do roku 2019. Tehdy se začal hlouběji zajímat o místní historii. Nyní dělá dobrovolného strážce. „Dnes se to dostalo do takové podoby, že jste něco jako policajt. Za mě jsme spíš byli informační a strážní služba, poskytovali jsme informace návštěvníkům a snažili se, aby dodržovali pravidla parku. Dnes se chování lidí velice zhoršilo.“

Ještě jednu důležitou událost zažil jako správce národního parku, a to proslulé blokády proti těžbě v roce 2011. „Měl jsem tam službu jedenáct dní v kuse. My jsme jim ale nebránili, ať si protestují. My jsme tam byli proto, aby se těm blokujícím nic nestalo, protože porušovali bezpečnostní předpisy. Strhávali bezpečnostní pásky, přivazovali se ke stromům. Nám šlo o to, aby se jim něco nestalo, pohybovali se v místech, kde probíhala těžba, to je něco naprosto nepřípustného.“ Jeho názor na to, zda těžit, nebo netěžit v národním parku, nestojí ani na jedné straně, věří, že někde to smysl má a někde ne. „Největší ekologové byli vlastně naši předci, jaké ti měli znalosti a koukali do budoucnosti...! Třeba takový rod Schwarzenbergů, od těch bychom se měli učit.“

Svou manželku poznal v roce 1974 a jsou stále spolu. Mají dceru a syna a tři vnoučata. Skrze svou celoživotní oddanost lesu, kde se prolínají lidské osudy s těmi přírodními, vnímá i dnešní svět. Byl by rád, kdyby si lidé uvědomili, že se máme tak, jak jsme se v historii ještě nikdy neměli. „Lidé by se k sobě měli chovat slušně, umět se pozdravit a nepodrážet se, nezávidět si. V tomto musí začít každý u sebe a vést k tomu své děti,“ dodává Pavel Veverka na závěr. 

 

* V roce 1920 vyjel z Ruska poslední transport čsl. legionářů. Během transportů bylo třeba zpět do vlasti přepravit cca 67 000 legionářů. S takto náročnou logistickou operací pomáhali spojenci, hlavně Američané a Angličané. Lodě proto pluly různými trasami ve světových oceánech, celá evakuace trvala 1 rok a 8 měsíců a z Ruska vyplulo 36 oficiálních transportů. https://www.csol.cz/z-historie/prvni-odboj/transporty-z-ruska/