Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Veverka (* 1956)

• narozen 4. července 1956 v Berouně

• dětství prožil v nedaleké Chyňavě

• v dětství jej ovlivnil dědeček, zakládající člen Komunistické strany Československa

• 21. srpen 1968 prožil na dovolené v Babylonu u Domažlic

• vystudoval Pedagogickou fakultu Karlovy univerzity

• celý život učil na základní škole v Loděnici

Václav Veverka se narodil 4. července 1956 v Berouně, dětství však prožil v nedaleké obci Chyňava. Vyrůstal se dvěma mladšími sourozenci, bratrem a sestrou. O rok a půl mladší bratr tragicky zahynul v roce 1967 po zásahu bleskem. Otec byl zedníkem, matka pracovala jako expedientka dortů.

Chvíli jsme hráli fotbal, chvíli jsme po sobě házeli šutry

Jak říká Václav, jeho rodiče žili obyčejný vesnický život. Na Václavův život měl velký vliv jeho dědeček. „Byl to neskutečně hodný člověk, který mě vychovával. Jezdil se mnou neustále do lesa. Měl ohromnou schopnost vyprávět,“ vzpomíná Václav. Dědeček byl mimo jiné jedním ze zakládajících členů Komunistické strany Československa (KSČ) v roce 1921.

„Děda měl na všechny své děti i na mě vliv, a to se projevovalo tím, že všichni měli takové názory spíš doleva. Já jsem to po něm vlastně zdědil taky, ty mé názory byly vždycky spíš levicové,“ vypráví Václav.

Sám v dětství příliš nevnímal politickou atmosféru v Československu. Život na vesnici za socialismu podle něj nebyl špatný, mezi obyvateli prý nebyly takové rozdíly jako jinde v republice. Dětství a dospívání tak prožil bezstarostně. „Přišli jsme ze školy, praštili jsme s taškou do rohu, vyběhli jsme někam na pole nebo na hřiště. Chvíli jsme hráli fotbal, chvíli jsme po sobě házeli šutry. Bylo to nádherné dětství, na které člověk rád vzpomíná,“ říká Václav.

Od sedmé třídy jsem věděl, že budu učitel

Ani ve škole Václav na problémy nenarazil. V první třídě jen musel čelit nátlaku ze strany učitelky, aby se jako levák přeučil na pravou ruku. Každý den tak zůstával po škole, protože pravou rukou neuměl psát. V pololetí jako jediný dostal na vysvědčení trojku. Od šesté třídy docházel do školy v Berouně. Poté navštěvoval gymnázium.

V roce 1975 nastoupil na Pedagogickou fakultu Karlovy univerzity a odstěhoval se na kolej ve Staré Boleslavi. Tam se také seznámil se svou budoucí manželkou. Po promoci začal pracovat na základní škole v Loděnici, kde mu přidělili byt. V Loděnici žije a pracuje dodnes, v místní základní škole je ředitelem.

Návrat domů polními cestami

Ještě předtím, než Václav nastoupil na gymnázium, sledoval změny ve společnosti během pražského jara a následnou invazi vojsk Varšavské smlouvy. Dodnes vnímá rok 1968 jako největší zlom druhé poloviny dvacátého století v historii Československa. Změnu ve společnosti během pražského jara pocítil i on sám, ačkoliv mu bylo teprve 12 let.

„Pamatuji si, jak jsme se na jaře dozvěděli o procesu se Slánským a jeho skupinou, o Miladě Horákové a podobně,“ vypráví. V chatové oblasti Podkozí poblíž Chyňavy měl chalupu Oldřich Černík, v roce 1968 předseda vlády a představitel obrodného procesu.

„Jezdili tam za ním všichni vedoucí představitelé tehdejšího státu. Na jeden z plesů v Chyňavě přišel ten pan Černík a s ním i Alexandr Dubček. Pro Chyňavu to tehdy byla velká sláva.“

21. srpen prožil Václav na dovolené v Babylonu u Domažlic nedaleko hranic se západním Německem. O invazi se rodina dozvěděla jako mnoho ostatních ráno z rádia. „Vypukla panika. Někteří lidi chtěli jet domů, naši se samozřejmě taky báli. Podařilo se nám telefonem domluvit a druhý nebo třetí den pro nás děda se strejdou přijeli,“ vzpomíná Václav. Do Chyňavy se vraceli přes polní cesty, aby se vyhnuli možnému střetu s vojáky.

S příchodem normalizace se Václavovi život významně nezměnil. V roce 1971 nastoupil na berounské gymnázium a po maturitě šel studovat na Pedagogickou fakultu Karlovy univerzity. Během studia se náhodně setkal s Václavem Havlem a dalšími disidenty. „Byli jsme v Branickém divadle, kde koncertovala skupina C&K Vocal. Chtěl jsem si ten koncert nahrát, tak jsem se ptal paní uvaděčky a ta mě poslala do divadelního baru. Když jsem otevřel dveře, vyvalil se na mě obrovský mrak dýmu. Když jsem přišel blíže, tak tam u stolu seděl pan Cerha a pan Kantor a Václav Havel,“ vzpomíná.

Pamětník vzpomíná na protikomunistické demonstrace, které předcházely sametové revoluci. Hodnotí je spíše negativně. Jak sám říká, nikdy neměl rád lidi, co vyvolávají nepokoje a stávky. „Koho jsme si do čela dosadili, ať už to bylo formou voleb, nebo ne, tak bychom ho měli nechat dovládnout,“ říká.

I přes tato slova měl prý Václav Veverka z pádu komunistického režimu v listopadu 1989 radost. V roce 2021, kdy vznikl tento rozhovor, žil pamětník v Loděnici, kde zastával funkci ředitele na základní škole.